Ratíškovice (obec) [5002]

Ratíškovice patří mezi nejstarší obce v okrese Hodonín. O nejvzdálenější minulosti svědčí mnohé archeologické nálezy z jejího katastru. Byla nalezena mamutí stolička a mamutí kost z období mladšího paleolitu, kamenný přeslen z mladší doby kamenné, hliněná nádoba s nářadím z doby bronzové, hliněné nádoby mohylové kultury, užitková nádoba z doby železné, mnohé keramické nálezy pocházely z mladší doby hradištní a z dob slovanského osídlení. První písemná zpráva o naší obci je uvedena ve velmi významném dokumentu – v listině Jindřicha Zdíka, syna prvního českého kronikáře Kosmy. Tento biskup pořídil soupis veškerého majetku, patřícího k olomouckému biskupství. Listina obsahuje více než 200 moravských místních jmen a je tedy prvním místopisem Moravy. Listina není datována, ale panuje názor, že datum jejího zhotovení je shodné s datem vysvěcení kapitulního chrámu sv. Václava při olomouckém hradě – tedy rok 1131.  Ve 14. století patřily Ratíškovice ke knížecímu komornímu statku ve Bzenci. V letech 1333 – 1346 byl moravským markrabětem, tudíž i majitelem Ratíškovic, také Karel IV. Po něm zastával tento úřad 26 let jeho mladší bratr Jan Jindřich. Ten kvůli obavám z rozporů o otcovské dědictví sepsal tři závěti. V té poslední odkázal svému prostřednímu synovi Janu Soběslavovi Bzenec z úřadem soudcovským, vinicemi a jejich desátky, s lesem Doubravou až po Rúdník a s dědinami, které k bzenecké tvrzi náležely: Vracov s mýtem, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov a Vacenovice. S pomocí moravské šlechty se zmocnil odkázancý hradů a měst Janův nejmladší bratr Prokop, který je r. 1397 prodal Ješkovi Kuželovi ze Žeravic. Předal jemu a jeho dědicům k plnému právu a vlastnictví celou vesnici i s lidmi, platy, poli, loukami. Touto smlouvou přestaly být Ratíškovice součástí zeměpanského majetku a staly se poddanskou vesnicí.  Všechny další majetkové převody byly podle nařízení Karla IV. zapisovány do zemských desek. Objevuje se tu např. zápis z r.1365, v němž se Ješek řečený Ptáček z Pirknštejna vzdává dědického práva na majetek, který držel v Ratíškovicích, ve prospěch své sestry Čeňky. Roku 1385 odkázala paní Čeňka jako vdova svůj podíl na Ratíškovicích synu Vilémovi a jeho bratrům. Po něm přešel na Mikuláše a jeho syna Jiříka z Landštejna. Ve druhé polovině 14. století patřily Ratíškovice spolu s dalšími k farnosti Milotice. Ve Státním oblastním archivu v Olomouci je uložena mešní kniha milotické fary, psaná na pergamenu. Zde je uveden zápis o půjčování tzv. „železných krav“. Farnost je půjčovala svým farníkům, kteří je živili a brali z nich užitek – mléko, máslo, hnůj apod. Mezi nájemci je podvakrát uvedena i naše obec. Na dvou seznamech jsou uvedena jména nejstarších obyvatel vesnice. Prvním nájemníkem „železné krávy“ je rychtář Marčínek, objevují se tu jména Duchoň a Čmer. V průběhu 15. století patřily Ratíškovice postupně několika zemanským rodům. Mimo jiné je měl ve svém držení „s obdělanýma polema a neobdělanými křovinatými pastvisky, s vodami tekoucími a vším přináležejícím dle těchže hranic a hranečníků, jak ona ves od starodávna od jiných je odlišena.“ i Markvart Šenstranský z Malenovic.  