Úvodem je nutné zdůraznit, že není v silách historie zjistit, kdy a jak vesnice Vochov vznikla. Písemné prameny do tak dávných dob nesahají a tak jsme v této otázce odkázáni na prameny hmotné, tedy na archeologii a na obecné osvětlení slovanské kolonizace krajiny z per historiků. Je prokázáno, že ústně předávaná tradice u nás nesahá před husitské války a tak je možné konstatovat, že různá vyprávění o vzniku Vochova jsou s myšlenkami vzniklými nejspíše až v tomto století. Ústí Vochovského potoka do nivy řeky Mže bylo hojně osídleno již v různých obdobích pravěku, jak to dokládají četné archeologické nálezy, které jsou ovšem známé i z vyšších míst vochovského katastru. Slované, kteří přišli do Plzeňské kotliny někdy v 8. století, využili zde k osídlení místo, kde se spád strání spadajících k potoku zmírňuje a údolí se otevírá do úrodné říční nivy. Typická slovanská keramika, zdobená hřebenovanou vlnovkou, byla nalezena u Trubeckého rybníka hned za železničním viaduktem. Zde tedy stávala ve střední době hradištní /v letech 800 - 950/ raně středověká osada, sestávající z obytných zemnic či polozemnic a lehkých hospodářských objektů, tvořících různé shluky. tak nějak vypadal Vochov asi až do konce 12. století. V následujícím věku, kdy probíhala tzv. zemědělská revoluce a kdy byly nově vysazovány a rozměřovány vsi a jejich pozemky podle zákupního práva, získala nejspíše i vesnice Vochov půdorys, který pak s malými změnami podržela vlastně až do dnešních dob - usedlosti byly seskupeny okolo trojúhelníkové návsi na levobřežní stráni potoka v těsném sousedství staré osady. Osídlena i protilehlá pravobřežní stráň, jak dokládají nálezy střepů z čp. 8 “u Houdků“. Zdá se, že Vochovem byla nazývána již původní slovanská osada, i když náhodné nálezy slovanské a středověké keramiky zatím nedovolují hovořit o kontinuitě osídlení údolí Vochovského potoka a tedy o stáří jména Vochov. Lokalita tohoto jména je v Čechách jen jedna, stejnojmenná ves leží až v Dolní Lužici v dnešním Německu, která bývala slovenským územím. Místní jméno Vochov vzniklo z výrazu Vochův /staročesky Vochuov/ dvůr či majetek. Osobní jméno Voch bylo staročeskou zkratkou jmen začínajících na Vo-, jako například Vojtěch, Vojslav, Volimír a podobně.

Na nynějším vochovském katastru, jak ukážeme dále, existovala ve středověku také vesnice jménem Sedlec, která v průběhu věků částečně zpustla a její jméno zaniklo. Sedlec se rozkládal na pravobřežní stráni horního toku Vochovského potoka, v místech méně vhodných pro tehdejší zemědělství, než která zaujímal Vochov. Z toho lze soudit, že vesnice Sedlec vznikla později než Vochov, snad někdy ve 12. či 13. století v období tzv. vnitřní kolonizace, kdy se přirozeným přírůstkem obyvatelstva zhušťovala síť osídlení. Její jméno je odvozeno z výrazu sídlo, staročesky sedlo, jehož význam osvětluje staroslovanský, dodnes v Rusku užívaný název “selo“ pro vesnici. Sedlec tedy znamenalo osídlené místo, vesnici,a jako místní jméno je v Čechách hojně rozšířen. Daleko barvitěji nám historii Vochova /a Sedlce/ přibližují písemné prameny, zpočátku kusé a mezerovité, postupem doby stále podrobnější a konkrétnější. První písemná zpráva, v níž se byť nepřímo setkáváme s Vochovem, se dochovala z roku 1318. Tehdy žaloval Bohuslav z Vejprnic u pražského soudu na Miroslava z Vochova, že oblehl vejprnickou tvrz. Jde o osamělou zmínku, neznámé příčiny ani výsledek sporu. Je však nesporné, že Miroslav z Vochova byl příslušníkem nižší šlechty, stavu zemanů či vladyků, a nejstarším známým obyvatelem Vochova. Někteří jeho potomci později přijali za rodové jméno zkratku Miroš, vzniklou z osobního jména Miroslav. Další informaci o Vochově máme pak až z roku 1379. Z té doby se dochoval berní rejstřík Plzeňského kraje, vlastně jakési poznámky jednoho z berních úředníků, značně zkratkovité a neúplné. Z nich se dozvídáme, že Vochov byl majetkově rozdělen na tři díly. Jakýsi Sezema platil za svého blíže neurčeného dílu Vochova daň více než dvě hřivny stříbra. Pavel a Martin měli ve Vochově po svobodném popluží. V tomto prameni je také nejspíše první písemná zmínka o Sedlci; vsí jménem Sedlec bylo na Plzeňsku několik a Sedlce u Vochova se asi týká zpráva, která říká: Sedlec, ves sirotků. Platí tři hřivny. Z informací berního rejstříku můžeme usoudit, že poddanské usedlosti ve Vochově patřily Sezemovi, který však zřejmě ve vsi nežil. Podobně nežili ve vsi ani majitelé Sedlec. Naopak Pavel a Martin měli ve Vochově po poplužním dvoře a mohli zde bydlet. Zda byli Sezema, Pavel a Martin jednoho rodu, nelze z kusých zpráv zjistit.

