První historická zmínka o obci Výčapy pochází z roku 1277, kdy zde sídlil Budislav z Výčap. Svoji samostatnost si udržely Výčapy i v následujícím století. V 15. století zde existovaly čtyři svobodné vladycké statky. Část Výčap připadla roku 1484 k žehušickému panství, druhá část zůstala nejprve samostatná a později byla připojena ke zbyslavskému statku. S ním byla roku 1695 připojena k žehušickému panství. Jeho součástí zůstaly Výčapy až do roku 1848. V pobělohorské době zde byl zřejmě na starších základech vybudován hospodářský dvůr, který poskytoval práci většině zdejších obyvatel. Dvůr zůstal součástí žehušického velkostatku až do první pozemkové reformy, poté z něho vznikl zbytkový statek. Možnost zaměstnání při dvoře byla i důvodem, proč počet obyvatel Výčap pomalu stoupal až do druhé světové války. V meziválečném období se začalo ve Výčapech intenzivně stavět, směrem k Zbyslavi vznikla nová čtvrť. Menším tempem postupovala výstavba i v poválečném období. V posledních desetiletích se však část usedlostí přeměnila v rekreační chalupy. V poválečném období se stal zdejší dvůr součástí vlačického JZD založeného roku 1949 a spolu s ním později vplynul do čáslavského Státního statku. Statek zaměstnával většinu zdejších obyvatel i v poválečných letech, takže práci mimo obec, v průmyslu hledala jen menší část obyvatel Výčap. Nevyřešené restituční a privatizační problémy vedou k devastaci zdejších rozsáhlých skleníků. Výčapy byly od meziválečného období osadou sousední obce Vlačice a dodnes mají společný Obecní úřad.

Čp. 7. Prostá a přece krásná. Nízký trámový strop, polovalba, jednoduché orámování štítu, štítová římsa krytá stejně jako střecha bobrovkami, typicky asymetricky posunutá střecha, aby kryla zápraží. Tak se stavělo v druhé polovině 19. století.

Panský dvůr. Všimněte si koncentrace hospodářských dvorů. Do Vlačic je to kilometr, do Horních Bučic dva. Zdejší krajina byla velmi intenzivně využívána již od 16. století, kdy zdejší dvory vznikly. Počátkem 19. století byla většina z nich modernizována a přizpůsobena změnám v rostlinné i živočišné výrobě.

Zvonička. Jednoduchá dřevěná zvonička a vedle ní lípa. Typický obraz české návsi. Tam, kde chyběl kostel, se příležitostně právě u kapliček odbývaly pobožnosti pod širým nebem. Zvonička byla rovněž důležitým prvkem informačního systému vesnice. Zde se zvonilo na poplach, když hořelo či umíráček oznamoval skon některého ze sousedů.

Čp. 19. Pokrok nešlo zastavit. Původní obytný dům ještě spojený s chlévy z druhé poloviny 19. století přestal mezi válkami vyhovovat. Proto si hospodáři postavili nový - s parádním pokojem a ložnicí, kde již pro hospodářský provoz nebylo místo. Původní obydlí bylo využíváno jako výměnek nebo byl podruha.

Čp. 26. V menších usedlostech nebyly hospodářské budovy příliš rozsáhlé. I zde byla zachována potřebná skladba budov - vzadu ve dvoře stodola, proti obytnému domu chlév se sýpkou v podstřeší, kolna a v meziválečném období přibyla prádelna. Doklad, že civilizační pokrok postoupil i na vesnici.

Stodola u čp. 90. Tato stodola zřejmě z druhé půlky 18. století patří k vůbec nejstarším budovám v obci. Dokládá to kámen, z něhož je postavena štítová zeď až po malou valbu i její stejná tloušťka a především strmý sklon její střechy kontrastující se sklonem střech ostatních stodol.

Plot. Obyčejný plaňkový plot. Když shnil, došlo se do lesa pro tyčovinu a udělal se nový. Nejlevnější a přece estetické řešení patařící k venkovu. Zde však žádný chudák nebydlel. Dokládají to ve zdejší krajině neobvyklé a tudíž i drahé žulové sloupky dovezené nejspíš od Přibyslavic.

Rybníček. Pozůstatek původního venkovského prostředí s rybníčkem na okraji bývalé chalupnické části obce. Potok v jeho těsném sousedství si svůj původní tok ponechal jen v délce několika desítek metrů. Dál je již jen uměle meliorací narovnaná stoka bez břehových porostů.