Od Přerova směrem k severovýchodu se rozevírá mezi nejjižnějším předhůřím Jeseníků a posledními výběžky Karpat proslulá Moravská brána. Vytváří ji údolí při dolním toku Bečvy, na něž mezi Hranicemi a Bělotínem navazuje údolí horní Odry. Bečva vstupuje do Moravské brány v místě, kde leží Hranice. Stezky vedoucí z údolí řeky Moravy postupovaly proti toku řeky Bečvy a potom podél Odry a směřovaly do severní a severovýchodní Evropy.

V prostoru mezi Hranicemi a Kelčí se k nim připojovala další skupina cest vedoucích z Pomoraví podél Hostýnských vrchů a dnešním Záhořím, které mířily buď k Odře a dál na Opavsko nebo přes Kelč, Meziříčsko a Vsetín na Pováží. Pro celou oblast Moravské brány, Záhoří i oblastí severních mají velký význam nálezy památek, které tu zanechal člověk.
V okolí Hranic byly zjištěny doklady o pobytu paleolitických lovců. Nejvíce kamenných nástrojů - pazourků bylo nalezeno v okolí Velké Kobylanky. Pravěcí lovci měli ze svého stanoviště rozhled do Moravské brány i do kraje pod Hostýnskými vrchy a pod Beskydami. V poslední době se našel v řečišti potoka ve Velké sekeromlat z období kolem 2300 - 2200 před Kristem. Nástroj je vyroben ze serventinitu, který byl těžen v Polsku nedaleko Wroclavi.

Při kopání kanalizace ve Stříteži nad Ludinou byl nalezen před domem č. 36 sekeromlat vejčitého tvaru ze šedohnědé horniny. Na polích blízko samoty Carda za Jindřichovem byl nalezen poškozený kopytovitý sekeromlat. Na Spálovsku byla nalezena keramika z pozdní doby k?menné. V období popelnicových polí byly již naše země hustě osídleny, proto se nachází popelnicová pole v mnohých obcích, např. u Oseká nad Bečvou, Jezernice, Milotic nad Bečvou a kolem Kelče. Z údobí doby bronzové je významný nález v roce 1905 ve vápence v Černotíně, obsahující 24 náramky, 2 sekery, dláto, hrot kopí, štítovou poklici a 3 postranice udidla.
V posledních stoletích př. n. 1. se stali ve střední Evropě nejvýznamnějším činitelem Keltové, jejich opevněné místo „opidum" bylo na Hostýne.

V prvních stoletích našeho letopočtu byl vývoj v našich zemích ovlivněn kulturou římských provincií zasahujících až do Podunají. Docházelo ke střetům Římanů s Germány, při nichž se římské legie pohybovaly i na území Moravy.

V údobí stěhování národů (5. - 6. stol. n. 1.) postupovaly slovanské kmeny z východních zemí na Moravu a postupně se sžívaly se starým domácím obyvatelstvem.

Stručný výčet nálezů z okolí Moravské brány měl přinést představu o životě před vznikem osad, jelikož život v pravěku nelze posuzovat a hodnotit z pozic jednoho místa.

Vznik osad

Velký kolononizační ruch probíhající v českých zemích ve 13. a 14. stol. zasáhl silně i území severně a východně od Hranic. K tržní vsi Hranicím a dalším několika vesnicím (Špičky, Bělotín, Polom, Jeseník, Loučky, Na Horách a snad Heřmanice) připisuje se rajhradskému benediktu Juříkovi. Přibývají postupně další osady, tvář krajiny se mění. Pohraniční prales ustupuje napřed z rovinaté části kraje, později kouř vypalovaného lesního porostu prozrazuje jeho ústup i z údolí a strání Oderských vrchů. Místo něj objevují se skupiny dřevěných chalup a kolem nich pole vydávající první úrodu novým osadníkům. V písemných pramenech z 15. a 16. století nacházíme již jména všech dnes stávajících vesnic. Zároveň se dovídáme o našich nám neznámých osadách, které tu též dříve bývaly, během doby však zanikly. V našem kraji to byla Lhota ležící severovýchodně od Hranic, Šovejdy, Lazy u Nejdku, Heltinov, Hilpersdorf (dnešní Hilbrovice u Lipné), Lhota na Odře u Spálová a jmenovaná již ves Na Horách na Hranicku. Některé (jako např. Heltinov) byly později opět obnoveny. Většinou zůstaly pusté a jen jména tratí prozrazují, kde někdy stávaly.

Sídliště našich předků ves Šovejda

O vzniku vsi Šovejda napsal krátký článek učitel Jan Pastyřík, který na olšovské škole působil v letech 1855 - 1874:

„Nad hlavami našimi plynou proudem léta tak tiše mnohdy, že necítíme ani vánek perutí jejich. V proudu svém odnášejí životy, štěstí, zlo i dobro v bezedný jícen velmože věčnosti. Pamel lidská je krátká. Je však zřejmo, že osada naše již před 400 lety stála a majetkem pánů sídlících v Hranicích byla. Ústní podání svědčí, že naši předkové byli usídleni v Důlkách v oněch částech luk šovejdských, které se nalézají v dole při chodníku k povětrnému mlýnu stří-težskému. Když pak vesnice na témž místě shořela, přesídlili se osadníci na nynější místo. Jméno nové vesnice znělo snad původně Olšoves, jelikož za dávných dob olše od Doubravy u Bělotína až ku Lhotce les tvořily."

