Pacetluky jsou malebnou vískou na rozhraní úrodné Hané a Záhoří. Původ jména obce není zcela jasný, domníváme se však, že pochází od řemeslníků „pecetluků“, kteří z hliněných válců utloukali pece na chléb a krby na vaření. Ať je tomu jakkoliv, Pacetluky náleží mezi nejstarší obce v okolí i na Moravě.

První písemná zmínka o Pacetlukách pochází z roku 1131, kde v listinách olomouckého biskupa Zdíka příslušely k arcijáhelství přerovskému a psalo se o Pecotulcech.. Jelikož se v té době církevní a státní zpráva kryla územím, náležely Pacetluky ve 12. století ke hradskému obvodu Přerova. Pacetluky zůstaly zbožím církevním až do roku 1848.

Po zavedení lenního systému v polovině 13. století olomouckým biskupem Brunou, to jest, že olomoucký biskup udílel určité statky v dočasné držení za určité služby, poplatky atd., střídaly se v držení vsi Štemberkové, páni z Prusinovic, z Víckova a Žerotínové. Počátkem 17. století kardinál Dietrichstein ves daroval olomoucké kapitule, aby z výnosu statku byla vydržována kaple sv. Stanislava v olomouckém kostele.

Že okolí Pacetluky bylo obydleno již v pravěku, dokazují na místních polích nalezené kamenné mlaty, sekerky a pazourkové nožíky. Jeden z největších nalezených kamenných mlatů na Moravě je v současné době součástí historických sbírek olomouckého vlastivědného muzea. Jako nálezce tohoto mlatu byl označen rolník z Pacetluk, Jan Stojan z čp. 23. Dalším důkazem jsou archeologické nálezy mohylových pohřebišť na teritorium kosteleckého lesa, které se řadí do mladší doby kamenné a bronzové.

Svým historickým vývojem se nelišily Pacetluky od okolní vsi. Obyvatelé prožívali své radosti a strasti, doléhaly na ně robotní povinnosti a sužovala je válčící vojska, táhnoucí krajem. S vojsky přicházelo drancování, bída, nemoci a morové epidemie. K zajímavostem patří pověst o tom, že roku 1214, za českého krále Václava, trpěl náš lid vpádem divokých Tatarů, kteří se přihrnuli do kraje mezi Olomoucí a Hostýnem. Podle této pověsti utekli obyvatelé Pacetluk do blízkých lesů. Tataři našli pouze prázdnou ves bez lidí, dobytka a zásob. Napadlo je, že jsou všichni ukryti v lese a aby někoho vylákali a přinutili k vyzrazení úkrytu, vyjížděli na lesní stráně a volali: „Kačo, Terezo“. Zda se jim tato lest podařila, není známo. Od těch dob se částem lesů nad obcí říká „Kača“ a poblíž „Tereza“.

I když za husitských válek Pacetluky příliš neutrpěly, lze se domnívat, že v těchto dobách zanikla vedlejší ves Kladruby, na jejímž místě je nyní lesík pod Zámečkem mezi obcemi : Roštění a Pacetlukami. Další zaniklou vsí v blízkosti obce byla Lhota, nacházející se mezi Pacetlukami a Kozrálem. Lhota zpustla v období od roku 1368 až do roku 1386. Jelikož v tomto období nebyla na Moravě žádná válka, předpokládá se, že snad ves vyhořela a obyvatelé přešli do okolních vsí nebo vymřeli následkem moru, který byl tehdy přivlečen z východní Evropy a řádil na Moravě od roku 1351 jako „černá smrt“. Roku 1499 prodal tehdejší majitel, Arkleb z Víckova, pustinu po zaniklé Lhotě obci Pacetluky za 20 hřiven českých grošů.

Zdejší lid zakusil zlé časy za války česko-rakouské v roce 1468. Z těchto dob pochází obilné mlaty (lochy), které byly objeveny na Bílém kopci na Rýpaninách. Jednalo se o jámy tvaru láhve, vyhloubené v měkkém vrstevnatém pískovci, hluboké 4 m a široké 1,7 m. Na hrdlo jámy byl položen plochý kámen, přihrnutý zeminou. Do těchto jam rolníci uschovávali veškerou úrodu a potraviny, aby je uchránili před drancujícím vojskem. Trpké chvíle prožívali občané Pacetluk v třicetileté válce r.1618-1648, kdy dlouho v kraji tábořili Švédové. Lidé tehdy opět utíkali do lesů a brali sebou živobytí s dobytkem.

