Nahořany (obec)


Seznam lokalit v okolí


obec, osada Nahořany (obec) vzdálenost: 0 km

Vesnice při okresní silnici z Nového Města nad Metují do Jaroměře. Zastaví-li se chodec za nahořanským hřbitovem, vidí naši vesnici opravdu jako na dlani. Od věže Černčického kostela, les Jáselný, celé Nové Město s kopci za ním, Sendraž, celé pohoří Orlických hor. Přibyslav, Václavice s památným Dobenínem. Už při projití nahořanské brány je vidět kopec Dobrošov nad Náchodem s Jiráskovou chatou, dále zahlédneme už v Polsku Bor s Hejšovinou, dále kopce za Svatoňovicerni, Jestřábí hory, Krkonošské hory vpředu s Černou Horou a v pozadí s krásnou Sněžkou. Ohlédneme se dále: Za Českou Skalicí lesy za Žernovem, Hořičky, lesy nad ratibořickým údolím. Dále Zvičína za Dvorem Králové. Pak už věž Josefovského kostela a mírná pahorkatina s lesem Horka a jsme zase tam, u věže kostela v Černčicích. Opravdu má naše vesnice polohu rovinatou, která se mírně sklání k řece Metuji. Zemský ráj to na pohled.

Historie obce nahořanské, pokud bylo možno opatřit si staré, spolehlivé prameny. Pojmenování Nahořany pochází asi od toho, že od sousední jihozápadně položené obce Dolsko rozprostírají se Nahořany výše - nahoře oproti Dolsku, z čehož možno souditi, že v pojmenování těchto dvou obcí byla kdysi nějaká spojitost.

Bezpečných zpráv, kdy obec naše byla osídlena nemáme. V dějinách postavení Nového Města n.Met. dočítáme se však, že roku 1484 Jan z Kácova, po svých předcích dědic na tvrzi a statku černčickém koupil od Aleše z Riesenburka zboží Krčínské s vesnicemi Nahořany, Dolsko a Lypchyně. Před tím však již roku 1420 katolický pán Hynek Červenohorský z Náchoda při své výpravě do Krčina na zpáteční cestě vypálil ves Nahořany. jejíž obyvatelé tenkrát všichni husité z velké části pobiti byli v kostele krčínském.

Při odkrývání základu v kovárně nahořanské č.2 viděti bylo v podzemním klenutí kámen, který nalézá se dnes pod přistavenou světnicí a na němž neumělou rukou je vytesán letopočet 1360.

Ve školní pamětní knize zaznamenán jest v roce 1871 nález starých mincí těmito slovy: "Dne 26.března roku 1871 shořela Václavu Troutnarovi, sedláku č.21 stodola. I nemeškal on ještě téhož roku novou stodolu stavěti, která do času připadlých žní skoro postavena byla. Když řemeslníci stavbu dokonávali, dělal nádeník Václav Dašek kolem té stodoly strouhy k odvádění vody dešťové a při kopání té strouhy vykopal hrnec punclový (hliněný) dle jeho udání asi dvoužejdlíkový, který plný starých stříbrných peněz, mezi nimiž také několik dukátů bylo. Něco stříbrných peněz a dukátů uschoval pro sebe, ostatní odvedl hospodáři. Byliť ale ty stříbrné mince tak sešlé, že na nich nebylo možno poznati, ze které doby by pocházely. Něco podobného měly s pražskými groši, raženými za času Jana Lucemburského. Dukáty byly dobře zachovalé z času Sigmunda. krále uherského z roku 1419. Nálezce něco peněz prodal po 20 krejcarech, dukáty také odprodal a ten samý rok co žebrák zemřel". Tolik uvedena zpráva.

Jan Karel Hraše, bývalý školní inspektor na základě spolehlivých dat a výpisů z archivů uvádí ve své knize "Zemské stezky a strážnice v Čechách", že hlavní stezka zemská Kladsko-Polská. která vycházejíc z Prahy vedla přes Hradec Králové k Černilovu. k Rohenicům, Dolsku. přes Nahořany k Provodovu a dále k Náchodu. Je téměř jisté, že při těchto stezkách stála kovárna i hospoda od pradávných časů. Tato stezka byla užívána již v dobách stěhování národů a kterou již naši předkové do nynější své vlasti se stěhujíce, od dřívějších obyvatelů -Bojů, Markomanů a Snévů poněkud upravenou našli.

