Cerhenice (městys)
| POPIS |
MAPA 
| |
MAPA 
| CENÍK | |
| PROGRAM / MENU | FOTO A VIDEO | |
| KAM V OKOLÍ | ||
Dějiny jsou zrcadlo, v němž spatřujeme činy předků našich, čím se zabývali, v čem pobloudili. Buď nás k činnosti mocně povzbuzují, neb výstrahy nám činí!
- Z kroniky obce Cerhenice, založené roku 1881
Pro každého má jistou cenu, že jeho předkové něco znamenali a byli slušnými lidmi. Mít v rodině a v rodu skvělý vzor, je osud šťastný!
- T. G. Masaryk
Kdysi dávno, před stovkami milionů let, bylo v našem kraji moře. Zemětřesení posunulo hluboko uložené zemské kry a tak vznikly vysoké a holé hory. Další zemětřesení vytvořilo jezera, u nich rostly pralesy. Podnebí se měnilo, znovu se dávaly do pohybu zemské desky, sopky soptily, vodu střídala souš, přišla doba ledová a doba kamenná.
Poslední doba ledová skončila asi před 10 000 lety. Do kraje se vrátil hluboký listnatý les a zvěř. První zemědělci přišli zřejmě od východu v 5. tisíciletí před naším letopočtem. Svědčí o tom nálezy v Milčicích, Pečkách, Ratenicích, Sokolči a na dalších místech. Lidé káceli les, aby získali prostor na pole a louky, aby mohli postavit dřevěná obydlí.
Začátkem 2. tisíciletí př. n. l. přinesla únětická kultura bronz, lidé stavěli větší sídla, například na velimské Skalce. Objevili se lidé mohelnicových polí, později lužických popelnicových polí (mrtvé spalovali na hranicích a popel ukládali do keramických nádob, popelnic ), přichází lid knovízské kultury.
Koncem 2. a v první polovině 1. tisíciletí př. n. l. bychom u nás potkali první keltské kmeny, stáda koní a řemeslníky, zpracovávající v malých pecích železo. Vznikají sídla opevněná (nedaleko Plaňan) i řada sídel bez opevnění.
O čilých obchodních vztazích s římskou říší svědčí nález 25 mincí vyoraných mezi Cerhenicemi a Dobřichovem.
Postupně přicházejí také bojovné germánské kmeny. O tom všem zasvěceně, zajímavě a podrobně vypráví Václav Ziegler v nedávno vydané knize Přírodou Pečecka.
Ve 3.- 4. století vzniklo poblíž Cerhýnek velké sídliště. V místě zvaném Třebická, na ostrohu nad potokem Výrovkou, bylo v letech 1890 a 1891 nalezeno přes 100 hrobů. Byla to nevysoká pláň písčitá od výšiny radimské k Cerhenicům. Dříve si tam dělníci skopávali chudičká pole na brambory. Ale nedařilo se tam ani obilí, ani bramborům. Proto dal vrchní správce pan Jan Vaněk vysázeti výšinu třešněmi, napsal v roce 1895 archeolog a spisovatel Kliment Čermák. Mužem, který vedl vykopávky, byl profesor Josef Ladislav Píč.
Další desítky hrobů i se stopami sídliště odkryl prof. Píč v roce 1896 nedaleko dobřichovského kostela, na kopečku odedávna zvaném Pičhora. Pocházely z 1. a 2. století našeho letopočtu a byly tedy starší než z Třebické. Když později prof. Píč dobu římskou v Čechách (1. - 4. stol. n. l.) popisoval, rozdělil ji na starší období pičhorské a mladší třebické, celá kultura pak byla označována jako dobřichovská.
V Cerhenicích byly kostrové hroby s bronzovými ozdobami objeveny v nejsevernější části Na horkách, jižněji pak žárové pohřebiště s popelnicemi z doby lužické kultury.
Desáté století přineslo rozvoj křesťanství, na kraj měl významný vliv sv. Vojtěch, druhý pražský biskup, a v době jeho působení byl založen dobřichovský 
kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, další kostely vznikly ve Vrbčanech, Žabonosech, později v Plaňanech, Velimi a dalších místech.
Na krátkém výletu do dávných dob musíme připomenout jméno MUDr. Františka Dvořáka, autora knihy Pravěk Kolínska, která vyšla v roce 1936. Podívejme se, co zaznamenal o nálezech z doby bronzové (2200 – 700 př.n.l.) v Cerhenicích, kde prováděl vykopávky v roce 1931: V místě zvaném "Za šraňkama" (na poli F. Kopeckého z čp. 44, napravo od silnice vedoucí k Radimku) jsem nalezl 23 hrobů. Byly v nich četné džbánky a baňaté nádoby s charakteristickým třásňovým dekorem, misky s malými oušky a vzácná amfora, ozdobné předměty - dva náhrdelníky z vápencových korálků a drobné bronzové kroužky. Skrčené kostry byly ukládány na pravém boku, hlavou k jihu, nohama k severu a vedle jednoduchých pohřbů s jednou mrtvolou jsme zde nalezli i hromadné hroby s 2-3 kostrami. Časté byly i pohřby vsedě... Ve dvou hrobech jsem nalezl lebky trepanované pravěkým lékařem (pravděpodobně lidí duševně úchylných - šílenci, lidé trpící padoucnicí) a z rány vykroužená částka kosti byla uchována jako drahocenný amulet. Jeden z hrobů byl již v dávných dobách otevřen a kosti roztříštěny a rozmetány po okolí... V nedalekých Cerhýnkách vykopal prof. Píč několik hrobů z téže doby.
S nálezy v místě zvaném Za šraňkama byl František Dvořák jistě spokojený, ovšem ve zmíněné knize si také postěžoval: Rozsáhlý hřbitov z doby knížecí (6. – 11. století) byl rozrušen při vybírání písku na cerhenických Horkách. U četných koster se vyskytla obvyklá keramika i bronzové ozdoby, které však byly kromě několika drobností zničeny nebo poškozeny. Prof. Píč chtěl zde před časem kopati. Tehdejší majitel pozemku však výzkumu nepřál, a tak i poslední zbytky bohatého pohřebiště, které ještě mohly býti probádány, přišly nazmar.
