Z dějin obce Radotína a blízkého okolí a různé historické zajímavosti Obec Radotín leží na pravém břehu řeky Bečvy v kraji, který národopisně přináleží k Podbeskydské pahorkatině, jejíž součástí jsou na jihu Kelčská pahorkatina a Maleník spolu s plošinou Dřevohosticko-holešovskou. Z hlediska geologického jde o zvrásněné vrstvy pískovců a jílovců. Ze zajímavosti geologického rázu lze jmenovat v minulosti pozorovaný drobný výskyt drobové břidlice v údolí Radotínského potoka na samém kraji Radotína a jeho pokračování v dolní části návsi nález kamenného uhlí. V okolí Radotínského katastru se také nalézaly opály, které měly hnědavé zabarvení a vypadaly jako zkamenělé dřevo. Katastrem od severu na jih protéká obcí potok, který v historii byl zvaný Červenice, dnes uváděný jen jako Radotínský potok. Název obce Radotín je vytvořen přivlastňovací příponou –ín k osobnímu jménu Radota. Znamená ves lidí Radotových. Náš Radotín se poprvé v pramenech uvádí roku 1447. Pozemky v Radotínském katastru se nazývají – Mezi březím, Za kaplí, Mesla, Čtvrtě, Hlohová, Oujezdce, Díly, Kopaniny, Podchrastí, Mezicestí, Nívky, Kamence, Štěrbice, Loučka, Záhumení, Špidláky, Nadbrání, Široký, Doubrava, Záhumenice, Padělky, Za humny, Louky, Vrchoviny, Stráně, Vinohrady, Rozsochy, Vrchní hony, Prostřední hony, Dolní hony. R. 1680 – 1740 byla na Moravě panská pošta. Z Vitonic 2 sedláci dvakrát týdně jeli s panskou poštou na trati Osíčko – Hor. Újezd – Vitonice – Soběchleby – Týn – Lipník, panským vozem na němž byla přikována truhla. Ráno jel sedlák po prázdnu do Osička, fojt mu dal poštu, zamkl truhlu a sedlák ujížděl do Vitonic. Zde se přepřáhlo a vůz jel do Lipníka. Na zámku písař otevřel truhlici, vybral dopisy, dal svoje, zamkl a sedlák hnal do Vitonic. Tam rychle přepřáhli a ten první jel do Osíčka, dal svoje, zamkl a sedlák hnal do Vitonic. Tam rychle přepřáhli a ten první jel do Osíčka odevzdat poštu. Lipenskou katovnu zruinovali v zimě 1980 – 81 cikáni, kteří tam chodili na dřevo na topení. Vysekali vše dřevěné, narušili i krovy. Pod tíhou sněhu se střecha propadla a strhla i zdi. Zřícenina odklizena a město přišlo o turistickou atrakci. Soběchlebský farář ThDr Jaroslav Kúřil je od roku 1980 generálním vikářem diecéze Olomoucké, což je zástupce biskupa. První vlak projížděl Lipníkem r.1842. Práh Soběchlebského kostela má nadmořskou výšku 298m. Stará Soběchlebská farnost obsahovala Soběchleby, Blazice, Bezuchov, Lhoty: Houserovu, Měsíčnou, Rácovu, Radkovu, Oboje Nětčice, Oprostovice, Paršovice s Vlašovicemi, Rakov, Radotín, Simře, Sovadina a Žákovice. V době biskupa Brauna patřily sem i Byškovice a Vitonice. Po roce 1278 v době bezvládí pronikají na Záhoří Slezáci, často násilně. Po smrti biskupa vyrabovali biskupský hrad Šaumburk nad Podhradní Lhotou. Radotín měl pečeť se snopem a obilím. Fojt s konšely soudil spory o dědictví, dluhy, škody a meze, urážky na cti a ublížení na těle (lehké). Zločiny soudilo nižší právo Lipenské, které bralo naučení u vyššího práva v Olomouci. Vesnický fojt mohl ukládat peněžité pokuty a až třídenní vězení bez újmy na zdraví. Fojt vybíral vrchnostenské dávky a platy. Na robotu svolával prostřednictvím  svého sluhy tzv. ,,Potlukače“ který zvláštní hůlkou klepal večer na dveře nebo okno robotníkovo a volal: ,, Zítra na robotu!