Brzy po roce 1379 se velká část Vochova dostala do majetku Heřmana z Nečtin, pána na hradě Bubnu. V roce 1384 totiž Heřman zapsal věno své manželce Anně z Roupova mimo jiné také na svých dědinách ve Vochově - na dvoru poplužním a na 12 dvorech poddanských. Jakým způsobem Heřman tento majetek získal, není známo. Jde zjevně o majetek předtím Sezemův /poddanské dvory/ a jednoho z vochovských vladyků /poplužní dvůr/. Po jednom z nich, po Pavlovi nebo Martinovi, zdědil část majetku Jaroslav z Plevného Újezda /Plevný Újezd či Plevník, Plevnice, zaniklá ves u Úlic/, který roku 1407 své dědictví ve Vochově, tedy svůj díl poplužního dvora a polnostmi, s loukou Okrouhlicí a s mlyništěm, prodal Štěpánovi z Vochova. Štěpán z Vochova, který rok předtím prodal louku ležící pod Vochovem faráři z Jezné, tak opět majetkově sjednotil druhý vochovský poplužní dvůr. Zdá se, že Pavel nebo Martin odkázali tento dvůr svým potomkům, z nichž Jaroslav již nežil ve Vochově a podle tehdejšího zvyku přijal přídomek podle místa, kam se odstěhoval. Štěpán zůstal na rodovém majetku a Jaroslava vlastně vyplatil. Jiná větev vochovských vladyků se patrně po odprodání svého majetku ve Vochově ke hradu Bubnu odstěhovala na jih a žila na tvrzi jménem Dvorec ve vsi Slaníku u Strakonic. Roku 1414 se v souvislosti se Slaníkem připomíná Miroš z Vochova a jeho manželka Machna ze Dvorce. Miroš z Vochova je zde připomínán také roku 1430. Byl ve službách Václava z Michalovic na Strakonicích, nejvyššího převora řádu johaniszů; roku 1444 Miroš z Vochova převorovým jménem prosil písecké měšťany za odpuštění spáchaných křivd. Roku 1446 je nazýván Mirošem z Vochova a ze Dvorce a v roce 1459 byl purkrabím strakonického hradu. Blíže neurčený Miroš se účastnil v letech 1465 – 1467 spolu s dalšími pány a vladyky poselství Jiřího z Poděbrad k předním královským dvorům v Evropě. Zdá se, že šlo o Miroše z Vochova. Roku 1476 povolil panovník manželce Miroše z Vochova Markétě stavbu nové tvrze ve Slaníku a po Markétině smrti okolo roku 1500 prodal Miroš “zámek Slaník“ ke strakonickému panství. Když zemřel, daroval panovník všechny svršky a nábytek, který po něm na Slaníku zůstal, roku 1505 převorství ve Strakonicích. Z toho vyplývá, že Miroš zemřel bez potomků. V kostele ve Strakonicích se dochoval jeho náhrobní kámen, kde je nazýván plným jménem: Jan Miroš z Vochova. Špatně čitelný rok úmrtí byl interpretován jako 1523, 1533, nebo 1543. Podle historických souvislostí šlo o rok 1505/ popřípadě 1503/. Náhrobník nám dochoval podobu erbu vochovských vladyků – na štítě i v klenotu měli jako erbovní znamení kruh, znázorňující nejspíše věnec. Na Strakonicku žily tedy nejméně dvě generace vochovských vladyků Mirošů. Jeden z nich stále ještě vlastnil určitý majetek na Plzeňsku, neboť v roce 1481 zastavil kladrubský klášter Rakůsům ze Stachova kozolupskou nápravu, zřízenou “na tom dvoře kterýž jsú koupili od nebožce Miroše“. Už v následujícím roce Rakůsové postoupili nápravu v Kozolupech plzeňskému Měšťanu Mikuláši Urlejchovi. Vraťme se však k Vochovu. Před polovinou 15. století započal dlouhodobý spor o bubenské panství. Syn Heřmana z Nečtin Ivan po sobě zanechal vdovu Jitku z Hrádku a nezletilou dceru Jitku z Nečtin. Ivana přežila jeho matka Anna z Roupova, bubenské panství spravovali poručníci. V roce 1448 přenechala Jitka z Nečtin panství své matce; bylo tvořeno pěti celými vesnicemi a poddanskými dvory v Sedlici, tedy částí Sedlec. Jak se část Sedlce dostala k Bubnu, není známo. Vochov nebyl součástí panství, ale součástí věna Anny z Roupova. Po smrti Anny daroval panovník roku 1454 její věno Jitce z Hrádku a bratrům Janovi mladšímu a Mikulášovi z Gutštejna za služby které mu prokazovali daroval hrad Buben a panstvím, k němuž připojil jako odúmrť Hrzkův dvůr ve Vochově a část Sedlce po zemřelém knězi Konstantinovi /zde je možné poznamenat, že jakýsi Hrzek měl roku 1379 svobodné popluží, dvě čtvrti a mlýn na řece v Kozolupech/. Proti připojení Hrzkova dvora k Bubnu protestoval jménem své manželky Kateřiny Václav z Vochova, neboť Kateřina měla zdědit dvůr po Hrzkovi právem posloupnosti. Dvůr byl skutečně roku 1455 Kateřině přiřčen a navrácen. ...