Nálezy starých římských mincí v lese Rousíně u Velké Jesenice svědčí o tom. že z dob římských císařů Klaudia r.41 po Kr., Galia 68 po Kr. a Nerona r.96 po Kr., tato stezka již byla používána a že jmenované osady tam stávaly.

V Nahořanech nalézal se dvůr svobodný vladyky Jana Smádla z Ritrštejna. Tento purkrabí panstva novoměstského a dále hejtman panstva Černikovského koupil r. 1627 (v pobělohorské době) statek s chalupou od Jana Konečného za 600 kop grošů míšeňských a manželka jeho přikoupila pak o 3 roky později sad jxxl kovárnou i s kovárnou.

Statek tento byl osvobozen ode všech platů a robot hrabětem Adamem Trčkou z Lípy. pánem na Novém Městě. Císař Ferdinand III. povýšil Šmádlu roku 1637 do stavu vladyckého s příjmením z Ritrštejna. O tomto vladykovi kolovalo kdysi mezi nahořaranským lidem mnoho pověstí. Pravda je ale daleko prostší. Po Janu Šmádlovi na témže dvoře hospodařil jeho syn Rudolf Karel Šmádlo, purkrabí a konečně jeho syn Jakub Josef: Tento roku l738 jako bezdětek zemřel. Dvorec přišel do rukou cizích a později jej společně zakoupili předkové nynějších vlastníků Mikuláš Kopecký a Jiří Ježek, kteří se o celý statek i pole rozdělili. Mikuláš Kopecký podržel pro sebe domovní stavení a Jiřímu Ježkovi připadla chalupa č.5 a ten si potom na dvoře domovního stavení postavil statek č.55. Dnes, v roce 1995 na domovním stavení č.37 hospodaří Jana Vojnarová a na č.55 Svatopluk Vlášek.

Kovárnu pak od Jana Šmádly r. 1637 odkoupila obec nahořanská.V Nahořanech do té doby nepoznali lidé válku. Po husistských válkách nebylo v okolí žádných bojů až do války sedmileté. Potom ještě delší třicetiletá. Zde válka sedmiletá způsobila mnoho škod a obyvatelé trpěli velice. Tenkrát byla vesnice tak zpustošena, že obyvatelé tábořili pod Nahořany na nynějších "ohradách" směrem k Dolsku. Hlad byl tenkrát takový, že lidé jedli nezralé ovoce a zvláště starší osoby po čtyřech lezli a když sobě držťku ze zabité krávy od vojáků ve vsi tábořících vyprosili a v kotli nad ohněm vařili, byli o tuto uvařenou držťku od jiných obráni, takže dokud vojsko v okolí tábořilo, stále hlad a bídu nesmírnou trpěli.

I ve válce 1866, která se v bezprostřední blízkosti obce rozpoutala nebyla obec ušetřena nemilých a nepříjemných návštěv. Po první nešťastné srážce dne 27. června bylo ve staré škole nahořanské ubytováno 10 raněných, kteří od zdejšího Antonína Mertlíka léčeni byli. Po této první bitvě zmocnil se lidu v Nahořanech i v okolí takový strach, že kdo co mohl naložil na vozy a chudší i na trakaře naložili majetek svůj i dobytek hnali a tu bylo viděti pravý babylonský zmatek. Všechno se hnalo na tu stranu k Opočnu, kde ve dvorech opočenských laskavého útulku našli. Chalupnice Rýdlová z Klopotova zaporněla ve spěchu a zmatku své děcko - pozdějšího koláře Rydlu - v dubině Chobotu a dlouho jeho ztrátu nepozorovala až když konečně někde od Opočna proň se vrátila. Stavení č.34 je podle některých podání postaveno ze zlatých věcí. které po bojišti od mrtvých vojínů sebrali. Když po bitvě 2. července 1866 u České Skalice Prušáci odtáhli dále ku Hradci Králové, vraceli se obyvatelé zpět do Nahořan. V Náchodě zůstala jen menší pruská posádka, která do okolních vesnic na braní dobytka a jiných věcí vycházela.

