Na základě dnešních znalostí můžeme předpokládat, že obec Hartmanice byla osídlena až v rámci druhé kolonizační vlny v rámci tzv. hornické kolonizace. Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1437 – Hartmanic - když císař Zikmund daroval své druhé manželce Barboře Celské věnem panství Svojanov, k němuž náležely i Hartmanice. Je ale pravděpodobné, že obec vznikla již mnohem dříve, v 11. stol.

Dějiny obce i celého kraje jsou spjaty s dějinami hradu Svojanova a Bystrého. Do roku 1583 patřily Hartmanice k svojanovskému panství. Toho roku došlo k trvalému rozdělení panství na díl bysterský díl svojanovský. Hartmanice přešly trvale pod správu bysterského panství až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848.

V dalších letech patřily do obvodu politického okresu Litovmyšl (1848 – 1855), dále do roku 1940 do politického okresu Polička, v letech 1940 – 1945 do okresu Boskovice, pak opět do okresu Polička (do roku 1960) a následně do okresu Svitavy.

Nejstarší dostupné údaje máme v pozemkové knize Hartmanic z roku 1654, kde je o obci uvedeno: „Na kopčitým a studeným položení, půda skalnatá, kamenitá a studená.“

V této době prožívali poddaní bysterského panství přetěžké doby, zuřila třicetiletá válka (1618-1648).

V prvních letech 18. století byly položeny základy nové kaple na návrší u Hartmanic.

V roce 1712 přijíždí na bysterské panství nový majitel Jakub Hanibal III., hrabě z Hohenemsu.

Mimo těžká utrpení způsobená válkou postihovaly naše předky i různé epidemie. Roku 1713 se objevil v našem kraji mor. Do rakouské říše byla nákaza přenesena z Turecka a za krátký čas byla zachvácena morem celá země. Moru podléhal i hovězí dobytek. Ztráty byl obrovské. V Hartmanicích zemřelo 36 lidí. V Dějinách Trpína a okolí čteme: “V tehdejší době živili se lidé v našem kraji povoznictvím. Dojížděli daleko do různých měst se zbožím. Hartmanský občan Jíra Hejtmánek z čp. 15 provozoval obchod s máslem a vejci a dovážel je do Vídně. Při jedné návštěvě v uvedeném městě požádala ho známá žena, která z obav před morem chtěla toto velkoměsto opustit, aby ji vzal s sebou. Předala mu bednu s tím, aby na smluveném místě na ni čekal. Po půldenním marném čekání vydal se na cestu k domovu. Cestou bednu otevřel a zjistil, že jsou v ní součásti oděvu, z nichž po příjezdu do Hartmanic dal šátek pacholkovi souseda Peterky. Ten jej daroval svému děvčeti, které v krátké době zemřelo a s ním dalších 36 osob.

Proto ihned byly uzavřeny hranice bysterského panství, zejména u moravských hranic u Trpína. Po sv. Václavu byly postaveny na moravských pozemcích šibenice, které hlídali strážní, lidem nazývaní „Hasačerti“. bedlivě byla střežena zemská cesta od Ústupa k Trpínu, kde zejména za noci byly činěny pokusy o překročení hranic. Odvážlivci byli chytáni a měli být na připravených šibenicích oběšeni. Stalo-li se tak, není zpráv. O Sv. Václavu roku 1714 byly hranice uvolněny. Téhož roku na památku odvrácení moru byly postaveny sochy sv. Šebestiána a sv. Prokopa v Bystrém.“

Bylo velmi obtížné překonat bídu a zaostalost vesnického lidu. Lidé dobývali v potu tváře chléb, který byl spolu s bramborami (byly do Hartmanic poprvé přivezeny v roce 1739 z Vysokého Mýta) základní potravinou vesničanů.

V druhé polovině 18. století se výrazně zapsala do dějin našeho kraje Marie Rebeka Josefa z Harrachu, rozená z Hohenemsu. Osvícená hraběnka dala v roce 1788 rozšířit bysterskou školu i pro děti z Hartmanic.

Stojíme na začátku 19. století. Z této doby jako dokumenty života v Hartmanicích můžeme uvést 2 zápisy z roku 1804:
„Jiřík Drašar, konšel obce Hartmanice, z NO. 31 prosí vrchnostenský úřad v Bystrém, aby byl z konšelství propuštěn, protože cizího čeledína nemá a tři dny v potažní robotu v týdnu konati musí, tak že neví, zda robotě, konšeltsví nebo svému hospodářství sloužiti má. Dáno v Hartmanicích, dne 16. Julii 1804.“

„Jan Kořínek v Hartmanicích v NO. 43 žádá vrchnostenský úřad o povolení, aby svou sešlou chalupu mohl přestaviti a v ní dvě světnice proti sobě zříditi. 30. Apríle 1804.“

Těžký život našich předků v této době dokumentuje i „Rozpis vojenské dodávky v roce 1805.“ Obec Hartmanice musela odevzdat 204 rakouských měřic žita a 194 měřic ovsa. A v témže roce musela obec vyplatit 15 zlatých na výstavbu zdi kolem bysterského kostela.

