Název obce Sulejovice vznikl, podle Profouse, ze základu, které tvoří jméno Sulej, což je vlastní jméno, a tím Sulevice, později Sulejovice, znamenající ves lidí jistého Suleje.
Ves Sulejovice patří k vesnicím, které mají velmi zajímavou minulost a jejíž kořeny sahají až do pravěku.
O pravěkém osídlení již z druhé poloviny 3.tisíciletí před naším letopočtem svědčí nález 40 hrobů lidu se šňůrovou keramikou, které byly nalezeny v letech 1947 - 1948 a 1953. Stejně tak to potvrzují další nálezy z konce 3.tisíciletí a první poloviny 2.tisíciletí před naším letopočtem tzv. únětické pohřebiště, nález se datuje do roku 1957. Veškeré tyto památky jsou uloženy v muzeu na Hluboké.
První bezpečná zpráva o Sulejovicích (ve středověku též Sulevice) pochází z roku 1251, kdy jsou doloženi Pavlík a Štěpán ze Sulevic. Není však jisté, zda prvním příslušníkem tohoto slavného rodu nebyl Bernard (Pukard), kanovník u sv. Víta v Praze a v letech 1236-1240 pražský biskup.

Na katastru obce byl Státní statek Lovosice, farma Sulejovice, později i ředitelství Státního statku, Fruta a do katastru obce zasahuje Čížkovická cementárna, její nová podoba. Od roku 1990 se v obci mnoho změnilo. Nejen, že byla dokončena plynofikace obce, ale i veškerá kanalizace byla svedena do čističky odpadních vod. Obec má všude bezprašné vozovky a je i postaráno o veřejnou zeleň a dětské hřiště. Na katastru obce pracuje několik soukromých firem, jednou z nich je i zemědělská Terra Kaplíř, která v sobě nese hrdý název našich předků.

Ves Sulejovice patří k vesnicím, které mají velmi zajímavou minulost a jejíž kořeny sahají až do pravěku.
O pravěkém osídlení již z druhé poloviny 3.tisíciletí před naším letopočtem svědčí nález 40 hrobů lidu se šňůrovou keramikou, které byly nalezeny v letech 1947 - 1948 a 1953. Stejně tak to potvrzují další nálezy z konce 3.tisíciletí a první poloviny 2.tisíciletí před naším letopočtem tzv. únětické pohřebiště, nález se datuje do roku 1957. Veškeré tyto památky jsou uloženy v muzeu na Hluboké.

Ves Sulejovice patří k vesnicím, které mají velmi zajímavou minulost a jejíž kořeny sahají až do pravěku.
O pravěkém osídlení již z druhé poloviny 3.tisíciletí před naším letopočtem svědčí nález 40 hrobů lidu se šňůrovou keramikou, které byly nalezeny v letech 1947 - 1948 a 1953. Stejně tak to potvrzují další nálezy z konce 3.tisíciletí a první poloviny 2.tisíciletí před naším letopočtem tzv. únětické pohřebiště, nález se datuje do roku 1957. Veškeré tyto památky jsou uloženy v muzeu na Hluboké.
První bezpečná zpráva o Sulejovicích (ve středověku též Sulevice) pochází z roku 1251, kdy jsou doloženi Pavlík a Štěpán ze Sulevic. Není však jisté, zda prvním příslušníkem tohoto slavného rodu nebyl Bernard (Pukard), kanovník u sv. Víta v Praze a v letech 1236-1240 pražský biskup.
Kaplířové měli od počátku úzký vztah ke královskému městu Litoměřicím a v dominikánském klášteře, který založil podle staré tradice biskup Bernard, byla od 13.století rodinná hrobka. Část Sulejovic držel ještě hejtman z Trable, který ji v roce 1273 prodal litoměřickému měšťanu Dětmaru z Kouřimě.
