Velichovky (obec)


Seznam lokalit v okolí


obec, osada Velichovky (obec) vzdálenost: 0 km

Kdy obec vznikla se pøesnì neví. První písemná zpráva, zapsaná v zemských deskách, je z roku 1389. V ní se ukládá, vdovì po Jíøíkovi z Hustíøan, pøevést dlužní úpis z Welichowu kostelu v Žíželevsi. Z této zprávy je zøejmé:
- že jmenované místo patøilo starému èeskému rodu pánù z Hustíøan, kteøí si pøed místní jméno pøidávali Rodovští;
- že místo se jmenovalo WELICHOW, snad od velkého chovu. V pozdìjších zápisech, rok 1396, je uvedeno jako WELICHOWEK, kde lze usuzovat, že šlo již o menší chov. Odtud byl již jen krùèek k pøevedení názvu do plurálu. (množného èísla). Kdy k nìmu došlo se neví. V prùbìhu 17. století se v zápisech uvádìjí WELECHOWKY, pozdìji WELICHOWKY. V 19. století se objevují WELCHOWKY a to i v úøedních spisech psaných èesky ( trhové smlouvy ). Ojedinìle se s tímto pojmenováním setkáváme v lidovém podání u starší generace dosud.

Velichovky byly poddanskou obcí patøící k menšímu hradu Rotemberk. Roku 1523 dostává Velichovky od svého otce Jan starší Rodovský z Hustíøan, který roku 1524 staví v místech, kde je dnes budova obecního úøadu, pøízemní døevìnou tvrz. Velichovky se stávají samostatným feudálním sídlem. Po Janovì smrti dìdí majetek roku 1565 jeho syn Bedøich, ( jeho bratr, Bavor Rodovský z Hustíøan, je známý alchymista rudolfínské doby). Po smrti Bedøicha roku 1591 - má krásný náhrobek v kostele sv. Václava na Chloumku u Habøiny - je dalším majitelem pøíbuzný jeho manželky Kryštov Želínský ze Sebuzína, císaøský rada. Po všech tìchto výše uvedených majitelích se ve Velichovkách nezachovaly žádné památky. Roku 1603 kupuje Velichovky Hanibal z Valdštejna, strýc Albrechta z Valdštejna, známého vojevùdce císaøských vojsk za tøicetileté války. Albrechtovým rodištìm roku 1583 jsou nedaleké Heømanice. Hanibal dává ve Velichovkách postavit v roce 1616, ve slohu renesanèním, kostel. Obnovený latinský název nad presbytáøem vypovídá o jeho založení i majiteli. Èeský pøeklad: " Za nepøemožitelného Matyáše II vladaøe nìmeckého, krále èeského a uherského, vysoce urozený a slavný pán, pan Hanibal baron z Valdštejna, pán v Hostinném, Heømanových Seifech, Heømanicích, Velichovkách atd. v roce 1616 tuto svatou budovu k slávì Boží a k blahu duší vystavìti nechal."

Ponìvadž rod Valdštejnù, s vyjímkou Albrechta z Valdštejna, byl utrakvistický, lze soudit, že kostel byl utrakvistický ( kališnický - pøijímaní podobojí ). Kdy se stal kostelem katolickým není známo, nejpozdìji však roku 1627 na základì Obnoveného zøízení zemského, kde utrakvismus byl v èeských zemích zakázán. Pùvodní kostel byl bez vìže, na støeše byla pouze malá vìžièka. Blízko kostela byla postavena pozdnì gotická døevìná zvonice, podobná dosud stojící zvonici na nedalekých Chotìborkách. Když byla roku 1848 ke kostelu pøistavìna zdìná vìž, byla døevìná zvonice zbourána a se støechy odstranìna malá vìžièka. Na místo døevìné zvonice byly vysazeny dvì lípy, dodnes zdobící návrší u kostela.

Pro znaènou zadluženost svých panství prodává roku 1620 Hanibal z Valdštejna Velichovky Annì Salomenì z Hoøovic, pozdìjší vdovì po Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, popraveném 21. èervna 1621 na Staromìstském námìstí. Jeho sídelním místem byl hrad Pecka.

