Obec Nová Ves leží v úrodné Polabské nížině v okrese Praha-východ asi 6 km severně od hranice hlavního města Prahy v nadmořské výšce 185 metrů. Na katastrální výměře 195 hektarů žije více než 940 obyvatel.

K osídlení zdejšího území podle dochovaných archeologických památek došlo asi ve 3. tisíciletí před naším letopočtem, jak dokládají nálezy hliněných nádob, části popelnic a pazourkových nástrojů z mladšího eneolitu nalezených při výstavbě silnice směrem na Mratín ve druhé polovině dvacátých let 20. století (dnes uloženy v archeologických sbírkách pražského Národního muzea).

Jak už sám název obce napovídá, byla ves založena jako nová osada přináležející k tvrzi v nedalekých Jiřicích a to již před rokem 1455, ze kterého pochází první písemná zmínka o Nové Vsi.
V 16. století patřila ves mladší větvi vladyckého rodu Vančurů. Poslední mužský příslušník rodu, pan Mikuláš Vančura z Řehnic (zemřel 1582) odkázal Novou Ves své druhé choti Elišce z Hrušova. Roku 1583 Jiřice pravděpodobně i s Novu Vsí získal Jaroslav Smiřický ze Smiřic, ale již rok poté je doloženo, že Jiří starší Popel z Lobkovic prodal Jiřice králi Rudolfu II. a tím se i Nová Ves stala součástí komorního majetku a byla připojena k panství Brandýs nad Labem. Obec tvořilo několik menších hospodářství, jejichž obyvatelé měli robotní povinnost vůči vrchnosti spočívající v sečení luk, sušení a hrabání.
Součástí komorního velkostatku zůstala Nová Ves až do poloviny 19. století, kdy z nařízení císařského patentu přešla politická a soudní správa na nově zřízený okres v Brandýse nad Labem a obec získala statut samostatné správní jednotky.

Po druhé světové válce byla dosavadní správa obce nahrazena zřízením Místního národního výboru. V roce 1960 došlo k úřednímu sloučení obce se sousedními Čakovičkami pod jeden národní výbor. Od roku 1990 je Nová Ves opět samostatnou obcí s vlastním úřadem.