Do doby kultury popelnicových polí ( zhruba 13. - 8. stol. př. n. l.) patřily také nálezy na zahradě pana Cabrnocha v Cerhýnkách, kde MUDr. Dvořák objevil hroby s hojnými střepy, ze kterých byly slepeny štíhlé nádoby velmi ladných linií a jemné práce. V jedné jámě, která byla kdysi hrnčířskou dílnou, nalezl jsem ještě hliněný rošt pece s četnými otvory. Také jáma, naplněná v dolní části popelem a ohořelým dřívím, v horní části pak hliněnými nádobami, se zachovala do našich časů ve stavu, v jakém ji opustil galský hrnčíř před více než 2000 lety. Tyto nálezy už patří do kultury stradonické a pičhorské. Opodál byla vykopána kostra s železným mečem, za panským ovčínem pohřeb s náramkem a sponou a na staveništi p. Němce ženská mrtvola s železným kroužkem a dvěma bronzovými, šnekovitě zdobenými kruhy...
K dalšímu archeologickému průzkumu došlo v Cerhenicích na jiném místě téměř o půlstoletí později, v roce 1973. Cílem bylo poznání slovanského osídlení od 2. poloviny 9. až do počátku 10. století a provádělo ko Muzeum Kolín ve spolupráci s Archeologickým ústavem ČSAV v Praze.
Na začátku byla, jak to bývá, náhoda: Při odklizování ornice v písečníku JZD traktorista Kamil Bříza objevil svědky dávných dob. Byly to žárové hroby z doby keltské. Byl k tomu zavolán pracovník muzea v Kolíně, který nález určil a pozůstatky odvezl do muzea… Nález blíže určen a zjištěno, že jde o jeden objekt kultury mohylové, dva objekty kultury bylanské, žárové hroby kultury knovízské a sídlištní objekty ze střední doby hradištní, zaznamenává cerhenická kronika. Otázka existence hradiště v Cerhenicích bude v příštích letech řešena sondáží domnělého jižního valu, který se rozkládá v prostoru asi 100 metrů severovýchodně od kostela.
Výsledky prokázaly, že se v prostoru jihovýchodníko konce obce v uvedené době rozkládala slovanská vesnice, v 10. nebo počátkem 11. století se osídlení posunulo k dnešnímu středu obce. Mezi nejzajímavější nálezy patřila velká jáma baňkovitého tvaru, která sloužila na uskladnění obilí. Doba hradištní spadá mezi 8. a počátek 13. století. Mohl být tedy v Cerhenicích již začátkem 12. století první pivovar v Čechách?
*
Jméno Cerhenice mělo původně tvar Crhynice, tedy ves lidí Crhyňových. Crh nebo Crha bylo domáckým tvarem osobního jména Cyril. K místnímu jménu pronikla nejdříve k r doprovodná samohláska obdobná samohlásce v druhé slabice a tak vznikly Cyrhynice, později se v druhé slabice y změnilo v hlásku e a nakonec se e objevilo i v slabice první a ustálilo se dnešní jméno Cerhenice.
V roce 1118 měl být v Cerhenicích založen první panský pivovar v Čechách a možná v celé Evropě. Názory odborníků se však různí, písemné doklady zatím chybějí.
Ve 13. – 15. století byly Cerhenice střídavě v držení drobné šlechty.V písemných památkách se objevují poprvé v roce 1295 jako sídlo vladyky Oldřicha z Cerhenic (Ulricus de Chyrhinitz). Kolem roku 1345 byly v Cerhenicích tři statky - Peškův, Ješkův a Heřmanův. Později byla vybudována i tvrz, která stávala na místě někdejšího pivovaru. Roku 1379 se ve starých zápisech objevovalo jméno Bohuňka Hájka z Cerhenic, který byl panošem vyšehradského probošta Jana Soběslava. Jedním ze zástupců převora dominikánského kláštera v Kolíně byl v letech 1381-1401 Jan Crhyně.
V průběhu let se držitelé statků i dvora střídali, z přehlídky jmen připomeňme Hracha z Cerhenic, Pavla z Cerhenic, Jana Hůrku (jindy je uváděn také jako Jan, řečený Horka), kterému patřila cerhenická 
tvrz za časů krále Jiřího z Poděbrad. V Jiříkově vojsku, které dobylo Prahy, byl i Bernart z Cerhenic. Jím končí řada těch, kteří se po zdejší tvrzi jmenovali.
Ve 14. století se v Cerhenicích a Dobřichově pěstovala vinná réva.
Když Jan Hůrka zemřel, připadla roku 1474 tvrz i ves králi Vladislavovi a od něho si ji pro sebe a svého syna Hynčíka vyprosil Bernart Bírka z Násilí. S tím se však nechtěla vdova po Janu Hůrkovi Eliška ze Střížkova smířit a u dvorských úředníků hájila své nároky tak obratně, že jí po roce tvrz připadla zpět. Znovu se vdala, vzala si pána z Dražovic a měla s ním syna Mikuláše. Jejím třetím mužem se pravděpodobně v roce 1481 stal Kryštof Košín z Košíně, který pak byl pánem na Cerhenicích v letech 1481-1493.
Mikuláš Cerhenský z Dražovic se do Cerhenic vrátil před rokem 1504. Roku 1512 založil velký rybník Klenot mezi Dobřichovem a Cerhenicemi. Jeho délka byla přibližně 3,2 a šířka 1,3 km, plocha asi 416 ha. Kromě Cerhenic mu patřily také dům a dvůr v Kolíně, dům v Praze, vsi Dobřichov, Lipec, Radovesnice a Domanovice, dvůr v Pečkách a Ratenicích a krčma v Blince. Nakonec se zadlužil tak, že téměř o všechno jmění přišel. Jeho matka Eliška ze Střížkova si však Cerhenice nejen udržela, ale dosáhla i povýšení na městečko.
V roce 1524 sepsala závěť a odkázala svůj majetek vnukům Janovi a Burianovi, synům Mikuláše. Co k majetku patřilo? Tvrz Cerhenice s poplužním dvorem, s dědinami, lukami, štěpnicemi a vinicemi, s rybníky, lesy a vrbinami, celé městečko Cerhenice, Popovice, dnes už dávno zaniklá ves u Velimi a dvory v Cerhýnkách, Ratenicích a Pečkách. Pokud by vnuci Mikuláše předčasně zemřeli, měly Cerhenice připadnout Jindřichovi z Košíně, jejímu synovi z manželství s Kryštofem z Košíně. Mikuláš měl celý majetek spravovat do konce svého života.
