Město Meziboří se nachází více jak 100 km severozápadně od Prahy na úpatí Krušných hor. Administrativně náleží do okresu Most (Ústecký kraj). Vzniklo z původní podhorské vesničky Schönbach. Titul města získala v roce 1960. V současné době zde žije asi 5000 obyvatel. Okolní krajina nabízí mnoho příležitostí pro sportovní vyžití, zejména pro pěší a cykloturistiku. Přímo ve městě se nachází sportovní hala se saunou, tenisové kurty, v roce 2004 bylo dokončeno hokejbalové hřiště, lyžařská sjezdovka, stadion, fotbalové hřiště, atd. K regeneraci je možno využít 2 rehabilitačních zařízení. Město je členem Euroregionu Krušnohoří, Sdružení obcí regionu Krušných hor, Hospodářské a sociální rady Mostecka. Starostou města je pan Petr Červenka a místostarostou je Ing. Oldřich Malý.

Těsně po třicetileté válce se můžeme v Berní rule z roku 1654 dočíst: "...dawno skazeny a spaleny; každy miel zahradku o 1 str (tzn. 1 štrich či korec - 0,28 ha); neni nadiege zase nowy stavení; staweni dobre roly (pole) zittny; luk spotřeba (dostatek), dříví šindel a uhly do miesta mostu prodavaji a wozy." Opis úvodu německé kroniky, kterou v roce 1937 založil první kronikářský výbor Schönbachu - starosta obce Anton Weinelt, kronikář Gustav Braune a členové Anton Weiner a Anton Hälbig -, se stal spolu s českým překladem , součástí kroniky z roku 1956. Německý originál v sedmdesátých letech záhadně zmizel z městského národního výboru. Z období první republiky lidé vzpomínají na tzv. lístky do lesa, který spravovala lesní správa. Soukromníkům totiž patřil jen padesáti - až stometrový pás lesa podél schönbachských polí. Ten byl kolem celé obce ohrazen plotem s vrtáky pro jednotlivé cesty. Kdo chtěl jít na dřevo nebo na lesní plody dál, musel si za 3 až 10 korun na rok zakoupit lítek, který ho ke vstupu opravňoval. Dále se vypráví o ochočeném jelenovi, který po cestě na trh do Litvínova doprovázel jistou ženu z Flájí. Nakonec se stal tak přátelským, že na trhu kradl zelinářům zboží, až ho myslivci museli zavřít do obory. Místní karbaníci vzpomínají na staletou lípu. Měla totiž ve vršku kmene hlubokou dutinu, ke které vedl žebřík, a v létě tak hráčům karet skýtala stinné útočiště. Tehdejší školáci nemohou zapomenout na zimní sjezdy na saních do litvínovské školy v Rooseveltově ulici, kam se ze Schönbachu dalo dojet na jediné odstrčení. Pamětníci vzpomínají, že před válkou lidé do Schönbachu často jezdili na letní byt. Jednou z místních atrakcí prý byla střelnice u Brauneho hospody. Návštěvníci Schönbachu mohli každou neděli pozorovat spolek nimrodů, kteří od hospody směrem k dnešnímu věžáku stříleli do pohyblivých malovaných terčů lovné zvěře a do hliněných holubů. Z období druhé světové války je vzpomínáno několik jmen, k nimž se váží zajímavé příběhy. Například o nadlesním Hartlovi se vypráví, že ho k sebevraždě dohnala bezradnost z porážky Říše. Jeho dcera, která ve válce ztratila snoubence a bratra, se prý pro smrt rozhodla dobrovolně. Výstřely dolehly do vsi ve chvíli, kdy jeho žena nesla na úřad žádost, aby byli s dcerou pochováni v lese. Pamětníci dále vzpomínají na syna hostinského Brauneho, který byl pro výstrahu zastřelen poté, co byl poznán zajatci litvínovského tábora, ve kterém pracoval jako dozorce, a usvědčen z krutého zacházení s vězni. Edvard Löwe byl zase podle vyprávění zastřelen za to, že z náboženského přesvědčení odmítl na frontě vzít do ruky zbraň. Jako vlastizrádci mu v obci nesměl být postaven kříž. Další příběh vypráví o Marii Hälbigové, která při peněžní sbírce na válečné výdaje odmítla přispět s poznámkou, že "jestli Hitler nemá peníze, ať neválčí". Byla za to transportována do terezínského vězení, ale protože její syn bojoval na frontě, podařilo se jí po půl roce vrátit domů. Pamětníci také vzpomínají, že byla v Schönbachu za války u vjezdu do vsi (ve stráni pod dnešním věžákem) vyhloubena štola, která sloužila jako protiletadlový kryt. Na jejím kopání se prý museli podílet i muži, kteří se navečer vraceli z práce na šachtách, a tak se stala předmětem četných sporů. Hned po válce se v Schönbachu znovu slavil První máj. Májka byla ozdobena malovanými šátky, které byly současně cenami tomboly. V Meziboří se dokonce jako nosný trám střechy dodnes zachoval kmen ještě starší májky, který v roce 1938 vyhrála v tombole paní Liebigová a věnovala ji otci na opravu vyhořelého podkroví. S likvidací německých nápisů souvisí zápis z jednání rady v roce 1948: "Vzhledem k tomu, že v obci jest postaven památník na paměť živelní pohromy v kraji neznámého data, na němž jest dosud deska s německým nápisem, bylo usneseno německý nápis odstraniti." Již v roce 1948 se v zápisu z jednání rady obce dočteme o návrhu na počeštění názvu obce: "ONV sdělil sem přípisem, aby obec oznámila návrh zčeštění názvu obce do 14 ti dnů. Předáno bylo míst. org. KSČ, která to