Anna Salomena se roku 1625 provdává za Heømana Èernína z Chudenic, který vìrnými službami Ferdinandovi II. získal veliký majetek. V roce 1637 kupuje hrad Kost, který se stal sídelním místem jeho správce pro øízení panství ve východních Èechách. Od té doby patøí Velichovky pod panství kostecké.

V roce 1643 byla ves, vèetnì kostela, vyplenìna od Švédù. Po roce 1848, konec tøicetileté války, byly postaveny nové kamenné hospodáøské budovy, pøízemní vypálená døevìná tvrz, byla vybudována z kamene, jako pøízemní zámeèek. Èernínové drží Velichovky do roku 1731.
Novými majiteli se stávají Mladotové ze Solopysk se sídlem na hradì Skalka u Dobrušky, o nichž píše v románu Temno Alois Jirásek.

Z tohoto rodu se zde vystøídaly tøi generace. V roce 1760 pøebírá Velichovky Josef Kryštof Mladota se svojí manželkou Helenou rozenou Tagler ze Sicherskirchenu. Ve slohu rokokovém obnovují interiér kostela, který se po nìkolika úpravách ( zlacení, barvení ) zachoval do dnešní doby.

Kostel je jednolodní. Loï je 13,70 m dlouhá a 6,80 m široká. V èele hlavní oltáø s obrazem Promìnìní Pánì na hoøe Tábor z roku 1765. Autor neznámý. Ve støedu oltáøe tumba s otáèecím tabernáklem ( svatostánek ), po stranách dvì branky se sochami sv. Josefa a sv. Heleny na vrcholu. Postranní oltáøe jsou baldachýnové, zdobené andílky. Na nich rokokové rámy, v nich na levém oltáøi obraz Panny Marie, na pravém oltáøi kopie slavného Rubensova obrazu Ecce homo (Ejhle èlovìk). Po stranách obrazù rokokové relikviáøe a sošky sv. Jana, Pavla, Vavøince a Floriana, vše z druhé poloviny 18. století. Na kazatelnì je na èelní stranì zlacená kartuš s reliéfem Jonáše. Na její støíšce jsou hlavy ètyø církevních otcù, ve vrcholku soška Dobrého pastýøe. Kruchta kamenná, podepøená dvìma toskánskými sloupy, varhany rokokové rovnìž z druhé poloviny 18. století. Jejich generální oprava provedena v roce 1997. Historickým dokladem v chrámové lodi na pravé stranì je kamenná deska 80 cm vysoká a 125 cm široká.  Na ní jsou vytesány znaky Valdštejnù a Berkù ve velmi pìkném provedení. Nad tìmito znaky je hladce opracovaný polovypouklý latinský nápis. Èeský pøeklad: "Hanibal z Valdštejna: Kateøina Valdštejnská, rozená Berková z Dubé a Lípy". Uvedená deska byla nalezena v roce 1804 pøi odstraòování kupy starého štìrku u panského pivovaru v hloubce asi 80 cm. Aby se tato památka zachovala, nechal majitel panství Jan Podivín, rytíø z Höpflingenu a Bergendorfu, pøenésti tuto desku do kostela. V prùchodu pod vìží je ve stìnì pískovcový znak Pácaltù z Adelschwungu.

Jan Pavel Pácalt, šlechtic z Adelschwungu, kupuje Velichovky v roce 1777. Byl to první šlechtic, který zde žil, panství zveleboval a také zde zemøel. Ihned po koupi nechal postavit v sousedství svého obydlí jednopatrový zdìný špýchar. Zbourán byl v roce 1981. Podobný dosud stojí v nedalekých Bílých Polièanech.  Jedinou dochovanou památkou na Jana Pavla Pácalta je krásný náhrobek ve výklenku vìže na jižní stranì. Na ploše náhrobku ve vysokém reliéfu je truchlící rodina. Nad ní je plochý nástavec se dvìma konzolemi nesoucí øímsu. Nahoøe obelisk se znakem, zakonèený vázou. V ploše nástavce je deska s nìmeckým nápisem psaná švabachovým písmem - kurentem. Nad postavami truchlící rodiny je deska s èeským nápisem :"Jan Pácalt z Adelschwungu, milován od svých, vážen od všech, živ bohabojnì, v cnostech povolán do radostí vìèných, vìku svého 68 let, 28. ledna 1793". Nápis je rovnìž napsán kurentem. Kde je jeho skuteèné místo odpoèinku se neví, vìž kostela byla postavena až 55 let po jeho smrti. V jednom zápisu se uvádí, že tento náhrobek byl zachován, aby budoucí generace vidìly, jak se šlechta tehdejší doby oblékala.