“  Úředním odznakem byla ferule – jakési dřevěné žezlo bohatě vyřezávané. Soběchlebská ferule jako jedinečně ozdobená je uložena v uměleckoprůmyslovém muzeu ve Vídni. Zachoval se berňový registr moravský z r. 1516. Z Radotína od 20 usedlých lidí Matúš Petrlík fojt a Jan Jakubáč konšel přinesli 3 zl. 28 gr. V Soběchlebích platil usedlý 12 gr. v Radotíně jen 6 gr. v Paršovicích 4 gr. Vsi měly odměny podle jakosti půdy, velikosti lánu. V Soběchlebích se čepovalo v obou krčmách pivo lipenské, jinde jen Týnské. Starý Dřevohostický kostelík byl na náměstí proti vyústění silnice od Radkov, který zašel požárem r.1676. Lipenský zámek stavěn roku 1609. Město však 1613 týden po Velikonocích skoro celé vyhořelo. R. 1764 postavila obec Soběchleby krásnou barokní sochu sv. Vendelína patrona pastýřů a ochránce dobytka. Socha je asi dílem sochaře Ležatky z Cetechovic ( Kroměříž). Roku 1765 byl zbořen starý gotický kostel, který pro farní obec čítající asi dva tisíce duší byl malý. Do r. 1767 byl postaven nynější chrám. Plán vypracoval pro knížete Karla z Ditrichštejna Fr. Ant. Grimm tehdy nejlepší moravský architekt v Brně. Od něho je též kostel v Hranicích. Kronika Kotkova poznamenává, že kníže pán všecko platil a roboty nežádal. Bohatství jeho pramenilo z rozsáhlých vinohradů kolem Mikulova a Puštorfu v Rakousku jižně od Mikulova. R.1769 byl kostel posvěcen biskupem když konal visitaci děkanství lipenského. R.1774 zřízena na č.39 dědičná rychta. Rychtářem jmenován David Podmol. Vrchností byl mu udělen titul ,,četný pán“. Posledním Soběch. fojtem byl Autonius Zámorský Dvořák na č.3. Na vojnu byli rekruti chytáni panskými dráby a myslivci. Šťastný byl ten, kdo se dostal ,,za potok na zemanovo“. Tam za mladíkem drábi nesměli a zeman měl na čas dost zdatných pacholků (čeledínů). U něho byli v bezpečí, ale domů nesměli, dokud obec otec darem neobměkčil vrchního, aby povolil chlapci ženitbu. Pro jistotu se ženili i 15 letí chlapci a ti pak čekali u otce pět i více roků na nevěstu. Voják sloužil císaři pánu až ,,do roztrhání těla“ – to je do smrti. Lidé se úmyslně mrzačili, nebo alespoň si vyrazili přední zuby. války s Napoleonem – 1805 – 1813 Požár 26.dubna 1832 vyšel neopatrností hospodyně z č.3. vznícením másla. Byl tak mocný, že zachvátil i kostelní krytinu ,,šindel“. Také věž vyhořela a zvony spadly. Pádem pukly a byly nákladem obce přelity v Olomouci u Volfganga Strauba. Výzdoba a nápisy starých zvonů byly přeneseny na nové. Škola 1823 generálně opravená a taškami pokryta ohni odolala. Shořela však fara. Velké neštěstí byla epidemie cholery r. 186. V Soběchlebích zemřelo 14 osob, v celé farnosti 72. Podsedník Štěpaník z Oprostovic č.24 na panství Bystřičském se vykoupil před r.1848 z roboty za 350zl. avšak z farního a školního desátku vykoupen nebyl. Teprve r. 1884 – 1888 staví se Záhořím silnice Lipník