Muzeum lidové architektury v Zubrnicích vznikalo jako poslední skanzen v republice od poloviny sedmdesátých let v rámci bývalého Okresního vlastivědného muzea v Ústí nad Labem. Základním impulzem byla záchrana zubrnického kostela sv. Maří Magdaleny. Z iniciativy muzea a několika pracovníků tehdejšího Krajského střediska státní památkové péče se podařilo odvrátit plánovanou demolici a prosadit využití kostela pro muzeum. Souběžně s tím se podařilo získat do správy muzea i velkou roubenou zemědělskou usedlost ve středu obce a zachránit ji tak před likvidací. Roubený dům čp. 61, jako cenný doklad lidového stavitelství Českého středohoří, byl upravován svépomocí pracovníky muzea. Muzeum od roku 1976 organizovalo mimo jiné i pravidelné prázdninové brigády studentů, kteří pod vedením jeho zaměstnanců zajišťovali většinu pomocných stavebních prací. Zubrnice se staly záchranným skanzenem pro region celého Českého středohoří a některé jeho přilehlé části. K stávajícím dochovaným objektům byly postupně přenášeny drobnější hospodářské stavby, které již nebylo možno zachránit na původním místě. První stavbou přenesenou do Zubrnic v roce 1977 byla barokní studna ze Střížovic. Na konci sezóny roku 1988 byla zpřístupněna veřejnosti prvá část muzea lidové architektury (areál čp.61) a pak postupně i další objekty: starý vesnický obchod, sušárna ovoce, kostel, škola a vodní mlýn v Týništi čp. 27. Muzeum lidové architektury je situováno do živé vesnice, což je velmi ojedinělé a z řady hledisek i atraktivní. Vlastní obec Zubrnice vznikla v průběhu vnitřní kolonizace v 11. a 12. století. Má starý návesní půdorys s dominantou kostela uprostřed. V posledních dvou stoletích se rozrostla v bohatou vesnici s vlastními pravidelnými trhy. Obyvatelstvo se tu živilo zemědělstvím, ovocnářstvím a chmelařstvím. Prosperitu chmele v první polovině 19. století připomínají velké pozdně klasicistní domy ve středu obce. Dalším fenoménem Zubrnic, který rovněž souvisel s nadšením muzejníků a jejich dobrovolných spolupracovníků, byl i boj o záchranu železniční trati z Velkého Března do Úštěka, a to nejatraktivnějšího šestikilometrového úseku do Zubrnic. Se studenty dopravní a stavební průmyslové školy v Děčíně a s řadou nadšených železničářů začaly práce na čištění a opravě trati do Zubrnic. Do správy muzea se podařilo získat též místní nádraží. Na muzejní aktivity následně navazují práce několika skupin drážních nadšenců, kteří mají nádraží od muzea za symbolickou cenu pronajato, a dále pokračují v úsilí zprovoznit tento úsek trati formou muzejní železnice s občasným provozem.