Z historických pramenů, pocházejících z roku 1775 je zřejmé, že v obci bylo 28 domů, z toho 11 půlláníků, 2 zahradníci, obecní šenk, 2 obecní pastoušky a 12 domků na obecním pozemku. Obec směla šenkovat pivo jen z dodávek kapitulního pivovaru Tršice a měla povinnost toto pivo dovážet do Pacetluk. Třístranná náves měla dvě brány. Jedna směřovala k Prusinovicím, druhá k Roštění. Uprostřed návsi stávala zděná zvonice, která byla pro špatný technický stav v polovině 60. let 20. století zbourána a byla nahrazena novou zvonicí u zdejší kapličky v místní části obce zvané Dubany. K nejstarším rodů v obci patří: rod Trhlíků, Menšíků, Zavadilů, Nevřalů, Zaoralů, Trngáčů, Navrátilů a Pospíšilů.

Asi od poloviny 18. století byly poddanské poměry, vzhledem k okolním obcím velmi mírné. Pacetlučtí nerobotovali. Místo roboty odváděli poplatky o sv. Janu – 85 zlatých a 20 krejcarů a o vánocích taktéž. Odtud asi vznikla přezdívka pro obyvatelé Pacetluk – „abolanti“, to znamená, že se z roboty abolovali neboli vypláceli.

V obci bylo silně zastoupeno tkalcovství. Výroba tkanin patřila k nejstarším oborům lidské činnosti. Řemeslníci tohoto řemesla se sdružovali na ochranu svých zájmů do společenství zvaných cechy, které měly zamezit soutěži mezi sebou. Určovaly každému mistru jakost, množství a cenu výrobků, mzdy, pracovní dobu, opatřovaly členům suroviny, obstarávaly půjčky, dbaly o vdovy a sirotky po mistrech a vystupovaly jako celek při slavnostech i při obraně měst jako vojenské jednotky z vlastní korouhví. Zdejší tkalci náleželi od roku 1554 tkalcovskému cechu holešovskému, od roku 1717 cechu prusinovskému s těmito obcemi: Bořenovice, Roštění, Kostelec a Líšná. Po roce 1890 zaniklo v Pacetlukách rukodělné tkalcovství na primitivních tkalcovských strojích. Nejdéle v obci pracoval poslední tkadlec Josef Šidlík čp. 38, v Dubanech.

Děti z Pacetluk získávaly základy vzdělání nejdříve v Prusinovicích. Místní jednotřídní škola byla postavena v roce 1897 nákladem 8 tisíc zlatých. Výuka zde byla zrušena v roce 1973 a děti opět docházejí do Prusinovic. Naproti školy byl v roce 1909 postaven kamenný kříž, u kterého probíhalo rozloučení se zesnulými občany obce Pacetluk.

Pacetluky neměly v minulosti žádné spolky, prý k dobré shodě, která odedávna mezi občany panovala. Jediným spolkem byl spolek střelecký, který byl založen až v roce 1908. Pacetlučtí mývali svou vlastní honitbu, již ve 2. polovině 19. století, kde pořádali vlastní hony. Kostelecký les, který přiléhá k severní části katastru poskytoval v minulých dobách obyvatelům Pacetluk taktéž možnost zaměstnání při drvaření, sázení stromků a vyžínání oddílů. Kostelecký les je rozdělen na 41 oddílů a nachází se mezi obcemi Pacetluky, Roštění, Kostelec u Holešova, Karlovice, Líšnou a samotou Kozrál.

V klidných dobách bez válek se obyvatelé obce zabývali a živili zemědělstvím. Pěstovaly se všechny druhy obilí, řepa, brambory, zelí a mák. Selo se také hodně vojtěšky, jetele a nezapomínalo se ani na konopí a len. Z konopí se lisoval olej na svícení. Na přelomu našeho století se hojně sela cukrovka. Řepa se odvážela koňskými nebo kravskými povozy do nejbližšího cukrovaru do Dřevohostic a přinášela tak pro rolníky peníze i zdroj potravy pro dobytek. Nezapomnělo se ani na výsadbu ovocných stromů. Ovoce se po domácky zpracovávalo sušením, vařila se povidla nebo pálila slivovice. Choval se skot, prasata, koně, kozy a ovce.

