Dne 28. srpna 1959 zemřel ve Švýcarsku hudební skladatel Bohuslav Martinů. Pohřben byl na soukromém pozemku manželů Maji a Paula Sacherových v Pratteln u Basileje. Několikaletá snaha přenést pozůstatky Bohuslava Martinů do vlasti a uložit je v Poličce, kde se skladatel 8. prosince 1890 narodil, byla korunována úspěchem, když se podařilo navázat pravidelné kontakty s vdovou Charlottou Martinů.

Nejsilnějším argumentem bylo zřízení Nadace Bohuslava Martinů při Českém hudebním fondu (1975) a ustavení Společnosti Bohuslava Martinů. Paní Martinů si uvědomovala, že zmíněné organizace poskytují záruku náležité péče o tvůrčí odkaz jejího chotě, a v notářsky stvrzeném testamentu odkázala autorská práva k jeho dílu Českému hudebnímu fondu a basilejské Nadaci Bohuslava Martinů.

Sacherovi však jakákoli jednání o exhumaci a přenosu skladatelových pozůstatků zatvrzele odráželi. Ustoupili až po rozhodnutí paní Martinů nechat se pohřbít v Poličce. 2) Dirigent Paul Sacher totiž odmítal možnost, že by paní Charlotta mohla být pohřbena v Pratteln po boku svého chotě.

BOHUSLAV MARTINŮ /*8. 12. 1890 Polička, †28. 8. 1959 Liestal u Basileje/ Jeho život byl neobvyklý od počátku až do konce. Narodil se v Poličce na věži kostela svatého Jakuba, právě když zněly kostelní zvony. Jeho otec Ferdinand Martinů (původně obuvník) byl v Poličce pověžným a k bydlení mu byla přidělena komůrka nahoře ve věži. Vedlo k ní přes 200 schodů. Tam prožil Bohuslav Martinů rané dětství, v němž mu „velký rozhled“ přihrála náhoda. Od šesti let se učil hrát na housle. Díky svému talentu byl přijat na pražskou konzervatoř, ale po čtyřech letech studia ho „pro nedbalost“ vyloučili.

Státní zkoušku ze hry na housle udělal až na druhý pokus, přesto však mu bylo nabídnuto místo druhého houslisty v České filharmonii. Tam poznal strhující interpretace české i jiné hudby v nastudování Václava Talicha. Jako hospitant také navštěvoval mistrovskou školu Josefa Suka. Roku 1923 odešel na stipendium do Paříže, aby studoval skladbu u Alberta Roussela – a zůstal tam až do r. 1941. Tak jako jej doma okouzlil Václav Talich, ve světě ho ovlivnil dirigent Charles Munch.

Do rodné země se zpočátku vracel často, jeho skladby mívaly premiéru v Brně nebo v Praze (zmiňme např. Koncert č. 2 pro klavír a orchestr s Českou filharmonií řízenou Václavem Talichem a s mladičkým Rudolfem Firkušným jako sólistou v roce 1935). Naposledy navštívil Poličku v roce 1938 (vrátil se do ní až 20 let po své smrti). Za 2. světové války odešel B. Martinů do USA, kde žil do r. 1953. Složil tam všech šest symfonií, které mu zajistily světovou proslulost. Po r. 1953 se vrátil do Evropy, žil ve Francii, Itálii a Švýcarsku. K cestě do komunistického Československa neměl chuť, ale začal se hlouběji zabývat náměty z rodného kraje.

Dílo: V jeho celoživotní práci lze vystopovat vlivy impresionizmu, neoklasicizmu, ba i klasického džezu; obdivoval hudbu I. Stravinského či pařížské Šestky. Brzy však našel svůj osobitý, nezaměnitelný projev. Kromě šesti symfonií (1941–1952) a dalších symfonických děl napsal přes dvacet koncertů, spoustu komorních skladeb a mnoho skladeb klavírních (např. klavírní cyklus Loutky). Z oper jsou nejznámější Julietta (1936–1939) a Řecké pašije (1956–1959), z baletů Špalíček (1931–1932), z velkých kantát Kytice (1937), Polní mše (1939), Gilgameš (1954–1955) či Proroctví Izaiášovo (1959), z těch menších Legenda z dýmu bramborové nati (1956), Romance z pampelišek (1957), Mikeš z hor (1959), především však Otvírání studánek (1955) na text básníka Miloslava Bureše. (Pavla Loucká)

Zdroj: http://www.vesmir.cz/clanek/posledni-veci-bohuslava-martinu

Odkaz tohoto genia české hudby je vryt do náhrobní desky slovy: Z těch dědů a báb, co vodám písní cestu otvírali, z nich jsem a vracím se k nim znova. Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova