Počátky obce Brázdim 
První historická zmínka o Brázdimě je z roku 1052 v základní listině Kapitoly Boleslavské. Jméno je však zkomoleno na "Prisnin". Už tehdy to byly dvě tvrze s několika chalupami: Velký Brázdim a Malý Brázdim (Brázdimec, Brázdimek, později po roce 1777 Starý Brázdim). Nový Brázdim byl založen mnohem později, až roku 1777.

Velký Brázdim je osada prastará. Okolí muselo být zalidněno dávno před naším letopočtem. Za obcí na kopečku Homolka  byly nalezeny kosti skrčenců a další předměty jako např. bronzová jehlice, bronzové a jantarové korále, bronzový spirálový náramek a různé nádoby. Věci byly uloženy v Národním muzeu.

Mezi nejstarší majitele tvrze ve Velikém Brázdimě podle historika Augustina Sedláčka patří Pavlík z Újezda a Jana z Duban. Jiný historik zase uvádí Benešovské.

Historicky doložený je z roku 1362 Mikuláš Benešovský, jemuž patřily oba Brázdimy. Poté náležely Mikuláši Vavřincovi, který je prodal Němci Cammererovi. Albert Cammerer zemřel roku 1437. V husitských bouřích je zabrali Pražané a později je sami pronajímali. Poté je získal pražský měšťan Antonín z domu U Oslův (jeho příjmení je odvozeno od znaku jeho domu v Melantrichově ulici v Praze).

Za vlády Jiřího z Poděbrad je jako majitel připomínán Vaněk z domu U Pěti Korun. Roku 1547 koupil Veliký Brázdim (tvrz, dvůr poplužní, s poplužím s dědinami , lukami ,vrbinami, hájkem ,rybníky, štěpnicí a krčmou) Bernard Borman z Lauchu. Jeho syn Jan byl nevděčný, matku utiskoval, byl sudič a práč. Dožil se jen asi 37 let, ale nasoudil se, že by se o něm dala napsat kniha. Sotva se ujal statku, dělal dluhy. Špatný hospodář. Roku 1575 prodal Brázdim za zástavní sumu 5.000 kop míšeňských Bryknarovi.

Pak se rychle vystřídalo několik majitelů:

Jan Hůlka z Počernic (1580), 
Jakub Jan Beřkovský ze Šebířova (1584), 
Magdalena Beřkovská z Řevnic (1595), 
Mikuláš Beřkovský (1598).

V roce 1610 prodal oba Brázdimy Jan Rudolf Trčka z Lípy císaři Rudolfovi II. za 20.000 kop míšeňských. Tím byly Brázdimy připojeny k panství Brandýskému. Brandýs, zámek, lesy a statky patřily císařské rodině Habsburků až do roku 1918. Při předávání tvrze ve Velikém Brázdimě do majetku císaře Rudolfa II. je uváděn dvůr, který zahrnoval celou nynější náves a pět chalup řemeslníků, což byli tito: šafář Martin, řezač Řehoř, kovář Václav, krčmář Jiřík Černý a tesař Jan Rozporka. Ke každé chalupě přináležel i kousek pole.

Dvůr musel být značných rozměrů. Podle dochovaných záznamů z roku 1614 k němu náleželo 126 kop a 52 záhonů půdy(cca 762 strychů).

Tak například v roce 1614 zde bylo oseto 148 strychů pšenice, 120 strychů žita, 50 strychů ječmene, 216 strychů ovsa a 17 strychů hrachu. Kopa záhonů je staročeská míra, velmi nepřesná, jejíž průměr je přibližně 2,31 ha. Hektar má cca 3,16 strychu.

Stav dobytka v roce 1614: 16 klisen,1 pušťák (hřebec), 30 krav dojných, 60 kusů svinského (vepřového ) a 340 ovcí.

Nový Brázdim
Nový Brázdim byl založen v roce 1777 rozdělením císařských dvorů ve Velkém a Malém Brázdimě. Současně se založením Nového Brázdima byla založena i škola.

V roce 1780 měl 30 čísel popisných, v roce 1830 31 čísel a 185 obyvatel, v roce 1890 měl čísel 36 a 215 obyvatel (102 mužů a 113 žen). Ve vsi měli 28 koní, 131 kusů hovězího, 18 koz a 91 kusů vepřového. V roce 1900 bylo čísel 37 a obyvatel 270 (133 mužů a 137 žen). Údaje o pěstovaném domácím zvířectvu jsou již přesnější: 25 koní, 137 kusů hovězího, 27 koz, 117 kusů vepřového, 89 husí, 539 slepic, 14 kachen a dokonce 12 včelích úlů.

