Zámek - Vranov nad Dyjí (zámek) [943]

Zámek - se tyčí na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí v Národním parku Poddyjí. Již Kosmas připomíná výstavbu Vranovského románského hradu, který byl v druhé polovině 17. století přestavěn na monumentální zámek. Prohlídka zámku trvá asi 55 minut a je možná pouze s průvodcem.

Historie Vranovský zámek patří k nejpozoruhodnějším stavbám středoevropského baroka. Vznikl přestavbou ze starého románsko gotického hradu, poprvé připomínaného jako zeměpanská pohraniční pevnost k roku 1100. Z něho si podržel dvě hranolové věže, část hradeb a budovy tak zvaného předhradí. Současnou podobu mu vtiskli po ničivém požáru v roce 1665 hrabata z Althannu. Ti na sklonku 17. století podle projektu císařského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu - nejdříve postavili a vyzdobili impozantní sál předků, dominující zdejší členité krajině a výtvarně umocňující její osobitý půvab. Vzápětí vybudovali zámeckou kapli Nejsvětější Trojice jako jeho ideovou protiváhu. V 18. století pak přestavbu završili obytnými budovami čestného dvora. Zámek pak získali polští Mniszkové, kteří přivedli k rozkvětu proslulý vranovský závod na výrobu kameniny. S nimi spříznění Stadničtí drželi zámek až do počátku druhé světové války. Ten je dnes jako národní kulturní památka v péči státu. Území jihomoravského Vranova, protékané životodárnou řekou Dyjí, zvalo k osídlení již od pravěku. Nejpozději v jedenáctém století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byla jako součást podyjské obranné soustavy založena pohraniční pevnost. Poprvé ji připomněl k roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve své slavné "Kronice Čechů". Z roku 1323 se zachovala zpráva, že král Jan Lucemburský směňuje svůj vranovský zeměpanský majetek s okolními městečky, mlýny, rybníky, lesy a dalším zbožím s Jindřichem z Lipé, uznávaným vůdcem šlechtické opozice a jedním z nejmocnějších mužů království. Důležitými lenními majiteli byli i bohatí Lichtenburkové, staropanský rod erbu ostrve, vlastnící na Moravě rozsáhlé statky. Jejich dílem byla mimo jiné i postupná přestavba důležitých podyjských hradů Bítova a Cornštejna, a také Vranova, který král Vladislav Jagelonský propustil Lichtenburkům do svobodného dědičného držení v roce 1499. V té době již vranovské údolí ovládá pevný gotický hrad mistrně využívající přirozených výhod výšinného terénu s meandrující řekou. Je soustředěn na nejvýchodnější straně stísněného skalního ostrohu, kde vzniká, přibližně v místech dnešního sálu předků, patrová věž s kaplí a obytný palác majitele, vysunutý k příkrému skalnímu srázu. Přístup k této části chrání masivní válcová, pravděpodobně útočištná věž, která odlehčuje vnitřnímu obrannému okruhu přímou i boční palbou. Promyšlená fortifikační dispozice, patrná z dosud existující střední hradby a z navazující předsunuté hradby zakončené tzv. Vraní věží, svědčí o značné obranyschopnosti vojensky nejzranitelnějšího jihu. Přední hrad, v němž se dodnes dochovalo středověké teplovzdušné vytápění z patnáctého století, je pak jištěn ze západu mohutným podkovovitým barbakánem a strážní hranolovou věží s hradbami.

Pro šestnácté století na Vranově je charakteristické - v souladu s obecnými procesy doby - rychlé střídání majitelů. V roce 1516 ho po Lichtenburcích získává nejvyšší moravský hejtman Arkleb z Boskovic, mezi významné majitele patří i renesanční velmož Jan z Pernštejna, vlivný moravský pán Zdeněk Meziříčský z Lomnice nebo nejvyšší pražský purkrabí Volf Krajíř z Krajku. Pozoruhodnou postavou je i Estera z Dietrichsteina, teta pozdějšího moravského místodržícího kardinála Františka, která se v osmdesátých letech zapisuje do vranovské historie stavebními úpravami předního hradu a založením dolů na železnou rudu a hamrů s několika tavícími pecemi.