Mikuláš z Dražova měl kromě synů i dceru Alenu, kterou si vzal za ženu David Střela z Rokyc. Patřilo mu několik statků a dvorů a roku 1550 převzal od Aleniných bratrů Cerhenice. David Střela neměl jako zeman dobrou pověst a patřil mezi výtržníky a rváče. Jeho statky Cerhenice, Krucemburk a Štěpánov po něm zdědil syn Mikuláš Střela.
V roce 1592, krátce před svou smrtí, sepsal Mikuláš Střela závěť. Od krále Rudolfa II. měl dovoleno, že svým majetkem může nakládat libovolně. Stanovil proto, že v případě jeho smrti bude až do dospělosti synů Davida a Purkharta spravovat Cerhenice jeho žena Johanka ze Sloupna. Josef Tůma v knize Paměti osad na Kouřimsku, vydané v Kolíně roku 1915, k závěti dodává: O synech svých ustanovil, aby každý z nich v deseti nebo ve dvanácti letech ven ze země dán byl a to v místa náležitá, kdež by učení podobojí dobré a křesťanské bylo. Který ze synů doroste, měl se hned statku ujati a vydati matce polovinu svršků a klenotů.
Paní Johanka spravovala Cerhenice až do roku 1602, kdy se také znovu provdala. K Cerhenicím již tehdy patřily celé Ratenice.
Od roku 1588 měla v Cerhenicích sídlo Jednota českých bratří. Poznávacím znamením byla podoba beránka v prstenu. Správcem sboru byl od zmíněného roku až do své smrti v roce 1605 bratr Pavel Černý. Jednota českých bratří vznikla v 15. věku v lidu selském. Svou věrouku založila na spisech Petra Chelčického... Byli stíháni, Pikartů jim přezdíváno, ale přece jich stále přibývalo. Své chrámy měli v Bydžově, Chlumci, Cerhenicích, Brandýse a Mladé Boleslavi. Pod ochranou pánů Krajířů z Krajku i zámeckých hejtmanů v Lysé a Poděbradech, též též vrchností po vsech, dosáhli v první polovici 16. věku v Polabí největšího rozkvětu. Stráň, kde chrám stával, posud se zve Na beránku, píše František Čečetka v knize Zlatý prut z roku 1913.
Mikulášův syn David nežil dlouho. Studoval v Londýně a v roce 1598 zemřel na „horkou nemoc“. Cerhenice pak spravoval Purkhart (někdy je uváděn také jako Purkhardt nebo Burkhardt) Střela z Rokyc. Otcovské statky ještě rozmnožil a na místě staré tvrze vybudoval nové panské sídlo. Dosvědčoval to letopočet 1618 nad hlavním vchodem. Novému sídlu se říkávalo také zámek. Stál na pokraji rybníka, hlavní průčelí bylo obráceno k jihu do zahrady, nazývané Kořenářka. Josef Tůma místo začátkem 20. století navštívil a popsal: V přízemí nalézáme mohutně klenuté sklepy a krásnou, rozsáhlou místnost 24 x 9 metrů, úhledně sklenutou na pilíře středem postavené, druhdy za čeledník sloužící. V prvém patře vstoupíme z chodby do prostorných klenutých pokojů a dále do mázhausu o trámovém stropě. Odtud vedou kované dveře do komor, z nichž větší otevírá se k severu do čtverhranné, ze stavby napolo vystupující věže. U okénka věže spatřujeme v omítce vyškrábané nápisy: ANNO 1659. DNE 15 JANUAR DOSTAL SEM SE JAK ZIV DO ZALARE SKRZE POCHLEBNIKA LHARE ZUSTAVAL SEM V NEM 9 NEDIEL A 3 DNI ZAPLAT PAN BUH... Okenní rámy venkovské jsou z červeného pískovce nučického a na zdech leckde postřehneme stopy škrábaných ozdob spirálovitých. Vrchní patro zámku a věže bylo prý sneseno. V údolí nad zámkem bývaly 3 rybníky a výtok jejich odděloval zámek od příjezdu, jak posud lze rozeznati.
Na Hromnice roku 1611 se na Pražském hradě sešel generální sněm. Purkhart Střela z Rokyc je tu uváděn již jako příslušník panského stavu. Byl také jmenován mezi pány, kteří měli podle usnesení stavů a po dohodě s císařem „pro nynější nebezpečí“ vyzvednout 6. února 1611 na Karlštejně korunu, klenoty a privilegia a převézt je na Pražský hrad.
Koncem ledna 1613 přijel do Cerhenic Šimon Podolský, "císařův služebník v umění geometrickém a měřič zemský v Království českém", aby změřil obvod a zakreslil polohu rybníka Klenot. Mapu nadepsal Rybník Klínot jinak Cerhenský řečený. Měl tehdy obvod 6,5 km a byl 3 metry hluboký. Na mapě z roku 1781 je jeho rozloha ještě menší a je označený podle domku při výpusti česko-německy jako Domek Teich - tedy Domecký rybník.
V době povstání české šlechty proti Habsburkům se roku 1618 Purkhart Střela postavil na stranu nekatolických stavů, měl ve stavovské vládě dokonce funkci komisaře. O rok později podpořil volbu kalvína Friedricha Falckého za čského krále. Odbojné české stavy však byly katolickým vojskem v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620 poraženy a Friedrich Falcký uprchl s celým dvorem ze země. Purkhart Střela nepatřil mezi předáky "ohavné rebelie" ani mezi 27 českých pánů, kteří byli 21. června 1621 popraveni na Staroměstském náměstí. Ale jako celá řada dalších účastníků odboje byl odsouzen ke ztrátě všeho jmění. Císař Ferdinand II. mu však udělil 3. listopadu 1622 milost a tvrz s městečkem Cerhenice, Štěpánov a Krasoňovice, zámek a městys Krucemburk, tvrz a ves Libodřice a starý dvůr v Ratenicích propůjčil do takzvaného manství, což Purkharta zavazovalo k věrnosti a k pomoci ve válce.
Císařským patentem z 9. dubna 1624 byla v zemi zakázána nekatolická vyznání. Mezi kolínskými měšťany byla většina nekatolíků. O rok později se dověděli, že mají čtyři měsíce k obrácení na správnou víru, jinak se musí z města vystěhovat.
