Jen málo obcí v naší vlasti se může vykázat tak významným uměleckým architektonickým dílem jako Chválenice. Autorem zdej­šího farního kostela je totiž největší architekt českého baroka, K. I. Dienzenhofer. Uměleckohistorická věda mohla tuto stavbu zařadit do jeho dí­la až poměrně pozdě, teprve v letech 1941—42. Tehdy se objevily ma­teriály šťáhlavského zámeckého archivu, v nichž je v souvislosti se stavbou kostela K. I. Dienzenhofer dvakrát jmenován. Poprvé v knize „Počtů kostelních" chválenického chrámu, kde se uvádí podle „Baubuchu", dnes bohužel nezvěstného, že bylo panu baumistro-vi Kiliánu Dienzenhofrovi vyplaceno 112 fl. Podruhé je tato polož­ka rozvedena v rozboru slovy: „Panu baumistrovi Kiliánu Dienzen­hofrovi stran v roku 1748 et 49 strávených při dohlížení 28 dní po 4 fl. denní outraty zaplaceno bylo 112 fl." Udává se tu i mzda vy­placená zedníkům v letech 1748—52, celkem 2390 fl., 47 kr., 3 den. Zajímavá je i položka, která říká: „Extra řemeslníkům za všeliké dílo k stavení budoucímu novýmu chrámu Páně tento 1747 rok vy­placeno ..." atd. Z citovaných archiválií vyplývá, že Kilián Ignác Dienzenhofer, který po dva roky na stavbu dohlížel, byl zřejmě jejím autorem. Plán kostela vytvořil patrně už v roce 1747 nebo těsně před ním, jestliže v tomto roce probíhaly přípravné práce z pověření patro­na kostela, Heřmana hraběte Černína z Chudenic, majitele šťáhlav­ského panství, k němuž Chválenice náležely. Stavělo-li se na kos­tele ještě v roce 1752, nedočkal se Dienzenhofer dokončení stavby. Zemřel totiž 18. prosince 1751. Stavbu zřejmě dovedl do konce je­ho spolupracovník a pokračovatel Anselmo Lurago, který se mno­hokrát u Černínů osvědčil. Ten také současně dokončoval i Dienzen-hoferovo dílo v nedalekých Přešticích. Jeho ruku poznáváme hlavně v utváření věže a snad i v západním podvěží. Kromě archiválií mluví o Dienzenhoferově autorství i stavba sama. Je to orientovaná, podélná, volně stojící budova s hranolovou věží nad  západním  průčelím a na východě s presbytářem uza­vřeným půlkruhovou apsidou. Při věži je půdorysný obrazec lodi šikmo zkosen a prostřední část lodi je rozšířena hlubokými jed-noosými rizality se segmentově zkosenými boky. Vnější stěny kos­tela člení lezenové rámy, jakých Dienzenhofer užíval na méně zá­važných stavbách. Jejich svislé části probíhají v nárožích a kou­tech průčelí. Nahoře ukončuje stěny mohutné průběžné kladí s ar-chitrávem, který je lemován útlými římsami  s širokým hladkým vlysem a mocnou, složitě profilovanou římsou. Ze střechy vybí­hají taškami kryté trojúhelníkové štíty obtažené profilem korun­ní římsy, a nad závěrem apsidy se tyčí podobný segmentový štít. Kazulová okna lodi dienzenhoferovsky umístěná vysoko ve volných plochách stěn jsou obtažena plochým ostěním zdobeným volutový­mi uchy. Presbytář má prostá oválná mocně špaletovaná okna. V jeho východním ukončení se prohlubuje nika pro sochu, podtr­žená výraznou římsou a zaklenutá konchou. Nároží podvěží jsou v omítce bosována. Při jižním boku podvěží se vydouvá prostor vřetenového věžního schodiště. Věž, členěná rovněž lezenami, má zaoblená nároží a je osvětlována okny podobnými oknu nad zá­padním portálem. Kryje ji střídmě zvlněná báň. K boku presbytá­ře přiléhá na severu oratoř a na jihu sakristie. Kostel má tři tvarově shodné vstupy; jeden na západě a po jed­nom uprostřed bočních stran lodi. Jsou zaklenuty nízkým segmen­tem a završeny profilovanou římsou ve tvaru shodném s