O vsi Šovejda napsal do své rodinné kroniky zajímavý článek pan Josef Kozelský, 1896 - 1965 rodák z Olšovce č. 12: „Když jsem chodil do obecné školy v Olšovci, tak nám pan učitel vyprávěl, že naší předkové byli usazeni pod Sovejdama v Důlkách, doposud je tam po nich zděná studánka a sám staříček Bartoš (z č. 15) 901etý mi vyprávěl, že on jako kluk při orání přišel na zděné základy. Hodně záznamů o Olšovci je prý v hělotínské kronice, neb obec Olšovec a Střítež tam kdysi faru patřily. Za vpádu nepřátelského vojska na Moravu utekli lidé usídleni na Šovejdech i s dobytkem do nedalekého pralesa olšového, kde byli v bezpečí. Nepřítel prázdné doškové chýše ze vzteku zapálil a srovnal se zemí. Předkové se tam již více nevrátili a zůstali v olší, kde bylo více vody, neb tam tekl potok a okolo byly velké pastviny. Kousek po kousku olše káceli, domy si z nich pořizovali, až vznikla osada, které říkali v Olší neb Olšová vesnica."
Vyčerpávající práci o zaniklé vsi Sovejdy napsal střítežský rodák, vlastivědný pracovník pan Josef Mikulík: „Hranický kraj náležel téměř 300 let klášteru Hradisko u Olomouce jež za česko-uherských válek (1468 - 1471) upadal do velké finanční tísně, následkem toho nebyl již schopen vyplatit hranické panství ze zástavy. Kupujícím byl přední moravský velmož a známý budovatel rybníků pan Vilém z Pernštejna. Ve vkladu provedeném v tomto majetkovém převodu r. 1499 v zemských deskách jsou uvedeny Sovejdy jako součást panství. V seznamu, v tzv. berňových registrech z roku Í516, Sovejdy již chybí, ale je ponejprv uváděna obec Olšovec a to hned s 27 osedlými. Mnohem dříve založený Střítež měl v té době 36 osedlých, Partutovice 28 a Lhotka jen 7 „člověku". Z počátku také užívali olšovští osadníci největší část pozemků zaniklých Šovejd, celkem to bylo 5 1/2 lánu a louka. V roce 1540 dovolil Jan z Pernštejna poddaným, kteří vlastnili pole na Šovejdech, aby je drželi a mohli prodati jako vlastní.

V roce 1685 měli na Šovejdech Olšovští 223 staromoravských měřic pole a 24 1/2 fůry sena. V roce 1775 náleží osedlým z Olšovce jen 142 staromor. měřic. Po zániku osady byly v Sovejdském údolí vybudovány dva menší panské rybníky. Dolní se prostíral od cesty vedoucí k Velké severním směrem, druhý byl o něco výše. Všechny práce spojené s chovem ryb byli povinni robotou vykonávat poddaní z Olšovce. Rybníky zanikly koncem 17. století.
Za druhé světové války (1939 - 1945) stala se jižní část Šovejd jedním z mála míst našeho kraje postižených leteckým bombardováním. Dne 13. října 1944 bylo svrženo 16 bomb, které vyhloubily jámy až 15 metrů hluboké.

Zajímavý je objev tmavé zeminy podobné zuhelnatělému dřevu, která se odkryla při provádění výkopu pro plynovod ve střední části údolí Důlků. Pan Josef Pavelka (1926 - 1991) z Olšovce č. 13, když tam poprvé oral pásákem do větší hloubky, zjistil větší prostor s odlišnou tmavou půdou."

První osadnicí Olšovce dle urbáře tzv. „Registra loučná a kopaninná panství helfenšterského", založená za Jana z Pernštejna kolem roku 1530: Žaruš, Hluch, Junek, Reček, Barský, Jakšova, Řehoř, Černý, Chorý, Kotrč, Pavel, Jelen, Janíčková, Krch, Bartoši, Novák, Herman, Prokop, Vašek, Vlk, Řeháček, Filipů, Bamza, Klimek, Martin, Matěj, Němec, Micka, olšovský mlýn a fojt. Poznámka: vodní mlýn tehdy stával v místech, kde je číslo 5 pod „Rybníčkem". Mlýn „podleský" tehdy patřil k Partutovicím.

Jan z Pernštýna pobýval na zámku v Hranicích jen občas, správu hranického panství vedl ustanovený panský úředník. Úředníku byli podřízeni zámecký purkrabí a všichni panští písaři. Prostředníkem mezi vrchností a poddanými byl fojt, vybíral peněžité dávky a odevzdával je pánovi. Poddaný musel robotovat všude tam, kde mu bylo poručeno.

