Minulost   Žítkové,   jakožto   pohraniční   oblasti,    byla    poznamenána    mnoha   boji.  Zejména  při nájezdech Tatarů, Turků a Kuruců v 16. - 17. století docházelo k likvidaci místních obyvatel. Lidé zde žili skromným životem a tvrdě pracovali, aby si zajistili obživu ze zemědělské činnosti.   Na polích, orientovanýh k jihu se dařilo pěstovat zejména rež neboli žito seté, pšenici a oves. Nechyběly   samozřejmě   ani   okopaniny   a   vůbec   zelenina   všeho   druhu,   zejména   okurky. Ke každému statku patřilo přibližně 4-5 ha zemědělské půdy. Na zimu bylo také vždy nutno zajistit dostatek sena pro dobytek. Při sečení luk za tímto účelem si jednotliví statkáři vypomáhali, a tak když 10 hospodářů začalo s prací za brzkého rána o půl čtvrté, v devět již byly 3 ha posečeny. Protože až do roku 1948  nebyla v obci zavedena elektřina, zpracovávalo se obilí v žentourech, poháněných voly, kteří chodili v kruhu. Plevy byly odstraňovány v obdobně poháněných fukarech. Černá  mouka  a  šrot  pro  dobytek  se  mlel  v  tzv.  mlýnci,  poháněném  lidskou silou - nohama. Až později, na povozech tažených voly, zaváželi hospodáři obilí do mlýna v Melčicích za Trenčín nebo do Vinice, odkud získávali hladkou mouku, z níž se pekl chleba. Pece na chleba, postavené z udusané hlíny nebo vepřovic sloužily zároveň jako udírna. Jednou týdně se peklo 6 bochníků chleba  nebo  5  plechů  buchet. V  pec i se  rovněž  sušil tvaroh, a potom s přidáním soli a kmínu se vytvářely homole, které se strouhaly na vařená těsta. Někdy se v pecích i  dosušovalo ovoce. Oblíbené zde byly hlavně sušené švestky, které se vařily a  sypaly mákem. Voda po vaření samozřejmě nepřišla nazmar - pila se jako čaj.

Tohle je dnes však již minulostí, je vyřešen i nejpalčivější problém dopravy. Nutno totiž poznamenat, že až do roku 1950 na Žítkovou nejezdil autobus. Návštěvník Žítkové však stále může najít soubor původních domů. Kromě krásné přírody s chráněnými orchidejovými loukami je tu také přírodní koupaliště. Na nejvyšším vrcholu Lokov prý dříve stával hrad, který se ale propadl do bažin.  Jiný hrad - dřevěný  Kubáň  vyhořel. V  oblasti  zvané  Hutě  zas stávala sklárna, ta však byla v 18. století zničena v průběhu válek. Přesto však duch původní Žítkové je stále patrný. A je proto dobře, že pro udržení tradic nebyla v 70.-tých letech zalesněna a naopak  se do svých rodních stavení někteří obyvatelé navrátili.

Historické názvy: Židková (do 1880), Žitková, Zittkow (od 1880), Zitkowa, Schitkowa (1939)