V archivních záznamech z roku 1811 čteme, že: “Hartmanští sousedé z No. 25, 26 a 28 prosí hraběnku Marii Valburgu z Harrachu, aby jim milostivě odpustila připadající ouroky na rok 1811, neboť je veliké neštěstí postihlo. Dne 27. Augusti běžícího roku udeřil blesk a všechny tři jejich usedlosti do gruntu vypálil.“

Po porážce Napoleona si naši předkové na několik desetiletí oddechli od neustálých válek a s nimi spojených utrpení. Do tohoto klidu přišlo vytoužené zrušení roboty v revolučním roce 1848. Soudobý kronikář poznamenává, že: „...revolučními událostmi byli drobní lidé přivedeni z míry.“

Koncem 19. století se naši předkové dočkali uklidnění poměrů a zlepšení životních podmínek na vesnici. V Hartmanicích se začínají objevovat nové, obrozenecké tendence. Přesto, že Bystré bylo přirozeným správním a kulturním střediskem, začali představení obce prosazovat zájmy hartmanických občanů přímo ve své obci.

Významným činem bylo založení obecné školy v roce 1867. Tato událost se velmi významně zapsala do dějin obce. Můžeme jen s úctou obdivovat pokrokové snahy obecních představených, kteří i přes značné potíže dokázali zřízení školy prosadit. Pro další život obce byla škola vždy na prvním místě všech zájmů, přinesla celé vesnici a jejím obyvatelů, veliký užitek. Generace učitelů, nadšených šiřitelů pokroku, kteří se věnovali svému povolání s nadšením a ku prospěchu žáků i celé obce. Vzorně vedená Kronika obecné školy v Hartmanicích byla založena v roce 1881. Z jejich stránek na nás dýchá noblesa pánů učitelů, jejích krásný, vytříbený český jazyk a úhledné, krasopisné písmo. Dočítáme se, že učitel nejen vyučoval žáky, ale byl i dobrodincem školy. Za svoje prostředky nakupoval školní pomůcky, zakládal zahrady, sázel a staral se o památné stromy v obci, byl v obecní radě, psal kroniku a vedl knihovnu. Kromě toho byl aktivním členem Sboru dobrovolných hasičů. Dnes můžeme jen s pokorou vzpomenout těchto úctyhodných mužů a žen.

O aktivním životě v Hartmanicích se dočítáme i v dalších archivních dokumentech, a to z roku 1875, kdy se Hartmanice připojily k žádosti o zřízení Okresního soudu v Bystrém, která však nebyla příznivě vyřízena. Podobně Hartmanice společně s ostatními okolními obcemi podaly roku 1894 petici, aby byla zahájena stavba železnice z Březové přes Bystré do Poličky a dále do Litomyšle.

Další významná událost v historii obce, která zasahuje až do současnosti, bylo založení Sboru dobrovolných hasičů v roce 1886.

Do kolorit1u doby můžeme jako zajímavost zaznamenat i pobyt básníka Jaroslava Vrchlického v našem kraji. Jaroslav Vrchlický pobýval na bysterském zámku u své dcery a zetě. Celý náš kraj si zamiloval a pobyt zde zvěčnil ve svých básnických sbírkách. Chodíval na dlouhé vycházky až do Svojanova. Pří těchto cestách se rád zastavil v Hartmanicích v hostinci u Králů na sklenku. Z okolní přírody a z dějin kraje čerpal náměty pro svá díla. Pro nás nejzajímavější je Balada bysterská, kde zvěčnil bysterského správce Hoppu. Vrchlický se rád setkával s prostými lidmi a dával se s nimi do řeči. „Jednou potkal u hartmanské kapličky jimramovského malíře pokojů. Malíř, který byl v povznesené náladě, mu vzdal svůj hold a pochlubil se mu, že také píše do novin a časopisů, domnívaje se , co tím u Vrchlického získá. „Člověče, to se dnes nevyplácí, toho řemesla nechte!“ odpověděl mu Vrchlický.“

Čas se naplnil, přišel rok 1914 a s ním 1. světová válka. S úctou vzpomínáme všech padlých hartmanických občanů. Jejich mladé životy a hrdinskou smrt připomíná pamětní deska v kapličce sv. Jana Nepomuckého.