První zmínka o Hrobcích je činěna v tak zvané zakládací listině benediktinského kláštera v Kladrubech. Klášter založil v roce 1115 kníže Vladislav I. společně se svou manželkou Richenzou z Bergu. Zmíněná "zakládací listina" se hlásí do uvedeného roku 1115, ale je falsem z konce 12. století. Po sto letech se však jako držitel vsi připomíná okolo roku 1238 Zbraslav z Miletína, významný šlechtic na dvoře krále Václava I., kde zastával úřad číšníka. Později se Hrobce staly majetkem pražského arcibiskupa a v roce 1390 jsou připomínány jako součást arcibiskupského panství Roudnice nad Labem. S tímto panstvím sdílely Hrobce další osudy až do konce patrimoniální správy v roce 1850. Držitelé vsi se shodují s držiteli Roudnice nad Labem. Po husitských válkách se bývalé církevní panství dostalo natrvalo do rukou světských. Po několika držitelích z řad české šlechty (Jan Smiřický, Zdeněk ze Šternberka, král Jiří z Poděbrad, Svojanovští z Boskovic, Švihovští z Rýzmberka, král Ferdinand I., obec města Roudnice n. L., Karel Dubanský z Duban) se zde vystřídali i šlechtici polští (hrabě z Tarnowa, kníže Ostrorog). V roce 1575 byla Roudnice postoupena císařem Maxmiliánem II. Vilémovi z Rožmberka (+ 1592). Vdova Polyxena z Pernštejna se jako držitelka Roudnice vdala v roce 1602 za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, pána na Vysokém Chlumci, později povýšeného do knížecího stavu. Jeho potomci drželi zámek v Roudnici nad Labem jako středisko rozsáhlého panství a hlavní rodové sídlo až do doby krátce po roce 1948, kdy byl Maxmiliánovi z Lobkowicz státem vyvlastněn.