projednávala na své plenární schůzi a odkud vyšel návrh na název Přemyslov a nebo použíti jména Ukrajince, který v květnu 1945 zúčastnil se ve zdejším kraji obchůzek zajišťovací komise a při jedné z obchůzek byl těžce zraněn a zranění podlehl. Bylo usneseno zjistiti jeho rodné jméno a bude-li vhodné pojmenovati obec jeho jménem."O tři roky později se změna názvu obce v radě dále projednávala: "ONV v Litvínově souhlase s MNV v Schönbachu předložil ministerstvu vnitra návrh na změnu německého názvu obce Schönbach a doporučil označení názvem Zápotocké nebo pod. Ministerstvo vnitra však, jak sdělilo, je toho názoru, že jménem předsedy republiky Československé může být označena taková obec, která toho pro svůj velký význam skutečně zasluhuje. Přicházejí-li pro toto pojmenování v úvahu i jiná místa, třeba dbáti toho, aby se takovéto cti dostalo místu nejvýznamnějšímu. Myšlenka pojmenovati jménem p. předsedy vlády město mladých, které má být vystavěno na katastru obce Schönbach, je přijatelná, avšak podmínky pro pojmenování obce nejsou dosud splněny, protože město mladých má býti vystavěno teprve do 5 ti let a bylo by snad odvážné označiti jeho začátky jménem p. předsedy vlády již teď, kdy není známo, zda bude plán uskutečněn a výstavba města bude tak velkolepá, aby dělala jménu Zápotocký vskutku čest. Proto by dle názoru ministerstva vnitra bylo přece jen lépe, kdyby se s pojmenováním města mladých počkalo až do té doby, až bude hotovo. Dodatečně sdělilo ministerstvo vnitra ještě, že po vyjádření odborných poradců doporučuje pro obec Schönbach název Meziboří nebo Potok, o kterémžto názvu doporučuje uvažovat na prvním místě. Kdyby si obec přála zachování názvoslovné kontinuity, mohl by jí vyhovět název Potok. Z návrhů, které by přicházely v úvahu pro pojmenování obce, byl by také vhodný název Hornické Mladé. ONV předkládá místnímu národnímu výboru tyto návrhy k posouzení případně k podání nového návrhu na český název obce Schönbach". V roce 1952 se rada na návrhu nového jména dohodla: "Rada schvaluje návrh na přejmenování obce, který podalo Oblastní řed. prac. záloh spolu s mládeží. Přejmenování bylo projednáno ve všech složkách NF a setkalo se s velkou diskusí a souhlasem. Rada dává proto návrh nadřízeným úřadům, aby nové jméno obce se jmenovalo na památku národního hrdiny J. Fučíka Fučíkov." Po nástupu komunismu se mění i tón kronikářských záznamů: "Slavný byl První máj 1951 v Šenbachu - již v ranních hodinách vyhrávala reprodukovaná hudba a třítisícový průvod mladých společně se starousedlíky za zpěvu mládežníků pochodoval do Litvínova, kde na náměstí byli bouřlivě přijati - totéž se opakovalo 7. listopadu v rámci oslav VŘSR." Ve stejné kronice se o několik odstavců níže dočteme: "V témže roce bylo započato se stavbou kulturního Domu a starousedlíci si pomalu zvykali na ty rozježené kluky, zvykali si na zpívající děvčata, která s úsměvem na tváři házela cihly a pomáhala stavět město mladých".
V zápisech z jednání rady obce v roce 1952 najdeme poslední zmínky o některých zmizelých pamětihodnostech: "Rada se usnáší odprodati mramorový kámen z pomníku, který sloužil jako upomínka na padlé Němce. Tím, že bude upravována silnice, jest nutno mramorový kámen odstraniti, aby nebyl zničen. Tajemník přislíbil nalézti odhadce mramoru."
"Předseda Spaský podává zprávu o nutnosti opravy kapličky, kde jest poškozena střecha. Dále hovoří o jednání, které předběžně proběhlo, že by se dala kaplička lépe využíti například k rozšíření has. zbrojnice, kde by se dalo potřebné nářadí neb has. auto uskladniti. Proti tomuto vystupují ostře ref. Tichý a Hříchová jak by se na nás lidé dívali a že do kapličky chodí mnoho starších osob se modliti. Ref. Hříchová se sama nabízí, že bude hledět, aby střecha kapličky byla opravena a aby se zase konaly mše. Tajemník po skončení diskuse připomíná, že není správné při naší cestě k socialismu zvlášť vyvíjeti činnost, aby po několikaleté přestávce byla kaplička zřízena k modlení. I když rada učiní takové usnesení, takže referent sám se musí postarat o další potřebné na příslušných místech úřadu. Na to ostře vystupují ref. Tichý a Hříchová a trvají na tom, že když to bude usnesení rady, takže to musí tajemník provést od toho, že je tady úřední osobou. Tajemník znova připomíná, že z jeho osobní stránky jakožto bezvěrce i po stránce své funkce a i kdyby přišlo třeba 10 kněží tak ho nikdo nepřiměje, aby se staral o znovuzrození kapličky k modlitbám, a že žádné dopisy nikomu psát nebude, nařídí však, že žádané dopisy budou napsány. Na to vstávají ref. Tichý a Hříchová s oznámením, že tedy v radě nemusí býti a že skládají veřejné funkce, protože se nejedná správně a odcházejí ze schůze. Rada se usnáší při počtu 5 členů, aby kaplička byla opravena za což odpovídá ref. Hříchová, složení funkce bude projednáno příslušnými složkami NF."

