Zřícenina Nový Hrádek - Přímo u řeky Dyje, která tvořila jednu z os pravěké kolonizace, se na dnešním novohrádeckém území usazovali první osídlenci již v mladší době kamenné, to je někdy od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nasvědčují tomu příhodné terénní předpoklady mohutného říčního meandru, ale i náhodné nálezy kamenných industrií. Pravěká osada, v níž v době asi před šesti tisíci let žil tzv. lid s malovanou keramikou, byla objevena na okraji dnešního lesa - na lokalitě Příčky. Pro Novohrádecko, které v té době pokrýval hustý prales, měla velký význam tzv. dolní stezka, vedoucí kolem Dyje a dále do vnitrozemí. Pohybovaly se po ní obchodní karavany zprostředkovávající směnu výrobků, ale procházely tudy a v povodí řeky se i dočasně usazovali Keltové, Germáni a od 6. století n.l. i Slované. Prvními historicky doloženými majiteli tohoto území byli premonstráti z louckého kláštera ve Znojmě, kteří ho v roce 1358 směnili s moravským markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. Ten zde - na nejužším místě skalnaté šíje, asi 80 metrů nad hladinou Dyje - postavil dnešní tzv. dolní hrad, a to jako opevněné sídlo plášťového typu využívané k příležitostným loveckým pobytům. Dodnes se z něj zachovala nižší parkánová hradba a do ní unikátně vložený soustředný ovál vnitřní hradby o síle až tří metrů, postupně zvyšovaný až na třináct metrů. Jeho syn Jošt Moravský, pozdější římskoněmecký král, přenechal v roce 1403 nový zeměpanský hrad svému stoupenci Přechovi z Kojetic. Po něm pak v držení Nového Hrádku následovali, nejpozději od roku 1420, rakouští Eitzingerové, kteří na protilehlém břehu Dyje vlastnili i hrad Kaju. Za nich došlo, v době husitských válečných bouří a v dalších dvou stavebních etapách 15. století, k zásadní přestavbě hradu. V té době byl především zrušen původní obytný markraběcí palác a nahrazen architektonicky nenáročnou dvouprostorovou stavbou s trámovými stropy. Do západního konce uzavřeného nádvoří byla vložena patrová budova s pultovou střechou a do jeho východní části dvě budovy další, dnes jen obtížně rozpoznatelné. Opevnění Eitzingerové zesílili o štítovou hradbu tzv. přihrádku s malými okénkami střílen, která se v jižním konci, u dna prohloubeného šíjového příkopu, přimykala k vysoké hranolové věži. Ta se pak otevírala v přízemí a v patře do nové, asi palácové budovy, od níž pak hradební zeď pokračovala západním směrem k vnější obalové zdi jádra. S tím se však nespokojili. Na předsunutém východním směru vybudovali ještě okolo roku 1438 mohutnou třičtvrtěválcovou věž chránící vstup do vnějšího areálu hradu. Do ní vevázali hradební zeď vymezující z jižní strany dnešní velké nádvoří, v jehož dolní části, těsně nad příkopem, postavili novou, dnes již téměř rozpadlou budovu asi pevnostní funkce. Komunikaci do hradu pak ukončili dřevěným mostem spočívajícím na dvou kamenných pilířích a zaústěným do vstupního portálu přihrádku. V třetí čtvrtině 15. století byl vývoj hradu v podstatných rysech dokončen posledním významnějším stavebním podnikem. Ve východním předhradí byla přezděna dosud dovnitř otevřená třičtvrtěválcová věž, k níž stavebníci ze severní a západní strany připojili dvě trojpodlažní křídla nového hradního paláce. Vznikla tak samostatná dispozice s miniaturním obdélným nádvořím dnešního tzv. horního hradu. V 16. století se na takto vybudovaném vrchnostenské sídle vystřídalo v krátkých intervalech několik šlechtických rodů. Byli to pánové z Bačkovic a s nimi spříznění Kunštáti, kteří okolo roku 1525 ještě opevnili ze severu východní předhradí novou zdí zakončenou bastionem s klíčovými střílnami. Dominium po