V roce 1251 je již o vesnici písemná zmínka v kupní smlouvě mezi Smilem, rytířem z Lichtenburgu a ciste-riánským klášterem v Alt-Zellu. V té době již zřejmě v Sulejovicích sídlil rod Kaplířů, který se později psal Kaplířové ze Suiewitz. Kaplířové drželi Sulejovice až do roku 1627.
Kaplířové se Suiewitz patřili k významným rodům v Čechách. Připomeňme si například: v roce 1322, kdy římský král Ludvík Bavor pasoval na rytíře Buriana Kaplíře ze Sulevic za statečnost v bitvě u Mühldorfu. Ten v roce 1323 provázel prince Karla, pozdějšího císaře Karla IV, do Francie. Po něm se připomínají v letech 1341 - 1346 Pešek a Kunát ze Sulevic.
Jan Kaplíř ze Sulevic obdržel za své služby císaři Zikmundovi v roce 1436 listinu s majestátem císaře, ve které mu císař zapisuje majetek. 21.června 1621 byl na Staroměstském náměstí v Praze popraven mezi 27 českými pány Kašpar Kaplíř se Sulevic a Čížkovic, který seděl na Neustupově a Milčině. Jeho vnuk Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, žil v letech l6ll- 1686, byl postavou v naší historii celkem spornou a tajemnou. Jako exulant musel žít v cizině. Byl hlavně vojákem. Na sklonku svého života byl velmi významnou postavou v bitvě o Vídeň roku 1683. Nechal postavit zámek Milešov.
V šestnáctém století při obnově Desek zemských byly do těchto vloženy dva zápisy a to roku 1543, že z rodiny Kaplířů jen ti musí se "ze Sulevic" jmenovati a psáti, kteří Sulevice skutečně drželi.
I když nelze zjistit, zda Kaplířové byli od počátku vladyckým rodem, či zda byli nobilitováni až později, je jisté, že rozmach tohoto rodu úzce souvisí s vnitřní kolonizací, na které se Kaplířové zřejmě intenzivně podíleli. Byla to především západní část Českého středo-hoří, kde se usadili jednotliví členové rodu a založili pak četné větve Kaplířů (např. Milešov, Skalka, Chotiměř, Ostré Třebívlice, Želkovice, Újezd, Velemín, Zim, Dubice, Měrunice, Siřejovice, Solany, Marhostice, Šachov). Nalézáme je i v Podkrušnohoří a v okolí Duchcova.
Sulejovická tvrz se patrně vyvinula z vladyckého dvorce a je možno předpokládat, že již ve 14. století existovala, i když je písemně doložena až v roce 1454.
V Sulejovicích měl majetek i klášter Alt-Zelle ze Saska jako vůbec v tomto kraji při Labi (zvláště vinice), který pak Kaplířové z velké části získali. Za Václava IV. držel Sulejovice nejstarší ze tří bratrů Hanuš Kaplíř, kterému patřily i sousední Čížkovice. Jeho syn Jan Kaplíř se Sulevic, který je doložen v letech 1400-1445, většinou sídlil v Čížkovicích. Na počátku husitských válek byl zprvu věrným katolíkem a přívržencem krále Zikmunda. Získal proto, nejprve jako zástavu, majetek kláštera svatého Jiří v Praze. Na Třebenicku pak držel i hrad Košťálov, kde sídlil, a některé vsi litoměřického a mělnického proboštství. Roku 1426 však přešel na stranu Pražanů a stal se jejich hejtmanem v Litoměřicích. Na konci husitských válek se opět vrátil k císaři Zikmundovi, který mu roku 1436 potvrdil všechny jeho církevní zástavy. Získal i poslední zbytky majetku kláštera Alt-Zelle, a padělal proto ke konci husitských válek listinu dokazující jeho nároky na tento majetek. Jeho značný majetek zdědili synové Václav a Bušek.
