Jak dokládají četné archeologické nálezy, bylo zdejší okolí osídleno již v dobách střední doby bronzové. Samotná  obec byla  podle  pověsti založena  jistým  Nezdou  již v 10. století, po svém zakladateli pak měla původní osada získat  své jméno. Již v počátcích vsi stávala v  severním sousedství dnešního  kostela vladycká tvrz, jejíž pozůstatky byly zřetelné ještě v polovině 19. století. První doložená písemná zmínka o Nezdicích pochází z roku 1243. V polovině 13. století opat řádu sv. Benedikta v Kladrubech  Reiner obnovil starobylé probošství, do kterého patřil i nezdický kostel sv. Prokopa, a obec pak zůstala pod duchovní správou kladrubských benediktýnů až do husitských válek. 
Ve 14. století ves patřila do vlastnictví větve starého rodu Drslaviců ze Stropčic a Jinína. Ve druhé polovině 14. století je jako majitel vsi uváděn Černín z Ruchomperka s chotí Maruškou. Roku 1384 se Nezdice dostaly do rukou rodu Roupovských, když  zdejší  majetek  zakoupil  hofmistr pražského arcibiskupa Něpr z Roupova. Husitské války byly pro Nezdice  velikou ranou. Husité v roce 1427 při tažení z Tachova  obléhali Roupov a Jindřich z Roupova se raději  obrátil podobojí a vydal se s nimi  podruhé obléhat město Plzeň. Během  těchto událostí však byly Nezdice zcela zpustošeny a vylidněny a tím zde také zanikla samostatná  duchovní správa.
Dalším majitelem panství se stává Jindřichův syn  Hynek z Roupova. Ten žádného přímého potomka neměl a proto majetek předal svému synovci Janu II., který byl po roce 1476 královským hofmistrem a od roku 1485   vrchním zemským   písařem.  Jan  II.  své  panství  předal   nejmladšímu  synovi Janovi III.,královskému radovi Ferdinanda I. Po Janově smrti roku 1540  získal roupovký majetek syn Volf, který se však vydal  na  zločinnou dráhu silničního lapky. Majetek nakonec převzal do svých rukou nejmladší Janův syn Adam. Za jeho správy se Nezdice konečně  začínají znovu  osidlovat, k roku  1564 je tu zmiňován  i  mlýn. Roku  1573 si   Adamovi  synové  celý  majetek rozdělili. Nezdický díl přitom dostal Jan IV. Jeho  syn  Jan  V. pak kupuje roku  1586  od svých  strýců  zbytek roupovkého panství  a  panství  se  tak   znovu  vrací  pod   správu  jednoho  majitele. 
K  roku  1592   jsou  Nezdice v  dochovaných  materiálech  znovu uváděny jako  zpustlé. Jan V. z Roupova, řečený  Nezdický, se po nákladné přestavbě roupovského hradu dostal do velkých finančních potíží, proto ves roku 1607 spolu s celým roupovským zbožím přešla v dražbě do držení Jana z Klenového a z Janovic na Žinkovech a Žitíně, císařského rady a českého vrchního zemského písaře. Jeho dědic, syn Vilém z Klenového, byl známý odporem k šířícímu se protestantství a své poddané násilně rekatolizoval. V této době již v Evropě zuřila třicetiletá válka, která do historie Nezdic znovu krutě zasáhla a  ves byla  opět zničena a opuštěna. V roce 1653 dostal Nezdice Vilémův syn Hartmann. Klenovští se zasloužili o opětné osídlení  Nezdic a v Horních a Dolních Nezdicích postavili dva  panské dvory. Jeho následovník František Hartmann pak roku 1702 roupovské panství prodal bavorskému šlechtici, císařskému polnímu maršálovi hraběti von Hauben, který tehdy byl již novým vlastníkem sousedního panství v Červeném Poříčí.
Od roku 1676 máme v Nezdicích první záznamy o novém osídlení. K tomuto roku zde žilo 14 obyvatel a v obci je uváděna také krčma. Do roku 1700 počet obyvatel stoupl na 30, zmiňován je tu i mlýn. Mlynářským  rodem ve vsi byl od roku 1735 rod Prokopů. Josef Prokop nechal dokonce mezi mosty přes Úhlavu a přes mlýnský náhon postavit kapličku zasvěcenou sv. Prokopu. 