Purkhart Střela zemřel roku 1627 a byl pohřben v dobřichovském kostele. Jeho žena Sabina, rozená z Vchynic, vychovávala děti v náboženství katolickém. Dosáhla tak toho, že statek Cerhenice byl v roce 1629 vyňat z manství a opět zapsán do zemských desek. Přežila svého muže o pouhé tři roky a jmění odkázala synům Rudolfovi a Vilému Oldřichovi, kteří si roku 1638 otcovské dědictví rozdělili.Vilém Oldřich Střela získal statky Cerhenice, Ratenice a Štěpánov, jeho bratr zbytek. Ve smlouvě o dělení je záznam o robotních povinnostech poddaných na cerhenickém panství: Povinni jsou, kde se jim poručí, seno a votavy voziti, na popluží panském na zimu i na jaře vorati a vláčeti; jsou též povinni obilí do stodoly panské voziti, konopí trhati a proso plíti, hnůj ze dvora na dědiny panské voziti, ovce pásti a sříhati, při této povinnosti se jim strava dává. Z té doby se také dochovalo první jméno kantora v cerhenické škole – Jana Podskalského.
Třicetiletá válka, která začala zmíněným odbojem českých stavů, postihla i Cerhenice. Panství bylo císařským i nepřátelským vojskem několikrát vypleněno, požáry zničily většinu stavení.
Z roku 1648 pochází první zmínka o cerhenickém hostinci.
V Soupise poddaných podle víry z roku 1651 uvádí Vilém Střela z Rokyc na celém cerhenickém panství 120 osob, děti byly zapisovány až od deseti let. Katolíků bylo jen 52, ostatní zaznamenává jako nekatolíky "s nadějí na obrácení". Na panském dvoře v Cerhenicích a Ratenicích bylo z 38 lidí pouze 9 katolíků. Jaká povolání se tehdy na tvrzi a ve vsi vyskytovala? Hofmistr, kuchař, písař, sládek, zahradník, šafář, ovčák, pacholek, děvečka, kovář, ouředlník, kramář, sedlák, podruh, chalupník, tkadlec, tesař. Příjmení ještě nebyla obvyklá, křestní jméno doprovázela jen vyjímečně: Jan Tesař byl skutečně tesařem, Jiří Lenoch podruhem, tedy nádeníkem u sedláka, Matěj Kloud zahradníkem, Jan Svoboda sedlákem.
Opatření proti nekatolíkům znovu pokračovala po třicetileté válce. Na Kouřimsku už ve většině panství převládali katolíci, v Cerhenicích bylo více nekatolíků. Museli ukrývat protestantské knihy, občas pořádali tajně mše.
Berní rula z tehdejší doby uvádí, že nejvíce strychů půdy měl ze sedláků Pavel Bohanský (84), pak Lukáš Syrovej, Jan Jiřínek a další. Sedláků bylo celkem 15, měli dohromady 46 potahů, 55 krav, 24 jalovic, 84 ovcí a 37 sviní. Chalupníci, například Tomáš Čihař, pavel Kozel, Jakub Čert, Václav Hořčička další čtyři neměli potahy, ale 25 krav, 14 jalovic a 13 sviní. Dohromady jim úředníci napočítali necelých 60 strychů pozemků, stejně jako vlastnil třeba Mikuláš Němec nebo Jiřík Choděra. Jitro (strych) představoval 28,372 aru, ar je 100 m˛.
V roce 1661 začal psát dobřichovický farář Jiří Ignác Petricius Mšenský první matriku. Obsahuje jména pokřtěných dětí, jména snoubenců, kteří byli v kostele oddáni, i "Album mortis, to jest knihu poznamenání všech v Krista věřících dušiček, kteréž jsou... nad Dobřichovem prostředkem smrti z tohoto světa vykročily a tu při témž kostele své kosti složivše, na den svého oslavení očekávají". Časem setřelá místa jsou mnohdy nečitelná, některé zápisy téměř úplně zmizely. Zajímavé je procento nemanželských dětí, i přes veškeré tehdejší církevní i světské tresty (ztráta podílu na chalupě pro děvče "zmrhané", zápis incognito v kolonce pro otce). Alespoň jeden příklad z knihy křtů: Dne 19. Novembris 1679 pokřtěn syn Ondřej, otec poběhlý. Kmotr: Jiřík Charvát z Cerhenic, Jan Čermák z Malých Cerhýnek, Mandalena, Samuela Procházky dcera.
Kromě dobřichovického kostela, o němž se první zmínka objevuje již v roce 1352, byly soukromé kaple v radimském a cerhenickém zámku.
Vilém Střela neměl se ženou Johanou Ludmilou potomky. V roce 1667 prodal statek Štěpánov a usídlil se trvale v Cerhenicích. Roku 1678 se mu podařil mimořádný čin - u císaře Leopolda I. vymohl pro své poddané výsadu na čtyři trhy výroční (na svatého Matěje, Vojtěcha, Víta a Václava) a týdenní trh ve středu. Originál listu je uložen ve Státním okresním archivu v Kolíně.
V polovině prosince 1686 zrušil Vilém Oldřich Střela deset let starou závěť a nechal sepsat závěť novou. Pominul v ní své strýce Františka Oldřicha a Václava Norberta z Vchynic a tetova a statek Cerhenice a Ratenice, část Nesměně i Kravařský mlýn odkázal Adolfu Vratislavovi hraběti ze Šternberka, pánu na Zásmucích, Hošticích, Maloticích a Pučerách. Proč k nečekané změně došlo? Důvodem byl dlouholetý spor, který vedl Vilém Oldřich Střela kvůli dědictví po svém bratru Rudolfu Václavovi, který zemřel svobodný už v roce 1650 a odkázal Krasoňovice jezuitům a Krucemburk s Libodřicemi své sestřenici Marii Alžbětě Berkové z Vchynic. S tím Vilém Oldřich Střela nsouhlasil, u zemského soudu svůj nárok prosadil, dvorní kancelář však rozhodnutí jeho bratra potvrdila. Na soudní výlohy obětovala hodně peněz i Johanna Ludmila Střelová. Konečné rozhodnutí mělo neblahý vliv na její zdraví, posléze onemocněl také Vilém Oldřich Střela. Proto se v nové závěti rozhodl pominout veškeré příbuzenstvo a odkázal své jmění člověku cizímu. V dobřichovickém kostele kromě toho složil částku, za kterou bude každý pátek a sobotu za jeho duši sloužena mše. Nařídil také, aby šest chudých poddaných z jeho panství dostalo týden co týden po sedmi krejcarech. Za to se museli každou sobotu před obrazem Panny Marie na schodišti cerhenického zámku modlit růženec. Pán na Cerhenicích zemřel jako poslední svého rodu roku 1689.