nich zakoupili Krajířové, Čertorejští, Dietrichsteinové, Berkové z Dubé a Streinové. V roce 1617 ho pak poprvé získali držitelé Vranova Althannové, kteří na několik staletí obě dominia spojili do jednoho celku. V 17. století za Scherfenbergů dolehly na Nový Hrádek hrůzy třicetileté války. Okolní vesnice byly popleněny a nedostatečně zajištěný hrad byl v roce 1645 - za nejasných okolností - obsazen a částečně pobořen švédským vojskem generála Torstensona. Jeho vojenský význam byl od této doby již minimální. Pobořené části nebyly obnovovány – jistě pro nedostatek finančních prostředků, které noví majitelé věnovali v nebývalém rozsahu na přestavbu sídelního Vranova, ale i proto, že se od základu změnil názor na tradiční obytnou roli nepohodlného kamenného hradu ležícího navíc v lesích a stranou hlavních cest. Vrchností byl opuštěn – nejpozději Althanny, kteří v roce 1680 získali vranovskonovohrádecké panství opět do svého majetku a kteří ho drželi až do konce 18 století.. Jeho některé zachovalé budovy však byly nadále aspoň zčásti využívány – jako dočasné útočiště nebo i skladové zázemí rozsáhlých vrchnostenských hospodářských provozů v jen tři kilometry vzdáleném Lukově. V roce 1799 se Nového Hrádku ujal nový dominus - polský hrabě Stanislav Mniszek, který na velkém nádvoří - zřejmě již v roce 1800 - adaptoval starší budovu na hájovnu a později, snad v dolní části zříceniny, zřídil prodejní sklad kameninového zboží z vlastní vranovské továrny. V duchu pronikajícího romantického názoru upravil i horní hrad, a to pro krátkodobé výletní a lovecké pobyty své rodiny a svých hostí. Na tuto činnost pak navázala jeho dcera a dědička Luitgarda Stadnická, která nechala někdy v druhé polovině 19. století rozšířit a zpevnit zahradní terasy na jihovýchodním svahu. Ing. Adamu Zbyňku Leonovi Stadnickému, pravnukovi Stanislava Mniszka, byla za první pozemkové reformy v dvacátých letech 20. století zřícenina zkonfiskována a pronajata Klubu českých turistů, který ji zpřístupnil veřejnosti a zřídil v ní navíc noclehárnu pro mládež s kapacitou dvaceti lůžek. Za druhé světové války se její přední část stala celoročním obydlím pro skupinu totálně nasazených polských žen vykonávajících zemědělské práce v lese a u německých sedláků v Lukově. Hájovna na prvním nádvoří byla přeměněna na veřejný hostinec pro turisty. Počátkem padesátých let, tedy krátce po komunistickém puči, se Nový Hrádek ocitl ve velice přísně hlídaném, tzv. zakázaném pásmu, do něhož měli přístup jen vojáci Pohraniční stráže. Až tzv. sametový převrat v roce 1989 umožnil volný pohyb v dříve tak střeženém Podyjí a na samotné zřícenině i opětovné zavedení řízeného návštěvnického provozu. Tím, že na ní ustala na čtyřicet let veškerá lidská činnost, se výrazně zanedbala péče o její stavební stav, na straně druhé ji to však - trochu paradoxně - ochránilo před moderními devastacemi. V nepřítomnosti člověka tu navíc začaly probíhat volné přírodní procesy, které způsobily srůstání přírodních prvků se středověkou architekturou hradu. Vzniklá „srostlice“, zachovávající Novému Hrádku autentický vzhled starožitného sídla, je dnes mimořádně cenným krajinotvorným prvkem v prostředí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí Přírodní, ale i stavebně historické hodnoty hradu jsou opravdu mimořádné. Ocenila je i vláda ČR, která ho v roce 2002 - spolu se Státním zámkem Vranov nad Dyjí - vyhlásila za národní kulturní památku. Tímto krokem vyjádřil nejvyšší exekutivní orgán státu, že Nový Hrádek představuje cenný pramen hmotné kultury a že patří do skupiny památek tvořících nejvýznamnější součást kulturního dědictví národa.

