Ratíškovice (obec) [5002]

Po uzavření míru se v lesích potulovali vrazi a lupiči. Město Hodonín mělo svého kata, šibenici a mučící nástroje. Dne 20. ledna 1613 se sešli zástupci okolních dědin s purkmistrem a městskou radou s žádostí o pomoc. Po dohodě o vzájemné pomoci byla sepsána „katovská listina“ (link) , na kterou vtiskly všechny obce svou pečeť. Je to nejstarší ratíškovická pečeť – zdobí ji tři žaludy se dvěma hvězdičkami, na jejím obvodu je nápis „Wess Ratisskowicze“ (foto). (Z této pečeti také vychází současný ratíškovický znak, který navrhl v roce 1991 ak. malíř Zbyněk Kočvar z Prahy. Na modrém štítě jsou tři stříbrné žaludy na stoncích, vyrůstajících z jednoho místa mezi úponky. Mezi stonky se žaludy vyrůstají rovněž úponky, nahoře mezi žaludy jsou dvě hvězdy. Na heraldicky pravé straně je na hrot postavena hvězda pěticípá a levé straně šesticípá.) R. 1618 začali čeští stavové odboj proti Habsburkům a tím období třicetileté války.  Roku 1614 bylo hodonínské panství prodáno Zdenkovi Žampachovi, který se později ve stavovském odboji proti Habsburkům postavil veřejně na stranu císaře. Proto byla stavy nařízena konfiskace jeho majetku, který byl koncem r. 1619 předán Matyášovi z Thurnu. Boje a šarvátky probíhaly na celém území, ani Ratíškovice nezůstaly ušetřeny. Lidé utíkali do lesů, schovávali se před vojskem, které vypalovalo a ničilo vesnice. Z tohoto období jsou dochovány sirotčí záznamy – děti do deseti let byly ponechány u jednoho z rodičů, jestliže zemřeli oba rodiče, vyrůstaly děti u strýce nebo jim byl určen poručník. Starší byli určeni do panské služby. Mnoho sirotků však uteklo: „Mikuláš, syn Jiřího Mráze, ostal o své vůli ve Gbelích; Jan, syn Mikuláše Blažka, utekl v pětadvaceti letech ze dvora a zůstal za Moravou. Tomáš, syn Prokše Trna, zběhl v patnácti letech a více se o něm nevědělo.“ Války také velmi snížily počet obyvatel v obci.  Po ukončení války r. 1648 se stal majitelem hodonínského panství - a tím i Ratíškovic – Bedřich z Oppersdorfu. Ten velmi utužil poddanství – nedodržoval císařská robotní nařízení, zvyšoval robotní dny, peněžní a naturální dávky a ve všech obcích musely být sepsány knihy sirotčí, purkrechtní a kšaftovní. Tím vznikl přehled o majetkových změnách. Aby se urychlilo obsazení pustých domů, byli noví držitelé na určitou dobu osvobozeni od placení daní, robotních povinností a desátků. Nazývali se „lhůtníci“. R. 1691 byl sepsán oppersdorfský urbář (link), podle kterého bylo v Ratíškovicích obsazeno 37 usedlostí.  Roku 1692 odkoupil panství kníže Lichetenštejn a v r. 1711 je odkázal svým dcerám Marii Alžbětě a Marii Antonii, která byla provdána za uherského hraběte Michala Czobora. Roku 1750 převzal statky hrabě Josefa ze Czoborů de Czoborcent-Michali. Byl však velmi marnotratným hospodářem a kvůli své rozhazovačnosti upadl do konkursu. Moravské statky a s nimi Hodonín a Ratíškovice dne 10. července 1762 odkoupil za 1.005.500 zlatých rýnských císař František I. Císařovna Marie Terezie za své vlády připravila nový soupis pozemků a komise přešetřovaly poměry v jednotlivých obcích. Mimo jiné byly zjištěny následující údaje: - pole jsou situovány v rovině, ale jsou tak písčité, že výtěžek se nemůže počítat více než na 4 zrna. - není vlastních pastvisk, dobytek se pase ve vrchnostenském lese Doubravě. - nejsou žádné vinohrady. (Ještě v roce 1827 nebylo v katastru obce zapsáno ani jedno pole s ovocnými stromy a také ani vinohrad a více než polovinu veškeré půdy zaujímaly pastviny – „obecní pasuňk“.) Robotní povinnosti ratíškovických zůstaly bez větších změn stejné jako za předchozího majitele (link).  