Z textů našeho nejstaršího kronikáře Kosmase vyplývá, že po smrti Kroka vládla jeho nejmladší dcera Libuše z Libušína. Odtud věštila slávu Praze, odtud poslala do Stadic pro Přemysla Oráče. Podle Kosmy byl tedy dějištěm oněch závažných a nesmrtelných událostí z bájné české minulosti Libušín, nikoli Vyšehrad! Vždyť do roku 1000 není z průkazných historických zdrojů známo o Vyšehradu zcela nic. Pověst se zcela neočekávaně mění teprve v kronice z časů císaře Karla IV., ve vyprávění ofi ciálního Karlova letopisce Přibíka Pulkavy z Radenína. Tento kněz zanechal po sobě dílo, které mělo být především oslavou lucemburského rodu. Karel IV. prý Pulkavovi poskytl kronikářské prameny, takže svým způsobem stál u vzniku nového znění pověsti. Pulkava totiž jako první uvádí, že Vyšehrad založila Libuše. Podle Pul-kavovy kroniky pak bylo složeno libreto Smetanovy opery a Libušín byl vytlačen z povědomí národa. Po mnoho generací se dějepisci snaží vnést trochu světla do zamlžené minulosti a spatřit nejranější éru našich národních dějin. Jejich úsilí ztroskotává na skutečnosti, že v psaných zprávách není o vstupu slovanských kmenů do střední Evropy žádná zmínka. Zlomky zpráv ve spisech ze 6. století jsou však důkazem, že Slované na území našeho státu sídlili již kolem roku 500 n. l. Je však jiná možnost, jak se dopátrat alespoň dílčích svědectví o dávné minulosti, a tou je archeologický výzkum. Na území Libušína a zejména na libušínské ostrožně probíhaly archeologické výzkumy v několika etapách a přinesly zajímavé poznatky. Ze srovnání výsledků archeologického výzkumu s písemnými prameny můžeme tedy vyvodit následující rekonstrukci vývoje Libušína: • V 6.–7. století byla na libušínské ostrožně osada, která vzhledem ke své poloze a nálezu solárního symbolu (kotouč s vypíchaným solárním symbolem, zhotovený ze stejného hliněného materiálu, jako keramika pražského typu) mohla mít i určitý kultovní význam, spojovaný v tradici s místním jménem v pověst o Libuši, zaznamenanou u kronikáře Kosmy. • Na konci 9. století zde bylo vybudováno hradiště, které převzalo starý místní název a plnilo funkci strategicky důležitého opěrného bodu na pomezí bývalého českého a luckého kmenového území. Rozsah hradiště 12,3 ha zařazuje Libušín mezi největší ostrožná hradiště v Čechách (pro srovnání: Pražský hrad měl rozlohu 5 ha). Po skončení mezikmenových bojů ztratilo zřejmě libušínské hradiště svůj vojensko-strate-gický význam. • Další využití opevněné polohy Libušína lze promítnout do doby polské okupace Čech Boleslavem Chrabrým na samém počátku 11. století. Směr tažení vojsk Jindřicha II. přes Krušné hory, Most, Žatec a Dřevíč na Prahu musel, vzhledem k rozložení sil, vést přes Libušín a hradiště opět sehrálo svoji úlohu. Narychlo byly opraveny polorozbořené hradby. V jejich opěrných zdech se zachovaly rytiny s motivy jezdců a koní, ukázka lidového umění, které vytvořil neznámý obránce libušínského hradiště. Krátce po těchto událostech byl Libušín opět opuštěn. Přemyslovci již neměli vnitřního soupeře, proti němuž by bylo třeba se opevňo-vat a poloha Libušína přestala mít strategický význam. Správní funkci vykonávala v 11. a 12. století podle písemných pramenů blízká Dřevíč. Zánikem hradiště však život na libušínské ostrožně a zejména v údolí pod ní nekončí. Žijí zde rolníci, vinaři a řemeslníci různých profesí. Od roku 1052 je mnoho písemných zpráv o změnách vlastníků. V darovací listině