portálo­vým nadpražím, tj. nízkého segmentu. Uvnitř stavby vyniká centralizující tendence vyjádřená rozší­řením střední části lodi. Stěny, tu člení sdružené ionizující pilas-try. V segmentových okoseních stěn jsou vyhloubeny niky s muš­lemi v konchách, umístěné na volutových podstavcích zdobených píšfalovitými motivy typickými pro K. I. Dienzenhofera. Nad hlavní římsou podpírají zvlněné výběhy různotvaré klenby, a to ve střed­ní části lodi a v presbytáři plackovou na půlkruhové pasy, v užších částech lodi valenou. Mobiliář kostela je většinou novější. Dřevěná konkáv — kon­vexní kruchta spočívá na štíhlých hranolových pilířích. Cenný je hlavní oltář přenesený sem z nebílovské zámecké kaple, svou dobu (těsně před rokem 1710) značně předstihující. V jeho stře­du byl obraz sv. Martina od J. Helicha z roku 1873, který byl při opravě nahrazen novým od J. Jelínka. Na stěnách je několik cen­ných pozdně gotických plastik. Klenby lodi i presbytáře zdobí ná­stěnné malby od Jiřího Jelínka z roku 1942. Chválenický kostel, budovaný v létech 1747—52, je dílem Dienzen. hoferova stáří, kdy se jeho pozdní projev už zjednodušil a naplnil klasicistickým klidem. Vytrácela se z něho vrcholně barokní dy­namičnost, seskupení stavebních hmot opouštělo nepostižitelnost geometrických těles, z nichž je složeno, ale naopak, stalo se pře­hledným a jasným. Skladba stavebních prvků přestala být výra­zem pohybu a srážení protikladných sil, jež vedly k vzdouvání stěn, k přetrhání a volutovému vzpínání říms. Stěna se uklidnila a římsa probíhá plynule skoro celou stavbou. Také prostory pozd­ních Dienzenhoferových staveb jsou přehledné, skutečné a dobře po­chopitelné. Bývají završeny klenbami, v nichž se Dienzenhofer vrací ke klenbám valeným v prostorech připojených v hloubkové ose k střednímu prostoru, zaklenutému ještě českou plackou. Typickými příklady těchto integrálních pozdních řešení Dienzen­hoferových jsou kostely v Paštikách u Blatné (1747—51), a zejména ve Chválenicích. Oba se vyznačují nápadnou, příznivě působící dienzenhoferovskou vznosností ve výškovém zdvihu hmoty stavby a prozrazují ve svém utváření a členění „lví spár" velkého umělce, jakož i suverénní klid jeho zralého projevu. Proporčně jsou řešeny s překvapující, až schematickou racionální geometričností ve vzá­jemném vztahu jednotlivých rozměrů. I to je pro Kiliána Ignáce Dienzenhofera typické. Na chválenické stavbě nacházíme navíc řadu prvků, jež jsou běžné v české rokokové architektuře. Je možno říci, že jsou to pří­mo prvky s klasicismem synkretizovaného českého rokoka, ob­sažené tu v díle K. I. Dienzenhofera. Vidíme je v celkovém zintim-nění stavby, ve vrstvených geometrických výplních portálových supraport, v nízkých segmentech říms s vysazenými středy nad portály, v oválech zdobících čabraky hlavic a konečně v podstav­cích nik lodního interiéru a jejich výzdobě. Tak jako paštický, je i chválenický kostel dobře umístěn v kra­jině. V pohledech zblízka se úspěšně uplatňuje svou vertikalizu-jící vznosností nad původní hřbitovní zdí, v půdorysu architekto­nicky řešenou, která jej dost těsně obklopuje. Situován je na mír­ném návrší nad hlavní cestou. Obrací k ní svou východní stranu neomylně akcentovanou působivým segmentovým štítem nad závě­rem presbytáře. V pohledech z dálky je výraznou dominantou chválenické aglomerace. Potěšitelné je, že stavba je příkladně udržována, neboť Chválenič-tí pochopili, jak významné umělecké dílo mají ve své obci.