V budovatelském duchu je v kronice popisováno i odhodlání nového předsedy MNV, vychovatele Josefa Jandery, který byl zvolen v roce 1954:"s elánem a pevnou vůlí zastával funkci zodpovědně a stál pevně v čele MNV v boji občanů za: nový obchod, řádnou, pravidelnou dopravu, veřejnou prádelnu, veřejné osvětlení, novou školu, terénní úpravu obce, atd."

V roce 1954 se dále dočteme: "Rok za rokem ubývají jedinému zemědělci Aloisu Mourkovi pole. Jsou plánovitě zastavována. Soudruh Mourek má jen stále jednu velkou starost uchránit zaseté před žáky učilišť, kteří při svých hrách někdy nerozeznávají úhor od zasetých polí. Ale v čas žní rádi pomohou Mourkovi se sklizní. S. Mourek vzorně plní předepsané dodávky a řadí se k vzorným zemědělcům na okrese." Citace dokumentuje postupný úpadek zemědělské výroby, která v Meziboří v podstatě končí rokem 1960. 
Antonín Zápotocký i jeho žena se při návštěvě Meziboří zvěčnili v pamětních knihách: "Ať nově založená obec Meziboří, soustřeďující v prvopočátcích mládež pracujících záloh, stane se příkladem nového bohatého a kladného života v naší lidové demokratické, k socialismu spějící republice. Antonín Zápotocký." Jeho žena doslova napsala: "Přeji aby pracovní zálohy na každém místě pracovaly tak jako vystupovali na "Spartakiadě" v Praze - Zdar Vaši práci. Marie Zápotocká."

O nově otevřeném kulturním domě se v kronice píše: "Složky Národní fronty pořádaly taneční zábavy, plesy, kulturní večery v rámci oslav MDŽ, májové oslavy, oslavy VŘSR, hudební večery, estrádní večery a různá divadelní představení. Sbor pro občanské záležitosti pořádal zde vítání novorozeňat do života a zlaté svatby."

Zápis z jednání rady obce z roku 1958 přibližuje činnost mezibořské tělovýchovné jednoty: "S. předseda žádá s. Kamiše, předsedu TJ, aby podal zprávu o činnosti práce jednoty - S. Kamiš referuje: Výbor TJ svolal rozšířenou schůzi zda obnovit nebo zrušit tuto organizaci, která vůbec nepracuje. Existují jen dva oddíly stolního tenisu, jejichž členové jsou také zároveň členy výboru TJ. S. Kamiš žádá MNV aby byl nápomocen při náboru do TJ, která by nemusela být pracovních záloh, ale jakákoliv. Hammerbauer k tomu poznamenává, že nejlepším náborem je vždy sportovní akce. Na mírové slavnosti dne 28.9., kde bude prvně použit stadion pro fotbalový zápas, bude provedena agitace, zároveň při mistrovství ve stolním tenisu, které se zahajuje v KD příští týden bude proveden nábor do jednoty. Dále budou provedeny besedy s občany, kde zástupci TJ budou provádět nábor."

