Obec Olovnice je situována v severovýchodní části okresu - 18 km od Kladna, na hranici s okresem Mělník. Nachází se v nadmořské výšce kolem 193 m. Středem obce protéká Knovízský potok, na jehož břehu, na návsi, stojí nejcennější historická památka – první pomník Josefa Jungmanna v Čechách, zhotovený rodákem Františkem Kdýrem v r. 1784. Je zhotoven ze zdejšího pískovce. Nedaleko tohoto místa stojí „Pomník padlým“, postavený po 2. světové válce k uctění památky padlých spoluobčanů. Dalším potokem, který protéká katastrálním územím, je potok Svatojirský.
Nejstarší historické doklady o starém původu obce jsou v zemských knihách. První písemná zmínka je z roku 1285 a je podložena doklady. Nejspíše tu byl dvůr a při něm vznikla tvrz Maltézských rytířů. Roku 1318 uvádí se „Zbraslav de Olouicze“. Ve 14. století ves náležela konventu Matky Boží Jana Jeruzalemského.
Roku 1436 zapsal císař Zikmund ves Olovnici Václavovi Cardovi z Petrovic. Ve druhé polovině 15. století jsou držiteli Jošt z Rožmberka, biskup Vratislavský a konvent Pražský.Ti pak z finančních příčin zapsali zboží svým věřitelům a majitelem se stal Zikmund Barše z Kamenice.
V roce 1541 se dostala ves do držení Jindřicha Zejdlice a jeho syna Jiřího. Od roku 1576 je držitelem Hertvík Zejdlic.
Znak Zejdliců – kamenná deska z červeného pískovce a na ní tři nad sebou plovoucí kapři je na mlýně s letopočtem 1561. Mlýn je nejstarší budova v obci. Asi při konfiskaci majetku české šlechty připadla ves Bořenům ze Lhoty, kteří ji drželi k Míkovicům.
Roku 1628 je zapsána ves „Olowicze czela“. Roku 1669 jsou „Wolowicze „ prodány Juliu Františku knížeti Saskému. Po jeho smrti dědila majetek jeho dcera Marie Anna Františka, ovdovělá arcivévodkyně Toskánská, jejímž dědicem se stal rod Habsbursko – Lotrinský.

Název obce vysvětlený dle historických pramenů:

1285 - vladyka Olov – Matias de Olovitz
1318 – Zbraslav de Olouicze
1380 - Martino Olla (zkratka pro Oldřicha neb Olbrama)

V 15. století bylo jméno pozměněno na Olovice a Volovice. Od roku 1669 se trvale užívá Volovice a od roku 1785 Wolowitz.
V roce 1924 si odvedenci na rekrutském večírku odhlasovali jméno Olovnice. Úředně bylo potvrzeno 21.3.1925.
S historií obce jsou spojeny tři činnosti, které v dnešní době obec již dávno neprofitují a vzpomínka na ně se z paměti obyvatel již vytrácí. Ta první sahá až do středověku, kdy především zásluhou Karla IV. se po celých středních Čechách rozšířilo pěstování vinné révy. To se připomíná i na olovnických stráních. Definitivní konec jí udělala celoevropská epidemie a jedinou jejich připomínkou zůstal i dnes ještě používaný název domu Vinopalna ve středu obce, v němž je dnes po generální rekonstrukci provedené v posledních letech umístěn obecní úřad, pošta i hostinec.
Jestliže si již dnes nikdo nedovede představit, že kdysi byla Olovnice obcí vinařskou, stejně to platí i o skutečnosti, že kdysi byla i obcí hornickou. Nemáme tím na mysli to, že ojedinělí olovničtí občané ještě za 2. světové války a pár let po ní byli jako havíři zaměstnáni na tehdy již skomírajícím dole František v Otvovicích. Málo kdo však ví, že přímo na olovnickém katastru byly v r. 1840 otevřeny dva doly- Eufrosie a Fastus. Pro nízkou kvalitu jejich uhlí a malou mocnost slojí byla těžba však brzy zastavena.
Třetí výrobní aktivitou, která již patří minulosti, i když v tomto případě nedávné, zakončené až po válce, bylo pivovarnictví a mlynářství. Olovnický pivovar objemem své produkce sice patřil k těm malým, ale dík kvalitní vodě , čerpané z lokality „V Loužku“ na sever od obce, si jeho pivo získalo uznání mezi klienty v širokém okolí. Olovnický mlýn proslul rovněž široko daleko, protože v dobách zásobovací tísně v těžkém období 2. světové války tu načerno a riskantně získávalo vítané přilepšení mnoho obyvatel místních i z mnoha obcí přilehlých, jak o tom svědčí děkovná pamětní deska nad vstupem do mlýna. Jiná pamětní deska na mlýně připomíná, že se zde v r. 1864 narodil význačný český lékař, primář Vinohradské nemocnice a zakladatel Spolku českých lékařů MuDr. Erazim Vlasák.