Spíše německý název Kunzendorf napovídá, že šlo původně asi o Konrádovu ves; pravděpodobné je však také spojení s českým osobním jménem Kuňata. Přívlastek Velké (Gross) se začal užívat postupně k odlišení od Suchých Kunětic (dnes Konradów v Polsku), zejména po rozdělení Slezska roku 1742. K obci patřily osady Strachovičky (německy Strachwitzthal) a Františkov (Franzberg) a o samotě ležící dřívější celnice Výhled (Gucke). Celá obec byla v roce 1976 připojena k Supíkovicím, ale v roce 1990 se opět osamostatnila. Původním znamením obce bylo srdce, z něhož vyrůstaly tři květiny; později rytec typáře připojil ještě dvě dole překřížené ratolesti.

Velké Kunětice jsou umístěny severně od Jeseníku, při státní hranici s Polskem, do roku 1945 s Německem. Ves se táhne od jihu k severu kolem místních komunikací, které vedou od Písečné přes Supíkovice k státním hranicím, kde je přetíná téměř kolmo silnice z Mikulovic do Vidnavy. Dříve zástavba v postatě plynule pokračovala přes státní hranice k severu. Osada Strachovičky leží při silnici jihozápadně, kdežto osada Františkov jihovýchodně od Velkých Kunětic; dnes z ní zůstalo jenom několik domů. Katastr o rozloze 981 hektaru se v severní části při státní hranici pozvolna sklání do roviny podél řeky Nisy, kdežto do jeho jižní části zasahují poslední severní svahy výběžku Rychlebských hor, tzv. Sokolského hřbetu mezi Jeseníkem a Žulovou. Střední nadmořská výška obce je 340 m.

Počet obyvatel Velkých Kunětic se od druhé poloviny 19. století až do roku 1945 stále zvyšoval. V roce 1900 bylo v celé obci napočítáno 1344 obyvatel a 197 domů, z toho ve Františkově 169 osob a 32 domů a ve Strachovičkách 171 osob a 29 domů. Vrcholu bylo v tomto směru dosaženo po první světové válce, takže v roce 1930 tu žilo již 1448 obyvatel; tehdy se v této dříve jednoznačně německé obci objevila nepatrná česká menšina (celkem 17 Čechů). Po odsunu německého obyvatelstva a novém osídlení se počet obyvatel radikálně snížil na 635 osob ve 233 domech v roce 1950. Izolace od sousedního státu se po zrušení pohraničních přechodů prohloubila a ani dodatečné snahy po dosídlení nevedly k patřičnému výsledku. V roce 1991 bylo v této obci zjištěno jenom 575 osob a 138 domů, osady již nebyly považovány za samostatné části.

Kunětice se sice objevují prvně z listiny z roku 1284, ale byly založeny zcela zřejmě již mnohem dříve. Byly zde asi dva dvory, které se později staly základem dvou relativně samostatných částí Kunětic. Ves patřila již v této době vratislavskému biskupství a podle počtu vysazených 60 lánů byla poměrně velká; značný majetek, včetně jednoho dvora, měli místní fojti. O významu vsi svědčila i zdejší fara, známá již koncem 13. století, a samozřejmě kostel. Stávalo se často, že držitelem biskupského i fojtského statku byla jedna a táž osoba a od konce 14. století k nim patříval i další majetek v Borkendorfu (dnes Burgrabice v Polsku). V závěru 15. století zde byly lomy na vápenec a v okolí byla zřejmě dolována železná ruda; to vše pro vápenku a hamry nedaleko Borkendorfu. O sto let později připojil vratislavský biskup kunětický a borkendorfský statek ke svému zboží v Supíkovicích. Hamry tehdy již neexistovaly, ale o to více se zde pálilo vápno. Na počátku 17. století se poddaní vzbouřili proti nesnesitelnému zvýšení robot a jejich vůdce Fabian Tunkel byl v roce 1608 v Nise popraven. Za třicetileté války byla ves velmi zpustošena.

Kunětice byly často rozdělovány na dvě i více majetkových částí svobodné statky, ale jejich vzájemné vztahy nejsou zcela jasné. Teprve roku 1690 víme bezpečně, že zde v té době byly dva větší a dva zcela malé svobodné statky. První část s 19 lány a 33 sedláky, lomem na mramor a tehdy pustými vápenkami patřila vratislavskému biskupství. Majitelem druhé části s 18 lány a 30 sedláky, fojtstvím a statkem zvaným Hartenberk se právě v té době stal šlechtický rod baronů ze Skal. Dva zbývající svobodné statky tvořily vlastně jenom větší selská hospodářství.

