Založení kláštera, vývoj do husitství

V roce 1285 přichází na pozvání krále Václava II. do Prahy nový řád – Ordo eremitarumsancti Augustini – Řád poustevníků sv. Augustina. Pro klášter, který král založil „pro anima patris sui“,tj. pro spásu duše svého otce, vykázal místo v podhradí královského sídla na Menším městě pražském, dnešní Malé Straně. Tato prostora nebyla prázdná. Stál zde starší kostel sv. Tomáše, připomínaný již v 1. polovině 13. století, další sakrální stavbou byla v těchto místech kaple sv. Doroty. Patronátní právo náleželo benediktinskému klášteru v Břevnově u Prahy. Po dohodě s králem se v r. 1286 břevnovský opat Kristián vzdal pozemku a patronátního práva ve prospěch nového řádu.

Asi neprodleně se začalo se stavbou kostela a konventu. Církevním účelům sloužil prozatímně buď starší kostel sv. Tomáše nebo jakási modlitebna (oratoř), kolem níž se připomíná hřbitov.

K původní podoběkláštera nejsou zachovány přímé doklady. Mezi nejstaršíčásti dnešní stavby patří kaple sv. Doroty a část severní stěny kostela v presbytáři. Stáří kaple – asi polovina 13. století – dokládají silné zdivo a úzká okna na jižní straně. Dnešní podoba je asi výsledkem přestaveb ve 14. století.

Stavba kostela, pojatého jako trojlodí, pokračovala od východu, tj. od presbytáře. Původní starší kostel byl asi postupně bořen, jeho zbytkem je zřejmězmiňovaná část severní stěny v novém chóru. Ten byl dokončen a vysvěcen v roce 1315, jeho gotický ráz setřely přestavby v dalších staletích. Svěcení proběhlo za účasti vysokých církevních představitelů: světil mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, přítomen byl trevírský arcibiskup Balduin a pražský biskup Jan IV. z Dražíc. Původní stavební prvky sečástečně zachovaly nad současnou klenbou v půdních prostorách chrámu, zřetelnější pak jsou zvenčí, kde je dodnes patrný polygonální závěr presbytáře s gotickými opěráky.

V průběhu 14. století se stavělo trojlodí s řadou kaplí. Od r. 1339 uváděny postupněkaple sv. Mikuláše, sv. Jana Evangelisty, sv. Matěje, sv. Petra a Pavla, sv. Antonína, sv. Augustina a k r. 1400 kaple Božího těla. Trojlodí bylo slavnostně vysvěceno r. 1379 papežským legátem kardinálem Pileem za účasti pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, mohučského arcibiskupa Ludvíka a olomouckého biskupa Jana ze Středy. V listopadu téhož roku byla svěcena přestavěná kaple sv. Doroty.

Po dokončení presbytáře se pokračovalo nejen ve stavbě lodi, ale budováno bylo asi i východní křídlo kláštera s ambity, neboť v roce 1339 je zde připomínána kaple sv. Filipa a Jakuba – dnešní kaple sv. Barbory, založená královským notářem Štěpánem z Tetína. Sloužila jako kapitulní síň a ve 14. století se zde uvádí několik oltářů, které světil „Jan, biskup olomoucký“, s největší pravděpodobností Jan ze Středy, kancléř Karla IV. Prostor, sklenutý na dva osmiboké pilíře, prošel několika úpravami: v r. 1410 byl ke kaplí přistaven malý presbytář, později barokně upravený. Dnešní podoba klenby je výsledkem úprav na konci 15. a v 16. století.

Kaple není jediným dochovaným gotickým prostorem východního křídla. Mezi presbytářem a sakristií se nachází chodba datovaná do 2. čtvrtiny 14. století. Má zachovanou žebrovou klenbu a při restauračních pracích v našem století byly v chórové stěně odkryty dva půlkruhovité oblouky s raně gotickými konsolami, řazené do třetí čtvrtiny 13. století. Jedná se zřejmě o zbytek starší benediktinské stavby. V jedné z arkád se zachovala freska z poloviny 14. století.

Z chodby se vstupuje do sakristie, zaklenutéčtyřmi poli křížové klenby s prostředním osmibokým pilířem, v severozápadním rohu je umístěn malý prostor s nejasným původním určením. Sakristie byla kolem r. 1353 vyzdobena freskami, asi na podnět Jana ze Středy, velkého příznivce kláštera.

