Björnsonův sad je součástí území omezené ulicemi Veveří , Zahradníkovou , Kounicovou a Šumavskou . Celý prostor byl nazýván Akademické náměstí . Dodnes má v sobě jakousi podivnost a zmatečnost danou jeho polohou na rozhraní tří městských částí Brno-střed, Žabovřesky a Královo Pole. Toto území bylo dlouhodobě drženo jako rezerva pro veřejné budovy města a je výrazně poznamenáno stavbou budov protichůdných urbanistických koncepcí .

Prostor Björnsonova sadu - parku má svoji letitou historii. Na jeho dnešním území  bylo původně vojenské cvičiště. V době první světové války na jeho prostranství vyrostly dřevěné vojenské nemocniční baráky i s vojenským kostelem, jež se využívaly jako ortopedické oddělení nedalekého vojenského lazaretu. Mezi světovými válkami a až do roku 1945 zde bylo produkční zahradnictví, resp. zelinářství, částečně i zahrádky. Kostel byl v roce 1969 rozebrán a v letech 1993-95 znovu postaven v Oslnovicích na Znojemsku.

Lokalita nebyla nikdy krajinářsky ani zahradnicky projektována, ale přesto si za dobu své existence dokázala vytvořit svého genia loci. Při návštěvě mnohého překvapí , jak "neměstsky" tento park působí . Je zanedbaný a přesto přitažlivý . Působí opuštěně a přece je v něm neustále živo . Jeho volné trávníkové plochy s ovocnými stromy a lípami zřejmě přece jen tvoří příjemné prostředí pro pobyt návštěvníků. Lidé park hojně využívají, přestože je vybaven minimálním mobiliářem , jen několika málo lavičkami a prolézačkami, cesty jsou pouze vyšlapané a chybí veřejné osvětlení. Nejvíce lidí obdivuje charakter parku jako bývalé zahrady ovocnářů a zelinářů . Dnes je sad chráněnou plochou městské zeleně a je veden na seznamu ploch nejvýznamnější zeleně v Brně. Od roku 1992 nese  poněkud nezvykle znějící jméno -  Björnsonův park. Toto pojmenování dostal při příležitosti 160. výročí narození norského básníka a filosofa Björnstjerna Björnsona. Velký přírodní tzv. bludný kámen - vybraný a dotvořený architektem Zdeňkem Makovským a malířem Bedřichem Čelikovským má tuto památku připomínat. Po roce 2000 byla do parku umístěna také dřevěná plastika Tři grácie od brněnského sochaře Václava Kyselky.

Na úpravu a zvelebení sadu - parku byla naplánována jeho celková rekonstrukce a revitalizace. V létě roku 2008 zadalo město Brno zpracování studií Björnsonova sadu třem projekčním ateliérům. Úkolem autorů těchto tří studií je najít ideu parku, která by skloubila několik důležitých aspektů: zachování genia loci dané lokality, potřeby společnosti a společenského života v 21. století a požadavky na racionální údržbu.

Zdejšímu místu se říkalo původně Na vyhlídce, dokonce i Na krásné vyhlídce. Starší Brňané stále ještě říkají, že jdou na polikliniku Na vyhlídku. A mají svým způsobem pravdu, protože to, co lze dnes obhlédnout z Konečného náměstí, přibližně před 150 lety neexistovalo. Vyhlídce na věnec zalesněných návrší a kopců na obzoru tak tehdy nestálo nic v cestě. Naopak bylo vidět široko daleko na úrodná pole, louky a zahrady. Není proto divu, že se sem v polovině 19. století jezdilo z Brna na výlet kočárem, ti zdatnější si udělali procházku pěšky.

Ke konci 19. a začátkem 20. století začala výstavba nové noblesní čtvrti. Postupně vznikaly jednotlivé budovy jimiž je dnes park ohraničen.