Po smrti hraběte Adolfa Vratislava ze Šternberka začátkem září 1703 zdědil Cerhenice jeho syn František Damian. K panství patřily chmelnice, tři rybníky, tři mlýny mimo Cerhenice, několik krčem a domy v Cerhenicích, Dobřichově, Radimku a Přebozech. V roce 1718, rok před smrtí Františka ze Šternberka, sídlili v Cerhenicích jen hospodáři, kteří měli různý počet strychů půdy. Řemeslníci měli chalupy na Novém Městě, mezi nimi i švec Jan Friedštejnský, předek slavného zápasníka Gustava Frištenského.
V roce 1718 lehlo celé městečko popelem, říká Josef Tůma v Pamětech osad na Kouřimsku. V nálezu Tereziánského katastru, soupisu poddanské půdy z roku 1719, je však uvedeno, že městečko vyhořelo jen částečně. Katastr uvádí 18 hospodářů, díky výhodné poloze na vídeňské zemské silnici 13 řemeslníků, jednoho šenkýře na panské hospodě a 6 chalupníků. Chmelnice měla v roce 1713 rozlohu 2,2 strychu, vinice však byla podle zmíněného katastru již 24 let pustá a zarostlá travou.
Nástupcem hraběte Františka Damiana se stal František Filip hrabě ze Šternberka. Když dospěl, ujal se 12. října 1729 Zásmuk, Chocenic, Častolovic i Cerhenic s Ratenicemi a připojil k nim také Břežany. Žil většinou v cizině, kde zastával důležitá vyslanecká místa. Jeho manželka Leopoldina nechala v roce 1734 za 1052 zlatých postavit na Beránku kostelík sv. Jana Nepomuckého. Hlavní oltář z roku 1853 představuje sv. Jana Nepomuckého, kterému je kostel zasvěcen, po jeho stranách jsou sochy sv. Václava a sv. Leopolda. Nad vchodem a na hlavním oltáři nalezneme znak hraběnky Leopoldiny ze Šternberka a hraběte Františka Filipa. Jeden zvon pocházel z roku 1747, druhý byl přelit ze staršího puklého zvonu. Kostel vysvětil v roce 1735 poděbradský děkan Antonín Gottfried Molinari.
O pískovcovou sochu Panny Marie na náměstí se v roce 1745 také zasloužila Marie Leopoldina ze Šternberka.
Císařovna Marie Terezie chtěla v Praze na Hradčanech založit Ústav šlechtičen a rozhodla, že bude podporován z výtěžku hospodaření panství Cerhenice, Karlštejn, Ledeč a Milín. Byl určen pro „chudobné šlechtické slečny z vyšších stavů“. Proto koncem listopadu 1757 pověřila hraběte Filipa Krakovského z Kolovrat a ten cerhenické panství za 230 000 rýnských zlatých od hraběnky Leopoldiny ze Šternberka, která zastupovala svého muže hraběte Františka Filipa, zakoupil.
V berní rule, soupisu pozemků za účelem zdanění, zahrnoval velkostatek 1171 strychů půdy, 19 osedlých (sedláků) a 5 míst – Cerhenice, Ratenice, Radimek, Blinku a Nučice. V červnu 1757 proběhla bitva u Kolína. Z vrchu u Nové Vsi ji sledoval i král Friedrich Falcký. Rakouský maršál Leopold Daun zvítězil nad pruským králem, který ztratil na 13000 mužů. Den se stal "znovuzrozením habsburské monarchie" a přinesl i osvobození Prahy z nepřátelského obležení.
O rok později, 17. července 1758, se v Cerhenicích narodil průkopník české historiografie, básník a prozaik, znalec hudby, překladatel, správce strahovské knihovny a archivu a člen Královské české společnosti nauk Jan Bohumír Dlabač.
V roce 1791 začala stavba nového cerhenického zámku. Žádné podrobnější zprávy nebo doklady o stavbě se v archivech ani odborných publikacích zatím nepodařilo nalézt. Jiné prameny uvádějí dokonce letopočet 1770 nebo 1797… Soupis šlechtických rodin, jejichž příslušnice žily v pražském Tereziánském ústavu šlechtičen, zmiňuje známá jména, například rod Kinských z Vchynic a Tetova, Kolowratů Krakovských, Lažanských, Martiniců, Radeckých, Schaumburgů, Vratislavů z Mitrovic, Žerotínů. Některé šlechtičny mohly v letním období pobývat na cerhenickém zámku.
Za selského povstání v březnu 1775 táhli sedláci od Pardubic ku Praze a udeřili také na cerhenský zámek. Přinutili vrchnostenské úředníky, aby jim vydali potvrzení, že na poddaných už nebudou vyžadovat žádnou robotu. Povstání uspíšilo vydání robotního patentu Marie Terezie v roce 1775. Následně byl vydán příkaz, aby všechny pozemky a luka při císařských, nadačních a městských dvorech byly rozděleny na menší usedlosti. Týkalo se to také cerhenického a ratenického dvora. V roce 1789 byla robota nahrazena peněžitými dávkami. Tehdy bylo obvyklé, že sedláci robotovali s koňmi tři dny v týdnu a od svátků sv. Jana do Václava museli vykonávat ruční robotu rovněž tři dny v týdnu. Chalupníci robotovali ručně dva a půl dne týdně, domkáři a podruzi 13 dnů v roce. O novém robotním systému (podle ředitele císařských panství a dvorního rady Františka Antonína Raaba se mu říkalo raabovský nebo také raabizace) se zmiňuje písmák František Vavák z nedalekých Milčic ve svých Pamětech: Dne 28. prosince 1776 v sobotu oznámeno na zámku poděbradském i na jiných císařských panstvích, že již od nového léta všecka robota přestane a více odbývati se nebude. A k roku 1777: Na zdejším panství i jiných císařských panstvích ti, kteří ode dvorů pole rozebrali, na překot sobě stavení stavěli… v kraji tak vznikla řada nových vsí.