V této době pokračovala i stavba ambitu, dokladem jsou v prostoru před kaplí sv. Barbory původní opěrné pilíře, nejstarší část křížové chodby. V r. 1368 se objevuje první zmínka o knihovně, r. 1398 byl dokončen refektář, r. 1420 dormitář, pekárna a sklepy. Západní průčelí měly zdobit dvě věže. Dokončena byla zřejmě jen severní v r. 1405, i přes barokní přestavby dodnes prokazuje svůj starší původ. Jižní asi zůstala v úrovni boční zdi kostela.

Mezi zachované gotické části kostela náleží i šnekové schodiště z chodby před sakristií do horních pater kláštera.

Popis vnitřního vybavení kostela podává inventář sestavený na počátku 15. století: bylo zde 13 dřevěných soch, uprostřed kostela byl oltář Navštívení P.Marie, vysvěcený r. 1414. Na něm byla umístěna kamenná socha P.Marie, darovaná r. 1396Markvartem z Kosti. V chóru byly při slavnostních příležitostech zavěšovány nástěnné koberce s výjevy ze života Krista a sv. Augustina. V r. 1412 byl zavěšen na věž zvon, který zhotovil mistr Jan, konvár z Týna, za 116 kop. Vážil 52 centnýřů(asi 3200 kg) a věž musela být speciálně upravena pro jeho váhu.

Velikostí a výzdobou se tak sv. Tomáš řadil mezi nejvýznamnější pražské kostely.

Klášter byl i slušněobdařen pozemky. K původní nadaci přibyly dary členůpanovnických rodů. Roku 1306 abatyše v klášteře u sv. Jiří na Pražském hradě Kunhuta, dcera krále Přemysla Otakara II., darovala konventu tzv. Pytlíkovskou zahradu, dnes domy čp. 29-32 a pivovar čp. 33, tím se klášterní parcela rozšířila za městskou zeď.V roce 1323 daroval další pozemek král Jan Lucemburský s manželkou Eliškou, r. 1351 Karel IV., který navíc v roce 1353 vyjmuldarované území z pravomoci města a podřídil je jurisdikci kláštera. V roce 1358 konvent dovršil vývoj svého areálu koupí pozemků v místech dnešního Valdštejnského náměstí, kde byla postavena původní budova pivovaru. Tak vzniklo městištevymezené dnes zhruba ulicí Letenskou, Tomášskou a sousedními pozemky Valdštejnského paláce.

*

Husitské války, obnova a stavební úpravy v 16. a 17. století

První pražskou defenestrací 30. VII. 1419 začalo období husitských válek. Klášter sv. Tomáše se nalézal v příliš exponované oblasti Malé Strany a stal se brzy terčem útoků. Podle klášterní kroniky byli mniši vyhnáni už v dubnu 1420, 9. května téhož roku byl spálen konvent a v červnu byl vypálen kostel. Majetek kláštera zkonfiskovala a rozprodávala obec. Zničení bylo asi důkladné, jak dokládají prameny 16. století. Na tzv. Vratislavském dřevorytu Prahy z r. 1562 (zachycuje nepochybně starší stav) zůstává z kostela jen presbytář uzavřený na západní stranězřejmě provizorní stěnou s předsíní, po levé stranětrojlodí je řada pilířů a zbytek severní stěny hlavní lodi, po jižní straně presbytáře stojí kaple sv. Doroty. V místech hlavní lodi je zobrazen hřbitov. Katastrofy přicházely i v průběhu 16. století: v roce 1503 kostel znovu vyhořel, r. 1509 se pod návalem diváků zřítil kostelní kůr a při velikém požáru Hradu a Malé Strany r. 1541 byl postižen i svatotomášskýkomplex.

Obnova řeholního života začínala pomalu už v polovině 15. století. Řeholníci se prý tajně vraceli už po roce 1437, tj. po skutečném nastoupení Zikmunda Lucemburského na český trůn. Klášter byl ovšem naprosto nezpůsobilý k obývání, bydleli tedy v okolních domech. První převor Augustin z Domažlic se připomíná až v r. 1497, další– Martin z Ostrova (Martinus de Insula – Sv. Dobrotivá) – je doložen v prvních desetiletích 16. století. Podle tradice měl klášter v této doběnedostatek kazatelů, proto přijal r. 1524 pro česká kázání Václava Hájka z Libočan. Hájek patří k nejznámějším, i když poněkud kontroverzním postavám české renesance. V letech 1524-39 (nepochybně s přestávkami) měl působit jako kazatel u Sv. Tomáše, současně se ale uvádí jako farář v Rožmitálea v r. 1527–1533 jako děkan na Karlštejně, odkud byl nakonec sesazen. Ke Sv. Tomáši se vrátil na sklonku života: v r. 1539 si zakoupil dům na klášterních pozemcích. Proslul především jako autor nejznámějšího historického díla 16. století – Kronikyčeské. Zahrnuje líčení českých dějin od bájných začátků, které Hájek naplnil množstvím výmyslů. Avšak pro čtivý sloh a vlastenecký tón se Kronika stala jednou z nejčtenějšíchčeských knih do počátku 19. století a svými náměty ovlivnilařadu českých umělců.