Jako první vznikl na severní straně , na ulici Veveří , velkoryse řešený, symetrický komplex  c. k. České vysoké školy technické - České techniky od architekta Josefa Bertla (1866-1955), dnes sídlo Fakulty stavební Vysokého učení technického. Škola byla zřízena císařem Františkem Josefem I. již roku 1899 . V areálu novorenesančních budov slavnostně otevřených v roce 1911 najdete tzv. Kladivovu observatoř a také historicky nejstarší referenční tíhový bod na českém území . Po II. světové válce sloužily celá čtyři desetiletí tyto budovy potřebám Vojenské akademie Antonína Zápotockého.

Po vzniku samostatného Československa a založení Masarykovy univerzity se začala realizovat myšlenka rozsáhlého kampusu Masarykovy univerzity na východním svahu Kraví hory a přilehlých pozemcích mezi ulicemi Veveří a Kounicovou. Velkoryse pojatý návrh architekta Aloise Dryáka počítal s Akademickým náměstím ohraničeným budovami fakult, ale i centrální knihovnou, budovou státní konzervatoře a rozšířenými prostorami Vysokého učení technického. Jako první začala v roce 1928 vznikat na západní straně dnešního parku Právnická fakulta . Další výstavba se však vlekla díky sporům o pozemky, rozdílným požadavkům obou vysokých škol a také hospodářské krizi. Budova Právnické fakulty, která je jediným torzem původních ambiciózních plánů, pak po čtyři desetiletí sloužila pro potřeby Vojenské akademie Antonína Zápotockého.

Jižní stranu uzavírá a park od ulice Kounicové odděluje funkcionalistická budova Zemského vojenského velitelství . Většině brňanů je velitelství známo pod označením „Rohlík“ díky prohnutému tvaru budovy , navržené na sklonku první republiky Prof.arch.Ing.Bohuslavem Fuchsem, DrSc. I tato budova sloužila po desetiletí pro potřeby VAAZ .

K východní straně parku přiléhajíci objekty patří k historicky známým budovám, dříve známým pod jménem Okresní nemocenská pokladna "Na Vyhlídce" a budovy klinického ambulatoria.  "Na Vyhlídce" proto, že současná ulice Nerudova se jmenovala "Na Vyhlídce". Komplex budov technicky vzájemně propojených byl budován ve dvou po sobě jdoucích etapách.První etapou byla výstavba objektu Okresní nemocenské pokladny. Jedná o část budovy s majestátním vchodem, zdobeným sousoším "Zdraví" akademického sochaře Macha. Výstavba byla započata v říjnu 1922. Projektantem stavby a vnitřního zařízení byl p. arch. Kumpošt.
Druhá etapa byla stavba léčebného ústavu - ambulatoria "Na Vyhlídce" byla započata 6.ledna 1927 a dokončena v červenci roku 1928. Tato stavba neměla v době svého vzniku v tehdejším Československu srovnání.

Jako solitér pak byla v 90. letech 20. století do tohoto území mezi Právnickou fakultu a Zemské vojenské velitelství umístěna budova nové Moravské zemské knihovny , která byla oceněna titulem Stavba roku 2001. V prostorách knihovny jsou pořádány veřejné přednášky, kulturní akce a výstavy. Moravská zemská knihovna v Brně je univerzální vědecká knihovna a se svými 4 miliony dokumentů je druhou největší knihovnou v České republice.

Bjørnstjerne Martinius Bjørnson
8. prosince 1832  ve Kvikne – 26. dubna 1910  v Paříži

Bjørnstjerne Martinius  (Martinius podle Martina Luthera) Bjørnson byl norský kriticko-realistický prozaik, dramatik, básník a publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1903.