Roku 1791 vydal Josef II. toleranční patent o náboženské snášenlivosti. V Cerhenicích se tak svobodně přihlásilo k evangelické církvi 6 obyvatel s rodinami. Před vydáním patentu byli evangelíci označováni jako kacíři nebo bludaři. Například v roce 1771 byl pro podezření z příslušnosti k jiné církvi tvrdě vyslýchán švec Vojtěch Sojka z Cerhenic. Navštívil ho jezuita Vít Šantl a zabavil Špalíček Kašpara Motěšického ukrytý ve střeše a Modlitby s přípravou k smrti Jana Tasicia, schované v posteli pod slámou. Ve stejném roce sdělil dobřichovský farář biskupské kanceláři do Prahy, že Jan Mirovský z Ratenic se přiznal k přechovávání a čtení kacířských knih a že svého činu hořce litoval. K přechovávání zakázaných českých knih se přiznala také vdova po Martinu Mendlovi z Cerhenic.
Císař Josef II. býval lidem nazýván osvíceným a pokrokovým panovníkem. Jedním z jeho významných činů bylo zavedení nového katastru, který dostal jméno josefínský. Cílem bylo zavedení popisných čísel všech usedlostí a označení pozemků a lesů topografickými čísly.Ve starých pozemkových knihách bylo například pole Jana Němečka označeno tak, že "leželo mezi polem Matěje Kolaříka a loukou vdovy Haramzový" nabo louka Františka Bradáče se nacházela "mezi panským vrchnostenským polem a porostlinou Jana Králíčka". Usedlosti na venkově nesly jméno prvního známého držitele gruntu, i když se třeba z obce již dávno vystěhoval, nebo jeho rod ve vsi vymřel.
V Cerhenicích začalo pořizování katastru 22. června 1785. Pro zavedení katastru Josefa II. byly pořízeny zvláštní knihy, do nichž zapisovali úředníci v přítomnosti zůstupců obce všechna data, získaná měřením. Cerhenickou obec zastupoval Jan Mezkař, rychtář, Pavel Vlasák, starší obecní a tři zvolení zástupci - Matěj Honejsek, Matěj Taránek a Jan Kopecký. Poslední dva neuměli psát. Do knihy bylo zapsáno popisné nebo topografické číslo, jméno držitele usedlosti nebo pozemku, výměra podle sedláků na sáhy, výměra úřední na jitra a sáhy s udáním výnosu obilí na měřice (žita, ovsa, ječmene a pšenice), výměra luk s výnosem sena a otavy na centýře, výměra vinic a lesů s výnosem dřeva měkkého nebo tvrdého.
Cerhenice byla obcí katastrální, připojenou obcí Radimek. Pro názvy pozemků byla vybrána jména již vžitá a po staletí používaná. Samotné měření bylo poměrně nepřesné, úředníci používali latě dlouhé jeden sáh a řetízku dlouhého 10 vídeňských sáhů. Výsledky každodenní práce museli večer podepsat zástupci obce a vrchnosti. Dnešní popisné číslo 1 však nemusí označovat nejstarší dům v obci. Úředníci totiž postupovali tak, že za základ popisu domů označili jeden dům na náměstí nebo návsi a od něho pokračovali s číslováním většinou dokola kolem návsi tak, až přišli opět k domu označenému číslem 1. Když dokončili práci na návsi, očíslovali domky, stojící porůznu v jiných částech obce.
Z dobřichovického kostela vycházela několikrát do roka náboženská procesí do Cerhenic a Ratenic. Například 7. května 1826 zaznamenal tehdejší farář do pamětní knihy: Srdečná radost byla to pro mě, že lid katolický tak hojně a horlivě této pobožnosti se zúčastnil. Celý předcházející týden každého dne na sta kajících k sv. pokání přistupujících se počítalo, a pak při procesí takové množství lidu bylo, že první pod vrchem u Cerhenic a zadní pod vrchem u Dobřichova byli a všichni po dvou v řadách největším pořádku šli.
Do roku 1843 se městečko rozrostlo na 130 domů a 815 obyvatel. V blízkosti Ratenic, na území bývalého Domeckého rybníka, bylo 1. října započato se stavbou železnice. Zásluhou ředitele statku Jakuba Webera a dobřichovského faráře Karla Hůlka byla na pozemku vrchnosti postavena nová dvoutřídní škola.
První parochod, tedy vlak z Olomouce do Prahy měl oficiálně vyjet 20. srpna 1845, zkušební jízdu parovozem však inženýr Jan Perner řídil už 4. srpna. Pravidelné jízdy vlaku byly zahájeny 1. září a brzy se ukázalo, jaký význam pro všechny přilehlé obce, městečka a města železniční trať má a bude mít i v budoucnu.
Přichází revoluční rok 1848. Poddaní z cerhenského panství zaslali 21. května Národnímu výboru v Praze požadavek, že chtějí být zbaveni všech závazků a jiných břemen. List za ně podepsali cerhenický sedlák Jan Žert a ratenský rychtář Tomáš Zourek. Císařským patentem z 28. března 1848 byla zrušena robotní povinnost nejdéle do roka, to znamená do 31. března 1849, a to za „přiměřenou náhradu“. Slovo nejdéle si většina sedláků vysvětlila tak, že přestali robotovat okamžitě, z kostelů zavlály prapory a lidé zpívali písně o konci roboty a „Loučení se sedláka s pánem“. Nejen to – na panských polích se pásl selský dobytek, kácelo se dřevo ve vrchnostenských lesích, pořádaly se výlovy panských rybníků i hony. Byl to smutný rok 1848 a 1849… Nejen bolestné, ale spolu směšné to bylo, když lidé, totiž domkáři a podruzi o pole farní se napřed dělili a mezi sebou prali a bili. Pole pobrali, desátky již nikdy neodváděli, stěžoval si dobřichovský děkan Hůlek.
Už v 1. polovině 19. století se v Polabí rozšířilo pěstování cukrovky. Byly proto vysušeny četné rybníky, mezi nimi i Klenot. V tomto případě však byla dalším a možná rozhodujícím důvodem stavba železniční tratě Praha-Olomouc. Na vojenských mapách z roku 1851 je již trať zakreslena, zmizel les na dobřichovské straně, který byl na mapách o deset let starších. Jediný svědek někdejšího rybníka, dům nedaleko trati mezi Cerhenicemi a Pečkami, zůstal stát dodnes.
V roce 1864 byl založen Rolnický cukrovar. První kampaň proběhla o tři roky později.
V prusko-rakouské válce utrpěla 3. července 1866 rakouská vojska rozhodující porážku v bitvě u Hradce Králové, přesněji u Sadové. Pruské vojsko pak postupovalo od 8. července směrem ku Praze.