Stavební úpravy zřejměprobíhaly již koncem 15. století době a byly umožněny především dary příznivců z řad měšťanů,šlechty i panovnického domu. V roce 1499 byla vysvěcena opravená kaple Filipa a Jakuba – kapitulní síň, zasvěcena byla sv. Barboře. Král Vladislav Jagellonský v roce 1510 obnovil jurisdikci kláštera na jeho malostranských pozemcích, na nichž bylo v r. 1560 16 domů a v r. 1615 už 26 domů. Dalším dobrodincem byl král Ferdinand I. – v roce 1531 potvrdil klášterní privilegia a věnoval materiál na zaklenutí presbytáře, těžce poškozené předchozími požáry. Král Maxmilián II. spojil v roce 1565 správu kláštera sv. Kateřiny na Novém Městě, kde byla původně ženská větevřádu, se správou kláštera u sv. Tomáše. Roku 1568 týžpanovník potvrdil tomášského převora Martina Svitavskéhoz Bochova i ve funkci převora u sv. Kateřiny.

Opravy a přestavby probíhaly v renesančním duchu od r. 1551. Obnovovalo se trojlodí, kde zůstala zachována gotická dispozice, ale klenby bočních lodí a rovněž horní část střední lodí dodnes nesou renesanční rysy. Přízeň projevil také císař Rudolf II. V roce 1584 nařídil dvornímu staviteli Ulrichu Aostallimu posoudit celkový stav kostela. Ten byl shledán jako špatný, nicméně práce pokračovaly: trojlodí bylo novězaklenuto, nad bočními loděmi vznikly postranní empory, v chóru byla zazděna okna a vyplněna slepou kružbou (dnesčástečně zachováno na kostelní půdě). Dále vznikla kružba v okně chodby mezi presbytářem a sakristií, dříve mylně pokládaná za gotickou. Roku 1593 byl kostel vysvěcen nunciem Grecianem z Cremony. Stavitelem byl pravděpodobně Bernardo di Alberto, v práci asi pokračoval Jan Dominik de Barifis, doložený r. 1611. V roce 1596 byla ukončena podle letopočtu na portálech do ambitu oprava kaple sv. Barbory.

R. 1603 věnoval Rudolf II. ještě100 zl. na stavbu knihovny, umístěné v severním křídle ambitu. Jejich stavba tedy pokračovala také, v r. 1610 se opravovala kostelní věž. Z této stavební etapy pocházejí renesanční kostelní portály z dnešní Josefské a Letenské ulice, dílo kameníka Giovanniho BattistyBussi de Campione z let 1615 a 1617; portály do kaple sv. Barbory od téhož autora a portál vchodu do knihovny v 1. patře severního křídla s nápisem: „Codices certa hora singulis diebus petantur: extra horám qui petierit, non accipiatur. S.Aug: in Reg: Anno MDCIII.“ Je to snad nejstarší dochované oznámení výpůjční doby v Čechách. Z rudolfínské doby je zachováno několik výtvarných děl. Slavný malíř Bartoloměj Sprangerje autorem obrazu sv. Šebestiána na oltáři v presbytáři, Josef Heintz maloval obraz Sv. rodiny v kapli sv. Barbory, votivní obraz s Ukřižovaným v pravé boční lodi věnoval r. 1608 španělský vyslanec Gulilelmo de S.Clemente.Vznikala i náboženská bratrstva. Už v r. 1580 vzniklo „Bratrstvo Nejsvetejšího těla Páně“ (Cofraternitas Sacrarissimi Corporis Christi), které schválil v r. 1588 i papež Sixtus V. Členy byly významné osobnosti, např. panovníci Rudolf II., Ferdinand III. Příslušníci bratrstva měli napr. povinnost „aťprší nebo třebas přikvačí noc“ spěchat se svátostí k nemocným a umírajícím. V r. 1625 pražský arcibiskup hraběArnošt Harrach založil bratrstvo ke cti sv.Šebestiána (Cofraternitas sanctiSebastiani), mezi jeho členy nacházíme opět Ferdinanda III., císaře Leopolda I. nebo později Karla VI.