O deset let později, tj. v roce 1910 zde bylo už 50 čísel a 283 obyvatel (144 mužů a 139 žen). Měli 40 koní, 132 kusů hovězího, 34 koz, 240 kusů vepřového, 62 husí, 637 slepic, 5 kachen a 13 úlů. Z těchto údajů je vidět, jak nám ta naše vesnice rostla.

Půdorys obce tvořil po německém vzoru kříž. Uprostřed křižovatky měly rohové usedlosti ustoupit zpět z řady, aby vznikla jakási náves.Tři osadníci uposlechli společného usnesení, pouze u čp. 7, které tehdy vlastnil Jan Steinfest (nyní Mouchovi) neustoupil a tím byla pravidelnost návsi porušena.

Náves byla vysázena ořešáky, kterým se zde tak daří. A bylo jich tu tolik, že Novému Brázdimu se přezdívalo "Ořechov". V kruté zimě v letech 1928-1929 však koruny ořechů omrzly a náves byla náhle pustá a prázdná. Obecní zastupitelstvo se tehdy usneslo, že se místo ořešáků zřídí předzahrádky. Většina obyvatel uposlechla a ostatní se postupně přidali. Některé mladší ořešáky však znovu obrostly a náves se znovu pěkně zelená.

Obce Nový a Veliký Brázdim neměly robotu. Gruntovní činže odváděla jednotlivá hospodářství jako nájem z polí. V čas potřeby museli obyvatelé chodit do lesů kopat jámy při vysazování stromků (tzv."na kulturu") a prohazovat sníh na císařských silnicích. Za tyto práce však byli placeni několika groši.

Piva se vypilo v militantním roce 1815 (tj. od 1. 11. 1814 do 31. 10. 1815) ve Starém Brázdimě 24 sudy, v Novém Brázdimě 37 sudů a ve Velkém Brázdimě (ve Štítě) 24 sudů. Úhrnem tedy 87 sudů. Jeden sud stál 31,3 zlatých , v květnu toho roku byl sud zdražen o 20 krejcarů.

Malý Brázdim
Také nazývaný Brázdimek nebo Brázdimec je obec prastarého původu pod kopcem Kuchyňkou. Na kuchyňce prý stávalo hradiště a nalezly se tu zbytky pálených cihel. Rovněž na nedalekém Zlatém kopci prý stávalo keltské oppiduum (opevněné středisko našich předchůdců Keltů; Kelti obývali naše území několik století př. K.). Slované je posléz částečně vytlačily na západ a částečně s nimi splynuli. Po Keltech jsme prý zdědili i některé negativní vlastnosti, např. závistivost a nesvornost. Největším keltským dědictvím je název naší země - Bohemia (Boiohaenum, po keltském kmenu bójů).

Jméno na Starý Brázdim bylo změněno až při založení Nového Brázdima v roce 1777, zbytečně a beze vší potřeby, jak uvádí pan farář Pubal. Dvůr stával při č. 18, neboť v gruntovní knize je psáno "gewester Meierhof" - bývalý panský dvůr. Podle starých zpráv náležel Benešovským. Oba Brázdimy byly povětšinou v držení stejného majitele, ale už například v roce 1362 odprodal Mikuláš Benešovský Malý Brázdim Matouši Turnovskému (nebo z Turnova). V roce 1379 však už zase náležel Janu Benešovskému, vnuku Mikulášově.

V první polovině 16. století se o Malý Brázdim musela soudit Johanka z Přítočna se svým nehodným manželem Janem Širokým z Mirovic. V kronice je dokonce uvedena její obsáhlá stížnost králi a císaři Ferdinandovi I. Bylo jí vyhověno, ale stejně po její smrti v roce 1562 propadl majetek jako odúmrť králi.

Další majitelé vlastnili oba Brázdimy společně a od roku 1610 byly obě osady připojeny k císařskému panství v Brandýse. V trhové smlouvě ze dne 27. července 1610, kdy Rudolf Trčka prodal oba Brázdimy císaři Rudolfovi II., je uvedeno 9 poplatníků v Malém Brázdimě.

