Památník Jana Žižky z Trocnova - Nedaleko Sudoměře, u rybníka Škaredý, se 25. března 1420 odehrála slavná bitva u Sudoměře. Stálo zde vojsko Jana Žižky z Trocnova, které údajně čítalo jen 400 mužů a žen proti dvoutisícové křižácké přesile. Těžkooděnci, ve snaze napadnout husity z boku, se pustili přes vypuštěný rybník Škaredý a uvízli v bahně. Akademický sochař Emanuel Kodet zde v roce 1920 za pomoci stavitele Františka Kulíře vytvořil monumentální žulový památník se sochou Jana Žižky z Trocnova, sestavenou z kamenných kvádrů, jako připomínku této bitvy. Stojí u rybníků jižně od obce Sudoměře, v níž je také několik pěkných venkovských stavení. Na opačné straně trati, při řece Otavě, jsou sejpy jako pozůstatky po rýžování zlata, soutěže v rýžování udržují tuto tradici i dnes. V nejbližším okolí můžeme navštívit Štěken se zámkem a pěkným parkem nebo Kestřany se dvěma gotickými tvrzemi.

Bitva u Sudoměře (25. 3. 1420) - V březnu roku 1420 putovali husité opustili Plzeň a vydali se do Tábora. Bylo jich pouze 400 obojího pohlaví, a to i s ženami a dětmi. Měli dvanáct hrubých selských vozů a pouze devět jezdců, kteří hlídkovali daleko před průvodem a po jeho bocích. Husitské bojovníky vedli tři hejtmani: Břeněk ze Švihova, Jan Žižka a Valkoun z Adlaru. Spěchali, protože všude okolo bylo mnoho nebezpečí. Bylo třeba se vyhýbat nepřátelským městům a četným královským a panským hradům. Když husité minuli Strakonice, dozvěděli se o nich tamní maltézští rytíří. Jan Jindřich z Hradce, jejich vůdce, se zaradoval. Rychle nasedli na koně a v počtu jednoho tisíce vyrazili za nepřítelem. Když zvědové oznámili hejtmanu Břeňkovi, jaká přesila je jim v patách, rozkázal, aby se pochod zrychlil. Ale jak rychlým jezdcům uniknout s pěšáky a těžkopádnými vozy? Aby toho nebylo málo, přinesl vzápětí druhý jezdec, který hlídkoval vepředu, zprávu, že od severu se blíží veliký oddíl královských železných pánů, kterých bylo také tisíc. Husitský houf projel Sudoměří a octli se v rybničnatém kraji, kde jen cesty a hráze poskytovaly pevnou půdu pod nohama. Hejtman Břeněk přikázal zastavit: „Když není naděje na únik , tak je třeba pořádně se přichystat k boji. Zprávy o blížícím se útoku přiměly Žižku urychleně vyhledat výhodné postavení na malé výšině, k níž byl přístup jen úzkou šíjí mezi rybníky Markovcem a Škaredým a kterou zezadu chránily další rybníky a bažiny." Žižka vyjel na hráz, prohlédl si krajinu a řekl: „Zde, tady je to místo. Zde vyčkáme na útok." Hejtmani zamračeně hleděli na místo, které Žižka vybral. Adlar prohlásil: „Z jedné strany nás bude chránit rybník, ale ze druhé strany nás mohou napadnout z boku." V té chvíli přijížděl právě z toho směru další husitský jezdec s informacemi. Chtěl si zkrátit cestu k hejtmanům a namířil si to přímo k vypuštěnému rybníku. Sotva ale kůň vkročil na zdánlivě vyschlé dno, nohy se mu zabořili a kůň zběsile vycouval. Žižka dění pozorně sledoval a zeptal se ho: „Pročpak jedeš do bláta, chlapče?" „Ví Bůh, myslel sem, že je to vyschlá a pevná půda. "Muži zatím sráželi zemědělské vozy v pevnou hradbu, ženy a děti se schovávaly za vzniklou vozovou hradbu. Na ní se zatím postavili střelci s kušemi a píšťalami (= pušky) a vedle nich cepníci a sudličníci (= mužové s dlouhými háky). Hlavní houf bojovníků připravil Žižka na té straně, kde byl vypuštěný rybník. V dálce už byly vidět dvě železné vlny. Od západu zástup strakonických rytířů, od severu šiky královských železných pánů .Husité sledovali, jak se pánové setkávají a zdraví. Strakoničtí se následně dali do pohybu a hnali se proti vozové hradbě. Jen co se přiblížili, spustil se déšť šípů a kamení. Husité je odrazili. V té chvíli vyjel pod vedením pána ze Šternberka zástup železných pánů. Spatřili zdánlivě otevřený bok a pustili se přes vypuštěný rybník. Železná jízda vjela plným cvalem do rybníka, ale vzápětí se zabořila do bahna a nemohla ven. Rytířům nezbylo nic jiného, než sesednout a brodit se močálem pěšky. Jenže měli těžké železné brnění a než stačili vyprostit jednu nohu, zapadla jim druhá. Rytířská jízda zahájila útok za soumraku. Prvnímu sledu vznikly značné ztráty, druhému se však podařilo proniknout do samé blízkosti provizorní vozové hradby. Seskupení nepočetných obránců s krátkou čelní frontou nedávalo jízdě možnost uplatnit v rozvinutém šiku svou převahu. Hrdinný odpor bratří, kteří se "na špici" mohli vystřídat, záhy způsobil paniku mezi těžkooděnci, na něž se zezadu tlačili jejich spolubojovníci. V tom okamžiku vydal Žižka povel připraveným bojovníkům a ti se vrhli na nepřítele. I husité zapadají do bahna, ale nezatíženi železem se nepropadají tak hluboko a jsou hbitější a rychlejší. Jejich zbraně jsou strašlivé: kosy, cepy, pobité železné koule zavěšené na tyčích. Rozklad královského vojska uspíšila hustá mlha, jež velitelům ztížila orientaci. Když přišla noc, zbytky královské a strakonické jízdy se daly na útěk. Jednotlivé skupiny pokračovaly v boji s husity i s terénními překážkami, když však poznaly marnost svého úsilí, obrátily se na ústup a hnaly před sebou asi tři desítky husitů, které se jim při jejich výpadu z hradby podařilo zajmout. Ti pak byli vyměněni za panské zajatce, získané při dobytí Mladé Vožice. Husité snesli své mrtvé. Mezi posledními přinášejí i tělo hejtmana Břeňka ze Švihova. Srážka u Sudoměře byla první skutečnou bitvou husitů, měla již všechny znaky způsobu boje husitů. Byla také prvním větším vítězným střetnutím s panským vojskem a strakonickými johanity.