Poprvé se o Vlačicích dozvídáme v roce 1189, kdy byly majetkem Hroznaty z Peruce. Později se staly součástí rozsáhlého panství vilémovského kláštera, jak to dokazuje písemná zmínka z roku 1279. Klášter zde vybudoval tvrz, kterou pronajímal. O své statky přišel vilémovský klášter během husitských bouří a Vlačice získal císař Zikmund. V polovině 15. století dostali Vlačice Trčkové z Lípy a vlastnili je přes sto let. Poté Vlačice patřily Chotouchovským z Nebovid a ti je roku 1579 prodali Janu Kustošovi ze Zubří. Jeho potomci výrazně rozšířili vlačickou tvrz a posléze roku 1612 Vlačice prodali žehušickému panství. Jejich další vývoj byl až do roku 1848 spojen s tímto panstvím. I poté, kdy z panství zůstal velkostatek, zdejší dvůr patřil k Žehušicím. Po první pozemkové reformě se stal ze zdejšího dvora zbytkový statek. V meziválečném období zde byla zřízena připouštěcí stanice. Kontinuita plemenářské práce se ve Vlačicích udržela až do dnešních dnů. V roce 1949 vzniklo ve Vlačicích JZD, ale později byly jeho pozemky předány Státnímu statku. 1949 vzniklo ve Vlačicích JZD, ale později byly jeho pozemky předány Státnímu statku v Čáslavi. Zásluhou dvora si Vlačice udržely poměrně stabilní počet obyvatel, který klesl až v poválečném období. Jako v jedné z mála obcí se ve Vlačicích prakticky nestavělo, pouze se přestavovalo. Již od meziválečného období byla správně přičleněna k Vlačicím osada Výčapy. Společný obecní úřad existuje ve Vlačicích dodnes.

Tvrz. Vlačická tvrz má své počátky již ve 14. století. Její dnešní podoba pochází z větší části z přelomu 19. a 20. století, kdy byla adaptována na sušárnu čekanky. Původní je pouze část obvodového zdiva. Nové jsou i opěráky mající zabránit zhroucení zdí, jež dodávají objektu starobylý ráz.

Ovčín. Mohutnost a bytelnost stavby naznačuje, že nepůjde o stavbu rolnickou. Jedná se o vrchnostenský ovčín. Typicky vzdálen od hospodářského dvora, k němuž patřil a od něhož ho dnes opticky odděluje bytovka. Podobná konstrukce malého domku v sousedství ukazuje na jejich shodné stáří (z první poloviny 19. století) i na skutečnost, že zde bydleli panští úředníci.

Čp. 1 - inseminační stanice. Dlážděný dvůr, vzorně upravené chlévy - to není jen tak nějaká usedlost. Již mezi válkami zde byla zřízena veřejná připouštěcí stanice. V chlévě sídlil obecní býk, který měl důležitý úkol - zušlechtit místní skot s nízkou užitkovostí. Dnes je zde inseminační stanice - moderní forma připouštěcí stanice.

Čp. 2. I přes omšelost je vidět, že kdysi tato chalupa Vlačicím rozhodně ostudu nedělala. Kolem poloviny 19. století, kdy byla postavena, patřila k moderním stavbám. Byla postavena z poctivého kamene, chudší stavěli z vepřovic, později z pálených cihel. Velká okna dodnes dochovaná v původním členění ukazují, že světnice - hlavní obytná místnost domu - měla dostatek světla. Že se nešetřilo ani na fasádě ukazuje stylizovaný vrubořez pod štítovou římsou, který zároveň dokazuje odvozenost této stavby od romantizující panské architektury.

Zeď. Zdi se sbíraného či lámaného kamene tvořily pevnou součást české krajiny až do 17. století. Zatímco v kopcovitých oblastech tyto zdi byly dokladem, kolik se urodilo na poli kamene, zde svědčí o dostupnosti opuky. Ze stejného materiálu je i stodola v pozadí z počátku 20. století, kdy již jinde zcela převažovaly cihlové stavby.

Stodola. Ne, nejde o panskou stodolu, jak by se podle rozměrů mohlo zdát. To jen konjunktura dvacátých let, kdy se zdálo, že doba prosperity nikdy neskončí, vyvolala roku 1928 potřebu její stavby. Kamenná podezdívka, cihelné zdivo s pilastry z režného zdiva a malý sklon střechy jsou typickými znaky meziválečných hospodářských staveb. I pro ně byla patrná snaha po zkrášlení exteriérů, byť jen formou zvýrazněných pilastrů.