Do života kláštera zasáhly události spojené s počátkem války třicetileté – s českým stavovským povstáním. V prosinci 1618 žádají direktoři – prozatímní zemská vláda vzbouřených stavů – od provinciála Jana Svitavského z Bochovapůjčku na vyplácení žoldu; jinak hrozí, že nespokojení vojáci se vrhnou na klášterní majetek. Zjistili totiž, že klášter má „poctivé důchody, též dobré opatření a zásoby, nechová v klášteře mnoho bratří.“ A ze svých důchodů klášter každého roku „nemalou summu na stranu odkládá“, takže „nemalou summu peněz hotových a ležatých nyní pospolu jmíti musíte.“ Podle poznámky na rubu dopisu převor přislíbil 2000 zl., požadavky direktorů ale nekončily. 31. května 1619 už chtějí vidět urbář klášterních vsí a soupis důchodů, nakonec stejně došlo k záboru majetku. Nicméně pohroma z roku 1420 se neopakovala a už 23. XI. 1620 místodržitel Karel z Lichtenštejna v zastoupení vítězného Ferdinanda II. svoluje, aby klášter obdržel zabavený majetek zpět. A hned v následujícím roce týž panovník potvrdil klášterní privilegia a nařídilLichtenštejnovi, aby vyplácel převorovi u sv. Tomáše ročně 1500 kop míš. na výchovu a vydržování mladých kněží.

V roce 1621 dostal konvent nového souseda, tehdy všemocného Albrechta z Valdštejna, který začínal budovat svůj palác. Skupoval pozemky a domy, od kláštera zakoupil tzv. Pytlíkovskou zahradu a pět domů na klášterním pozemku. Další koupě se uskutečnila v roce 1623: Valdštejn získal ještědva domy a slíbil zaplatit do r. 1629 7000 kop a věnovat 3000 zl. na výzdobu hlavního oltáře. Avšak neplatil a klášter musel po jeho zavraždění v roce 1634 splácení dluhůobtížně vymáhat až u císaře Ferdinanda IV. Ten nařídil dluh hradit z prostředků české komory, placení se ale protáhlo až do r. 1652.

Škodám klášter za války třicetileté ale neunikl. Po obsazení Malé Strany Švédy v r. 1684 kroměztrát finančních vznikla i velká škoda duchovní: švédský generálKoenigsmark odvezl téměř všechny rukopisy z klášterní knihovny a mnoho tištěných knih do Stockholmu. Ztráty už se později nepodařilo nahradit.

Naopak vzácnost získal klášter v roce 1637. Provinciál Jan Crystellius Svitavskýz Bochova objednal u slavného malíře Petra PavlaRubense hlavní oltářní obraz Umučení sv. Tomáše a menší obraz sv. Augustina, originály dnes v Národní galerii. Náklad představoval 945 zl. I v průběhu války pokračovalo zařizování interiéru. V r. 1637 byly postaveny varhany, r. 1639 byl vysvěcen hlavní oltář, následovaly oltáře sv. Anny (1643), sv. Mikuláše Tolentinského, NejsvetejšíTrojice, Nanebevstoupení P. Marie, Tří králů (1644), Panny Marie Bolestné a sv. Moniky, sv. Kříže (1656), sv. Tomáše z Villanovy (1670) a sv. Šebestiána (1671), sv. Justa, P.Marie Potěšující, Všech svatých (1683).

V roce 1656 probíhala přestavba pivovaru, v letech 1665–66 pracoval v konventu architekt Jan Decapauli. Roku 1683 se stavěla galerie nad ambitem při kostele, na přelomu 80. a 90. let 17. století vznikala patrová nástavba nad jižním a západním křídlem ambitu. Severní a východní část dostala patrovou nástavbu již počátkem 17. století, památkou jsou zde sdružená okna. Nicméně klášterní kronika charakterizuje na konci století stav kostela jako neutěšený, s tmavým vnitřkem (fenestris obscuris). Už v r. 1691 se radila kapitula o dalších opravách, ale chyběly peníze. Avšak vývoj událostí si nakonec vyžádal zahájení rozsáhlých oprav, které vyvrcholily Dientzenhoferovou přestavbou.

*

Klášter v 18. století, barokní přestavba

Počátkem 18. století se pražský konvent podílel na obohacení barokní výzdoby Prahy. Do této doby spadají počátky sochařské výzdoby Karlova mostu, k nížpřispěl i malostranský klášter dvěma sochami řádových světců. 27. srpna 1708 nechal instalovat první sochu sv. Augustina a 8. září téhož roku sochu sv. Mikuláše Tolentinského. Iniciativa vyšla od provinciála Václava Pelikána a P.Christiana Mitise, bývalého asistenta generálního převora pro Německo.