Zápis z jednání rady z roku 1960 popisuje nutnost vystavění nové školy:"Nemáme vlastní školu ani družinu mládeže, máme pouze 5 zapůjčených tříd, rozmístěných ve 4 školách učilišť, ve kterých mají naše děti střídavé vyučování, protože na nynější počet dětí již 5 tříd zdaleka nepostačuje. Družina mládeže, kterou navštěvuje již kolem 50 dětí, nemá zatím vůbec místnost. Za špatného počasí se vychovatelka s dětmi zdržuje na chodbě školy."
V roce 1961 kronika vypočítává důležité události roku: "Občané našeho města sledovali od začátku události v Kongu, konaly se protestní manifestace proti zavraždění Patrice Lumumby, hrdiny konžského lidu. Událost, která velmi zaujala občany, byla nezdařená kontrarevoluce na Kubě v měsíci květnu." Protestní manifestace v Meziboří se tehdy na počátku roku zúčastnil i Lumumbův osobní přítel Aron Budimbu.
V roce 1963 je nedostatek místa v místní škole zmiňován i v kronice: "V Meziboří je jedna základní devítiletá škola pro 1.-5. postupný ročník. Žáci vyšších tříd musí dojíždět do škol v Litvínově, kde bohužel nejsou vždy dobře přijímáni. Budova naší školy má devět tříd a již při zahájení v roce 1961 tento počet nestačil a bylo úpravami vytvořeno 12 učeben z klubovny pro pionýry, knihovny a dalších místností. Od září 1963 byl počet tříd zvýšen na patnáct a ve škole je stav 521 dětí. Občané Meziboří dosti těžko nesou tento stav, když letos byla dokončena již třetí restaurace v Meziboří a o výstavbě nové školy nebylo dosud s konečnou platností rozhodnuto. MěNV dělá však vše, co je v jeho moci, a nikdo z občanů nevěří, že by z tak opodstatněným požadavkem na příslušných místech nakonec neprorazili."

*

Snižující se zájem o kulturu je vysvětlen v zápisu roku 1964:"Pro kulturní vyžití našich občanů bylo během roku pořádáno mnoho různých kulturních pořadů, které však byly využívány nejvíce mládeží a důchodci. Dospělí zůstanou po práci raději doma u televizoru, což je zaviněno nejvíce neustálým denním shonem zaměstnaných žen, které na kulturní život mimo domov již nemají čas."

Z roku 1965 pochází zajímavá poznámka o právě dokončeném veřejném osvětlení: "Veřejné osvětlení bylo opět rozšířeno, a tak máme již 241 osvětlovacích těles, z toho 164 výbojkových. Během roku však nesvítila všechna světla na vysokých stožárech, což se občanům nelíbilo, a nedostatek kritizovali na veřejném zasedání MěNV. Občanům bylo vysvětleno, že tento nedostatek v údržbě vznikl tím, že se nepodařilo zajistit posuvný žebřík, a hlavně tím, že národnímu výboru byl krácen příděl výbojkových žárovek i žárovek obyčejných."

V zápisu v kronice z roku 1966 se dočteme o narůstajícím počtu garáží ve městě: "MěNV za pomoci útvaru hlavního architekta řeší přidělování dalších míst v architektonickém souladu s celkem. Na tomto úseku dochází ke střetávání zájmu občanů, jedni chtějí garáže, aby neměli drahá auta bez přístřešků, a druzí chtějí v okolí domu pouze více zeleně a prostoru pro děti. Při stavbě 36 garáží v kvartále A si stěžovali občané až na presidentskou kancelář a po vysvětlení bránili zahájené stavby buldozerem svým tělem. "Téhož roku kronika vypočítává naplánované akce Z, mezi jinými zde najdeme i zmínku o kašně: "... byly prováděny úpravy v okolí internátů. Největší úpravy probíhali v okolí budov ÚDK, kde byla dokončena výstavba hřiště a byl vybudován bazén s vodotryskem, po jehož obvodě byly vysázeny květiny a na dno bazénu umístěny barevné reflektory jako v Karlových Varech."

V roce 1969 do Meziboří dorazila rocková hudba. V kronice se píše: "Vystoupení bigbeatové skupiny mělo velmi bouřlivý průběh. Mládež měla nevhodné chování, a proto požádal národní výbor, aby byl bigbeat na další měsíc odřeknut. Během roku byly čtyři koncerty: koncert členů ústecké opery, vystoupení gruzínského souboru a další."

V období normalizace se mění i charakter kronikových záznamů. V jednom z prvních zápisů nový kronikář v únoru 1973 píše: "Přijíždíš-li večer do Meziboří, již z dálky tě vítají rudé hvězdy. Je jich pět: na budově MěNV, na dvou věžových domech, na kulturním domě a na sportovní hale. To vstupuješ do města mladých, kteří každodenně poznávají, co znamená Únor 1948. Bydlí v moderních bytech, vlastní auta, chaty, zahrady a mají vždy bohatý stůl a v tom všem veselé, bezstarostné děti. Dvacet pět let, to je rozdíl dvou generací. Ta léta jsou vyplněna namáhavou prací, která někdy nebyla náležitě uznána, snad se i stala křivda. Ale vzpomeň si na léta 1968-69, kdy to vše, co bylo dosaženo, bylo zpochybňováno. A nechybělo mnoho, aby se vrátily časy, kdy bylo třeba bojovat za holou existenci. Kdyby se byly tyto záměry uskutečnily, nesvítilo by v Meziboří pět hvězd. Možná, že bys viděl i neosvětlená okna, protože lidé, kteří tam dnes bydlí, museli by odejít za prací jinam. Vždyť chtěli zavírat šachty, chtěli omezovat výrobu některých závodů. Prohráli. Za pomoci Sovětského svazu byly výsledky Února zachráněny a dík KSČ došlo k rychlé konsolidaci a k dalšímu ekonomickému rozvoji ČSSR. Budeme oslavovat 25. výročí Vítězného února, budeme hodnotit celé uplynulé období, poučíme se z chyb a vytkneme si smělé plány do budoucnosti."