Dne 3. července po takové návštěvě v Krčíně jeli k Luštinci, tam sebrali něco slámy a táhli dále po silnici k Nahořanům, kde se však lid srotil a shlukl, takže oni vozy otočili a odjeli dále k Šonovu a Náchodu. Na žádost rychtáře Václava Pozdílka povolil podkrajský hejtman Stračovský 12 kvérů kromě těch, které si sami obyvatelé nasbírali na bojišti. Střeliva byl dostatek po rozprchlých vojácích. Pak byly Nahořany od hord pruských zlodějů - kobylkářů již uchráněny; zvláště když se kolem vsi udělaly kamenné ploty a brány.

Brány v Nahořanech bývaly prý od nepaměti. Staří sousedé vypravují, že zde bývaly brány dvě na obou koncích obce a sice v místě, kde stojí brána nynější, kde vchází okresní silnice do obce od východní strany při statku č.19 a druhá bývala prý na opačném konci obce u č.l. Brány tyto jakož i kamenné ploty okolo obce měly chránit obyvatelsto před lupičskými nájezdy zlodějských band ve válce třicetileté a v pozdějších nepokojných dobách. U č.19 byla původně brána klenutá z obyčejného opukového kamene, měla velký průjezd pro povozy a po levé straně ze vsi malý průchod pro pěší. Na druhé straně byl průchod vytvořen v době nedávné.

Výnosem okresního výboru 24.února 1882, kde nazvána je tato brána "ohyzdná komunikaci po silnici této na újmu jsoucí" nařízeno bylo tu bránu úplně rozbourati a skliditi.

Obecní zastupitelstvo nerado by dalo bránu odstraniti, váhalo tudíž s jejím rozbouráním, až konečné nařídilo okresní hejtmanství do určité lhůty bránu odstraniti. V důsledku tohoto nařízení usneslo se obecní zastupitelstvo s povolením okresního výboru bránu rozšířiti, klenutí shoditi a upraviti novou bránu bez klenutí, která by byla také ozdobou obce.

Práci tuto dražbou pronajal Josef Rozdílek, soused z č.27, ale poněvadž do určité doby hotov nebyl, pohrozilo hejtmanství, že odstranění brány dá provésti cestou exekuční, nebude-li práce hotova do 8 neděl. Lhůta ta byla dodržena, vystavena brána z pískovcového kamene a opatřena dvěma z pískovce vytesanými lvy. 3.prosince 1885 byla brána přijata a Josefu Poudílkovi povoleno z obecní pokladny částku 463 zl. 26 kr. ve třech létech splatiti.

Kámen s otvorem a nápisem, nalézající se dnes na levé straně ze vsi, umístěn byl ve staré bráně mezi velkým průjezdem a malým průchodem.

Na druhé straně obce je kovárna č.2.

Kovárna v Nahořanech stávala od pradávna a dle zachovalých pamětí a předpokladů je možno ji považovati za nejstarší budovu v obci. Snad již v prvních dobách osídlení těchto končin byla v obci naší v těchto místech kovárna, neboť tudy vedla odbočka hlavní cesty Kladsko-Polské. Stezka tato vedla pod dnešní kovárnou z úvozové cesty nad dnešními Vojnarovými "Ohradami" a vyúsťovala asi v místě, kde je dnes stodola paní Věry Macháňové č. 44.