Nejdůležitějšími vlastníky Vranova však byli Althannové, starobylý, původně bavorský rod, který se na Moravě objevil v poslední čtvrtině šestnáctého století. Národnostně smíšené vranovsko - novohrádecké panství se čtyřmi městečky, deseti osedlými vesnicemi a více jak čtyřmi sty nevolnickými rodinami získává poprvé svému rodu v roce 1614 Volf Dětřich z Althannu. Za aktivní účast na moravském stavovském povstání v roce 1619 je mu však dominium zkonfiskováno.

Krátce po roce 1629 ho kupuje Valdštejnův generál Jan Arnošt ze Scherfenberka, za jehož vlády na panství doléhají hrůzy třicetileté války. V roce 1645, po bitvě u Jankova, je vranovské městečko obsazeno a zpustošeno švédskými vojsky a dochází k marnému obléhání hradu. Po několikaměsíčním úsilí, spojeném s pokusem o odvedení dyjského toku z dosahu vodních věží a o vyžíznění posádky, se však Švédové vzdávají a ohrožováni císařskými posilami Vranov opouštějí.

V roce 1665, zřejmě již po ničivém požáru hradu, získávají válkou zpustlé a zčásti vylidněné panství Stahrenberkové. Ti uskutečňují poslední velkou úpravu vranovské středověké pevnosti spojenou se zjednodušením a vyrovnáním severního průčelí obytných budov. Završují tím její více jak šest století trvající stavební historii a předznamenávají následující epochu budování nového barokního zámku.

Zahajuje ji ctižádostivý císařský tajný rada a přísedící moravského zemského soudu říšský hrabě Michal Jan II. z Althannu, který Vranov kupuje opět pro svůj rod v roce 1680. Jeho cílem je postavit moderní, dostatečně reprezentativní panské sídlo, jehož interiérová kultura by odpovídala změněným nárokům doby. Se šťastnou intuicí vybírá hlavního tvůrce - jednu z největších osobností středoevropského baroka, mladého dvorního architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, pozdějšího autora Clamm - Gallasova paláce v Praze, proslulého vídeňského kostela sv. Karla Borromojeského, církevních staveb v Salzburgu nebo prvního projektu císařské rezidence v Schönbrunnu.

Někdy krátce po roce 1687 je tedy podle Fischerových plánů započato s budováním monumentálního sálu předků, založeného na oválném půdorysu a zaklenutého smělou kupolí. Tato dominanta budoucího zámku, pohledově ovládající okolní krajinu a s ní také organicky srůstající, je vyzdobena předními umělci - vídeňským sochařem Tobiášem Krackerem, který osazuje výklenky při obvodu sálu sochami významných Althannů, invenčními italskými mistry zdobícími interiér štukovými ornamenty, a především Janem Michalem Rottmayrem, autorem velkorysé alegoricko mytologické fresky v kupoli. Během osmi let (v letech 1687 až 1695) tak vzniká jeden z předních skvostů světské barokní architektury, dílo s vzácně vyváženou kompozicí a dokonale umělecky sladěné, jehož všechny výtvarné složky jsou podřízeny jedinému cíli - s hrdou pýchou oslavit Althanny, jejich starobylost, pomyslné i skutečné zásluhy, jejich dynastické smýšlení.