V purkrechtní knize se uvádí 10 gruntů a chalup :

č. 1 Matěj Pospíšil - 24 kop záhonů roli orné,
č. 2 Jan Žíželický - 9 kop záhonů,
č. 3 Jan Boháč - 1 kopa 48 záhonů,
č. 4 Matěj Bachura - krčma, 2 kopy 40 záhonů,
č. 5 grund hraběte Trčky (nyní Šimona Rosy) - 2 kopy 40 záhonů,
č. 6 Václav Novotný - 1 kopa 46 záhonů,
č. 7 grund Beřkovského (nyní Tomáš Kočí) - 1 kopa 40 záhonů,
č. 8 Jan Zmužil - 15 kop 50 záhonů,
č. 9 Novákovský s chalupou - asi 150 kop záhonů,
č.10 Nemravovský čili Křížkovský - 3 kopy záhonů.

Obec Starý Brázdim měla robotu. Například za vlády císaře Josefa II. (v roce 1781) činila robota na gruntu č. 1 104 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 33 1/4 krejcaru). Na gruntu č.9 156 dní tažných (později změněno na 36 zlatých a 56 krejcarů). Na gruntu č. 17 156 dní tažných (později změněno na 98 zlatých a 30 1/2 krejcaru). Na chalupě č. 4 78 dní pěších (později změněno na 28 zlatých a 51 1/2 krejcaru).

Dnem 1.ledna 1790 měla být robota domkářů a podruhů zrušena. Nestalo se tak, protože dne 26. února 1790 zemřel císař Josef II. Robota jako taková byla plošně zrušena až v roce 1848.

Nynější obec Velký Brázdim byla založena rozdělením císařského velkostatku. V bývalé tvrzi byl zřízen císařský hřebčinec proto se dodnes zachovalo druhé jméno obce Štít od německého slova Gestüt.

Třicetiletá válka
Válka třicetiletá začala druhou pražskou defenestrací dne 23. května 1618 defenestrací císařských místodržící Slavaty a Martinice a písaře Fabriciuse Platnera.

V kronice sluzské se tomuto činu věnuje pan farář Pubal dost podrobně, protože mezi nejdivočejší vzbouřence patřil držitel dvora ve Sluhách Ernfrýd Berbisdorf z Berbisdorfu. Byl forstmistrem na císařském panství v Pardubicích. Jako potomek německé rodiny a evangelík se tlačil do popředí veřejného života a náležel mezi přední odpůrce a povstalce proti císaři Ferdinandovi II. Byl to dobrodruh, sudič, práč, sobec nadutý, tlučhuba, štváč beze všech schopností a mravních zásad. Po vyhozených místodržitelích střílel a netrefoval. A protože vyhození spadli do hnojiště, tak se jim nic nestalo - naopak písař Fabricius ihned nasedl na koně a odjel vzpouru ohlásit do Vídně císaři. Tolik kronika.

Podle jiných pramenů nespadli vyhození na smetiště, ale po šikmé stěně porostlé popínavými rostlinami sjeli do hradního příkopu a nic se jim nestalo.

Dne 19.srpna Berbisdorf na zemském sněmu vášnivě mluvil proti císaři Ferdinandovi: "Všichni ze všech zemí mají táhnouti do pole. Kdo by zůstal doma, má být na vlastních vratech oběšen nebo rozsekán." Pravděpodobně i jeho přičiněním byl českým králem zvolen Fridrich Falcký, zvaný zimní král. Česká šlechta si ho zvolila protože byl zetěm anglického krále Jakuba I a členem protestantské unie. Dne 4. listopadu 1619 byl Fridrich korunován na krále českého.Při té příležitosti pasoval 5 osob na rytíře svatého Václava, mezi nimi byl i Ernfrýd Berbisdorf.

Ve stavovském vojsku zastával Berbisdorf hodnost rytmistra. Největším jeho hrdinstvím však bylo pustošení velechrámu svatého Víta, drahého i všem nekatolickým Čechům. Od 21. prosince byl velechrám pustošen a měla být rozbita i královská hrobka. Zakročením Bohuslava Berky byla v poslední chvíli ušetřena. Mnoho vzácných neocenitelných uměleckých památek bylo zničeno. Král slaboch byl loutkou v rukou dobrodruhů německých i českých. Ludvík Camerarius, rádce králův, žaluje trpce: "Důchody královské jsou špatné, správa země zamotaná, všude zmatky a Augiášův chlév. Velitelé vojsk nesvorni, řevnivi, všude je lakota a sobectví, vojsko znemravnělé, zkažené."

