Území, na němž se rozkládá Jablonné nad Orlicí, bylo součástí původního pohraničního pralesa. Jeho osídlování v době kolonizace neprobíhalo živelně, ale řídilo se přírodními podmínkami, jež dávají poloze a půdorysu našich měst a vesnic podobný ráz.

Pro založení a výstavbu podhorských měst bylo zpravidla vybráno mírné návrší nad údolní nivou řeky či potoka, obvykle poblíž jejich soutoku z nejsnadnějšího přechodu broděním. Později se na těchto místech budovaly mosty. Údolí zpravidla určovala směr komunikací, nejprve stezek, později cest, silnic a nakonec i železnic. U soutoků vznikaly jejich křižovatky. Vlastní údolní niva, vystavená každoročním záplavám a při původní proměnlivosti vodních toků zamokřená, byla k osídlování a dopravě využita teprve později po různých úpravách.

A tak i Jablonné bylo založeno na ostrohu při soutoku potoka Orličky s Tichou Orlicí. Ostroh se sklání mírněji k Orličce, jejíž údolí se pod soutěskou v Hradiskách rozšiřuje a podle níž se také město původně jmenovalo Jablonné nad Orličkou. Rovněž údolí Tiché Orlice je podstatně širší než nad ústím Jamenského potoka proti proudu a mezi oběma velkými lomy pod městem. Tyto povrchové tvary jsou výsledkem výmolné činnosti hlavní řeky a jejich přítoků v různě odolných horninách, se kterými se ve městě a jeho okolí setkáváme.

Ve srovnání s ostatními městy ústeckého okresu má Jablonné polohu po několika stránkách rozmanitější, neboť leží na rozhraní několika geomorfologických celků a geologických útvarů, které právě zde prošly složitým vývojem.