Naše obec se nachází 2 km severně od města Nymburk, tedy v Polabské nížině. Zdánlivá rovina však není jednotvárná. Jsou zde typické lužní lesy, tůně a mokřady, které na některých místech přecházejí v pruhy písčitých teras a vátých písků. Snaha o zachování alespoň části neporušené přírody vedla k vyhlášení chráněných lokalit, např. lužního komplexu mezi Veltruby a Poděbrady, dále Žehuňského rybníka a Žehuňské obory, strání u Mcel, slatinné louky Hrabanovská černava u Lysé nad Labem, chráněné již od roku 1933 a slatinná louka u Velenky. Nejzajímavější místa s písečnými přesypy jsou u Píst a u Osečka.

Trvalé osídlení okolí řeky Labe se datuje od střední doby kamenné. Původní krajina se počala měnit až s rozvojem zemědělství a později průmyslu. První zmínka o Bobnicích, kterou však nelze v současnosti doložit historickými prameny, pochází z roku 1353, kdy zde stával zemanský statek, patřící pod správu misionářů u sv. Víta v Praze. Nejstarší známá zmínka o Bobnicích, kterou lze doložit historickým pramenem, pochází z roku 1413. Jedná se o zmínku v listině, vydané v Praze 14. 12. 1413, v níž Václav z Blahotic, děkan kostela sv. Štěpána v Litoměřicích a Bartoloměj z Litoměřic dosvědčují, že koupili od komtura Zdeňka a konventu řádu johanitů u P. Marie v Praze na dobu svých životů vsi Bobnice a Sadovou.
V polovině 16. století zde mělo město Nymburk statek, který dědičně pronajímalo. Po roce 1547 spadají Bobnice k panství poděbradskému. V tomto roce zde žilo trvale 12 osob, byla zde krčma a od roku 1590 masný krám.
V době třicetileté války, především v roce 1631 – 1634 stihl Bobnice osud mnoha českých vsí a osad. Obec se nevyhnula drancování saských vojsk a byla zcela zničena. Od roku 1740 však zde už trvale žilo 11 sedláků, 4 chalupníci a 4 baráčníci. Škola byla v obci již v 1. polovině 18. století a od roku 1863 zde byla i škola evangelická.