Kelč. Nová silnice měla vézti od předního mlýna u Lipníka na Podhůru a ke Lhotě. Ale, aby Týnský pivovar -–oblíbené zastavení záhorských sedláků – neutrpěl na tržbě, lipenský velkostatek byl ochoten  poskytnout stavební materiál půjde-li silnice přes Týn. Tehdy též byla přeložena cesta na Helfštýn a to po týnských Novosadech. Stará cesta vedla opodál potoka Svince a dosud je patrná její dlažba. R.1897 se dělala silnice k Simři, když se měly konat císařské manévry. Když vojenský balon odlétal do Krakova, šel Alois Vrubel z Hor. Nětčic z pole k obědu. Dal se s vojáky do řeči a při tom je požádal, aby ho kousek svezli balonem. Feldvébl nechtěl ani slyšet, ale pak svolil. Vrubel musel sezut boty a s motykou je položit pod trnku. Pak nasedli a než se náš vzduchoplavec vzpamatoval ze žaludečních potíží, letěli kolem kapličky na Radhošti. Vrubel prosil aby ho pustili, ale marně. V podvečer přistáli u Krakova. Feldvébl se rozkřikl,,Hleď se ztratit, chytnou-li tě přijdeš k zastřelení jako špion!“ Tady po té silnici přijdeš až do Olomouce. Marš!!! Vrubel šel bosky celý týden se 4krejcary v kapse a živili ho dobří lidé. Když se vrátil do Nětčic, hledali ho již 4dni četníci. Nařídili mu, aby o své cestě nemluvil, jinak že bude celý život v blázinci nebo dokonce v kriminále. A tak o cestě prvního balonisty na Záhoří se mluvilo jen po tajnu, aby ten chudák nepřišel do neštěstí. Po postavení silnice do Lipníka, začínají naši rolníci sázet cukrovku pro lipenský cukrovar. Když pak byl postaven r.1894 cukrovar v Dřevohosticích, pěstování cukrovky značně vzrostlo a mnozí rolníci se stali akcionáři. V čele hospodářského pokroku na Záhoří byl v letech osmdesátých Sob. farář Frant. Lerch Záhoráky zvaný Skřivánek rozený ekonom, který se minul povoláním. Dále nájemci dvora Lhotsko – Čapek a později Jaroš, jakož i Bezuchovský sedlák Frant. Mužík, který se zasloužil o stavbu cukrovaru v Dřevohosticích a mlékárny v Šišmě r.1901. Před tím byla od r.1896 mlékárna v Blazicích a od r.1901 v Hor. Nětčicích a na Drholci. Již r.1872 farář Lerch, jako kaplan Fr. Jurečka a nadučitel Kotek založili,, Občanskou záložnu“ v Soběchlebích, aby vytrhli dlužníky ze spárů židovských lichvářů. Tito směli brát 20 procent úroku, ale často žádali maličkost za půjčení zlatky mi dáte jedno vejce týdně ( za zlatku bylo 60 vajec). Tak půjčení zlatky na rok přišlo na 52 vajec, což je bratru 86 procent. Záložny půjčovaly na 5 – 6% a z vkladů dávaly 4-5%. R. 1872 obč. zál v Sob měla 10 409 zl. vkladů a r. 1932 již 4 167 748 Kč vkladů. R. 1885 kaplan p. Cyril Bařinka založil,,Rolnickou záložnu“ a členové strany katolicko – národní r.1911 založili ,,Spořitelní a záloženský spolek“ Mimo to od r. 1888 přijímala úsporné vklady i pošta v Soběchlebích. Zcelování pozemků r.1907 v Oprostovicích – první a dlouho jediné na Bystřičsku. R.1908 v Radotíně a r.1909 v Soběchlebích. Zatím co v obou jmenovaných obcích bylo zcelování provedeno ve dvou letech k úplné spokojenosti občanů v Soběchlebích se táhlo pro mnohé reklamace celé čtvrtstoletí a rozvrátilo soulad v obci pro mnohé nesprávnosti v přidělení pozemků. R.1879 byla v Soběchlebích zřízena četnická stanice a r.1888 pošta. 