V poslední době sice občas zazní poznámka, že vyšehradský tunel už současné dopravě nevyhovuje, ale věřte, že když se zhruba před sto lety proražení skalního masivu připravovalo, nebylo to vůbec jednoduché. Nelíbilo se to lidem v Podolí, kteří měli dojem, že by jejich osadu mohl potkat osud mizejícího Podskalí, ani vyznavačům bájného Vyšehradu. Situace se však stávala neúnosnou. V Braníku byl v roce 1899 otevřen nový pivovar, v osadě Podolí byly kromě jiného koncem 19. století zakládány vápenice a dařilo se tu zelinářům: k cestě do Prahy mohli volit ze dvou cest – buď se pustit do strmého vrchu a přes Táborskou bránu zase sjet k centru města, nebo využít přívozu. Nutno ale připustit, že problémy nastávaly hlavně v létě, protože do dobudování vltavské kaskády, hlavně Slapské přehrady v roce 1956, řeka v zimě zamrzala. I přes různé spory byla v roce 1903 stavba zahájena. Jako architekti se na ní podíleli F. Velich a V. Dvořák, řídil ji Ing. J. Kindl. V roce 1905 konečně tunel propojil Prahu s Podolím a Braníkem, od roku 1910 tudy projíždějí tramvaje. Vyšehradský tunel je dlouhý 34 metrů, je 9 m široký a více než 6 m zabírá jízdní dráha. Je 5 m vysoký a projekt počítal i s vyhlídkovou lávkou pro pěší, která měla obcházet skálu nad řekou – památkáři ale její výstavbu zakázali. Vstup do tunelu připomíná jakýsi „hradní“ styl. Snad každého zarazí záhadný kamenný domek s úzkými vysokými okny na severní straně tunelu. Je to stylový záchodek, kterému nechybělo příslušné vybavení, vytápění ani obsluha. Stejně jako další ve městě nesloužil jen k vlastnímu účelu, ale útočiště zde našly i dámy, které si potřebovaly třeba přišít knoflík. Dana Frantálová,