K Pacetlukám patřil na Bílém kopci dříve kamenný, později dřevěný mlýn, ve vlastnictví pana Vladimíra Janalíka čp. 42 Na větřáku. Tento mlýn byl funkční a šrotoval obilí ještě v roce 1945. Prvním majitelem mlýna byli: Daďa, od roku 1883 Jan a Vincencie Janalíkovi, od roku 1944 Jan Janalík a od roku 1960 Vladimír Janalík. V roce 1973 se mlýn uvádí jako zchátralý. Mlýn byl převezen na přelomu 70. a 80. let 20. století do Klobouk u Brna, kde byl celkově zrekonstruován památkovým ústavem.

Roku 1910 byla provedena stavba obecní silnice druhé třídy z Pacetluk do Prusinovic. O tři roky později tj. v roce 1913-1914, byly odvodněny pozemky v katastru obce Pacetluky i Prusinovic. Odvodnění prováděl mistr Rudolf Pospíšil z Roštění pod dozorem zemského inženýra Jindřicha Bartoše. Do první světové války narukovalo z naší obce 50 mužů. Pět mužů padlo v průběhu války a dva zemřeli na následky válečných útrap. Na jejich památku byl postaven pomník padlých, který stojí mezi obcemi Pacetluky a Prusinovice.

Vznik Československé republiky přivítali občané s nadšením. V roce 1921 proběhlo sčítání lidu, které uvádí, že v naší obci je: 51 domů a 286 občanů národnosti československé. 221 občanů se přihlásilo k náboženství římskokatolickému a 65 k náboženství evangelickému. Tato doba přinesla překotné změny v životě obce. V srpnu roku 1923 byla zřízena obecní knihovna o 44 svazcích. Téhož roku byla postavena okresní silnice druhé třídy z Pacetluk do Roštění a pracovali na ní hlavně nezaměstnaní z okolí. R. 1928 je významný zavedením elektrického proudu do obce. Přibývá lidí, kteří dochází za prací mimo obec.

Do života obce a jejich občanů se zapsalo i nelehké období protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Z koncentračních táborů se nevrátili tři občané, další tři tyto hrůzy přežili. Na počest ukončení druhé světové války byla postavena ze sbírek mezi občany kaplička v Dubanech, která byla vysvěcena 15.srpna 1946 a zasvěcena „Na nebevzetí p. Marie“. Tyto dny se slaví po řadu let „Pacetlucké hody“. Ve stejný rok byl založen v obci svaz dobrovolných hasičů, který je od svého vzniku nejaktivnějším spolkem. O rok později tj. v r.1947 byl zřízen obecní rozhlas a zaveden do obce telefon.

V roce 1948 přicházejí výrazné změny v celé společnosti. Padesátá a šedesátá léta jsou na vesnici dobou kolektivizace. V roce 1955 bylo založeno v obci jednotné zemědělské družstvo, prvním předsedou byl Ferdinand Sklenář.

V sedmdesátých letech byla vytvořena parková úprava na návsi, postaven obchod,hasičská zbrojnice a došlo ke sloučení družstev Pacetluky a Roštění.

V osmdesátých letech byl postaven taneční areál. Po změně společenských poměrů v r. 1989 byly vysazeny nové ovocné sady, položen telefonní kabel s místními rozvody, vybudován veřejný vodovod s plynofikací obce, provedena rekonstrukce rozvodů nízkého napětí s veřejným osvětlením.V roce 2003 bylo provedeno na základě komplexní pozemkové úpravě, kterou prováděla obec Bořenovice , zpevnění polní cesty C1 Pacetluky – Bořenovice. V současné době obec přistoupila k výstavbě oddělené kanalizace s napojením na ČOV a rekonstrukci obecních komunikací.

Přejme si aby i příští doba byla dobou rozkvětu naší obce, ke spokojenosti a radosti všech našich občanů. Je to doba naší budoucnosti, našeho života.

(čerpáno z kronik OÚ a Josefa Pumply)