Hrabě Jan Jiří z Haubenu spojil roupovské a sousední poříčské panství v jeden celek a tím se další osud Nezdic spojil s Poříčím na příštích 200 let. Po smrti hraběte  v bitvě s Turky u Petrovaradína v roce 1716 přešel majetek do rukou jeho dcery Františky Augusty (*1697), provdané za hraběte Maximiliana Josepha I. Törringa z Jettenbachu. Během správy Törringů panství zažívalo období velkého rozvoje. Roku 1723 byla v Dolních Nezdicích dokončena přestavba  dvora, v Horních Nezdicích byl založen ovčín. Ve dvacátých letech 18. století také proběhla přestavba zdejšího zchátralého gotického kostelíka do dnešní barokní podoby. V obci byly v této době i tři rybníky. Ty zanikly někdy pravděpodobně na počátku 19. století. K roku 1730 zde žilo na 78 obyvatel.
Za panství hraběnčina syna Norberta Johanna Törringa z Jettenbachu se rozsáhlé panství kvůli vysokým dluhům dostalo až donucené  správy. Sequestrem (nuceným správcem) se stal pan Kryštof, rytíř z Milachu.V roce 1763 pak majetek  v exekuci  kupuje  Kliment František, kníže  bavorský, vévoda v Horní Falci a  falckrabí  rýnský, který  jej  připojil  k tzv. české  skupině  saských panství. Po jeho smrti panství  přechází na Karla, falckraběte z Zweibrückenu a po něm se roku 1795 dostává do vlastnictví bavorského kurfiřta Maxmiliána Josefa, vévody z  Zweibrückenu. Roku 1805  se nakonec  panství dostává  státní  smlouvou  do majetku  habsbursko-lotrinského  rodu na  Jeho královskou  Výsost arcivévodu Ferdinanda,  který  jej  spolu  s dalšími  majetky v roce 1815  postoupil  císaři Františkovi I., od kterého přešly do rukou Leopolda II. Habsburského a od něj do majetku následníka   trůnu  Ferdinanda I., korunovaného   za českého  krále Ferdinanda  V. zvaného  Dobrotivý, který  však v  bouřlivém roce 1848 abdikoval ve prospěch Františka Josefa I..  
Ještě za správy Leopolda II. byla v Nezdicích založena jednotřídní obecná škola. Před rokem 1848 byla také zavezena rokle v Horních Nezdicích a podél nové cesty začaly vznikat domky panských a lesních dělníků. Roku 1862 zde byla nadací patrona Ferdinanda V. postavena nová fara a opraven, vybaven a finančně zajištěn byl také zdejší kostel. V této době byl v obci mlýn s pilou a cihelnou, kovárna a hospoda. Tehdy Nezdice jako obec školní i farní zažívaly období svého největšího rozkvětu, k roku 1863 čítají Dolní Nezdice 23 domů se 174 obyvateli, v Horních Nezdicích bylo 37 domů s 252 obyvateli. Většina zdejších obyvatel se živila hospodařením na propachtované půdě a prací na panském, část místních mužů pracovala také jako zedníci, tesaři, lesní dělníci, v obci byli i tři košíkáři. 
Smutnou kapitolou v jinak úspěšné době byl pro Nezdice rok 1864, kdy zde udeřila epidemie cholery, které podlehlo 7 lidí. Kraj během 19. století ještě postihlo ještě několik ničivých povodní, z nich asi nejhorší byla v roce 1889 - takzvaná Jánská povodeň po katastrofálním přívalovém dešti v okolí Měčína rozvodnila Kbelský, Příchovický a Třebýcinský potok a zanechala za sebou 50 obětí. I přesto se  rozvoj obce  nezastavil. V roce 1891  byl v Nezdicích založen Sbor dobrovolných  hasičů. V následujícím roce byl na obecních pozemcích založen nový hřbitov, na  kterém se dodnes pohřbívá. K roku 1900 počet v Dolních Nezdicích  klesl na 106, v  Horních jich však  žilo již 331. V roce 1902  byl v Horních Nezdicích vybudován vodovod, v témže roce byla v Borovech zřízena železniční  zastávka a v  roce 1907  také poštovní  úřad. Roku 1910 byl  přes náhon  postaven  klenutý  most, v příštím  roce  byla v  Nezdicích  založena kampelička. Zdejší farnost měla v tehdejší době na 800 farníků, do nezdické školy docházelo celkem 154 dětí. V obci svou činnost  vykonávala  Osvětová beseda,  která  se starala o  kulturní  život obce a mimo   jiné  také  pořádala   také  oblíbená a žádaná divadelní   představení.  