Za baronů ze Skal, z nichž se mnozí členové vyznamenali jako misionáři, politikové i diplomaté, byly roku 1742 Kunětice rozděleny státní hranicí na dvě části, z nichž vetší zůstala v Rakousku a menší v pruském Slezsku. Totéž platilo pro biskupský majetek, jehož správa byla v té době již ve Frývaldově, to včetně Supíkovic. O kunětické škole máme první zprávu z roku 1651, ale byla zřejmě starší. Za třicetileté války zničený kostel byl obnoven, ale tento úkol nastal znovu po vyhoření kostela v roce 1758 a potom při jeho přestavbě v první polovině 19. století.

Parcelací dvou panských dvorů před rokem 1800 vznikly v katastru Velkých Kunětic dvě nové osady, a sice Františkov (podle křestního jména vrchnostenského úředníka Franze Hackebergra), který měl roku 1836 32 domů a 182 obyvatel, a Strachovičky (podle šlechtice Karla Strachwitze), kde bylo v uvedeném roce 27 domů a 207 obyvatel. Ve vlastních Velkých Kuněticích žilo v roce 1836 již 738 obyvatel ve 105 domech. Byl zde statkový pivovar, palírny a zejména několik lomů na vápenec a mramor; ten se zčásti opracovával a zčásti se z něj pálilo vápno. Zdejší statek Hartenberk s areálem dvora a zámečku se dostal do rukou rodiny Strachwitzů a po roce 1844 Gasteheimů z Opavy.

Po zrušení poddanství se Velké Kunětice dostali do působnosti hejtmanství a také okresního soudu ve Frývaldově. Dřívější statek o rozloze 240 hektarů se různými prodeji zmenšil a nakonec zůstal vlastně jen dvůr, který nepodléhal první pozemkové reformě po roce 1918; jeho majitelé se často střídali. Největší význam však měla ta skutečnost, že od konce 19. a zvláště od počátku 20. století tvořila ves severní, velmi důležitý okraj okrsku žulového a mramorového průmyslu, což platilo zejména pro osadu Strachovičky. K nejstarším podnikatelům v tomto oboru patřili T. Gröger od roku 1867 E. Elpelt od roku 1882. K nim přibyl od roku 1906 J. Pelz, v roce 1918 W. Thust a několik majitelů dalších firem, resp. jejich filiálek. Zdejší vápenictví naopak postupně zanikalo.

Další osudy Velkých Kunětic v nové době byly shodné s okolními obcemi. Také zde za první republiky měli zprvu nejvíce příznivců němečtí křesťanští sociálové a později henleinovci. Z prvních měsíců roku 1945 zůstal na místním hřbitově hromadný hrob sovětských zajatců z tzv. pochodů smrti.

Po roce 1945 se původně veliká obec postupně změnila v malou odlehlou vesnici. Dřívější pověstné kamenictví postupně zaniklo. JZD zde sice vzniklo již roku 1949, ale bylo menšinové a živořilo. Bývalý statek byl zestátněn a připojen k Žulové, ale v roce 1967 jej získalo místní družstvo. V roce 1974 se Velké Kunětice staly sídlem integrovaného zemědělského komplexu, do něhož vstoupila vlastně všechna družstva v údolí Bělé severně od Jeseníku, resp. České vsi, takže hospodařila na 3714 hektarech půdy. Škola v místě se sice udržela poměrně dlouho, ale nakonec byla zrušena a teprve v posledních letech obnovena. Zůstaly zde v roce 1990 pošta, dva obchody, restaurace a hostinec; vedle toho tu bylo už jenom kino.

Z památek je cenný zdejší kostel sv. Alžběty, který sice podle tradice patří ke nejstarším na Jesenicku, ale byl mnohokráte přestavován, nejvíc v první polovině 19. století; památkově chráněna je i brána a ohradní zeď hřbitova. Zdejší zámeček je vlastně jen součást dvora, který byl postaven někdy kolem poloviny 18. století. U zámečku jsou zachovány dvě bývalé šachtové vápenky z druhé poloviny 19. století.