"17. července 1974 došlo k závalu na Dole Vítězný únor, který si vyžádal dvě oběti. Při tomto neštěstí zahynul náš občan Josef Ševčík ve věku 43 let. Dobrý pracovník, nenápadný a obětavý člověk, který přišel o život na směně, na kterou se přihlásil, aby nahradil nepřítomného pracovníka. O dva dny později, 19. července o 20. hodině 10. minutě, došlo k výbuchu na výrobně lihu v Chemických závodech ČSSP, n. p. v Záluží v Krušných horách. Při výbuchu zahynulo čtrnáct zaměstnanců a do nemocnice bylo přivezeno sedmnáct těžce zraněných. Mezi oběťmi byli dva naši občané: Anna Šimůnková, nar. 1923, a Slavomír Hradecký, nar. 1929. 

V září 1974 do města dorazila skupina vietnamských učňů, kterých se do roku 1989 v Meziboří vystřídali tisíce. Pamětníci vzpomínají, jak Vietnamci v zimě toho roku prvně viděli sníh, a přestože šlo převážně o lidi, kteří prošli frontou (někteří si dokonce ještě léčili válečná zranění), jejich dovádění v čerstvě napadeném sněhu prý nebralo konce.

Kronika vypráví o činnosti protialkoholního sboru: "Na radě města byla dne 25. 8. 1978 přednesena zpráva s. Vaňkové o činnosti protialkoholního sboru. Snaha vybudovat ve spolupráci s podnikem Restaurace z baru Kahan nealkoholickou kavárnu a cukrárnu setkala se s naprostým nepochopením."

Událostí roku 1981 byl výbuch důlního plynu na Dole Pluto: "Blížil se Den horníků. Ve čtvrtek 3. září v odpoledních hodinách došlo k tragické nehodě na Dole Pluto II v Louce. Na dole došlo k výbuchu a pod zemí bylo v té době 105 horníků. Čtyřiceti, kteří byli vzdálení od místa katastrofy, se podařilo vyfárat. Šedesát pět se již k rodinám nevrátilo. K neštěstí se hned dostavili členové hlavní báňské záchranné stanice, zástupci OV KSČ, ÚV KSČ a federální vlády. Mezi oběťmi jsou tito občané Meziboří: Vladimír Hejduk, Rudolf Henich, Ladislav Jůza, Jiří Kolman, František Zahrádka. Čest památce důlního neštěstí."

Abychom však nekončili na pesimistické notě, vybrali jsme na závěr citát ze zápisu jednání rady z roku 1952, na kterém jsou pěkně vidět obrovské změny, které město v překotném vývoji uplynulých padesáti let zaznamenalo: "Protože neustále pobíhá po obci volně dobytek jako krávy, kozy, husy atd. bez dozoru a tropí škody neb ničí zasázené květiny neb stromky před internátama, dále by se mohlo státi i neštěstí kde by mohlo dojíti ke zničení majetků neb k úrazům se rada usnáší vyvěsiti oznámení o zákazu pobíhání dobytka jako krav, a selat a koz které musí býti paseny uvázány na řetězu neb provazu. Dále husy mohou býti pouštěny v taková místa aby neběhaly mezi internáty a nedělaly škodu na polích. Kdo nebude dbáti tohoto usnesení bude potrestán dle platných předpisů peněžitou pokutou."