1.7.1887 dostal se za kaplana do Soběchleb p. Frant. Přikryl, který v Soběchlebích pobyl 14 roků. Shromáždil na Záhoří veliké množství vlastivědného materiálu a rozhodl se, že slavná minulost Záhoří veliké množství vlastivědného materiálu a rozhodl se, že slavná minulost Záhoří musí být lidu známa. Třeba, že jeho příjmy chudého kaplana sotva stačily na obživu, odhodlal se vydávat,, Záhorskou kroniku“. První ročník vyšel v Soběchlebích 1891 až 1895. Na těch 12 sešitů šetřil po krejcarech a když měl několik zlatek jel do Holešova ke Klabusayovi objednat nové číslo. Čtenářů měl hodně, ale předplatitelů málo. Většinu sešitů rozdal. Druhý ročník Záhorské kroniky vycházel od r. 1895 do 1900 – bylo to 5 sešitů. Co jinde dělalo několik lidí, dělal přikryl sám. Byl nejen badatelem, ale i spisovatelem, redaktorem a vydavatelem. Přikrylova ,,Záhorská kronika, byl snad první vlastivědný časopis český. Když se dostal p. Přikryl za faráře do Týna dokončil svou disertační práci a byl r.1903 promován na doktora theologie. Od r. 1906 opět vydává ,,Záhorskou kroniku“ a to III. – VI. ročník. VII. ročník mu vydal Paršovský farář p. Ant. Sehnal rodák Soběchlebský ( nar. 1861 – 1937). Protože oběma finanční prostředky došly, Záhorská kronika přestala r.1912 vycházet. R.1925 obnovil ,,Záhorskou kroniku“ řídící učitel v Dol. Újezdě Ant. Trohlich nar.1895 – 1970. Celkem vyšlo 27 ročníků. Záhorská kronika byl význačný vlastivědný sborník, jehož článků si cenily i odborné časopisy. Vždyť hodně příspěvků pro Záh. kroniku napsali i universitní profesoři. Dr. Frant. Přikryl byl dobrý archeolog a vynikající národopisec ( folklorista), který v hodině dvanácté zachránil národopisné památky záhorské. Rd. Frant. Přikryl se narodil 6.9.1856 ve Vlčnově. Otec byl hospodářský správce, původem z Kroměříže. Syn po studiích na gymnáziu v Hradišti byl učitelem na Slovácku a pak 1882 – 1885 studoval bohosloví v Olomouci. Po vysvěcení byl dva roky ve vel. Karlovicích na Valašsku. Z Týna odešel do Drahotuš, kde byl na konec děkanem. Zemřel 4.12.1939 mrtvicí po zásahu gestapa – na udání jednoho místního darebáka. Jan, klášterním jménem Gregor Mendel nar.r.1822 v Hynčicích mezi Bělotínem a Odrami, syn rychtáře.  Vstoupil do řádu augustiánů a byl na konec opatem na Starém Brně. Zakladatelem genetiky – nauka o dědičnosti – mendelismus. Zemřel 1884. Páter Johanu byl štědrý dobrodinec celého rozsáhlého příbuzenstva, které velice litovalo, že tak brzy zemřel. Judr. Frant. Alois Šrom, nar.1825 v Milenově u Hranic, vynikající právník – advokát, říšský poslanec, od r.1881 – rytíř. Zemřel 1889. Jeho syn Miloš – rytíř Šrom byl též právník a úspěšný obhájce práv severomoravských Čechů proti německému  útisku.  Velikou pohromou bývaly minulém století požáry. Hořely celé vsi a městské čtvrti, protože technické vybavení hasičů bylo nedostatečné. 