Divadelní spolek bratří Mrštíků:
Je to již více než sto let, co se v Boleradicích hraje ochotnické divadlo. Nelze sice jednoznačně tvrdit, že provedení Kříže u potoka v roce 1896 tehdejší Cyrilskou jednotou bylo vůbec prvním divadelním počinem v místě. Ale je velice málo pravděpodobné, že se hrálo v domácím provedeni před tímto datem. To nakonec není vůbec rozhodující, zda se začínalo o rok dříve či později. Podstatné je, že se hraje dodnes, a to velice intenzivně a úspěšně. Divadelní štafeta pokračuje. Na startu u ní byl učitel Cyril Metoděj Hladký, který obstaral vše potřebné k tomu, aby se poprvé rozevřela divadelní opona a ochotnické divadlo v Boleradicích tak vykročilo na cestu k divákům a do historie obce. A dnes je to opět kantor, přesněji učitelka Alena Chalupová, kdo právě nese pomyslný kolík divadelní štafety. Učitel Hladký záhy zemřel, a tak po čase v divadle pokračovali místní studenti, kteří o vagacích nacvičovali a hráli divadlo, některé hry i v přírodě. Na tuto jejich činnost se zachovaly vkusné dobové pozvánky. Potom divadelní činnost na sebe nakrátko strhl místní odbor Národní jednoty, ale pak již suverénně nastoupili Sokol a Orel, dva věční rivalové v aktivitě.

Zejména meziválečné období se stalo vrcholem ochotnické éry u nás, stejně jako v Boleradicích. Byly to desítky premiér, tisíce spokojených diváků. Dnes je až neuvěřitelné uvádět na malé vesnici pět i více premiér do roka s řadou repríz. Je sice pravda, že výběr her diktoval tehdejší vkus a zájem, proto repertoár ve velké míře naplňovaly naivní operetky a jednoduché veselohry. Jejich umělecká kvalita by s dnešními inscenacemi nesnesla srovnání. Úroveň provedení byla nízká, hrálo se na nápovědu a dost často improvizovalo, přesněji "plavalo". Ale po pravdě musíme přiznat, že i při tehdejších jednoduchých inscenačních možnostech se uváděly hry náročné a klasické. Tak například Maryša byla sehrána v přítomnosti Aloise Mrštíka, který měl nejdříve výhrady k uvádění, po zhlédnutí, však ochotníkům poděkoval. Amatérské divadlo v té době žilo v jiných podmínkách a mělo zcela jiné poslání než dnes. Bylo organickou součástí aktivity jednotlivých organizací, pomáhalo prosazovat jejich potřeby a staralo se především o zábavu vesnice. Je to bezesporu zajímavá kapitola každé obce. Dnes by se o ní mohlo psát mnoho zajímavostí a hodně vzpomínek, vesměs úsměvných a hřejivých.

Po roce 1945 se opět čile hrálo na obou jevištích, snad ještě s větší dávkou zápalu a nadšení. Repertoár byl orientován na vlasteneckou tematiku. Novinkou se stalo loutkové divadlo, provozované na místní střední škole, a to s klasickými loutkami. Tam se také pravidelně hrálo i dětské divadlo které žilo až do nedávna. Součástí tehdejšího divadelního života byla i představení hostujících souborů z okolí a naopak. Když byla někde dobrá inscenace, byl oboustranný zájem o její uvedení mimo vlastní jeviště. To vše mělo jistě příznivý vliv na to, že ochotnické divadlo v Boleradicích překonalo všechny obtíže a úskalí. Zásadní negativní vliv do divadelního ruchu vnesly poúnorové poměry roku 1948. Na čas zapříčinily útlum kulturního života, tedy i divadla. Oba hlavní aktéři ochotnické činnosti se dostali do stagnace. Orel nuceně zákazem činnosti, Sokol po reorganizaci. Teprve po čase se začíná hrát pod hasičskou jednotou, nově vytvořenou Osvětovou besedou a svůj křest na divadelních prknech si odbývají mládežníci. Ale vzhledem k politické a hospodářské situaci na vesnici zájem diváků opadával, jednak organizovanou dramaturgií, zákazem starších lidových her, orientací na sovětské hry a současné hry. Proto nastal příklon ke klasice, která oboustranně vyhovovala. Ale i tak se dlouhou dobu udržovala tradice hrát na Vánoce a Velikonoce. Rok od roku se však situace horšila.
Přes všechny překážky, které ochotnické divadlo v těch letech mělo, se po čase našli jednotlivci, kteří dokázali získat a přesvědčovat další, aby hráli. A tak jeviště opět ožilo lepší či horší inscenací, postupně přibývalo ochotníků, hrálo se v okolí a také na divadelních přehlídkách v Kloboukách. Oproti většině vesnic se divadelní tradice nepřerušila, nezanikla, hrávalo se stále s větším zaujetím. Divadelní štafeta pokračovala.