Dne 8.listopadu 1620 v bitvě na Bílé Hoře bylo Fridrichovo vojsko,vedené Anhaltem a Hohenlohem, od bavorského vévody Maxmiliána v krátké bitvě poražena. Pomocné vojsko uherské do boje vůbec nezasáhlo,král Fridrich se vypravil k vojsku pozdě a tak potkával u Strahovské brány jen prchající jednotky.

Sotva že došla do Prahy první správa o porážce stavovského vojska na Bílé Hoře, utekl král na Staré Město, s ním i hrdina Berbisdorf a sotva se rozednilo, utíkali k Nymburku a k hranicím, nestarajíce se o osud vlasti.

Sluhy byly konfiskovány a v roce 1623 odevzdány koleji Jezuitů u sv. Klimenta na Starém městě Pražském.
Česká šlechta se vzdala na slib bavorského vévody, že dostane milost. Dne 20. února 1621 byli zjímáni hlavní činitelé povstání, kteří neuprchli a 27 z nich bylo 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraveno (Joachim Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, rektor university Jan Jesenius a jiní).
Dne 3. února 1622 byla vydána milost (generální pardon) všem účastníkům povstání. Jejich statky byly však zabaveny a konfiskační komisí prodány přívržencům císařovým. Šlo o dvě třetiny statků v zemi. Bylo postiženo 600 osob stavu panského a rytířského.

Tím skončila válka zvaná česká. Pokračovaly však války po celé Evropě. Následovala válka falcká, dánská, švédská, švédsko-francouzská, bojoval každý proti každému. Původně převažovaly důvody náboženské, jež se změnily na politické a prestižní. Konečně byl uzavřen vestfálský mír v roce 1648.

Následky třicetileté války v našich zemích byly strašlivé. V Čechách ze 2 milionů obyvatel před válkou zbyla sotva polovina, na Moravě počet klesl z jednoho milionu na 300.000 Slezsko pozbylo asi 200.000 obyvatel. Obojí Lužice byly odtrženy od české koruny.

Moc katolické církve a moc panovníkova vzrostla. Útisk obyvatelstva zesílil. V té době zanikly u nás vesnice Livy (dodnes se pamatuje pouze název na silnici k Brandýsu) a obec Záhoří, která se nacházela za kopcem Kuchyňkou mezi Popovicemi a Cvrčovicemi.

Následky války třicetileté
Katastrofa bělohorská se těžce dotkla i našich osad. V roce 1621 leželo císařské vojsko v Praze, Brandýse i Kostelci a pod záminkou, že nebere žold vyjíždělo do okolí plenit a loupit. Hospodáři opouštěli grunty, které pustly. Náboženské třenice trvaly dále.

Na každou válku vždycky doplácelo nejvíce venkovské obyvatelstvo. Ve válce třicetileté se většina panství dostala do rukou cizinců, ale ani zbylá česká šlechta nezacházela se svými poddanými lépe. Náboženská nesvoboda, robota, vykořisťování bez možnosti obrany bylo bezmezné.

Pan farář Pubal ve své kronice píše: "Mohu líčiti jen to, co se na našich osadách událo a co je známo z pramenů. Co nebylo zapsáno, upadlo v moře zapomenutí. V roce 1625 zdvihl se lid na panství Brandýském a Lisském, že se jim děje příkoří ve víře evangelické. Opouštěli statečky, shromáždili se v nemalém počtu s bílými prapory se zlatými kalichy na nich. Správce panství Brandýského je hleděl upokojiti, že se přestoupení jich k víře katolické odkládá. Ale lid se nenechal uchlácholiti pouhými sliby. V roce 1631 Sasové obsadili Brandýs a v okolí drancovali. V roce 1634 obsadili Brandýs opět. Dne 2. června 1639 dobyli Brandýs Švédové a jako žhavá láva se rozlili po celých Čechách, řádíce velice krutě, nešetříce ani kostelů ani žen ani dětí. Sami se chlubili, že za jediný rok vypálili v Čechách 6.000 měst, vesnic a dvorů. I naše osady velice trpěly, lid pobit nebo utekl do lesů, domy vydrancovány, spáleny, pole zpustošena a udupána. Deset, dvacet i více let zůstala ležet ladem. Po uzavření míru Vestfálského v roce 1648 byl učiněn konec války třicetileté. Obce se těžce a pomalu počaly probouzet k novému životu. Grunty byly obsazovány novými robotníky: Sluhy osazeny lidmi z Přezletic, Mratín lidem z Lukavce, Brázdim lidmi z císařských panství až ze Slezska. Ale jak bídný měli ubozí robotníci život. Stavení vypálena a pobořena, pole pustá, léta neosívaná. K tomu platy a robota. Čím větší grunt, tím větší bída. Dřeli do úpadu, měli hlad a proto raději utíkali. Mimo to je trápily časté pohromy. V letech 1637, 1647, 1657 a 1661 byla veliká sucha. Roku 1665 se ukázala kometa a uhodilo sucho tak veliké, že studnice, potoky a řeky vyschly." V roce 1680 řádil u nás mor. Nařízení znělo: "Jakmile někdo zemře, musí se mrtvola ihned odvést na hřbitov a tam pohřbít." Kolik lidí u nás na mor zemřelo není možné zjistit, protože tehdy matriky nebyly nebo se ztratily.