V roce 1868 se na okresním zastupitelství v Kouřimi poprvé jednalo o stavbě nové okresní silnice z Ratenic do Cerhenic a z Cerhenic k hranicím kolínského okresu u Velimi.
V roce 1877 vypukl v obci velký požár. Hořelo u Horelů, Voláků a Němců. Stavení krytá šindelem a došky zcela shořela, oheň se podařilo uhasit až k ránu. Vody byl nedostatek, muži ji čerpali rumpálem, vylévali do džberů a nosili k ohni. Hasit pomáhali i dělníci z cukrovaru s ruční čtyřkolovou stříkačkou, kterou zapůjčil nový majitel cukrovaru Albert Šebetovský. Obsluhovalo ji na každé straně šest mužů. Vodu čerpali z rybníčku u cukrovaru. Požár přispěl v roce 1878 k ustavení Sboru dobrovolných hasičů.
Podrobný seznam míst v Čechách, vydaný c. k. statistickou kanceláří ve Vídni roku 1885, uvádí, že v Cerhenicích včetně Cerhýnek a Radimku bylo už 227 domů a 1678 obyvatel, z toho katolického vyznání 1534, protestantského 112 a izraelitského 32. V samotných Cerhenicích stálo 163 domů s 1215 obyvateli. Pouze dva obyvatelé byli německého původu. Za deset let přibylo podle Úplného místopisného slovníku království českého v městyse Cerhenice 6 domů a jediný obyvatel.
V roce 1880 měly Cerhenice při sčítání lidu 1295 obyvatel, Cerhýnky 419 a Radimek 71. Obecní zastupitelstvo podalo na c. k. poštovní ředitelství žádost o zřízení poštovního úřadu. Nejbližší úřad byl zatím ve Velimi. Ve stejném roce začal v Cerhenicích ordinovat obecní lékař. Lékař bude povinnen léčiti obecní chudé zdarma a taktéž zdarma ohledávati mrtvoly chudých domácích. Obecní zastupitelé usilovali dlouhá léta o postavení nádraží. První žádost z roku 1882 vrchní ředitelství státní dráhy prostě zamítlo. V dalších letech obecní zastupitelstvo žádost několikrát zopakovalo, jednou odpověď zamítavá nebyla, ovšem obec by musela na stavbu přispět částkou 45 000 zlatých. Tolik peněz samozřejmě neměla. Nepomohly ani deputace pravidelně vysílané do Vídně, ani snaha získat podporu od různých institucí.
Začátkem roku 1886 se sešla Hospodářská besídka Cerhenická. Vytkla si velký úkol, velký cíl - zachránit cukrovar. Už po pěti letech provozu došlo roku 1872 k úpadku a provoz byl zastaven. V roce 1877 cukrovar koupil velkostatkář Albert Šebetovský, ale ani on neuspěl.
V květnu vyšla v Kolínských listech výzva "Jakým způsobem lze zachovati cukrovar Cerhenický rolnictvu našemu". Uvažovalo se o založení společnosti, která by ho zakoupila. Cukrovar Cerhenický, stojící v úrodném zlatém pruhu polabském, mající výhodné spojení železniční, silniční s okolím nejširším, vzorně zařízený, nejnovějšími stroji opatřený, možno nyní koupiti za tak nízkou cenu, že jeho další rozkvět vůči jiným závodům, které mají s ohledem na velký kapitál základní mnohem stíženější stanovisko než by měl tento, úplně pojištěn jest!
Další přesvědčující článek se objevil ve stejném listě o dva měsíce později. Cerhenický cukrovar jest ústav pro širší kraj polabský veledůležitý... Zakoupení ze strany rolnictva má mnoho nepřátel na konkurenční nesnášenlivosti vzniklých... Do neděle bylo upsáno 340 akcií po 200 zlatých, to znamená 68 000 zlatých. Máme plnou víru v našince, že cerhenický cukrovar ani "vykuchati" ani do cizáckých rukou padnouti nenechají.
Ovšem víra nestačila, cukrovar v roce 1888 získal pražský velkoobchodník M. B. Kohn, který si v roce 1905 změnil příjmení na Kahler. Podle Chytilova úplného adresáře Království Českého byli před rokem 1912 společníky cukrovaru Maxmilian rytíř Kahler, Felix rytíř Kahler a Viktor rytíř Kahler. Ředitelem pak Jakub Epstein, cukrmistrem J. Láša.
V roce 1899 dostal Hasičský sbor konečně novou stříkačku.
Fantasie lidská sotva dovede domysliti se těch muk a úzkostí, co jich vystálo na tisíce rodin v minulých dnech a nocích. Leč k jakému životu procitli? Domov jejich zpleněn, sady zpustošeny, celá sklizeň zničena, tím jejich zdroj obživy jim uloupen… Tak líčí kronikář 2. září 1890 kruté povodně a krupobití, které zničily celou úrodu.
Úplný adresář a popis politického okresu kolínského z roku 1902 uvádí počet domů 194 a 1265 obyvatel. Starostou byl tehdy František Horel, radními František Veverka, Josef Kail, Jan Procházka a Jan Čermák. K obci patřila osada Radimek. Řídícím učitelem v pětitřídní škole byl František Nekvasil, poštmistrem M. B. Kohn, spolumajitel cukrovaru, sládkem v pivovaru František Brejška. V městyse bylo pět hostinských - Břichňáč, Hobl, Horel, Růžička a Volák, dva řezníci, pět obchodníků a dva trafikanti. Velitelem sboru dobrovolných hasičů byl František Horel, přednostou zastávky rakousko-uherské státní dráhy Václav Přibyl.
V roce 1902 byla obec připojena k nově zřízenému okresnímu soudu v Pečkách a obecní zastupitelé to považují za prospěšné a důležité: Naše obec leží na hranici okresu kouřimského a jest od Kouřimi vzdálena 2 a 1/2 hodiny cesty pěšinami, povozem silnicí 4 hodiny. V zimní pak době stává se závějemi cesta neschůdnou a kdo volán k soudu musí po silnici jíti a jest mu konati cestu celé 4 hodiny... Od Peček obec zdejší chůzí toliko 3/4 hodiny vzdálena jest a kromě toho má patero denní spojení dráhou. Každý volaný občan k c. k. soudu do Peček může svoji záležitost vyříditi za dobu kratší, polodenní a může se věnovati dále ku spravování svého hospodářství...
