"Střípky z historie Seloutek" je název historicky zaměřeného cyklu článků o minulosti naší obce. V několika samostatných pokračováních se společně vydáme do minulosti. V úvodním dílu se podíváme na původ názvu obce a na to, jak se název s plynoucím časem měnil. Také se zvědavě dotkneme toho, o čem se vedly první písemné záznamy, které byly o obci Seloutky nalezeny. Jak je známo, první zmínka o obci Seloutky se v historických listinách objevila asi v roce 1325. To je přibližně 37 let po prvním záznamu o obci Určice. Zápis souvisí s osobou panovníka Jana Lucemburského...

Král Jan Lucemburský v této listině svěřuje pánu Vokovi z Kravař takzvanou "Opravu na Seloutkách". Zmíněný Vok z Kravař byl prvním zástupcem z rodu Kravařů, který od Jana Lucemburského koupil plumlovské panství. Co je to "oprava" si povíme později.

V nejstarších nalezených listinách se objevuje název obce "Selutice". Koncem 14. století se užíval kratší název "Selútky" a to v přehlasované podobě Selu''tky vyslovováno pravděpodobně jako [Selítky]. V ústech lidu přetrval název ve starší podobě, tedy "Selútky" a to je již velmi blízko k dnešní podobě názvu "Seloutky".

Změna koncovky názvů obcí z původního -ice na na kratší podobu -ky byla v tomto regionu běžná, což je vidět na příkladu obcí Křenovice (dnes Křenůvky) a Mitrovice (později Mitróvky a dnes Mitrovky).

Základem původního názvu obce Seloutky je slovo "Seljut", což znamenalo "na sebe přísný". Seloutky tak mohly být obcí, kde žili převážně lidé s touto vlastností. Obvykle se ale v názvosloví vyskytovala jména vesnic s opačným významem, například Sedrah, Seslav, Semil, což znamená "ten, kdo je sám sobě drahý, milý, sám se slaví".

Přesto, že se Seloutky nacházely v těsné blízkosti obce Určice, měly v nejstarších dobách poněkud odlišné postavení. Především byly tak zvanou "vesnicí oprávní". Význam tohoto označení spočíval v tom, že obec sice stála pod správou vrchnosti plumlovské, ale gruntovní činže se odváděly klášteru sv. Jakuba v Olomouci a tedy olomouckému biskupovi. Vrchnost měla takzvanou "povinnost opravy", což byla vlastně ochrana církevního zboží. Šlo pravděpodobně o jakési středověké clo. Duchovní právě za tuto činnost (za samotné provádění celních služeb) naší vrchnosti část těchto činží vraceli.

Plumlovská vrchnost od lidu sama tyto povinné dávky vybírala jak v peněžní podobě, tak i v naturáliích. Posléze je již pouze v peněžní podobě odváděla biskupům do Kroměříže. Vinou této skutečnosti vznikalo mezi Lichtenštejny a biskupy mnoho tuhých sporů, o kterých lze najít četné záznamy ve Videňských archívech.

Nakonec se kníže Karel Eusebius roku 1677 uvolil, že za dávky vybrané v naturáliích bude odvádět olomouckým biskupům paušálně 350 zlatých ročně, a to ve dvou termínech. Biskup si ale musel vždy pro peníze poslat poslíčka.

(Autor námětu článku je Ladislav Svoboda, jazykovou úpravu provedl Jan Žilka)