29.9.1869 vyhořely téměř celé Vitonice – 104 domy a množství stodol neopatrností. Od 7. do 10. února 1874 pod sněhem hořelo v Hor. Újezdě 56 domů vody nebylo. Žhář z návodu jednoho sedláka zapálil stavení, aby uhořela nemocná selka a sedlák se nemohl oženit s bohatou vdovou a mít pak dva grunty. Vítr se ale obrátil a chytal dům od domu. +Selku včas vynesli. Psaly o tom všechny moravské noviny a místodržitel v Brně si dal poslat hlášení okresních hejtmanů z Holešova i z Hranic odkud byl žhář. Nevypátraný žhář zapálil na dvakrát Opatovice o žních 1892. Za velikého sucha a vedra shořelo 92 domů. Při požáru zahynul hasič Fr. Novotný z Dol. Nětčic. Soběchleby navštívil ohnivý kohout o Vavřincové neděli 10.8.1879. Opatrný kuřák odhodil zápalku do sudu s dehtem, přichystaným na impregnaci šindelů na farské stodole. Dehet neznal a požadoval jej za smradlavou dešťovou vodu. Ke zděšení přítomných ,,-voda-“ vzplála a zapálila stodolu. od ní chytly ještě stodoly č.p. 39, 40, 41. Stavení č.64 zachvátil mohutný ořech. Vítr však roznesl požár na drobné domky a Záhumení a shořelo jich 27. Trvalo však celých 12 let, než v Soběchlebích ustaven sbor dobrovolných hasičů a zakoupena stříkačka. Když večer 11. ledna 1901 hořelo 7 domků na Slatině, těsně nahloučených podařilo se hasičům oheň zastavit. Soběchlebský sbor zasahoval až v Loukově a Všechovicích, což s koňským spřežením byl úctyhodný výkon.      Kolem r.1870 četli noviny jen na faře a ve škole, ovšem většinou německé a z českých jen moravskou orlici. Snad jen deset bohatších rolníků bralo brněnský ,,Hlas“ zvláště když Kosmák začal uveřejňovat ,,Kukátko“. Před první světovou válkou již se četly noviny hojně. Lidovci odebírali Hlas – Den a Našinec, agrárníci Cep a Selské listy. Před r.1914 obec Soběchleby platila listonoši 100K ročně, aby docházel v neděli do Lipníka pro noviny. Pozn.: za 2K se pracovalo beze stravy 10 hodin!      Do oběda roznesl jen členům obecního zastupitelstva, kněžím, učitelům, poštmistrovi, četníkům, hostincům, záložnám a velkým poplatníkům. Mnozí mu dali ještě nějakou odměnu peněžitou nebo naturální. Do první světové války lidé pevně věřili tisku. Obrat způsobila vojna, kdy se otiskovaly vhodně upravené polopravdy a dokonce lži o úspěších na frontách.        Však se lidé už neptali co je nového, ale co zase nalhali. Bylo dokonce přísloví : lže jak když tiskne.      Klidnou politickou hladinu venkovských obcí rozbouřily každé volby. 1907 bylo hlasovací právo rozšířeno i na dělníky. Volit mohl každý občan starší 24 let. Před tím jen občan, který platil daň pozemkovou, nebo výdělkovou, větší než 2 zlaté ( 4 koruny). Až do r. 1907 musel občan veřejně prohlásit, koho volí. Teprve od  r.1907 byly volby tajné.      Nad obecními rozpočty měl kontrolu okres a země. Revizoři hledali zvláště položky, které skrývaly ,, pití na obec“. Toto musel pak starosta zaplatit ze svého. Vyprávělo se, že starosta v Rakově kupoval každý měsíc za zlatku provaz do  obecní zvonice. Provaz tam visel ovšem od pradávna, ale obecní výbor nemohl při schůzi sedět na sucho. Když se revizor pozastavil nad 12 provazy, starosta se vymlouval, že má v obci mnoho zlodějů, kteří provazy kradou. Revizor to uznala poradil … dejte ke zvonu žerď… tu snad nikdo potřebovat nebude, neboť viděl jsem u každé chalupy hromadu latěk a žerdí.      