Rok 1713 byl poznamenán poslední velkou morovou epidemií v Čechách. Klášter učinil kvůli nákaze některá opatření. Posluchači theologie z řad novicůbyli přemístěni do kláštera v Pivoni, posluchači filosofie do kláštera v Dolním Ročově.Kněží opět posluhovali nemocným, tentokráte s oběťmi: 10. Září zemřel P.Filip Blovský, 1. prosince pak P.Severín Schreiber.

Do popředí se postupnědostávala otázka opravy kostela. V červenci roku 1723 udeřil do kostelní věže blesk, prorazil klenbu kostela a zabil bratra laika. Klenba hrozila sesutím, provizorně byla zpevněna železy, které darovala hraběnka Thunová. V následujícím roce bylo nutné opravit klenbu v knihovně a opravovala se i část konventu proti paláci Filipa Lobkovice. Začal spor o šířku ulice, klášter nakonec ustoupil. Nový spor propukl ještě v roce 1728, kdy architekt zamýšlel změnit knížecí oratoř v kostele, spojenou s Lobkovicovým palácem nadúrovňovouchodbou.

Jako neodkladná se ukazovala celková oprava kostela, které se ujal převor Serafín Melzer. Potřebné peníze byly získány zajímavou cestou. V roce 1722 sochařOndřej Filip Quitainer zhotovil dřevěné návrhy šesti velkých soch pro hlavní oltář, ve stříbře je odlil zlatník Leopold Lichtenstoff. Náklady byly hrazeny z velikého odkazu hraběnky Heleny Barbory z Vresovic, vdovy po předbělohorském místodržícím Jaroslavu Bořitovi z Martinic: v r. 1678 odkázala klášteru dům v Celetné ulici, monstranci a hlavně 29 250 zl. Stříbrné sochy musely být roku 1729 roztaveny a klášter získal 11 749 zl. na financování stavebníčinnosti. Jako architekt byl zvolen nejvýznamnější představitel českého barokního stavitelství Kilián Ignác Dientzenhofer. Měl posoudit celkový stavební stav kostela, u něhož byla narušena i statika. Stavitel vypracoval plán rozsáhlé přestavby, na níž klášter neměl dostatek prostředků, stavební práce tedy proběhly v menším měřítku: Dientzenhofer měl nověvyzdobit stávající konstrukce a – zřejmě jen podle ústní dohody– přestavět kostelní průčelí. 26. dubna 1727 byla podepsána smlouva znějící na částku 8300 zl. a v květnu následujícího roku ji také klášter zaplatil.

V dubnu 1728 začala rozsáhlá přestavba kostela, ukončená v roce 1731. Základní disposici trojlodní basiliky nemohl architekt příliš měnit, soustředil se na klenby a výzdobu stěn; zároveň musel řešit statické zajištění starých zdí. Presbytář byl zaklenut kupolí s lucernou, novou klenbu dostala hlavní loď. Stěny byly rozčleněny kompozitními pilastry nesoucími kladí s bohatě profilovanou římsou. Ohlasem renesanční přestavby zůstaly emporynad postranními loděmi. Práce i přes dílčí komplikace (spory s Lobkovicem) pokračovaly, 8. prosince 1729 byla vysvěcena loď a 24. srpna 1731 presbytář.

Fasáda západního – hlavního –průčelí stavěla architekta před problém, jak vyřešit pohledové malý odstup diváka v úzké uličce. Průčelí je pojato velmi plasticky, s mohutnými sloupy a římsami, takže i pohled zdola je velmi působivý. Zde a na jižní straně kostela zůstaly původní pozdně renesanční portály s barokními dveřmi z let 1727–28. V nikách nad nimi jsou sochy sv. Augustina a sv. Tomáše od Jeronýma Kohla z r. 1684. Dientzenhofer také zřídil nový vchod do ambitu vlevo od západního průčelí kostela a upravoval ambity, kde v letech 1743-45 byla kameníkem Josefem Lauermannem položena nová dlažba. Naopak jediná – severní – věž kostela si podržela svůj gotický ráz.

Na vnitřní výzdobě kostela se podílela řada významných umělců českého baroka. Ze starší doby je třeba jmenovat Karla Škrétu. V roce 1645 se zde ženil, pro kostel namaloval čtyři obrazy: Nejsvetejší Trojice, Nanebevzetí P.Marie, sv. Tomáše z Villanovy a sv. Mikuláše Tolentinského. Roku 1692 namaloval na zadní straně skříně varhan obraz Ukřižovaného Jan Jiří Heintsch. Po Dientzenhoferově přestavbě v roce 1728 další významný malíř Václav Vavřinec Reinerpokryl klenbu kostela freskami s výjevy ze života sv. Augustina a sv. Tomáše, obdržel za ně v r. 1730 1500 zl. Konečněnelze pominout Františka Xavera Pálka, který v r. 1767 vytvořil obraz sv. Rochá.