Poklidný  život  v  obci přerušil příchod  první světové války.  Z  nezdické farnosti narukovalo  celkem 110 mužů, 12  mužů  bojovalo  jako legionáři na ruské  frontě. Zpátky  domů  se  jich nevrátilo  19. S postupujícími měsíci neustále rostl nedostatek a drahota, řada zdejších rodin  podle  kroniky dokonce  trpěla hladem, válečná doba přinesla i rekvizici kostelních zvonů - avšak jedne se podařilo za pytlík mouky oběd a kuřivo zachránit. V  roce 1917 navíc ještě obcí  prošla epidemie španělské chřipky, která si vyžádala několik obětí a v březnu roku 1918 Dolní Nezdice postihl velký požár, při kterém lehlo po-pelem 9 domů. Jejich obnova pak byla ve válečné době velice složitá.  
Konec války byl v obci přivítán s velkou úlevou. V roce 1921  tu  byl  odhalen  „Památník vojínů osady nezdické“  a  po  něm  také obcí zřízený  „Pomník svobody“ se jmény legionářů  i  padlých  vojáků. Ve  20. letech obec zažvá období nového rozkvětu. Hodně se budovalo, přestavovalo, mizely doškové střechy a dřevěná  stavení.  Ještě v roce  1919  byla  v obci  založena Dělnická tělocvičná jednota. V roce 1923 začíná vznikat nová část Dolních Nezdic směrem na Příchovice – Podlesí či takzvaná Pajzovna. Na zdejším mlýně, přestavěném v roce 1922, byla nyní provozována i elektrárna, která napájela mlýn i postupně se elektrifikující obec. V letech 1922-1924 byly v Horních Nezdicích vykopány 4 studny, které mělykonečně vyřešit dlouholeté problémy s pitnou vodou. Na jaře roku 1925 byl vyhlášen zábor poříčského velkostatku pozemkovým úřadem za účelem parcelace. Ve stejném roce do Nezdic dorazil i symbol technického pokroku – první automobil. V následujícím roce se v první nezdické chalupě ozval zvuk radiopřijímače. V roce 1929 byly v obci vysvěceny nové zvony sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého, pořízené sbírkou. V této době měly Nezdice 2 hostince a 4 obchody. Vedle  Osvětové besedy  tu ke kulturnímu životu přispíval  také  ochotnický spolek, mužský  zpěvácký  spolek a postupně tu působily i tři  místní kapely. 
V letech 1927-1932 bylo v Nezdicích postaveno 8 nových domů a 9 hospodářských budov. V roce 1929 bylo na jižním okraji katastru obce vybudováno pět vojenských betonových pevnůstek jako součást probíhající obranné linie. V roce 1938 pak byly zlikvidovány. Roku 1932 se obec dočkala opravy zanedbávané silnice z Nezdic na státní silnici. V této době kronikář uvádí, že mezi lidmi vládla „vlna spokojenosti a snášenlivosti všech občanů“. Poklidnou atmosféru však narušuje hospodářská krize, která na celou zemi doléhá v polovině 30. let. Všude vládla velká nezaměstnanost a všeobecná bída. Krize polevila až v roce 1937, tehdy již byli všichni nezdičtí opět zaměstnáni. V roce 1938 byl dřevěný most přes Úhlavu na cestě z Nezdic na státní silnici nahrazen mostem vybudovaným na železné konstrukci. 