1870 byla  podle školského zákona proměněna farní škola v Soběchlebích jakož i v Bezuchově, ve školu národní. Rektor Fr. Kotek byl jmenován nadučitelem. Byla zřízena místní školní rada pro Soběchleby, Radotín a oboje Nětčice. Starostové v Bezuchově a Oprostovicích nechtěli vypsat volby do společné místní školní rady a byli okr. hejtmanem v Holešově potrestáni pokutou po 100 zlatých, což byla cena dobrého koně. Školní budovou v Soběchlebích značně již sešlou, daroval kněží patronát školní obci. Po Kotkovi stal se roku 1884 nadučitelem Heřman Dohnal, dosud učitel v Kelči. Narodil se 1851 jako syn rektora ve Zborovicích u Kroměříže.      Zemřel 1935 v Bystřici p. Hostýnem, kde od r. 1908 žil ve vlastní vilce na pensi. V Soběchlebích působil 24 let a staral se pečlivě o školu, pro kterou vyrobil mnoho učebních pomůcek. Byl dobrý varhaník, kreslíř, malíř a modelář. Od r. 1888 byl také císařskokrálovský poštmistrem – úřadovala však jeho manželka Florentína, která měla expedientský kurs. Škola ze Dohnala byla rozšířena na trojtřídní, třebaže Hor. Nětčice se r.1886 postavily vlastní školu. 1895 byla školní budova opravena, přistavěna východní část a vše pokryto břidlicí. Starším učitelem byl Josef Horák.      Z mladších učitelů vynikli Karel Havlíček z Velké Bystřice, sběratel národních písní a Arnošt Čermák, později ředitel měšť. školy v brně. Soběchlebským divadelním ochotníkům namaloval oponu, pohled od Nětčické boží muky na kostel a školu a řadu pěkných kulis.      V Soběchlebích se oženil s Jindřiškou Hošťálkovou. Dohnalův syn Emil a dcery Anna a Marie se věnovaly učitelství. Farář Frant. Kadlec ( 1899 – 1928) byl umělecky založen a staral se o zvelebení kostela a jeho okolí. Byl rodák z Lutína u Olomouce 1857, pohřben je v Soběchlebích. Kaplan Leopold Krybus ( 1868 – 1956) rodák z Kojetína.      V Soběchlebích 1901 – 13, ve své kronice popsal zakládání politických stran, bouřlivé scelování pozemků a podal výstižné charakteristiky mnoha farníků. Kázal často proti ,,uctívání zlatého telete“ Zlaté tele – modla židů – kterou ctili v nepřítomnosti Mojžíšově, když tento na Sinaji rozmlouval s Hospodinem a psal desatero přikázání. Krybus doporučoval farníkům, aby raději dali dětem vzdělání než svazek spořitelních knížek. Říkal :,, Peníze nejsou nic – jsou-li všecko“ Jako by předvídal až 1910 pokles kupní ceny peněz – po první válce na jednu šestinu a po druhé vojně  v úplnou bezcennost. První světová válka byla pro občanstvo těžkou ranou. Zdatní mužové od 18 do50 let byli na vojně a ostatní byli neustále probíráni odvody. Polní práce vykovávali starci, ženy a výrostci. Skoro všechny koně byly odvedeny k vojsku, hovězí dobytek neustále rekvírován a prohlídka za prohlídkou vysávala obilí i píce pro válečné zásobování. Příděly byly velice malé ( v jarních měsících jen 600 gramů válečné mouky na týden). Není proto divu, že venkované obilí skrývali, aby při těžké polní práci mohli být živi.