Uprostřed návsi stojí kostel sv. Barbory a svou orientací se přizpůsobuje terénní situaci. Jeho presbytář tudíž není obrácen k východu, nýbrž k jihozápadu, a za ním stojí ještě věž. Ta je dík svému středověkému původu nejstarší částí kostela. Její završení polygonální zděnou helmou se čtyřmi věžičkami v rozích není v podunajské a jihomoravské oblasti v době pozdní gotiky, tedy v 15. a 16. století, ničím neobvyklým. Nynější kostel – podélná jednolodní stavby s odsazeným, rovně ukončeným presbytářem – byl vystavěn roku 1742 (letopočet na korouhvičce věže), patrně s využitím starší stavby v místě kněžiště.

Roku 1829 následovala klasicistní úprava hlavního průčelí. To je završeno sochou patronky chrámu sv. Barbory; její atributy drží dva kamenní andělé po stranách štítu. Romanticky laděný obraz Stětí sv. Barbory z 19. století je vsazen v retabulu pozdně barokního hlavního oltáře z poloviny 18. století. Ze stejné doby pocházejí rovněž boční oltáře dedikované sv Pankráci a sv. Máří Magdaléně. Autorství oltářů i k nim náležejících štukových soch se připisuje Ignáci Lengelacherovi. Vzhledem k patronátu mikulovských Dietrichsteinů při stavbě a výzdobě chrámu, ale též dle srovnání s jinými sochařovými díly, se jeho autorství jeví jako nanejvýš pravděpodobné.