Na sochařské a řezbářské výzdobě se podíleli další významní tvůrci. Vedle užzmiňovaného O. F. Quitainera to je Ferdinand Maxmilián Brokoff, který zhotovil šest soch světců pro hlavní oltář, dále František Ignác Weiss, AntonínQuitainer a Ignác Platzer. Umělecky cenné je zařízení sakristie – vyřezávané skříně podél stěn z r. 1622.

Několikerou přestavbou prošly varhany. V r. 1668 nový stroj s 1242 píšťalami postavil Matyáš Keller a Jan Jindřich Mund, stavitel varhan v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Varhany znovu v r. 1730 přestavěl loketský varhanář Jan František Fassmann.

Kostelní věž neslačtyři zvony. Nejvzácnější byl zvon z r. 1541, který ulil slavný zvonař Brikcí z Cimperka. Byl bohužel odvezen a rozlit za 1. světové války. Další zvony zasvěcené sv. Monice a sv. Augustinovi byly dílem pražského zvonaře Leonarda Löwa z roku 1652, čtvrtý zvon darovala v r. 1721 Anna Markéta Retzová.

Klášterní kronika uvádí k roku 1730 i „personál“ náležející ke kostelu: šest chudých žen, které stále uklízejí kostel, dále kostelník s pomocníkem, jejichžpovinností je zdobit oltáře a dbát na sledování fundačních mší a modlení. Chrám má také „figurální hudebníky“ (musicosfigurales), regenschorihose zpěváky a potřebné hudební nástroje. Ale hudbu na pohřbech obstarávají muzikanti malostranští pod vedením kantora z fary sv. Václava.

V průběhu 18. století tak kostel i konvent nabyly dnešní podoby. Kostel je svým způsobem jedinečný architektonický celek, v němž se bez rušivých momentů prolínají a navzájem doplňují tři stavební epochy –gotika, renesance a baroko.

Dramatické osudy zažil klášter ještě za tzv. válek o dědictví rakouské. Při obléhání Prahy Prusy v roce 1757 stříleli obléhatelé bezohledně na město. Kostel i konvent dostaly 42 zásahů „ohnivými kulemi“, kopule byla zasažena dvakrát, ale po ruce byl dostatek lidí i materiálu na hašení , a tak k většímškodám nedošlo.

Následující století se už zaměřovala na opravy a údržbu. Při veliké renovaci v r. 1910 se ukázala potřeba výměny některých kamenických prvků, ale vzhled budov nebyl narušen. Podobně jako ostatní kláštery byl i sv. Tomášv roce 1950 zrušen, mniši vystěhováni a konvent přeměněn na domov důchodců s rozsáhlými vnitřními adaptacemi. Další etapa obnovy v 70. letech se týkala jen kostela, poslední důkladnou opravu včetně výměny krovu postiženého dřevomorkou podstoupila budova chrámu po roce 1990.

Klášter jako středisko vzdělanosti –studium generale

Pro svou kazatelskou a zpovědnickoučinnost potřeboval řád členy s patřičným teologickým vzděláním. K tomuto účelů vznikala tzv. studia generale. Studium trvalo pět let a studenti – příslušníciřádu – získávali titul „lektor“ a oprávnění vyučovat na generálním studiu v rámci své provincie. Augustiniánskýřád založil prvá studia v Itálii: v r. 1287 jsou doložena v Římě,v Bologni, v Padově a v Neapoli. Počátkem 14. století vzniklo ve Vídni a pravděpodobně v téže době i v Praze u sv. Tomáše, i když první písemný doklad je až z r. 1343.

Podle ustanovení generální řádové kapituly v Rezne r. 1290 měli u generálního studia v každé provincii působit dva lektoři. Jeden byl dosazován generálním převorem, měl vykládat Písmo sv., držet disputace, podle potřeby přednášet části filosofie a vůbec vést studium. Druhý lektor měl vykládat Sentence Petra Lombardského, učit logiku a některé další části filosofie. V Praze se v polovině14. století setkáváme už s vyšším počtem lektorů. V čele studia stojí regens studiorum – tj. jakýsiředitel, dále je uváděn lector principalis a lector secundarius, později dokonce dva lectoressecundarii.