Na jaře roku 1939 byla Československá republika obsazena německou armádou a vznikl protektorát Čechy a Morava. Během druhé světové války byli zdejší občané opět sužováni nedostatkem. Byl zavedený přídělový systém, dávky potravin a dalšího zboží se přitom neustále snižovaly. Lidé museli znovu odvádět nejrůznější předměty pro potřeby armády, v roce 1942 tak byly opět rekvírovány dva nezdické zvony. Všude také vládl strach z hospodářských kontrol, před těmi však byli místní občané zpravidla včas varováni díky tehdejšímu starostovi Tomáši Kadlecovi. V roce 1942 bylo zatčeno 27 místních obyvatel – „kočovných komediantů“. Byli transportováni do tábora Lety u Písku, kde strávili 10 měsíců. Devět z nich se návratu nedožilo. Vězněno bylo během války i několik dalších nezdických obyvatel. I přes nacistický teror však život v obci pokračoval a i za války se v Nezdicích stavělo. V roce 1940 tak byl přes potok za mlýnem v Dolních Nezdicích zbudován betonový  mostek, v roce 1941 proběhla  výstavba  obecní  povrchové kanalizace, v příštím roce byla  opravena  střecha  fary a  kostela  a  zbudována   byla i  nová  lesní   silnice  z  křižovatky Pískovec směrem na Jíno.  
V neděli 6. května  roku 1945  přinesli američtí vojáci 38. průzkumné eskadrony  2. pěší ("indiánské") divize  V. sboru 3. armády generála George S. Pattona očekávanou svobodu . V obci propukly  bujaré  oslavy a 13. května se konala slavná mše s nevídanou účastí. Dne 22. května  bylo v  Nezdicích  ubytováno 11  amerických vojáků, kteří hlídkovali  v  okolí. Po odsunu  Němců  odchází  do  pohraničí tři zdejší rodiny.

V obci se po válce znovu probouzí politický a společenský život, aktivní je tu opět osvětová beseda, hasičský sbor, ústřední rada odborů,  Jednotný svaz českých zemědělců, Československý  svaz mládeže,  tělovýchovná  jednota, ochotnický  spolek a obecní knihovna. V roce 1947 byla obětem nacismu  odhalena pamětní deska. V roce 1948 byla v Nezdicích zbudována kanalizace dešťové vody, ve stejném roce tu byl  také otevřen obecní  biograf a obec byla připojena na telefonní síť. V roce 1950 byla opravena hasičská zbrojnice a hasičům byla zakoupena nová motorová stříkačka.   
V roce 1957 byla obec sjednocena z Horních a Dolních Nezdic na Nezdice. Ve stejném roce tu bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo a proběhla generální oprava školy. V roce 1958 byl v  obci  zaveden  rozhlas a  JZD postavilo kravín. K roku 1960   měly  Nezdice 91  popisných  čísel a žilo tu 388 obyvatel.  V tomto roce došlo  ke  sloučení  JZD  i  MNV obcí  Borovy,  Nezdice a Vřeskovice, matriční obvod byl ve Švihově, okresem byly Nezdice klatovské a farností švihovské. Tím obec ztratila samosprávnou samostatnost. V roce 1960 se do Nezdic také z jáchymovských dolů vracejí amnestovaní političtí vězni. V roce 1964  byl založen  později  proslulý  oddíl české házené při TJ Nezdice. V následujícím  roce občané v „akci Z“ adaptují vlastními silami stavení č.p. 11 na samoobsluhu.  
V roce 1971 byla postavena úpravna vody pro obecní vodovod. V roce 1975 byla uzavřena nezdická škola a pro zajištění dopravy zdejších dětí do školy ve Švihově byla zřízena školní autobusová linka. Ve stejném roce také proběhlo sloučení JZD Borovy (včetně Nezdic) a JZD Červené Poříčí v jeden celek JZD „Nové Klatovsko“. V roce 1976 byly dokončeny práce na obecním  vodovodu. K roku  1980  v  Nezdicích  žilo  na  243 obyvatel.  V  roce  1990 došlo k  opětovnému  osamostatnění Nezdic jako obce a v listopadu téhož roku se konaly první volby do nového obecního zastupitelstva. V letech 1991 a 1992 byl v obci opraven kostel  a  školní budova. Při posledním oficiálním sčítání  lidu,  domů a  bytů  v Nezdicích  žilo  209 občanů  v  71 domech, dalších 12 objektů bylo vedeno jako rekreačních.

Použitá literatura:  Luděk Bouchner, Nezdice  1243 - 2005. Vydáno Obecním úřadem Nezdice 2005. K dostání tamtéž, vč CD verze