Rok 1904 byl suchý. Celé jaro téměř nepršelo, obilí předčasně uzrálo, skoro všechno hluché, píše kronikář. Obecní zatupitelstvo urguje svou žádost o subvenci na stavbu okresní silnice k Sokolči, aby „z ohledu na letošní bídu a nouzi dělnému lidu a rolnictvu výdělek poskytnouti býti mohl.“
Novým správcem velkostatku se stal od 1. ledna 1904 František Rosipal (někdy se psal také Rossipal), dosud lesník na velkostatku v Ledči. Na schůzi zastupitelstva 23. března 1906 oznámil František Veverka úmrtí starosty Františka Horela, který úřad zastával 29 let. Na obecním úřadě byly vyvěšeny černé prapory na znamení smutku. Novým starostou byl za deset dní zvolen dosavadní radní Veverka.
V čele zámku proveden Aloisem Vedlichem v oleji obraz hradu Karlova Týna a nad tímto umístěn letopočet původního vystavění zámku 1797 a 1907, kdy restaurace jeho byla provedena, zaznamenává Pamětní kniha cerhenického velkostatku.
V květnu 1910 bylo rozhodnuto, že plán na stavbu hřbitova zhotoví Jan Funda, stavitel z Plaňan. Vlastní stavbu pak provedl zednický mistr Václav Dlabač z Velimi. V Praze byla pořádána zahradnicko – ovocnářská výstava. Velkostatek se zúčastnil exposicí ovoce, zavařenin a sušených výrobků a plánkem sušárny ovoce a byl vyznamenán stříbrnou plaketou a dvěma diplomy, chlubí se právem Pamětní kniha velkostatku. 19. května se v Cerhenicích narodila významná divadelní a filmová herečka Blanka Vedlichová-Waleská. Činnost zahájila tělovýchovná jednota Sokol.
V srpnu 1911 byl obci předán nový hřbitov. Konečně začala stavba silnice k Sokolči, dokončena byla až v roce 1919.
Kolem využívání hřbitova pak vznikly dlouhé dohady. Podle původního záměru měl být katolický a obecní. Ředitel cukrovaru a člen obecního zastupitelstva Jakub Epstein s Josefem Sixtou nesouhlasili, aby stavba byla hrazena z rozpočtu obce, aby na ni tudíž přispívali i příslušníci jiného vyznání. Především někteří velcí sedláci byli evangelíci. Nakonec obecní úřad v roce 1915 rozhodl, že o náklady na zřízení a udržování hřbitova se budou podílet pouze obyvatelé katolického vyznání. Ale ani to nebylo konečné řešení - v dubnu 1917 rozhodl C. k. nejvyšší správní soud ve Vídni, že hřbitov je obecní a z obecních peněz také budou všechny náklady hrazeny.
V září 1912 se poprvé hovořilo o zavedení elektřiny do obce. Plán a předběžný rozpočet předložila firma Křižík Kolín. Zastupitelé zatím váhají: "Odkládá se na pozdější dobu až bude celý hlavní proud skrze obec zaveden a jak se to osvědčí".
Ale nabídka byla lákavá a obec nechtěla zůstat stranou pokroku. O rok později přednesl zastupitelům obšírnou zprávu o návrhu elektrického osvětlení poštmistr Jaroslav Linder a 3. dubna 1914 obecní zastupitelstvo rozhodlo o zadání prací již zmíněné kolínské společnosti Křižík. Ta podle smlouvy provede vlastním nákladem nejen primární přípojku a transformační stanici, ale i sekundární síť včetně veřejného osvětlení a všechny přípojky k domům, pokud vedou na obecních pozemcích a soukromník se přihlásí do tří měsíců od přijatého usnesení, tedy od 3. dubna 1914.
Českobrodský časopis Naše hlasy přinesl v sobotu 23. srpna 1913 článek o slavnostním otevření "Sokolny cerhenické" minulou neděli. V předvečer uspořádána byla akademie za spoluúčasti kvarteta z Prahy a sesterské jednoty kolínské...Ačkoli bylo počasí velmi nepřívětivé, vydařila se akademie velmi slušně a to jak účastí obecenstva, tak uměleckým provedením všech čísel... Druhý den vyšel průvod s kolínskou hudbou v čele od školy a zúčastnilo se jej 7 jednot, celkem 104 bratří v kroji. Ačkoli drobný deštík neustával, odebral se průvod na cvičiště, kde za příznivých okolností bylo by se mohlo rozvinouti pěkné cvičení s hrami a zábavou, leč byla provedena jen část. Část cvičení ponechána pro krytou místnost, neboť obětavost cvičící mládeže nejevila se jen v planoucích lících, nýbrž i v zamazaných kolenech a zádech... Při hojně zásobeném buffetu působila asi 30 místních děvčat a paní při prodeji a roznášení a jejich zásluhou bylo vše vyprodáno až do posledního kousku. Sokolna byla odpoledne i večer plna a věneček protáhl se až do hodin ranních. celkem se slavnost zdařila přese všechny přírodní překážky a tak můžeme referát ukončiti slovy bratra řečníka: Zmokli jsme, ale neklesli jsme...
V neděli 28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn arcivévoda František Ferdinand. Rakousko-Uhersko využilo atentátu k ultimátu Srbsku, po odmítnutí mu vyhlásilo 28. července válku. Srbsko požádalo o pomoc Rusko, Německo se rozhodlo podpořit svého spojence, Rakousko-Uhersko.
Byla vyhlášena mobilizace. Lidé se většinou domnívali, že válka potrvá jenom několik měsíců. Přesto v Cerhenicích vznikl už v prvních měsících útulek pro děti odvedenců, pokladničky pro děti padlých vojáků, ženy pletly punčochy pro vojáky v poli, v obecním domě bylo ubytováno 28 uprchlíků z frontových oblastí. V Sokolovně zřídili nemocnici pro raněné a nemocné vojáky. Omezeny a pak zcela zakázány taneční zábavy i kolovrátkářům zakázáno vyhrávati, říká zápis v obecní kronice. Okresní hejtmanství obci nařídilo, aby ubytovala 28 uprchlíků a poskytla jim otop a stravu. Většinou polští židé byli ubytováni v obecním domě. V&
+420 - 321 792 421
Školská 444, 281 02 Cerhenice
Přihlášení
Facebook