krále Přemysla Otakara II. z roku 1277 byla dvojí ves Libušín převedena na klášter benediktinský sv. Jana Křtitele na Ostrově a Skalách. Zmínka o dvojí vsi znamenala zřejmě jednak vesnici v podhradí a jednak malou osadu ve vnitřním areálu hradiště kolem kostela sv. Jiří, který v této době patrně také vznikl, i když první zmínky o něm jsou až ze 14. století. Od 14. století byla ves v údolí nazývána Libušín a ves na návrší Hradiště. Podle historických pramenů stavěli benediktini v té době kostel sv. Gotharda ve Slaném a presbytář kostela sv. Jiří na libušínském hradišti. V roce 1514 koupili Libušín Martinicové ze Smečna a jejich panství trvalo až do 20. století. O životě na Hradišti historikové nepíší, svědčí o něm, kromě jmen farářů a majitelů, jen opravy kostela a data, zanechaná řemeslníky. Kostel sv. Jiří byl však zřejmě živým centrem pro obyvatele širokého okolí, i když se archeologové neodvažují odhadovat, kolik lidí zde v různých dobách žilo. Poslední domky na jižním úpatí hradiště byly zbořeny po druhé světové válce.

Již asi od poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem uměli naši předkové na Kladensku zpracovávat železnou rudu a možná už tehdy v železářských pecích spalovali kromě dřevěného uhlí i uhlí kamenné z ložisek, která vystupovala místy na povrch. Železářské pece z doby laténské objevili archeologové u Tuchlo-vic. I o tisíciletí později měly osady, ležící za hradbami přemyslovských hradišť, povinnost zásobovat knížecí družiny určitými druhy železářských výrobků. Nicméně Kladensko bylo stále především zemědělskou oblastí. V 70. letech 18. století se situace na Kladensku začala podstatně měnit. V roce 1775 bylo na úbočí vrchu Vysoký u Vrapic nalezeno větší ložisko uhlí. Rozvoj těžby na sebe nedal dlouho čekat. Nastala novodobá historie Libušína. V roce 1877 zahájil těžbu důl Mayrau ve Vinařicích, v Libušíně důl Jan roku 1887, důl Max r. 1890 a důl Schöller r. 1902. Pracovní příležitosti přiváděly do Libušína nové obyvatele. Přicházelo venkovské obyvatelstvo z okolí, horníci z Příbramska, železářští dělníci z Hořovicka i námezdní síly ze všech koutů země. Hornická činnost v Libušíně a rozvinutá železářská výroba na Kladně přinášela pracovní příležitosti, ale i řadu negativních jevů: těžké pracovní a životní podmínky horníků a dělníků v hutích a stále se zhoršující životní prostředí. V polovině 19. století bylo v Libušíně pouze 17 selských usedlostí a 6 samot. Podle sčítání v roce 1869 zde žilo 501 obyvatel. Do roku 1910 počet obyvatel prudce vzrostl na 4682. V letech 1906–1909 navštěvovalo dvě libušínské školy kolem 1080 dětí. Pro ně nechala místní školní rada postavit v roce 1908 velký novogotický kostel sv. Prokopa. Dnem 28. 12. 1919 byl Libušín povýšen na město. Při reformě územní správy v roce 1961 se stal opět jen obcí. Ke dni 1. 1. 2001 klesl počet obyvatel na 2426. Doly postupně skončily těžbu a dnes se těží už jen na dole Kladno, což je původní důl Schöller. Protože se zde nerozvinula žádná další významná průmyslová ani zemědělská činnost, většina občanů dojíždí do zaměstnání do Kladna nebo do Slaného. Libušín se stává příměstskou obcí Kladna s rodinnými domky a se zahrádkami. Na okolních svazích jsou zahrádkářské osady a také okolní lesy i probíhající plynofikace přispívají k čistotě ovzduší a příjemnějšímu životu. Proto se zde stále staví nové rodinné domky. Libušín je možná na počátku své další, zcela nové historie