Jakási renesance nastala, když představení Maryša bylo navrženo k účasti na Národní přehlídce vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Bylo to vůbec poprvé v celé historii divadla okresu Břeclav, že se některý soubor celonárodní přehlídky účastnil. Úspěch tohoto účinkování byl povzbuzující, ale také zavazující a naplňoval zdravou hrdostí. Také další práce divadelníků byla odpovědnější, svědomitější, stabilizoval se kádr z těch, kteří byli ochotni hrát a měli možnost se činnosti divadelního souboru cele věnovat. A úspěchy se brzy dostavily v podobě vítězství na okresních a krajský přehlídkách, a to znamenalo další reprezentaci na festivalech.

Na Národní přehlídce vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou byl soubor již několikrát a odvezl si odtud nejen řadu ocenění, ale i ocenění nejcennější - vítězství v přehlídce.

*

V roce 1988 se představil hrou Ladislava Stroupežnického Naši furianti, která byla specifickou pro Národní divadlo v Praze, a to díky legendární režii Miroslava Macháčka. Proto se většina divadelníků domnívala, že je nepřenosná na jiná jeviště. Soubor tyto názory vyvrátil a potvrdil tak své kvality, které, nejen v tomto představení, spočívají ve spontánním upřímném a ukázněném projevu. Podstatnou složkou této úpravy byla hudba a zpěv. A v nich byli Boleradičtí bez konkurence (ne nadarmo se nazývají v divadelních kuloárech "zpívající divadlo"). Podruhé získal soubor hlavní cenu ve Vysokém v roce 1991 za provedení Jiráskovy Lucerny. Tedy opět klasický repertoár, další perla naší národní dramatické tvorby. Získat nejvyšší ocenění za tolik známou a oblíbenou hru je velkým úspěchem. K tomu se však ještě připojil návrh zúčastnit se Jiráskova Hronova. Stanout na schodech Jiráskova divadla v Hro nově a vzápětí na jeho jevišti je snem každého ochotníka, nejvyšší metou ochotnického divadla. A boleradický soubor splnil tento sen a dosáhl této mety.

Nejvděčnějším oceněním pro každého jednotlivce i celý kolektiv je zahraniční hostování. Pro boleradické ochotníky to bylo v roce 1993 Švédsko a o rok později Anglie. V obou případech s hrou Františka Kožíka Šavle a píseň, pro niž obstarala doprovod cimbálová muzika Vonica z Krumvíře a přispěla tak k úspěchu hry v zahraničí. Tamější divák ji i přes jazykové bariéry přijal s porozuměním a oceněním.

Boleradické výsledky jsou obdivuhodné a dokazují, že je může získat parta lidí i z malé vesnice. Ovšem za předpokladu, že svou práci, tedy amatérské divadlo, dělá s nadšením, obětavostí a skromností. Ale je důležité si také uvědomit, že za jejich úspěchy se skrývá velké množství obětovaného osobního času, odříkání si svého pohodlí a věnování se této činnosti cele, nedělit se s jinou. To vše nebyly ochotné přinášet divadlu vesnické soubory tam, kde již divadlo nehrají. Proto jsou boleradičtí ochotníci téměř jediným vesnickým souborem, který překonal všechny nástrahy a potíže, na našem okrese téměř jediným venkovským kolektivem s pravidelnou činností.