 

 

V roce 1592 v soupise stavení v obci jest již kovárna uvedena. V roce 1630 koupila kovárnu manželka Jana Šinádly z č.37. V roce 1637 prodána kovárna některým nahořanským rolníkům, kteří utvořili tzv. "kovárnický spolek" a pronajímali kovárnu kovářům za určitých podmínek. Jedním z těchto kovářů byl jistý kovář Havel, který byl v Nahořanech více roků a odtud se odstěhoval do Rychnovska. Byl to z výpovědi pamětníků čtverák, který rád leckomu něco provedl, často až moc nepříjemného. Starý Holečkův děda vodil každého ráno časně po celé léto své kravky na pastvu na stráň za vsí a bedlivě pozoroval zda na silnici neleží ztracený hřebík neb šroubek, zejména naproti a v blízkosti kovárny. Kovář Havel, chtěje Holečka vytrestati, vstal časně ráno, ohřál na výhni starou podkovu a když Holeček od zdůlí šel s kravami na pastvu, nalíčil žhavou podkovu do prachu na silnici a Holeček podkovu spatřil, radostněji zvednul a notně se popálil. To viděl naproti bydlící Václav Hromádko, "stodolský" a chtěje za bolest Holečkovi způsobenou potrestati kováře Havla, vyčíhal odchodu kovářova z dílny, rychle vstrčil kovářské kleště rukovětí do výhně, uchystal je pak přicházejícímu kováři tak, že tento je musel uchopiti při čemž se zase on sám popálil, což byla odveta za Holečka.

Po Havlovi byl po dlouhá léta kovářem v Nahořanech přepyšský rodák František Ježek, který i se svojí manželkou, rozenou Svatoňovou z Meziříčí, je v nejlepší paměti starších osadníků. Nějaký čas kovářil zde i nynější meziříčský kovář Václav Ježek, synovec předešlého, pak Josef Sirotek, který u Františka Ježka tovaryšil, zde se pak oženil a k úplné spokojenosti prováděl své řemeslo, ale předčasně zemřel v roce 1918 ve stáří 36 let. Sirotek byl poslední kovář ve společné kovárně.

V roce 1920 koupil kovárnu od kovárenského spolku kovář František Ducháč, který se o koupi kovárny delší čas ucházel. Již jeho otec Václav Ducháč. dobrý nahořanský soused, který se přistěhoval ze Lhoty na chalupu č. 30 po Jakubu Havlínovi, se velmi ucházel a přičiňoval o kovárnu pro svého syna. František Ducháč je dovedným kovářem, dobře vyzná se ve strojnictví. opravuje a seřizuje stroje všeho druhu a před kovárnou vypadá to někdy jako před strojnickým závodem. Rád zabývá se elektrotechnikou, opravuje poruchy na elektrické síti. V opravách automobilů zacvičuje i syna Václava. Mlátí po vsi obilí těm, kteří vlastní mlátičky nemají.

Proti kovárně stojí hospoda č.3. která zde je také od pradávna a má asi spojitost s kovárnou při bývalé stezce zemské.

Podle starých záznamů koupil roku 1635 od Doroty, manželky a vdovy po Adamu Houserovi statek ten Václav Anzorg. Tento prodal krčmu se vším příslušenstvím Janu Pavlovi z Městce a sám si ponechal krám řeznický při této krčmě se nacházející. Ke krámu vedly vedle nynějších schodů za dveřmi do sklepa ještě jedny podobné schody.

Dále byl majitelem Matěj Ježek, který je však musel prodat a koupil ji v exekuční dražbě Josef Pick, továrník na kořalky a likéry z Nového Města n. Met. z podsíně, kde později obchodoval kořalkou Frischman.Pick byl první žid v obci, podnikl v hospodě některé opravy, postavil sál s okny nahoře do oblouku, ale nahořanští občané tento židovský majetek v obci velmi těžce nesli. Pick pronajal šenk s hospodou krejčímu Janu Hromádkovi, který krejčoval v č.54, naproti škole v chalupě odkud pocházela jeho manželka, rozená Kratěnová, tak zvaného "Šereckého Kratěny".

Nahořanští sousedé chtějíce se zbaviti žida. všemožně podporovali krejčího Hromádku a nutili ho takřka k tomu, aby hospodu v níž co nájemce šenkoval, při nejbližší příležitosti koupil. Stalo se tak roku 1898. Hromádko zůstal Pickovi hodně dlužen, ale sousedi ho podporovali přemístěním divadelního jeviště od Zlatníků k Hromádkom, při založení Besedy byly zde konány časté schůze a téměř denní sešlosti, všechny bály a plesy i jiné zábavy konaly se jen u "Hromádků", kterému se podařilo za takovéhoto porozumnění sousedů vybřednouti z počátečních finančních nesnází, ano později i různými obchody a machinacemi dodělal se pěkného majetku. Byl to výborný tanečník a rád si "vyhodil z kopejtka". Hodně se účastnil veřejného života ve všech spolcích v obci.