*

HISTORIE DO ROKU 1945 

Od konce 12. století Krušnohoří kolonizoval jeden z nejstarších českých panských rodů, Hrabišicové a jejich potomci, páni z Oseka čili z Rýzmburka. Tato kolonizace se neomezovala jen na českou stranu Krušných hor, ale zasahovala i do Saska. Území nositelů erbu hrabí se rozkládalo na české straně od Bíliny k Mostu a na německé straně sahalo až k Saydě (Zavidov). Přemyslovci v průběhu 13. století kolonizaci pohraničních území podporovali. Její součástí bylo i zúrodňování půdy, a to jak místním českým obyvatelstvem, tak příchozími osadníky z německých zemí.
Na místě Meziboří se rozkládala malá vesnička Schönbach. Přesné datum jejího založení není možné z dostupných záznamů vysledovat. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1398. Most a území severozápadních Čech bylo totiž za vlády Karla IV. a Václava IV. dáváno často do zástavy markrabatům z Míšně, kterým se část podkrušnohorského území tohoto roku podařilo ovládnout. Schönbach byl tehdy zmíněn v seznamu majetku panství hradu Rýzmburk pořízeném u příležitosti jeho prodeje Borešem z Rýzmburka Wilhelmovi z Míšně. V dokumentu je mimo jiné uvedeno, že Timo, Alebrecht a Friderich z Rizenu obdrželi Leutmansdorf (nyní Litvínov), Wybelgrune (Chudeřín) a Schonbuch "das Dorf grancz", tedy "celou ves", jako léno.
Z roku 1402 pochází další dokument, kterým markrabě Wilhelm propůjčil Anně, vdově po Friderichu z Rizenu, doživotní důchod 18 kop grošů v obcích "Leutemerstorf (Litvínov), Bettelgrune (Chudeřín) a Schonenbach". Dva různé názvy používané současně v té době nebyly výjimkou. Schonbuch je sémanticky příbuzný poválečnému jménu Meziboří. Druhá část jména je s největší pravděpodobností odvozena od středohornoněmeckého"-buoch", což znamená bukový les nebo les obecně. Druhý název Schonenbach, má etymologický důvod ve významu "místo na krásném potoce".
Podle Berní ruly - soupisu poddanského majetku - z roku 1654 mělo sedmnáct zde osedlých (daně platících) chalupníků a tři sedláci "luk sdostatek". Aby se uživili, prodávali do Mostu šindele, dřevo a dřevěné uhlí. U žádného jména nebyla uvedena živnost. Dohromady zde bylo 19 potahů, 25 krav, 42 kusů jalového dobytka a 22 koz. Nikdo nechoval ovce ani prasata. Tehdejší SSempach (česky psáno) spadal do duchcovského panství, kterou od roku 1642 patřilo Valdštejnům.
Podle přehledu poddaných, který si v roce 1715 nechal pořídit Jan Josef z Valdštejna, zakladatel litvínovské manufaktury, bylo v Schönbachu 22 poddaných majitelů gruntu. Ze Schallerovy Topogrfie z roku 1787 víme, že ves měla 38 čísel. Sommerova Topografie vydaná v roce 1833 uvádí u Schönbachu již 41 domů s 236 obyvateli. Další desetiletí nepřinesla do obce žádné překotné změny. Za zmínku stojí až dva spory s vrchností roku 1848. V srpnu sedláci odmítli vydat seno z panských luk, v listopadu se vzepřeli robotě. V obou případech obec záhy obsadil vojenský oddíl. Obyvatelé museli vojáky živit až do vyřešení sporu.
V roce 1877 byly převedeny pozemky a domy čp. 281 (Střelnice) a čp. 282 (restaurace U partyzána) z katastru Schönbach do katastru Horního Litvínova.
V roce 1891 byla vozová cesta ze Schönbachu do Litvínova zpevněna štěrkem. Byla však stále tak úzká, že se volské potahy mohly míjet jen na několika zvláště k tomu rozšířených místech. Stejně byly zpevněny i cesty do Flájí, Českého Jiřetína, na Jiřího návrší do Lichtenwaldu. Cestě mezi Schönbachem a Flájemi se říkalo Butterweg (máslová cesta), protože po ní každou středu a sobotu snášely ženy máslo a tvaroh na trh do Litvínova. Cestě do Dlouhé Louky se říkalo Steinweg (kamenná cesta) a cestě, která začínala pod Schönbachem u tzv. červeného kříže a vedla přes Tesařovu cestu a Klíny až k Černému rybníku, se říkalo slaná nebo také pašerácká cesta. Dnes se užívají jako turistické pěšiny. Zajímavé je, že archeologické nálezy z padesátých let (úlomky keltských ozdob a střepy nádob) dokládají, že tudy vedly cesty již v době laténské kultury v pátém století př.n. l.
Obyvatelé Schönbachu se dlouho živili zemědělstvím, hlavně pěstováním žita, ovsa, brambor, pastvou dobytka a lesnictvím. Zůstalo tak i v počátcích industrializace ve druhé polovině minulého století. Většina vesnic v podhůří se v té době proměňovala v hornické obce, Schönbachu coby horské vsi se to však zatím nedotklo. V okolních vesnicích, které závisely na těžbě uhlí, tak přibývalo lidí, ale v Schönbachu se počet obyvatel neměnil. Pole na horských svazích obklopená ze všech stran lesy více lidí neuživila.
Podle sčítání lidu v roce 1900 měl Schönbach 50 obytných domů s 288 obyvateli. V roce 1913 se Schönbach a Rauschengrund (Šumná) administrativně oddělily od Horního Litvínova a staly se samostatnými obcemi. V listině o převodu pozemků mezi Litvínovem a Schönbachem z roku 1918, která byla pořízena kvůli úpravám silnice, se dočteme, že tehdejším starostou byl Bernard Hälbig. V roce 1937 zde podle německých záznamů v obecní kronice stálo o šest domů víc a žili tu 304 obyvatelé. V té době již značná část mužů odcházela za prací na šachty podkrušnohorské pánve. Zemědělstvím si rodiny pouze přilepšovaly. Schönbach byl také výletním místem, takže místní prodávali návštěvníkům chléb, máslo, mléko, kysané zelí a poskytovali jim ubytování.