Jaká byla bída na selských gruntech dosvědčuje následující příklad. Grunt č. 8 (později č.9) ve Starém Brázdimě koupil v roce 1616 Jiřík Černý, krčmář ve Velkém Brázdimě za 400 kop grošů. Při koupi zavdal 100 kop grošů, při zápise 80 kop a ročně měl klást po 6ti kopách grošů. V létech 1617 až 1631 složil 40 kop grošů. V následujících letech zahynula celá rodina až na jediného syna Jana, který žil v Praze jako mlynářský tovaryš.

Vrchnost donutila Jana Černého, aby se gruntu ujal a aby vrchnosti doplatil zbytek kupní smlouvy 72 kop grošů v ročních splátkách. Janu Černému však bylo zle a požádal vrchnost o povolení k prodeji krčmy ve Velkém Brázdimě, kterou zdědil po otci. Hejtman však prodej nepovolil.

Jan Černý si musel vypůjčit obilí k setí, ničil ho dluh přes 60 zlatých rýnských. Obilí zasel, ale protože měl pole blízko lesa, panská zvěř mu úrodu spásla. V zoufalství si podal žádost na Českou komoru, aby mu byl dluh odepsán. Jeho dopis končí slovy: "V čemž se doufanlivě těšíce, zůstávám na motlitbách trvající Jan Černý, soused z Malého Brázdima na panství Jeho Milosti Císaře. " K žádosti je připsáno: "Pane důchodní dejte mi na tu věc správu." Jan Černý, nemoha se dočkati vyřízení své prosby, sběhl. V pozemkové knize je zapsáno: " Ačkoliv Jan Černý zápis učiněný má, však neklade žádných gruntovních peněz, nýbrž nemálo rozličných restův do důchodu Jeho Milosti Císaře povinen zůstat, svévolně z téhož gruntu i z panství Jeho Milosti Císaře prý odešel." Protože po útěku Černého neměl grunt hospodáře, sousedi pole obdělávali a odváděli vrchnosti čtvrtý mandel.

Roku 1677 dosadila vrchnost na tento grunt Jana Moravce. Ani jemu se nedařilo a roku 1687 jeho rodina rovněž utekla. V roce 1688 za 175 kop grošů ujal se gruntu Matěj Malina. Ani on však nedokázal grunt obdělat, protože měl chorou ženu a postoupil jej Vojtěchu Prášilovi (Práškovi).

Roku 1692 Malina sebral ženu a děti a sběhl. Grunt byl velmi zpustlý, budovy potřebovaly opravy, na něž nebyly prostředky. Kromě toho byl velký a jedna rodina jej nemohla obdělat. Proto šel z ruky do ruky. Od roku 1692 Matěj Pavlis, 1696 Adam Kaplíř, 1708 Jakub Písecký, 1711 znovu Adam Kaplí, který roku 1715 zemřel. Roku 1722 se gruntu ujal Jan Rychtrmoc, r. 1724 Matěj Řehák, který klesaje víc a víc do dluhů jej postoupil Václavu Mrnkovi. Teprve v této rodině se grunt udržel až do roku 1851. Tehdy jej převzala Marie Nováková ze Zelenče. Roku 1864 její syn Josef, od roku 1893 zeť František Čurda, jehož dcera se provdala za Antonína Zurynka, jehož rodina drží statek dosud.