Hned poté, co se ochotníci dočkali na počátku 20. století nové scény ve dvoraně u Vacků, oslavili osmdesát let trvání ochotnického divadla v Úpici (1904 - M. A. Šimáček Pomluva). V roce následujícím byl možná uvedením operety Kněžna Pepička položen základ k pozdější veliké oblibě tohoto žánru v našem městě. Ochotníci se v době před první světovou válkou podíleli na společenském životě města. Uspořádali například Sjezd ochotnictva severovýchodu Čech, První kostýmní ples, přičinili se rovněž o vznik Ochotnického pěveckého družstva. Na podzim 1909 navštívil divadlo, spolu s dramaturgem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem, Alois Jirásek.

Do života, nejen ochotnického, pak zasáhla válka. Ale hned po jejím skončení secvičili úpičtí hru F. F. Šamberka Karel Havlíček Borovský. Už tehdy se spolek snažil zajistit svou hmotnou existenci: získal společnou biografickou koncesi s tělocvičnou jednotou Sokol. V sále u Vacků začalo Bio Světozor promítat na podzim 1920....

Významným datem je 20. červen 1924. To ochotníci požádali Mistra Aloise Jiráska o souhlas s pojmenováním spolku jeho jménem. A už o pět dní později tento souhlas dostali. Na valné hromadě 11. března 1925 byl pak A. Jirásek jmenován čestným členem spolku. Už v této době se vzhledem k poměrně vysokému nájemnému za užívání dvorany u Vacků, začínal hledat vhodný prostor pro výstavbu budovy jak pro divadlo, tak pro biograf. V červnu 1937 rozhodla mimořádná valná hromada o stavbě divadla a již o rok později se v něm konalo první zahajovací představení. Úplného dokončení se veřejnost ale dočkala až po 2. světové válce. Prvním poválečným přestavením byla Jiráskova Lucerna, kterou nastudovaly sjednocené divadelní spolky už v září 1945. Divadelníci pak získali i vlastní zkušebnu. Nejprve v Kulturním domě na Blahovce a později ve vile bývalé továrny Pálenka, kde sídlil i Kulturní klub ROH, k němuž byl spolek jako dramatický odbor A. Jirásek na konci padesátých let připojen. Tehdy také vzniká Divadlo mladých, které navazovalo na dlouholetou tradici divadelních spolku při úpických školách. Soubor dospělých se začal divadlu věnovat opravdu systematicky, zřízena byla například i dramaturgická rada... Celé toto období období je podrobně zmapováno díky publikaci 150 let ochotnického divadla, kterou sestavil Ladislav Tomm.

V šedesátých letech se začal projevovat vliv televize a širokoúhlého kina... Diváků ochotníkům ubývalo. Spolek se dostal do krize, která vyvrcholila dočasným rozdělením na dramatický odbor a Hudební divadlo. Po opětovném sloučení se soubor věnoval především nácviku oblíbených písničkových pořadů a operet. Mezi skutečně mimořádné akce této doby patří zorganizování Úpických staročeských poutí. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo k další aktivizaci souboru, která vyvrcholila rozhodnutím o pravidelném pořádání divadelních festivalů současné divadelní tvorby. Ty si postupně vybudovaly významné postavení mezi ostatními festivaly nejen v kraji, ale v celé republice. V souboru se začala stále více prosazovat skupina mladých a spolu s ní nová kvalita. Ta se plně prosadila na několika po sobě jdoucích Jiráskových Hronovech. Spolek byl v této době mimořádně aktivní i v mimodivadelní činnosti. Organizoval například Noční slavnosti, kterých na louce pod Velbabou se účastnily i dva tisíce lidí. Na tradiční úpickou pouť přišel s vlastním občerstvením - divadelními bramboráky. Mimořádnou události v životě celého spolku byl nácvik hry E. F. Buriana Hra o Dorotě. S inscenací, která se hrála v parcích nebo na náměstích a s poselstvím světovému mírovému shromáždění zasedajícímu v hlavním městě, putovali úpičtí osmnácti městy. S vozem taženým koňmi dorazili až do Prahy na Slovanský ostrov, kde předali zástupcům Národního divadla i kámen z hradu Vizmburku, jako symbolický dar pro po rekonstrukci znovu právě otevírané Národní divadlo.

Devadesátá léta přinesla do života ochotníků zpočátku logický útlum. Bylo nutné nalézt odpovídající postavení i v nových ekonomických a společenských podmínkách. Vznikl proto samostatný spolek na bázi občanského sdružení: Divadlo A. Jiráska - Jednota divadelních ochotníků. Poté, co se vyjasnil postoj vedení města ke spolkovým aktivitám obecně, nalezli v nové struktuře své místo i ochotníci. Jejich aktivita se tak mohla znovu obrátit především k přípravě nových inscenací. Posledních třicet let spolku je zachyceno v publikaci vydané u příležitosti 180. sezóny.