Dobromilice jsou starobylá ves, o které je první písemná zmínka již v roce 1280, kdy tu byl vladycký statek pana Adama z Dobromilic. Počátkem 14. století tu byl ještě dvůr, jehož majitelem se stala olomoucká kapitula. Kromě toho z listiny z roku 1368 se dovídáme o ,,zpupném" dvoře, ležícím u kostela, Kamenném dvoře, o mlýnu    ,,na Stradolce", o mlýnu ,,na Trávníce" a o lázních. Z toho vidíme, že tu nebyl od počátku jeden majitel celé obce, nýbrž několik menších dvorů s větším či menším počtem poddaných. K nim se časem přikupovaly nebo od nich odprodávaly lány, majitelé se hodně měnili prodejem nebo dědictvím, až teprve 1561 a 1563 koupil od pana Jana  z Ludanic značnou část Dobromilic Matyáš Žalkovský, narozený na selském  gruntě v Žalkovicích na chropyňském panství, studovaný a králem Ferdinandem I. roku 1553 povýšený do stavu vladyckého s právem užívati erbu.

Roku 1566 dědina vyhořela a při její obnově pomáhali poddaní z panství vyškovského a pustiměřského dovozem dřeva, cihel a vápna, jak jim nařídila jejich vrchnost olomoucký biskup Vilém Prusinovský. Roku 1593 koupil Jan Žalkovský z Žalkovic od olomoucké kapituly zbytek Dobromilic s 23 poddanými a tím byly Dobromilice sloučeny pod jedinou vrchností, z přímého rodového vlastnictví Žalkovských vzniklo ve vsi to, čemu jsme do nynějška říkali velkostatek. V této době se mluví v Dobromilicích o tvrzi, chmelnici, štěpnici, pivovaru a mlýně. V další době se majitelé panství střídali dědictvím nebo kupem.

Roku 1614 byly Dobromilice prodány za 9.000 zl. mor., r. 1624 za 26.000 zl. Válkou třicetiletou byly velmi zničeny, takže r. 1658 bylo tu 14 t.j. jedna třetina selských usedlostí pustých. Roku 1796 zemský soud prodal Dobromilice Marii Anně, svob. paní z Rychnova za 90.250 zl. Tato se později provdala za hraběte Clama a vybudovala ,,dvorek", zvaný po ní Clamov. Poněvadž zemřela bezdětná, byly Dobromilice jako její odkaz připsány v zemských deskách roku 1835 jejímu synovci Michalu hraběti Z Bukůwky, který r. 1870 prodal statek olomouckému arcibiskupovi kardinálu Fürstenberkovi. Tento jej po 4 letech daroval Katolickému podpůrnému spolku olomoucké arcidiecése, od něhož r. 1888 přešel do majetku Podpůrného spolku kněží arcidiecése olomoucké. Nástupnickou organizací pak bylo Arcibiskupství olomoucké.