Dalším majitelem se stává roku 1803 Jan Podivín, rytíø z Höpflingenu a Bergendorfu. Tento šlechtický rod se zde udržel až do roku 1907. Po smrti Jana Podivína nastupuje jeho syn Adalbert (Vojtìch). Jeho dcery baronky, po provdání Berta Bess Chrostin a Gabriela Spens Boden, zakládají roku 1897 láznì, kde se dodnes s úspìchem využívá místní slatiny k léèbì nemocí pohybového ústrojí.

Hlavní pøedstavitelé tohoto rodu jsou pohøbeni na místním høbitovì. Náhrobní kameny, na jižní stranì od kostela, vypovídají o zašlé slávì, vážnosti a moci jejich èlenù. Všechny jsou oznaèeny znaky (erby) a nápisy. Z latinského textu na náhrobním kameni Jan Podivína, umírá roku 1830, se dozvídáme, že byl hejtmanem obvodu hradeckého, vládním radou c.k. úøadu v Èechách a pánem Velichovek. Všechny ostatní náhrobní kameny jsou v jazyce nìmeckém. Další, vpravo, patøí jeho ženì Karolínì, rozené Levínské z Levína, umírá roku 1836. Vedle je náhrobní kámen jejich syna Adalberta, umírá roku 1861. V tomto textu k oznaèení místa panství je uvedeno jméno WELCHOWEK. Poslední náhrobní kámen, mírnì vyvýšený, kryje ostatky manželky Adalberta, Gabriely, rozené baronky Spens Boden, umírá roku 1874. Jedna z baronek, Gabriela, spoluzakladatelka lázní, umírá roku 1918, byla uložena vedle svého dìdeèka, nejslavnìjšího a nejvzdìlanìjšího pøíslušníka rodu. Hrob oznaèený železným køížem, tìsnì u sakristie, ukrývá ostatky Christiana Otto, pøítele Adalberta, který s ním prošel mnohá protinapoleonská tažení, umírá roku 1875.

V okolí kostela je umístìna socha sv. Jana Nepomuckého s letopoètem 1760.  Poblíž stojí reliéfní kamenný køíž, který byl na toto místo pøemístìn v èervnu 1908. Stál pøi silnici vedoucí z Velichovek k Jaromìøi a pøekážel výstavbì. Jednalo se zøejmì o mezní kámen vymezující hranici velichovského panství s majetkem jezuitského kláštera v nedalekém Žirèi u Dvora Králové nad Labem. Kamenný køíž je 130 cm vysoký, 104 cm široký a 30 cm silný. Žádná povìst se k nìmu neváže.

Pøi cestì ke kostelu stojí betonová zvonièka z roku 1933, patøící církvi Èeskoslovenské husitské, která zde byla založena 31. ledna 1921.

Na køižovatce silnic, odboèka k Nouzovu, stojí na bøehu kamenný køíž, tzv. Voltrùv køíž. Ze starých zápisù z roku 1800 a 1810 se dozvídáme, že zde stál køíž døevìný, kdy byl postaven není známo. V roce 1869 byl tento døevìný nahrazen køížem kamenným. Povìst vypráví, že na pøilehlém poli pracoval sedlák s koòmi, kteøí se splašili a on zázrakem vyvázl bez zranìní. Na památku této události byl postaven døevìný køíž.


Kompletní informace o lokalitì > | Pøidat fotografii | Ohodnotit


zdroj: www.KrasneCesko.cz