Vyšehradský hřbitov je jednou z dominantních součástí Národní kulturní památky Vyšehrad. Je zde mimořádné soustředění hrobů význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.

Až do počátku 60. let 19. století zaujímal tento hřbitov jen malou plochu v bezprostředním okolí kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy došlo k politickému uvolnění po pádu absolutistického režimu, jenž v zemi vládl po porážce revolučního hnutí roku 1848 a nastal bouřlivý rozvoj národního uvědomění. Jedním z jeho projevů byla touha vytvořit společné pohřebiště těch, kteří se o národní obrození nejvíce zasloužili, podobně jako již měly taková místa jiné velké evropské národy.

Tato myšlenka vznikla ve vlasteneckém spolku Svatobor, jejž založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Po úvahách nad výběrem nejvhodnějšího a nejdůstojnějšího místa byl nakonec zvolen Vyšehrad, kam se umísťovaly nejstarší české pověsti, jež byly živnou silou české historie, popisované v nejstarších kronikách. Od románských dob pak byl historicky doloženým sídlem českých knížat a králů. Jeden z nejslavnějších, český král a římský císař Karel IV. proto určil toto místo i pro zahajovací obřad českého korunovačního ceremoniálu.

Zpočátku zde byly zřizovány jen jednotlivé pomníky; první byl postaven nad hrobem spisovatele, knihovníka a archiváře Vácslava Hanky nedaleko od hlavního vchodu na hřbitov. Na jeho vrcholu je symbol Svatoboru: tři ruce držící kruh, jako znamení spolkového hesla: Pomáhej! - Osvěcuj! - Pamatuj! Zásluhou a přičiněním českého vlasteneckého kněze, probošta Vyšehradské kapituly Václava Štulce byl dosavadní hřbitůvek postupně rozšiřován, až koncem 19. století dosáhl dnešní rozlohy. Současně s probíhající přestavbou kapitulního chrámu v novogotickém slohu nabyl i hřbitov dokonalé výtvarné podoby: polovinu jeho obvodu obepnuly novorenesanční arkády s výstavnými hrobkami a roku 1893 byla dokončena i dominanta celého hřbitova, hrobka Slavín. Tvůrcem arkád a Slavína byl Antonín Wiehl, žák a následovník největšího českého architekta 19. století (mj. Národního divadla) Josefa Zítka. - Vybudování Slavína umožnil velkolepý dar vlastenecky smýšlejícího podnikatele a starosty města Smíchova Petra Fischera, který jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče Svatoboru - ideového původce této stavby.

V průběhu času pak pojmenování Slavín začalo být v obecném povědomí vztahováno na celý Vyšehradský hřbitov. I když to je věcně nesprávné, vysvětlení tohoto významového posunu zní dost logicky: Hrobka Slavín symbolizuje celé toto svaté pole, kde mezi tisíci těch, kdož věnovali svůj život rodině, řemeslu, úřadu a službě nejbližším spoluobčanům, odpočívají i stovky lidí, kteří vynikli nad své okolí svou záslužnou činností pro celou společnost, pro národ a vlast ve všech oborech kultury, vědy a hospodářství, v duchovní službě, v tělesné kultuře, ve správě veřejných věcí, politice, i ženy a muži, zapsaní do naší paměti svým osudem obětí válek a perzekucí. Nad jejich hroby se zvedá architektura Slavína jako společný pomník těch, bez jejichž přínosu by přítomnost našeho národa neměla svou současnou tvář, úroveň kultury a vzdělanosti.

Třebaže tento hřbitov není rozlehlý, každý příchozí zpravidla poprvé projde jen po hlavních cestách, aby nalezl jména jemu známá nebo povědomá a poddal se citovému působení zdejší architektury a celkové nálady. Teprve při opakovaných návštěvách vstupuje i na postranní cestičky a kromě jmen zemřelých začíná více vnímat také výtvarnou podobu mnohých náhrobků, jež jsou opravdovou galerií sepulkrální (hřbitovní) plastiky 19. a 20. století, s pozůstatky i z dob dřívějších. Je to přitažlivé, objevitelské putování na řadu dnů. Mnohým se však nepoštěstí přicházet sem znovu a znovu; návštěvníci ze vzdálených konců vlasti nebo z ciziny spatří toto místo třeba jen jednou v životě.

Slavín:

Myšlenka společné hrobky zemřelých osobností české literatury - panteonu - se uskutečnila až koncem 80. let 19. století, kdy na její zřízení věnoval z vlasteneckých pohnutek potřebné prostředky Petr Fischer, obchodník dřívím a svého času starosta města Smíchova.

Pro Slavín byl vybrán hřbitov na Vyšehradě, opředeném nejstaršími českými pověstmi a slávou dávného sídla knížecího a královského. Hřbitov, rozšiřovaný od 60. let, se postupně stával národním pohřebištěm. Byl i výtvarně dotvořen novorenesančními arkádami po třech stranách svého obvodu. Zasloužil se o to též vlastenecky cítící kněz, kanovník Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě Mikuláš Karlach. Hrobka Slavín zaujala na hřbitově dominantní polohu.

Slavín byl postaven v letech 1889 až 1893 a Petr Fischer jej věnovací listinou odevzdal Svatoboru do věčné péče a užívání. Architektem hrobky byl Antonín Wiehl, žák a následovník největšího českého architekta 19. století Josefa Zítka.