;;

Příroda - Nový Hrádek stojí v jedné z přírorovědecky nejhodnotnějších lokalit. Zdejší krajině vévodí unikátní geomorfologický útvar dvou uzavřených meandrů Dyje - z rakouské a moravské strany proti sobě vybíhají skalnaté hřbety ostrožen Umlauf a Ostroh, oddělené hlubokým říčním údolím. Srázné skalní svahy pokrývají pozoruhodná lesostepní společenstva, na nichž se vyskytuje mnoho druhů ohrožených a chráněných rostlin i živočichů. Hodnota přírodního prostředí samotné zříceniny je neopakovatelná. Na nádvoří a v prostoru dolního hradu roste několik lip malolistých a javorů babyk, které spolu s okolním vzrostlým lesem dotvářejí jeho typickou siluetu. Nejvyšší partie stavebních konstrukcí jako římsy a koruny hradeb nebo i štěrbiny zdí pokrývá suchomilná vegetace keřů a bylin zářící v časném jaru žlutými trsy tařice skalní a později polštáři rozchodníku bílého. Ze vzácných keřů se tu vyskytuje skalník celokrajný, řešetlák počistivý, dřín obecný a brslen bradavičnatý, průčelí hájovny zdobí mohutný popínavý břečťan. Zajímavé lesní druhy zastupuje brambořík nachový a mohutná kýchavice černá. V době, kdy hrad ještě plnil vojenskou funkci a jižní svahy k řece byly udržovány bez vegetce, se zde rozšířily některé některé dnes kriticky ohrožené byliny jako divizna ozdobná, zápalička největší a svízelka piemontská. Botahá je i fauna hradu. Na výslunných místech se vyhřívá nádherně zbarvená ještěrka zelená, kterou tu občas uloví náš největší had – až dvoumetrová užovka stromová. Na přístupové cestě a v hradním příkopu potkáme za deště mloka obecného, občas tu objevíme i úkryt krásné sovy - puštíka obecného - nebo některých druhů netopýrů. Pozorný návštěvník se tu může setkat i s nápadnými zástupci třídy hmyzu - okolo zdí poletuje velká černá včela - drvodělka fialová, na rozkvetlých okolících žebřice pyrenejské sedají zlatohlávci spolu s pestrokrovečníkem včelovým, na rozlehlé nádvoří slétají pestře zbarvení motýli jako babočka bodláková, babočka admirál a otakárek ovocný. Nový Hrádek je součástí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí, kde je příroda lidskými zásahy ovlivněná jen minimálně. Přírodní procesy zde probíhají samovolně, území je v poměrně vyváženém stavu. Více na .nppodyji.cz. Podrobné informace o rakouském národním parku Thayatal rozprostírajícím se na protilehlém břehu Dyje naleznete na www.np-thayatal.at.

Dostupnost

• Doprava soukromými vozidly je možná ve směru od Znojma silnicí na Mašovice do Podmolí a dál směrem k Lukovu až na křižovatku s cestou vedoucí k novohrádeckému lesu a označenou směrovým ukazatelem (u bunkru). Zde - při vstupu na území Národního parku Podyjí - je nutno vozidlo na nehlídaném pozemku odstavit a jít pak pouze pěšky nebo jet na kole po neznačené polní cestě a od okraje lesa po zelené turistické značce (asi 3 km). Příjezd je dále možný silnicí z Vranova přes Lesnou a Horní Břečkov do Lukova, v jejímž katastru je zřícenina situována. Na konci obce je nutno opět automobil či motocykl zaparkovat na nehlídaném pozemku a dál využít pěší a cyklistickou stezku (asi 3,1 km) značenou červenou a v lese od lokality Příčky zelenou turistickou značkou. Jakékoli odbočení z této cesty při cestě lesem je zakázáno podle pravidel vymezujících chování návštěvníků v první zóně Národního parku Podyjí.
• Nejbližší zastávky veřejné autobusové dopravy jsou v obci Lukov (3,9 km od zříceniny) a Podmolí (4,5 km od zříceniny). Linky do těchto míst vedou pouze od Znojma. Cestující směřující do západní části Podyjí musí projít pěšky do Lukova a dál polní cestou do Milíčovic (cca 4 km) - až k zastávce linkových autobusů Znojmo – Vranov nad Dyjí.
• Nejbližší vlaková zastávka je v Citonicích (6 km z Lukova) a v Olbramkostele ( 6 km z Lukova). Nejbližší rychlíkové spoje zastavují ve stanici Šumná ( 8 km z Lukova).
• Nejbližší hraniční přechod do Rakouska je v obci Hnánice (23 km od Lukova). Je určen pro dvojstopá motorová vozidla a je otevřen celoročně od 6 do 22 hodin. Blízkým přechodem Čížov - Hardegg pro pěší a cyklisty (6,5 km od Lukova) mohou zájemci procházet od 15. dubna do 2. listopadu, a to od 8 do 20 hodin