Na konci první republiky měla vesnice elektrické osvětlení s jedenácti pouličními světly a dále obecní vodovod s šesti povrchovými hydranty, které byly spolu s dvěma nádržemi určeny k hašení případných požárů. V obci působil dobrovolný hasičský sbor s 38 členy a spolek zemědělského a lesního hospodářství. Ve vsi byly dvě hospody, Brauneho čp. 12 a Thieleho čp. 11. Ve druhé byl také koloniál, kromě prodejny lahvových nápojů jediný obchod potravinami. Trafika byla v domě Albina Panznera mezi dvěma starými lípami, kterým se říkalo staleté. V obci byla kovářská dílna Josefa Schuberta a živnost zde měli přihlášenou dva kapelníci Karel Brechler a Karl Liebig.
Významným dnem vesnice býval 26. červenec. Od roku 1817 se ten den každoročně pořádala anenská pouť. Ranní průvod s kapelou směřoval do děkanského kostela v Litvínově, odpoledne šlo procesí mezi poli. Obyvatelé Schönbachu tehdy byli až na několik výjimek římskokatolického vyznání a všichni se hlásili k německé národnosti.
Připomeňme si několik zmizelých pamětihodností. Místní kaple byla vysvěcena před rokem 1750. V dochované latinsky psané listině je uvedeno, že 20. srpna 1750 byl pro schönbachskou kapli vysvěcen opatem oseckého kláštera zvon ke cti svatého Jana, Pavla a Prokopa. Na téže listině je i poznámka v němčině, že současně byla vysvěcena i kaple. Za patronku si místní obyvatelé zvolili svatou Annu. Polychromovaná řezba sv. Anny vévodila oltáři. V současnosti je umístěna na faře v Litvínově. Zvon byl za druhé světové války sundán a přetaven. Kaple stála u potoka (nedaleko dnešní školní družiny) na obecní parcele č. 66, kde jsou dodnes vidět její základy. Podle vzpomínek pamětníků byla zbořena někdy na počátku šedesátých let.
V místě, kde Divoký potok křižuje silnici vedoucí do Litvínova, stával po pravé straně tzv. červený kříž. Dřevěný kříž byl tři metry vysoký a byla na něm plastika Ježíše Krista z lakovaného plechu. Postavil jej v letech 1840 - 1850 majitel hospodářství čp. 4 jako díkuvzdání za to, že vyvázl z nehody, která se mu na tom místě přihodila při přejezdu s volským potahem přes dřevěný můstek. Při úpravách silnice a regulaci potoka byl kříž poničen a přesunut. Litvínovský farář jej na začátku padesátých let sice nechal opravit a znovu vysvětil, avšak zanedlouho zmizel docela. Podle záznamů v opisu německé kroniky stával ve vsi ještě jeden kříž, avšak jeho poloha a osud nejsou známy.
V místě dnešní Potoční ulice stojí dům čp. 1 - v letech 1821-1842 vrchnostenská myslivna. Zděné sloupy u vjezdu do dvora zdobily pískovcové sošky loveckých mládenců od neznámého autora. Dneska jsou uloženy v Okresním muzeu v Mostě.
Naproti dnešní autobusové zastávce u městského úřadu stál od roku 1926 žulový památník od litvínovského kamelníka Josefa Scharffa. Mramorová deska nesla jména dvanácti mužů ze Schönbachu, kteří padli v první světové válce. Za druhé světové války byl památník oplocen nízkým dřevěným plůtkem a postupně kolem něj přibylo osmnáct dřevěných křížů připomínajících válečné oběti. Při výstavbě silnice v padesátých létech byly památník i kříže odvezeny.
Před bývalou Thieleho hospodou u vjezdu do vsi stála smuteční bříza, která rovněž padla za oběť stavbě silnice do Litvínova. Zmíněné staleté lípy stály na křižovatce u nové základní školy. Na starší z nich v roce 1953 národní výbor umístil tabulku, podle níž byla tehdy 360 let stará. Kmen měl po obvodě čtyři metry. Přestože dva roky nato učni zpevnili korunu ocelovými skružemi, rozlomila ji v roce 1966 sněhová vichřice. Druhá byla z bezpečnostních důvodů pokácena na začátku devadesátých let.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Druhá světová válka změnila charakter celé Podkrušnohorské oblasti a znamenala zlom ve vývoji obce. Rozšířila se povrchová těžba uhlí a v Záluží u Mostu vznikla obrovská chemička, která z něj vyráběla především benzin do leteckých motorů. Byla zde vybudována síť zajateckých a pracovních táborů. Zajatci byli využíváni jako pracovní síla na šachtách a pro nejrůznější průmyslovou výstavbu. Váleční zajatci pracovali i v kamenolomu mezi Schönbachem a Litvínovem. Starostou (fojtem) v Schönbachu byl do roku 1938 horník Anton Weinelt. Funkci po něm převzal Josef Weinelt a zastával ji až do roku 1944, kdy byl odvelen na frontu. Koncem roku 1944 funkci převzal člen NSDAP, nadlesní Hartl, který po kapitulaci zastřelil v lese za Schönbachem nejdříve svou dceru a pak sebe. V Schönbachu se za války nebojovalo. Jen při náletu na chemické závody muselo jedno ze spojeneckých letadel nouzově přistát, a tak, aby doletělo na místo, kde to bylo možné, shodilo zásobu bomb do prostoru mezi Litvínov a Meziboří. Ruští vojáci, kteří dorazili do Mostu a Litvínova v noci ze 7. na 8. května, do vsi po osvobození jezdili pouze pro potraviny a za zábavou nebo jako tzv. zajišťovací komise. Koncem války ze Schönbachu zmizel místní archiv a veškeré dokumenty.