Ve 40. letech 14. století dosahovalo pražské studium vysoké úrovně. Jako regens studiorumzde v letech 1342–1350 působil proslulý Heinrich vonFriemar ml. A na žádost Karla IV. mohl řád na nové založenou universitu vyslat jako profesora theologie lektora Mikuláše z Loun.

Asi v 80. letech se svatotomášskéstudium stalo součástí pražské university. Jeden z jeho lektorůbyl plnoprávným členem profesorského sboru theologické fakulty, řádoví studenti ale byli povinni poslouchat přednášky u profesora, který nenáležel k žádnému církevnímu řádu. Mohli získat magisterský titul na svém řádovém studiu, museli ale skládat zkoušku v přítomnosti děkana filosofické fakulty. Theologické tituly udělovala jen universita.

Vzhledem ke studijním nákladům se přednášky konaly v klášteře, kde studenti bydleli s profesory; klášter ale musel panovníkovi slíbit, že bude vydržovat učitele a opatří posluchárny. Řádoví studenti se od světských lišili v některých věcech: Mohli skládat zkoušky na universitě, ale museli se vykázat svolením svého nadřízeného. Nepodléhali jurisdikci rektora a neskládali mu žádný slib, naopak žádný mnich nemohl zastávat rektorskou funkci.

Vzestup Prahy a založení university přitahovaly do svatotomášskéhostudia zájemce nejen z Čech, ale i z Německa, z Itálie a z Anglie. Prameny zachovaly jména 43 lektorů z doby předhusitské, po husitských válkách studium generále zaniklo.

Klášterní knihovna

Brzy po založení kláštera vznikala knihovna. Podle klášterní kroniky již v r. 1289 existoval graduál a antifonář velkého formátu (grandis voluminis). Asi počátkem 14. století bylo při svatotomášském klášteře založeno „studiumgenerale“ pro českobavorskouprovincii, to vyžadovalo příslušný studijní materiál – v této době měla mít knihovna 45 převážně liturgických knih. Další rukopisy daroval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a pak zejména kancléř Karla IV. Jan ze Středy. Roku 1368 před cestou do Itálie právě ve funkci císařová kancléře odkázal klášteru své rukopisy: 32 svazků převážně teologické literatury, ale rovněž dva svazky Seneky, jeden svazek Liviaa jeden Danta. V roce 1409 byl pořízen seznam knih – uvádí 127 svazků;roku 1418 bylo knihovníkem Janem z Dobronicpřipsáno dalších 154 svazků. Kromě toho v sakristii bylo uloženo ještě 48 liturgických knih, zčásti dar arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka. Vznikla tak na svou dobu velice bohatá knihovna. Přečkala husitské bouře díky tomu, že byla včas odvezena do bezpečí, do kláštera se vrátila asi v r. 1497. Unikla i zkáze při velkých požárech r. 1503 a 1541.

Další zprávy pocházejí z r. 1603, byla vybudována zvláštní místnost pro knihovnu, na níž přispěl i císař Rudolf II. částkou 100 zl. V této době už knihovna obsahovala asi 5000 svazků. Pohroma přišla na samém konci třicetileté války. V r. 1648 švédský generál Königsmark odvezl téměřvšechny rukopisy a mnoho tištěných knih do Stockholmu, cožpředstavovalo nenahraditelnou ztrátu i přes dary v následujících letech.

V 18. století věnoval klášter knihovně velkou péči. P. Hieronymus Ebenauerpřivezl ze své cesty do Říma v roce 1700 větší počet knih, další svazky obstaral P. Benignus Sichrovský, sám literárně činný; dále P.Michael Mareschl a zejména P. Cosmas Schmalfus, který se také koncem 18. století postaral o systematické uspořádání knih podle oborů. Stav knihovny v této době zachycuje rukopisný vázaný katalog – knihovna měla přes 10 000 svazků,uložených ve vyřezávaných barokních regálech.

Přírůstky v průběhu 19. století již byly menší, zůstával zachován způsob zařazování z předchozí doby. V roce 1897 zásluhou provinciála P. Alipia Tondera a knihovníka P. Mořice Krídla byla knihovní prostora opravena, knihy očištěný a zrevidovány. Zjištěno téměř 19 000 svazků. Z rukopisů vyniká Codex Thomaeus ze začátku 15. století, obsahující opisy důležitých listin, inventáře majetků, seznam bohoslužebných předmětů a dva katalogy knihovny z let 1409 a 1418. Dále v knihovně bylo uloženo 153 prvotisků, nejstaršíRationale divinorum officiorum Guillelma Duranda z r. 1478 nebo Sermonesde tempore et de sanctis Alberta Magna z téže doby. Zajímavé je např. kompletní vydání spisů Martina Luthera z r. 1555, po teologii je nejpočetněji zastoupena historie, dále filosofie, matematika, fyzika, medicína, astronomie.

