Novohradský Klášter Božího Milosrdenství – dříve Klášter sv. Petra a Pavla řádu servitů – byl zbudován v sousedství novohradského kostela sv. Petra a Pavla z iniciativy místní šlechtické rodiny Buquoy. V roce 1677 přivedl hrabě Ferdinand Buquoy do Nových Hradů řeholníky servitského řádu, zvaného též služebníci Mariini. V následujícím roce byla zahájena stavba raně barokního kláštera, který byl kompletně dokončen v roce 1686. Nově vzniklý klášter, jehož hlavním posláním byla správa novohradské farnosti a okolních vesnic, byl posléze začleněn do české provincie servitského řádu. Tu tvořilo celkem osm klášterů roztroušených na území Čech a Moravy. Jejich zlatý věk skončil v době josefínských reforem, jimž padlo za oběť též šest servitských klášterů. Do 19. století tak vstoupil pouze klášter v Nových Hradech a v Králíkách ve východních Čechách. Králický klášter zanikl pro nedostatek řeholníků v roce 1883 a stejný osud hrozil novohradskému konventu. V roce 1886 proběhla v novohradském konventu radikální reforma: česká provincie servitského řádu byla zrušena a novohradský klášter byl včleněn do provincie tyrolské, jejímiž členy byl nově osazen. Tehdy nastává nový rozkvět novohradského konventu, který skončil po 2. světové válce, kdy z celkového počtu 12 řeholníků muselo pro svůj německý původ odejít do Rakouska a Německa 10 řeholníků. Zbylí dva čeští řeholníci byli tak jako všichni řeholníci v bývalém Československu vyhnáni ze svého kláštera v noci ze 13. na 14. dubna roku 1950. Od té doby novohradský klášter sloužil jako kasárna posádce pohraniční stráže Československé lidové armády (později Ministerstva vnitra ČSSR). Ta klášter opustila v roce 1987 a po dalších čtyřech letech bezúdržbového stavu se klášterní budova ocitla na hranici své další existence. V roce 1990, tedy po pádu železné opony, žil již jen poslední servita českého původu, P. Kazimír Jindra. Avšak díky této skutečnosti mohl servitský řád žádat o navrácení svého bývalého majetku.  V následujících letech vyslal servitský řád do Nových Hradů tři své řeholníky – P. Bonfilia Wagnera, P. Gerharda Waldera a P. Vittoria Antolloviče, jimž se společnými silami podařilo v průběhu 90. let 20. století uskutečnit obdivuhodné dílo znovuobnovení novohradského kláštera. Souběžně s obnovou novohradského kostela a kláštera, poutního místa na Dobré Vodě a dalších kostelů a kaplí novohradského regionu se servité zapojili do obnovy duchovního života. Novohradský klášter se tak znovu stal duchovním a kulturním centrem Novohradska. V roce 2005 žil v novohradském klášteře poslední servita P. Bonfilius Wagner a všechny tížila otázka, kdo převezme otěže duchovní správy kláštera a farností. Tyrolská provincie servitského řádu neměla v té době takový počet řeholníků, který by ji umožňoval i nadále obsazovat novohradský klášter. A tak starost o novohradský klášter byla svěřena do rukou společenství papežského práva „Rodina Panny Marie“, k čemuž došlo 30. září 2006 – Klášter sv. Petra a Pavla řádu servitů zanikl a následující den převzala správu novohradského kláštera Rodina Panny Marie. Od tohoto dne nese novohradský klášter rovněž nové jméno: Klášter Božího Milosrdenství.