Kolem poloviny 13. století, v procesu kolonizace, vznikla v katastru Volevčic jihozápadně od dnešní obce středověká osada, k níž Chybějí prameny písemné povahy. Sídliště, doložené archeologicky, leželo na břehu potoka, vytékajícího z blízkého bažinatého údolí, které bylo součástí srpinských močálů. Slabý spád potoka, malé relativní převýšení osídlené plochy a vzestupy vodní hladiny v bažinách vedly k zániku osady, jíž překryla asi 70 cm silná vrstva bahna. První písemná zmínka o Volevčicích pochází až z roku 1333. Tehdy vlastnili ves jako dědictví po otci tři bratři: Luthold, Ratzko a Ahna. Z uvedeného vyplývá, že obec byla založena již před tímto datem, ale dosud chybějí důkazy, že by navazovala bezprostředně na zaniklou bezejmennou osadu z poloviny 13. století. Na jaře 1333 koupil Volevčice se všemi majetky, poli, loukami a pastvinami, jakož i právy Konrád, opat kláštera v Oseku. V držení oseckého kláštera byly Volevčice i na konci první čtvrtiny 15. století, jak je patrné z konceptu listiny uložené v drážďanském archívu. V roce 1425 platila obec prostřednictvím správce Heinricha von Maltitz saskému vévodovi ročně čtyři kopy míšeňských grošů jako dávku za ochranu. V druhé polovině 15. století došlo k rozsáhlejšímu zastavování a prodeji klášterních statků. Dělo se tak zejména za opata Balthasara (1563-1579), kdy změnily majitele Volevčice a některé další državy kláštera na Mostecku. V roce 1613 již patřily Volevčice spolu s Bečovem a Zaječicemi k panství Viléma z Lobkovic. V letech 1628 - 1634, za téhož majitele, jsou zmiňovány v dobových pramenech "při statku Bilinském." Krátce po třicetileté válce, někdy v letech 1650-1656, náležely k panství Bečov, jež vlastnila Anna Marie ze Šternberka, vdova po Oldřichovi Adamovi z Lobkovic a poručnice svého brzy zemřelého syna Františka Ferdinanda. Anna Marie se vdala roku 1652 podruhé a to za Jana hraběte z Rottalu. Statky po Oldřichovi Adamovi byly značně zadlužené, a proto je byl nucen Rottal nedlouho po smrti své manželky v roce 1656 postoupit Kryštofovi Ferdinandovi z Lobkovic. Tak byly znovu připojeny i Volevčice k bílinskému panství. Třicetiletá válka, jež zapříčinila zpustošení řady obcí a rozsáhlé vylidnění Čech, se Volevčic, zdá se, tolik nedotkla. V roce 1654, nedlouho po jejím skončení, zde byly neobydleny jen dvě ze sedmnácti usedlostí. V polovině 17. století osívali místní sedláci a chalupníci ročně 249 strychů (tj. asi 70,4 ha) polí, především pšenicí a žitem a obhospodařovali také 8,2 strychů vinic, což činilo asi 2,3 ha. V roce 1706 postihl Volevčice požár, při němž vyhořelo dvanáct statků. Ze živelné pohromy se obec vzpamatovala, neboť v polovině 18. století zde již opět hospodařilo na rustikálních pozemcích sedmnáct sedláků. Na panském robotovalo osm robotníků s dvouspřežním koňským potahem dva dny v týdnu, devět vykonávalo ruční robotu devadesát dní v roce. V obci byl šenkýř, tří nádeníci a pět podruhů. Volevčice příslušely k bečovské farnosti. Již ve 14. století zde byl vybudován gotický kostel sv. Havla, který stál na malém návrší uprostřed hřbitova. Na jeho místě byl v roce 1840 postaven jednolodní plochostropý kostel sv. Prokopa, jenž vévodí obci dodnes. V první polovine 19. století se na jihu Motecka začala rozvíjet těžba hnědého uhlí. Nevelké doly v okolí Třískolup, Polerad či Koporeče ale větší měrou neovlivnily život ve Volevčicích, které zůstaly i nadále zemědělskou obcí.