Po něm od roku l920 nastoupil syn Václav. Jeho manželka, rozená Kujalová byla velmi dobrá kuchařka a spolu s babičkou Vojnarovou, matkou paní hostinské z č.4 a tetinky strážníkovy, vdovy po mladším bratru starého šenkýře Hromádky Matěje, připravovaly velice dobré pokrmv, což bylo známo široko daleko.

Vedle hospody stál statek, kde se do dnešní doby říká "U Mertlíků" nebo "V Mertlíkově". Tento statek, o němž je psáno už v r.1635 měl několik majitelů. Od roku 1817 do roku 1897 byli vlastníky statku otec a syn Mertlíkové, kteří nemálo přispěli k historii nahořanské obce. Podobně jako Pechancové na Hořičkách byli daleko široko známí jejich příbuzní Mertlíkové v Nahořanech. První z nich Antonín Mertlík st. narozený roku 1793 byl synem sestry Václava Picha - Pechance, provdané za Mertlíka ve Světlé pod Hořičkami a vyučen byl od svého strýce současně asi s Pichovým vnukem Antonínem Pichem lidovému lékařství.

Tento Antonín Mertlík přiženil se roku 1817 do Nahořan, vzal si za manželku vdovu po šenkýři Kopeckém z č.3 a vyměnil později ten hostinec s bratrem zemřelého Kopeckýho za selský grunt č.4.

V tomto statku zařídil si Mertlík dosti velkou nemocnici, sám pak byl v Nahořanech 24 let rychtářem - přes památný rok 1848 - a zemřel ve vysokém věku 85 let v prosinci 1878. Zápisy o vyhojených nemocných vedl až téměř do své smrti a poslední zápis z listopadu l 878 je následující:"Z Tisu Josef Dyntar, ruku pravou v lokti rozlomenou - 8 zl."

Z manželství Antonína Mertlíka narodili se dva synové. Antonín a Václav a tři dcery, z nichž jedna provdána za statkáře Housera z Dolska. Druhá měla mlynáře Štěpána z Osička a třetí byla provdána za rolníka Kutíka na Starém Plese a byla matkou známého lékaře a majitele nemocnice MUDr. Aloise Kutíka na Hořičkách.

Historické dny 1848 týkali se nahořanských občanů zvláště blízko a nepříjemně. V "Rydlově kronice" je o roku 1848 mnoho poznamenáno. V tomto převratném roce se z naší obce zúčastnili studentských bouří v Praze čtyři studenti medicíny - a to dva bratři Mertlíkové z č.4 a dva bratři Ježkové z č.25. Při pronásledování pak studentů a jejich persekucí rakouskou tehdejší vládou uprchl Antonín Mertlík do Štýrského Hradce a pak až do Padovy v Itálii, načež později se vrátil do Prahy a získal diplom lékařský a hojil a napravoval u nás ve svém statku zlámaniny až do své smrti roku 1896. Podle vedeného "Kranken-protokolu" (záznam o nemocných) vyhojil jen za dobu 15 let od roku 1866 ve své nemocnici č.4, 3139 nemocných. Je pochován na našem hřbitově na levou stranu od márnice. Hrob je oplocen malým železným plůtkem, obrostlý sytě zeleným barvínkem se světle modrými květy.

Pomoc doktorů Mertlíků byla vyhledávána i z míst velmi vzdálených: Z Kladska, Levína, Doudleb, Věkoš, Rychnova, ano v roce 1865 byl v léčení v Mertlíkově nemocnici od 13.května do 28.října šestadvacetiletý Josef Kmoch z Kolína za odměnu 12 zl. 50 kr.


Kompletní informace o lokalitě > | Přidat fotografii | Ohodnotit


zdroj: www.KrasneCesko.cz