Oucmanice se poprvé písemně zmiňují k roku 1292 jako „vi1la Valczmanni“. Jsou jednou ze sedmnácti vsí založených v rámci první fáze kolonizace našeho území o čemž svědčí i pojmenování vsi, kdy se jeho původ vysvětluje jako lidé Valcmanovi. Německé osobní jméno Walzmann má v prvním členu zdrobnělinu k osobnímu jménu Walther nebo Waldemar či Waldmann apod. Přestože to poukazuje na německý původ lokátora, z české přípony -ici (-ice) se odvozuje český původ osídlení nebo rychlé počeštění dříve německé vsi.   Tvar Valcmanice je v pramenech dochován po celou dobu do konce 16. století.Od druhé poloviny 17. století se objevuje Aucmanice (v různých grafických podobách apod.) Ve druhé polovině 19. století jsou to pak Úcmanice a Oucmanice. Jméno vsi odráželo vývoj češtiny a jeho hláskoslovné změny. Nejprve se začátek Valc – přeměnil tzv. obalováním tvrdého l ve Vauc-. Tím se název přiblížil ke skupině slov, u kterých se nacházelo protetické v- (vosel apod.). V písemné podobě se tato souhláska vynechávala, a tak se objevují Aucmanice, které se od poloviny 19. století mění na Oucmanice. Ve snaze o spisovnost se pomocí analogie se slovy jako ouřad – úřad užívají rovněž Úcmanice, které byly pokládány za původní a starší tvar. Jak již bylo uvedeno, v písemných pramenech se vi1la Walczmanni připomíná v roce 1292. Tento doposud první známý záznam je spjat se založením kláštera Aula Regia, který nařídil postavit ke chvále Boží a na počest blahoslavené Panny Marie český král Václav II. na svých královských statcích, zvaných Zbraslav. Jmenovanému klášteru byly dány věnem statky, trhová místa a obce, mezi nimiž se zmiňují i Oucmanice. Oucmanice vznikly během kolonizace 13. století, kdy se české země široce otevřely také novinkám z pokročilejšího Západu. Do přemyslovských zemí se dostávalo zákupní právo, tzn. poddanské dědičné držení půdy, které bylo spojeno s povinností odvádět feudální rentu. Šířilo se městské zřízení, novinky v zemědělství a v řemeslné technologii. Usazování obyvatel zprostředkovateli, neboli lokátory, na doposud neobydlených místech se dělo buď z iniciativy panovníka, nebo se osídlování chopily bohatší církevní instituce, o něco později i mocnější páni. Osídlování bylo záležitostí velice náročnou a muselo splnit několik podmínek. K nejzákladnějším patří zajištění obživy osídlenců a vzájemná komunikace mezi jednotlivými místy. Zbraslavskému klášteru patřily Oucmanice asi do roku 1304. V roce 1307 byly mezi jinými majetkem Vítka ze Śvábenic, jednoho z plenících rytířů  nedalekéholanšperského panství. Oucmanice zůstaly částí heřmanického panství až do počátku první poloviny 16. století, kdy Bohuněk z Aderšpachu prodal Heřmanice Janu Kostkovi z Postupic, který je již od roku 1506 držel k Litomyšli. Janův druhý nástupce Vilém Kostka z Postupic udělil v roce 1513 heřmanické tvrziště se sadem k stavení, louku pod dvorem s paloučkem a kusem popluží pod purkrechtní právo písaři Urbanovi. 6. října 1518 postoupil Vilém litomyšlské panství, tedy i Heřmanice, svým bratrům Zdenkovi, Janovi a Bohušovi.  Různé záznamy, které se vztahují k oucmanickým osedlým lze najít v brandýských gruntovních knihách a v knize svatebních smluv. Z Register důchodů brandýského panství z roku 1632 (opis z roku 1741) lze zjistit, že dvanáct lidí osedlých – Pavel Samků, Mikolaš Havličků, Jan Truchů, VáclavAndrle, Pavel Krejčí, Mach Matoušů, Jan Taraba, Matěj Novák, Václav Klausek, Martin Hemský, Dušek, Jakub Švasta – odvádělo 12 kop 8 grošů 5 denárů svatojiřských a svatohavelských úroků a 1 šenk. Robotou byli Oucmaničtí povinováni k dvoru v Perné. Z Oucmanic byly do sladovny brandýského pivovaru odváděny 3 korce pšenice ročně. Od 1. ledna 1700 byly Oucmanice v rámci celého brandýského panství přeloženy z Chrudimského do Hradeckého kraje. Jakoby biblických dvanáct – avšak hospodářů – je pro Oucmanice uváděno v přiznávací tabele poddaných rustikálního katastru ze dne 31. října 1713. Místní pojmenování se udrželo v mnoha případech do současnosti.