Vesnice zůstávala v soukromém vlastnictví císařské rodiny až do vydání tolerančního patentu a zrušení roboty dne 1. 7. 1848. Pak se stala samostatnou hospodářskou jednotkou a byla dál převážně zemědělskou obcí - pěstovalo se žito, ječmen, oves, brambory, řepa, kukuřice, selo se proso a konopí. Byl vytvořen vlastní obilný fond, udržovaný až do konce 19. století. Obilí z obecního půllánu bylo uskladňováno v obecní sýpce a na jaře půjčováno žadatelům. Mohlo být vráceno z nové úrody nebo zaplaceno.  Teprve na rozhraní 19. a 20. století začali někteří muži pracovat v hnědouhelných dolech v Dubňanech a Miloticích. Kolem roku 1850 byla v ratíškovicích založena cihelna (link) a z jílu z místních nalezišť se ručně zhotovovaly cihly a střešní tašky – „škřidlice“. Cihelna byla nejdříve pronajímána a pro pozdější nesnáze s nájemníky začala obec hospodařit ve vlastní režii. Hlavním zdrojem příjmů byly většinou pole a výnosnější lesy. Byl také pronajímán obecní hostinec a čištění všech járků a vodních ploch v obci (link). Obyvatelé obce byli většinou zemědělci. Jako řemeslníci a živnostníci jsou ve sčítacích dokumentech z přelomu 19. a 20. století uvedeni většinou cizí lidé. Obchodnické činnosti se věnovaly převážně židovské rodiny, které tady žily až do r. 1910. Až po tomto roce se začala rozvíjet u místních obyvatel řemesla, hlavně kovářství v rodě Hniliců a Malářů, krejčovství, obuvnictví a kolářství. Protože v obci bylo málo pracovních možností, pracovali ratíškovičtí jako nádeníci a dělníci mimo obec. V letech 1840 – 1858 byl v blízkosti obce v polních tratích Nad Náklem v provozu důl Štefan, majetek hodonínského c.k. velkostatku, ve kterém ratíškovičtí nacházeli obživu, později na rozhraní 19. a 20. století pracovali jako horníci také v dolech v Dubňanech a Miloticích. Velké množství jich přibylo v období I. sv. války, protože byli reklamování a nemuseli bojovat na frontě.  V této době prošlo hospodaření obce velkou krizí, válka zasáhla život veřejný i rodinný. Stát odebral koně, potraviny, dobytek a peníze. Většina mužů odešla na frontu, doma zůstali pouze ti nejstarší, ženy a děti.  28. října 1918 Národní výbor v Praze vyhlásil samostatnost Československé republiky. Podle zápisů v obecní kronice „ Po prohlášení samostatnosti, které přišlo do Ratíškovic telegraficky dne 29. října ráno, první byla vytažena naše národní trikolora, která dřímala od počátku války v prachu a pavučinách v koutě v skříni. Ještě týž den zavlál prapor v národních barvách ve škole a druhý den také s kostelní věže. ...Občanstvo oslavilo památný den naší svobody dne 8. listopadu, právě v den, kdy truchlilo každé české srdce, den výročí bitvy na Bílé Hoře, kdy česká samostatnost na plných 300 let pochována... nesla se ku klenbě vroucí „Modlitba za vlast“ V. B. Třebízského, z hloubi duše pojila se k ní prosba shromážděných, jež pak vyzněla v mocný choral svatováclavský „Nedej zahynouti nám ni budoucím! Svatý Václave!“

Poloha

přidat fotografie