Bušek se Sulevic seděl na sulejovické tvrzi a postupně soustředil ve svých rukou statky Sulejovice, Čížkovice a Košťálov. Po jeho smrti byl tento majetek v roce 1486 rozdělen a Sulejovice dostal syn Tobiáš (Dobeš). Podařilo se mu udržet celé Sulejovice, i když se roku 1509 klášter Alt-Zelle domáhal vrácení svého majetku. Tobiáš byl v letech 1507-1526 karlštejnským purkrabím a zemřel v roce 1529. Po jeho smrti drželi ves a tvrz synové Jan( zemřel 1535 bezdětný) a Václav (zemřel 1545). Sulejovice byly v této době spravovány z Košťálová a vládli zde další Kaplířové, mezi nimiž byl zajímavou postavou Václav, zvaný Baše, který se zúčastnil tureckých válek a dostal se snad i do zajetí. V roce 1599, dne 27. 4., bylo vloženo do Desek zemských -Dědicem panství se stává Václav Baše. Simonii a Alžbětě (sestry Václavovy) se přiznává byt ve tvrzi a 500 kop českých grošů. Když se Václav vracel 16. července l6l6 z Ahníkova domů, zavraždil ho při vystupování z vozu jeho vlastní dýkou, kterou mu vytrhl z pochvy, Vilém Hozlauer z Hozlau. Zůstal po něm nezletilý syn Jan Tobiáš, který však brzy zemřel. Sulejovickou tvrz držela jeho sestra Sidonie, podruhé provdaná za Vladislava Abdona Bezdružického z Kolovrat. Zemřela ale ještě týž rok, kdy byl zavražděn Václav Baše. V poslední vůli odkázala jednu polovinu Sulejovic svému synovi z prvního manželství Václavu Protivovi z Chudenic a druhou svému druhému manželu Kolovratovi a své dceři z tohoto manželství Zbyňce. Proti této poslední vůli matně protestoval Kašpar Kaplíř se Sulevic z třebívlické větve.
Sulejovickou tvrz, ovčín, dvůr, pivovar a vsi Lukavec a Rochov prodali věřitelé posledních Kaplířů roku 1627 za 43434 kop grošů míšeňských Adamovi z Valdštejna na Lovosicích. V roce 1655 byly prodány hraběnce Silvii Kateřině rozené Caretto Millesimo. Po její smrti roku 1664 přecházejí do rukou markraběte Leopolda Viléma z Baden-Badenu. A od té doby zůstaly Sulejovice až do konce feudalismu spojeny s lovosic-kým panstvím.
Po smrti Adama z Valdštejna roku 1638 se uvádí, že v Sulejovicích je tvrz od kamene s mnoha pokoji, sklepy povrchními i podzemními pod cihlou, ale že ves byla zbořena a je obydlena jen několika lidmi. V dalším průběhu třicetileté války byla zřejmě sulejovická tvrz při švédských vpádech tak silně poškozena, že roku 1654 z ní zůstaly jen zříceniny. Zachovaly se pouze sklepy. Vrchnost vystavěla na troskách tvrze sýpku, která byla připojena k panskému dvoru. Zbytky tvrze, původně obklopené vodním příkopem a valem, jsou dosud částečně zachovány, i když výstavba cukrovaru v roce 1855 silně narušila původní situaci bývalého panského sídla.
V osmnáctém století byly Sulejovice poznamenány válkami, neboť vojsko táhlo několikrát okolo vsi. Ves byla vydrancována a spálena. Roku 1783 přechází panství lovosické spolu se Sulejovicemi na rod Schwarzenberků z Krumlova.
Devatenácté století se ve vsi projevuje pokrokem a rozvojem. Roku 1846 byla postavena nová cihelna, stály při ní 3 pece. l.července 1848 byla zrušena robota. I v naší obci došlo k vykoupení z roboty. V té době byl majitelem Jan Adolf kníže Schwarzenberk. Roku 1855 byl vystavěn cukrovar a roku 1882 projel Sulejovicemi první vlak. Již v roce 1896 byla ve vsi založena hasičská požární ochrana.