Narodil se roku 1832 v Kvikne , které leží na na sever od Tynsetu, v dnešní norské provincii Hedmark, kde byl jeho otec Peder Bjørnson, knězem. V roce 1838, 11. dubna, když bylo Bjørnsonovi pět let, se přestěhovali na faru v Nesset v Romsdalu, kde zůstali až do Bjørnsonových 14-ti let. Bjørnstjerne se jmenoval původně Bjørnstjern, když se ale přestěhovali do Nessetu, jeho otec mu provedl nepatrnou změnu v křestním jménu. Po pěti letech na střední škole v Molde, což bylo nejbližší město, byl 17-letý Bjørnson poslán do Heltbergovy školy v Christianii , dnešním Oslo . Tam byl jako každý student z venkova připravován na maturitu. Do třídy chodil např. s Jonasem Liem, Henrikem Ibsenem či Aasmundem Olavsonem Vinjem. Studoval dále v Kristianii na universitě. Vysokoškolských plánů se však vzdal a věnoval se žurnalistice a divadelní kritice. Jako čtyřiadvacetiletý začal vydávat vlastní kulturní časopis.  V té době už měl za sebou jak své první drama, s námětem ze staroseverských ság "Mezi bitvami", tak řadu básní. V roce 1857 převzal jako dramaturg a režisér Národní scénu
v Bergenu . Současně vydal několik svých "Selských povídek", souborně vydané roku 1873 , příběhů ze života norských venkovanů. Povídky jej ihned proslavily a staly se prvním opravdovým vítězstvím norské literatury nejen v ostatní Skandinávii, ale i v mnoha dalších evropských zemích. Hloubkou citu, psychologickou pravděpodobností a jazykem plným poezie a elementární síly liší ode všeho, co bylo doposud v norské literatuře vytvořeno. V Selských povídkách je možné najít i mnoho Bjørnsonových lyrických básní , z nichž mnohé zlidověly.

Bjornson však nezanedbával ani svou tvorbu dramatickou a básnickou. Za pobytu v Římě napsal jednoaktovku "Král Sverre" (1861) a trojdílné drama "Sigurd Slembe" (1862), obé opět s náměty z historie, a roku 1864 tragédii "Marie Stuartovna ve Skotsku". Mladý autor se záhy octl ve víru bouřlivého společenského a kulturního dění v Norsku, od roku 1865 vedl jako umělecký ředitel Kristianské divadlo a sám se horlivě účastnil veřejných debat a polemik.
 
V 70. letech 19. století nastal v Bjørnsonově tvorbě zásadní obrat. Podle hesla, že literatura jen potud žije, pokud problémy řeší", se Bjørnson začal věnovat aktuálním společenským problémům, které řešil ve svých divadelních hrách. Je tak společně s Henrikem Ibsenem považován za zakladatele norského národního dramatu. Ve své tvorbě byl kritický k morálce měšťanské společnosti a zdůrazňoval mravní odpovědnost jedince. Stal se mezinárodně uznávanou osobností kulturního a veřejného života. Zasazoval se o rozbití švédsko-norské unie , liberalismus a kulturní i státní samostatnost a nezávislost Norska . Jeho báseň Ano, milujeme tuto zemi z roku 1870 se stala norskou státní hymnou . Hudbu k této básni zkomponoval norský skladatel Rikard Nordraak . Několikerý dlouhodobý pobyt v cizině vyvolal u něho nepochybně i zvýšený zájem o společenské dění v ostatních evropských zemích a stal se mluvčím malých utlačovaných národů (Ukrajinců, Rumunů, Čechů a především Slováků).

Roku 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu -  jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha - citace z odůvodnění Švédské akademie . Bjørnson byl prvním Seveřanem, kterému byla udělena Nobelova cena za literaturu. V druhé polovině 19. století se velkou měrou zasloužil o rozvoj norské literatury a norského divadla. Jako plamenný řečník a společenský debatér se horlivě zabýval společenskými problémy. Jeho dílo ve většině případů už není pro dnešního čtenáře tak přitažlivé jako v 19. století, ale jeho jsou selské povídky jedinečné a nebývalým způsobem vtahují čtenáře na norský venkov 19. století. A věřte mi, to je strhující zážitek.

Bjørnstjerne Bjørnson zemřel 26. dubna roku 1910 v Paříži.