HISTORIE PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Po válce zavládl kvůli rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva v Krušnohoří značný chaos, tedy utíkání Němců, divoké odsuny (zhruba do srpna 1945), osobní msty, série sebevražd, řádění organizovaných band (na Mostecku např. česká Pěst a německý Wehrwolf). Zklidnění situace přinesla až organizovanost odsunu. Jen na Mostecku vzniklo 25 internačních táborů pro němce
(slovo Němec se tehdy psalo s malým písmenem) určené k odsunu. Tábory byly zakládány na místech pracovních táborů pro válečné zajatce, na šachtách, ale i ve stodolách, nádražích, atp. Byly rozděleny na tzv. internační střediska pro válečné zločince a podezřelé, sběrná střediska pro krátkodobý pobyt civilního německého obyvatelstva a pracovní střediska pro tzv. nepostradatelné a jejich rodiny, tedy pro osoby, bez kterých se průmyslové podniky neobešly. Na žádosti podniků se tak pozdržel odsun některých osob, některým bylo umožněno zůstat, či dokonce znemožněno odejít. Příděl potravin pro němce byl stanoven ve výši válečných přídělů židovskému obyvatelstvu.
Němci museli na ruce nosit bílou pásku a bílý terčík s velkým černým "N", platil pro ně zákaz vycházení po osmé hodině večer, měli povinnost hlásit se do práce, nesměli mluvit německy na veřejnosti, nesměli se spolčovat ani shromažďovat. Omezování lidských práv a osobních svobod německého obyvatelstva nebylo nařizováno shora. Příslušné vyhlášky byly v kompetencích místních a okresních úřadů. Odsun proběhl ve třech etapách, přičemž nejdůležitější byl roku 1946. Ze Schönbachu bylo na jaře a na podzim roku 1946 odsunuto 68 německých rodin, včetně části smíšených manželství. V obci zůstalo jen osm rodin s legitimací tzv. specialistů v průmyslu a hornictví. Schönbachští Němci byli na volských povozech odvezeni do sběrných táborů v Českém Jiřetíně, Dolním Jiřetíně, Horním Litvínově a Záluží. Bylo jim dovoleno si ponechat nejvíce 70 kilogramů majetku, 10 kilo osobních věcí a 100 marek. Jejich odsun byl zdržován, protože většina pracovala v místních podnicích. Až do února 1948 přecházeli někteří odsunutí Němci ilegálně hranici na návštěvu příbuzných a pro jídlo. Do vsi, stejně jako do celého pohraničí, se stěhovali lidé z českého vnitrozemí a ze Slovenska. Někteří se tu usadili, jiní sebrali, co se dalo, a zmizeli. Většina přistěhovalců se nechala zaměstnat na šachtách a v chemických závodech, jiní se stali národními správci zkonfiskovaných zemědělských usedlostí, které mohli později odkoupit. Ve vsi tehdy bylo 56 domů. Byla otevřena jedna hospoda a jeden obchod koloniálním zbožím (Včela). Za ostatními službami včetně školy lidé docházeli do Litvínova. Předsedové takzvané správní komise, která zasedala v domě čp. 8 a rozhodovala o přidělování dekretů na německé domy a řídila dodávky potravin, se často střídali. Od konce války do ledna 1946 funkci zastávali Václav Adam, Jan Babický, Bohumil Šíra, Josef Rauch, Jan Tichý a Rudolf Lankaš. V únoru 1946 byl založen místní národní výbor. Prvním voleným předsedou byl sociální demokrat Antonín Hřích, který byl však záhy nucen odstoupit, protože se zjistilo, že od roku 1938 strávil šest let v kriminále. Po něm nastoupil jeho stranický kolega Václav Tichý, ale ze zdravotních důvodů odstoupil v červnu. V témže měsíci proběhly volby do místního národního výboru a předsedou se stal Jan Tichý. Do Šenbachu (od konce války se začíná psát foneticky) se přistěhoval v roce 1944 po spojeneckém náletu na chemické závody, který zničil jeho byt v Záluží, a byl tehdy považován za jediného českého obyvatele. Po válce se stal jedním ze zakládajících členů místní organizace komunistické strany. Od jeho zvolení až do roku 1990 se ve vedení obce střídali komunisté. V roce 1948 vystřídal Jana Tichého v čele MNV Alois Mašek, který Tichého obvinil, že má za manželku Němku. Před volbami v roce 1950 funkci krátce zastávala Kamila Závorová. Po volbách byl
předsedou MNV Jan Kuric. V roce 1951 ze zdravotních důvodů odstoupil a funkci převzal Michal Spaský. Tak se dostáváme do období budování komunismu, v jehož průběhu na místě staré německé vesnice vyrostlo nové české sídliště.