V období husitského hnutí vtrhlo na Moravu vojsko císaře Zikmunda a jeho zetě Albrechta Rakouského. Pravděpodobně ani na našem území nebylo klidno. Nedaleko Nedakonic, na ostrově řeky Moravy, byl postaven husitský tábor. Přicházeli sem lidé z okolních vesnic a veliteli byli kněží Bedřich ze Strážnice a Tomáš z Vizovic. Na straně husitů byl i Petr Strážnický z Kravař, Hašek z Ostrohu; oporou husitů byl také Jan z Moravan, který odkoupil od Hynka z Ronova část Milotic. Nenávist husitů se obrátila proti blízkému velehradskému klášteru, který vlastnil mnoho vesnic a jednotlivých polí. Ve čtyřicátých letech 15. století se pak nedaleká milotická a jarohněvická tvrz staly sídlem loupežníků, kteří dělali výpady do okolí.  Koncem šedesátých let se jižní Morava stala bojištěm v utkání Jiřího z Poděbrad s Uhry. Roku 1470 byl obléhán Hodonín a přitáhli sem srbští rácové, kteří místo žoldu dostávali po jednom dukátu z každé hlavy, uřezané nepříteli. V těchto česko-uherských válkách bylo jenom na moravském Slovácku zničeno přes 80 osad. V okolí Ratíškovic to byly Jarohněvice u Dubňan, Kapřiště u Hodonína, Jiříkovice u Milotic, Roztrhánky mezi Ratíškovicemi a Rohatcem. Poválečným majitelem Ratíškovic se stal roku 1481 hejtman krále Matyáše Jan Kropáč z Nevědomí a v příštím roce nejvyšší zemský komoří Vratislav z Pernštejna. Ten byl dobrým správcem majetku, ale pro poddané nebyl dobrým pánem. V půhonných knihách – zápisech olomouckého soudu – je uvedeno, že ratíškovičtí poddaní opouštěli svá pole a utíkali na cizí panství. Jsou zde uvedena jména místních občanů – Mašek, Václav Psota, Mikula, Valenta, Jan Černý a další.  R. 1496 odkoupili od Vratislava z Pernštejna ves Ratíškovice páni z Lipé. Z r. 1530 se dochoval zápis, že Jan III., člen jednoty bratrské, obdaroval české bratry v Ratíškovicích pozemkem ke stavbě sboru a hřbitova. Nejsou však zachovány žádné dokumenty, které by potvrzovaly bratrský sbor v této vesnici. 18. května 1594 byla podepsána kupní smlouva s Juliem, hrabětem ze Salmu a Neuburku nad Innem a jeho syny Weikhartem a Karlem – Jan IV. z Lipé se snažil uhradit své dluhy a mezi prodanými dvaceti vesnicemi jsou i Ratíškovice s ospy a obilním desátkem z jařin i z ozimu. R. 1600 pak noví majitelé sepsali urbář (link), obsahují seznam poddaných, jejich peněžní a naturální dávky a robotní povinnosti. Je zachován pouze opis a v něm první jmenný seznam ratíškovických usedlíků. Objevují se tu jména, přetrvávající v naší obci dodnes - vdova zv. Vacenovská, Jíra Tomanů, Toman Novák, Macek Burjanů, Macek Matoušků, Dobeš Brhlů, Hanák... Mezi majiteli půdy, kteří odváděli vrchnosti peněžní a naturální dávky, je uvedeno 9 láníků, 2 3 láníci, 20 půlláníků a 30 podsedníků. Jsou zde zapsáni také dva hajní – podsedníci Eliáš Tkadleců a Jan Hostieravský, kteří se starali o okolní les Doubravu, nepostradatelný zdroj obživy místních obyvatel.  V letech 1592 – 1606, v období tureckých válek, vládly velmi neutěšené poměry. Ty přiměly hraběte Weikharta k prodeji hodonínského panství a majitelem se stal hrabě Štěpán Illiesházy, jeden z nejbohatších uherských magnátů. Ten později upadl v nemilost císaře Rudolfa pro podezření ze spolupráce s Uhry. Pro záchranu svého života proto předal majetek manželce Kateřině Pálfyové z Erdödu. V dalším období, kdy se Uhry přidaly k Turkům, byla vypálena Strážnice, Veselí, Bzenec; zničen Kyjov, zpustošeny dědiny, mezi kterými byly i Ratíškovice. 

Sdílej s přáteli:  Facebook      Twitter

Poloha

přidat text nebo poznámku

přidat fotografie