V roce 1539 byl největší vesnicí na panství Bělotín s 57 osedlými, pak následoval Jindřichov s 43 osedlými, Střítež 41 osedlých, Polom 32 osedlých, Olšovec 29 osedlých, Partutovice 28 osedlých, Heřmanice měly 16 osedlých, Nejdek a Blahutovice po 15 osedlých, Dub 14 osedlých, Kozí Loučky 10 osedlých, Polouvsí 11 osedlých. Národnostním složením bylo město Hranice a všechny vesnice české, až na Polom, která měla tehdy víc jak 75 procent Němců, Bělotín 50 procent a Jindřichov 25 procent Němců. Toto poněmčová-ní bylo následkem vylidnění některých obcí, hlavně za česko-uherské války a osazení vesnic novými usedlíky z hornatých oblastí Jeseníků, které válkou neutrpěly.

Roku 1547 prodává Jan z Pernštejna hranické panství Václavu Haugvicovi z Biskupic. Vklad hranického panství do zemských desek novému držiteli byl proveden v Olomouci 6. ledna 1548. Jan z Pernštejna zemřel 8. září 1548, Haugvic podržel panství hranické sotva 6 let a již v dubnu r. 1553 je prodal Janu Kropáči z Nevědomí.

Jako první ze šlechtických držitelů města usadil se Kropáč s rodinou trvale v Hranicích, kde postavil nový renesanční zámek, jenž byl dokončen r. 1562. Kropáč zavedl v roce 1558 tzv. „Sirotčí registra", kde se zapisovaly převody jednotlivých usedlostí na panství. Z té doby se ta to registra zachovala jen pro dědinu Lhotku. Pro obec Olšovec je důležitým pramenem k poznání převodů usedlostí tzv.„Gruntovní kniha", v níž je nejstarší záznam až z roku 1617. Jako tvrdý hospodář snažil se Kropáč zvýšit důchody poddaných a proto nechal v roce 1569 sepsati nový urbář neboli „Správní registra", kde jsou uvedeny všechny platy odváděné vrchnosti.  Platy byly odváděny na dva termíny, a to o sv. Jiřím a o sv. Václavu. Kropáč zajistil všechny práce na panství robotou svých poddaných.

Poddaní z Olšovce, Stříteže, Partutovic a Jindřichova byli povinni obdělávat pole panského dvora severně od města (později Horní dvůr), museli zasít, sklízet a svézt obilí do panských stodol, vyvážet hnůj dvakrát do roka, museli stříhat ovce v ovčinci při panském dvoře. Byli taky povinni napouštět a opravovat všechny rybníky na panství, čistit je, lovit ryby a rozvážet je. Ve 12 rybnících na panství bylo chováno 44 000 kaprů a v dalších 26 rybnících chována kapří násada na výrost. Poddaní z Olšovce jsou povinni udržovati dva rybníky na Sovejdech, přiváželi rybí násadu, lovili a v zimním čase prohlubně vysekávali. Tíž lidé olšovští pečují o rybník pstruhový nad podleským mlýnem. Rybník Štandlík udržují poddaní ze Lhotky, Hrabůvky a Velké.

Tíž lidé olšovští při potoku Ludina, kteráž teče od Stříteže od louky Ondry Šternberského až po louku, kterou Veličtí a Hrabovští klidí, trávu i otavy sekou, suší a vozí do stodol neb stohů. Konopí všelijaké k močidlu a zase od mo čidla do dvora z těch čtyř dědin lidé, když se jim nařídí odvážeti a přivážeti mají. Každá selka konopí neb lnu dvě kyty zláme a zpotírá a napřede je. Tíž lidé když toho čas jest čeleď svou na zámek k trhání chmele posílají. Každý rolník na panství byl povinen dovézt ročně 10 fůr dřeva k pivovaru nebo do zámku k topení a do dvora k pile 12 klátů, napřed si je však musel narubat a nařezat v lese, kde mu hajný ukázal.

Už za Jana z Pernštejna, zejména však za Kropáče začaly pronikat myšlenky německé reformace i do Hranic a okolí. Byli to zejména kněží a učitelé městské školy nasáklí novými myšlenkami na zahraničních školách, kteří šířili luterské a kalvínské zásady, přinášeli je však i obchodníci a vandrovní tovaryši. Kropáč pro povznesení bohoslužeb zřídil r. 1559 při farním kostele literátské bratrstvo, do něhož byli přijímání jen pobožní měštané znalí písma, kteří zaručovali úroveň zpěvu na kůru při bohoslužbách.

Značně rozkvétala obec Bratří v Hranicích. Vedle bratrského sboru postavili bratrský dům pro bratrské kněží a jejich čeládku a později i bratrský špitál. V roce 1559 zakoupila obec Bratří za městem kus pole jdoucího ke kostelíku pro bratrský pohřeb a tuto „zahradu mrtvých" rozšiřuje již v roce 1568. Sbor získal bohatými odkazy měštanů - spolubratři peníze i další pozemky.