Zrušení kláštera v roce 1950 se citelně dotklo i knihovny. V tzv. klášterní akci ji převzala Národní knihovna, nejcennější svazky byly odvezeny do pražského Klementina, rukopisy do Státního ústředního archivu. V současné době probíhá jednání o restituci knihovny.

Klášterní pivovar

Významnou součástí svatotomášského komplexu byl pivovar. Podle klášterní tradice byl založen už v roce 1352, ale nejstarší písemný doklad pochází až z r. 1400. Codex Thomaeus má opis privilegia „sub sigilloMinoris civitatis supra areám prope maiorem portám, in qua est constructum braxatorium tempore fratirs Petři de Alba pro pecunia fratris Johannis dicti Walter sub anno Domini M0CCCC0.“ Zmiňovaný Petr z Alby (Bělé) je doložen jako převor u sv. Tomáše teprve v roce 1389, takže jistota o době vzniku pivovaru není, rovněž tak se nedochovaly doklady o jeho činnosti. Jeho budova se měla nacházet v severníčásti konventního pozemku, tj. poblíž dnešního Valdštejnského náměstí.

Za husitských válek byl spolu s klášterem nepochybně zničen i pivovar, o jeho obnově v 16. století nejsou přímé zprávy. V roce 1608 se však převor Jan Baptista Crystellius z Bochova obrací na císaře Rudolfa II. s žádostí o potvrzení práva na výčep piva, proti němuž se stavěla malostranská radnice. Rovněž v účetních knihách kláštera se objevují příjmy z tohoto výčepu, coždokazuje , že pivovar byl v činnosti.

Určitější doklady pocházejí z poloviny 17. století. Za převorátu Fulgencia Tichého byl roku 1656 pivovar přestavěn , trvaly ale spory s malostranskou radnicí a s pražskými sládky o várečné právo. Tak hned v roce 1656 malostranská obec odmítala dodávat do pivovaru vodu z obecního vodovodu, nakonec ustoupila za roční plat 12 kop. Ale v roce 1667 znovu vystoupili s protestem malostranští sládci, obrátili se na místodržitelství a žádali zákaz vaření v klášterním pivovaru. Spor se vlekl, v r. 1733 dokonce malostranští sládci zabavili zásilku piva že svatotomášského pivovaru. Ale tentokrát se obrátil s důraznou žádostí na místodržitelství klášter a zemské gubernium mu konečně oficiálně přiznalo právo na vaření a výčep piva.

Významná změna se uskutečnila v roce 1763, kdy převor Josef Barolar nechal vystavět nové pivovarské budovy ve východní části klášterního komplexu, kde se nalézají dodnes. Pivovar byl zároveň rozšiřován směrem k Valdštejnskému paláci, součástí se stala i umělá jeskyně – grota, kterou v roce 1765 hraběValdštejn věnoval s částí zahrady klášteru.

Městští sládci opět přišli s protesty proti čepování piva, ale převor navrhl dohodu: v okolních domech a ulicích, které podléhaly přímo správěkláštera, může šenkovat pivo nejen klášter, ale i sládci staroměstští a novoměstští. Dohoda byla potvrzena znovu v roce 1780 s tím, že jiná piva než pražská jsou z prodeje vyloučena.

Poslední velkou přestavbou prošel pivovar v letech 1801–1802 za převorátuGodefrida Melzera. Klášter ale přestal vařit ve vlastní režii a začal pivovar pronajímat. Zachovala se jména nájemců z průběhu 19. století: sládciHustoles, Micka, Staněk, Hloucha. Pozornost zaslouží dvě jména: sládek Hlouchabyl otcem českého spisovatele a cestovatele, který pod jménem Joe Hloucha napsal několik románů z Japonska. František Staněk začal v roce 1870 vařit známý tmavý ležák – Tomášského kozla. A tmavé pivo zůstalo typické pro pivovar i ve 20. století, i když později už bylo do restaurace jenom dováženo z jiných pivovarů.

V roce 1930 převzal nájem sládek Antonín Musil, uskutečnil rozsáhlou modernizaci a přechod na strojovou velkovýrobu. Staré restaurační místnosti opatřil stylovým nábytkem a rozšířil je o původní sladovnu. Pozornost návštěvníků vždy poutaly klenuté sklepní místnosti, součástí restaurace byla nezbytná zahrada s terasovou verandou. Prostory lákaly v minulém i v našem století k posezení řadu známých umělců.

(zdroj: Augustiani)