Krátce po dokončení sálu organizuje uměnímilovný hrabě Michal Jan II. další Fischerův geniální projekt, stavbu zámecké kaple Nejsvětější Trojice s podzemní althannskou hrobkou. Za pouhé dva roky (v letech 1699 a 1700) je již na volné ostrožně nová, architektonicky mimořádně hodnotná stavba, kterou tvoří ústřední válcová loď se šesti prostory oválného půdorysu, souměrně rozloženými při jejím obvodu. Malbou ji zdobí rakouský umělec Ignác Heinitz z Heinzenthalu, zpracovávající v oválných výplních nad oltáři témata Nebe, Ráj a Poslední soud a ve fresce kupole pak zpodobňující rodového patrona a ochránce církve archanděla Michaela. Kaple, představující ideovou i kompoziční protiváhu sálu předků a svou ikonografickou náplní připomínající pomíjivost bytí, poslední věci člověka i jeho trvání ve věčnosti, je opět spojena s rodovou myšlenkou, se skrytou ideou oslavy rodu Althannů. V roce 1702 Michal Jan II. umírá. Jeho záměry dál uskutečňuje nejstarší syn Michal Heřman Althann a po roce 1722 jeho snacha Marie Anna Pignatelli, půvabná a inteligentní favoritka císaře Karla VI. Ta zadává - pravděpodobně dvornímu architektovi Antonínu Erhardu Martinellimu - stavbu trojkřídlé zámecké budovy, upravuje dále přístupový most, části předního hradu i průčelí a interiér kaple. Za její vlády dochází rovněž k osazení dvouramenného barokního schodiště čestného dvora dvěma sousošími. Obě dynamické, důmyslně komponované skulptury, jejichž autorem je zřejmě italský virtuoz Lorenzo Mattieli, znázorňují zápasícího Hérakla s Antaiem a Vergiliem opěvovaného hrdinu Aenea zachraňujícího svého otce Anchísa z hořící Tróje. Jsou osobním císařským darem kultivované "Marianě", která má na monarchu značný vliv a která jej na Vranově i několikrát hostí.

Další významnější kapitola ve stavebních dějinách zámku nastává v závěru osmnáctého století, kdy (v roce 1774) panství dědí poslední vranovský Althann Michal Josef. Ten v rychlém a soustředěném úsilí nechává zdobit interiéry prvního patra dodnes zachovalými, umělecky mimořádně zdařilými štukovými a tapetovými dekoracemi a nástěnnými malbami, které zčásti oscilují mezi pozdně barokním a barokně romantickým výtvarným názorem, zejména jsou však ovlivněny nastupujícím klasicismem. Terasovým zahradním způsobem upravuje oba pozemky u sálu předků a vybavuje je antikou inspirovanými vítěznými oblouky s bustami Sokrata a Pallas Athény.

Klasicismus však obohatil nejen samotný zámek, ale i jeho bezprostřední okolí. Český zemský advokát Josef Hilgartner z Lilienbornu, který panství získal v roce 1793 v konkursním řízení, totiž navazuje na starší dílo započaté již za posledního Althanna a obrací svoji pozornost k dotvoření krajinářského parku. Pohled na autentický plán z doby před dvěma sty lety, který nese znaky preromantického, rouseauovského vztahu k přírodě, názorně dokumentuje životní styl doby i Lilienbornův záměr - členitý, nepravidelně zalesněný terén tu prostupují cestičky a vodoteče, k posezení vybízí antický chrámek, altánky, umělé jeskyně, kamenné lavičky a malé zahrádky, nechybí zde ani sochy a jezírko s vodopádem. Činorodý majitel, čerstvě nobilitovaný právě po získání Vranova, upravuje rovněž bažantnici, oboru pro vysokou zvěř s loveckým letohrádkem, ale i konírny a vozové kolny před vstupem do zámku, zakládá nové vsi a nechává budovat silnice.

Celé devatenácté století, kdy patřil zámek polské aristokratické rodině Mniszků a od roku 1876 s ní spřízněným Stadnickým, nepřineslo pro jeho stavební vývoj zásadní změny. Přesto jsou zaznamenáníhodné umělecky kvalitní nástěné malby v interiérech západního křídla (z doby krátce po roce 1800), provedené zřejmě na přání mladého hraběte Stanislava Mniszka v duchu tzv. spiriutuální alchymie, tedy nadčasové, konvenční vědou nevyjádřitelné a svou povahou mystické filosofie života. Připomenout je vhodné i monumentalizující empírovou přístavbu průčelí koníren a vozových kolen, drobné neogotické a romantické úpravy fasád a dále úsilí obou rodů věnované na zvelebení zámeckého lesoparku i širšího okolí zámku - budují se zde kapličky, kříže, obelisky, rodinné památníky, velká péče je věnována lesním porostům.

Zájem majitelů se však soustřeďuje i k hospodářskému životu kraje. V roce 1816 kupuje organizačně zdatný Stanislav Mniszek zatím nevýrazně pracující vranovskou továrnu na výrobu kameniny a postupně z ní buduje velký a prosperující závod, který se stává důstojným článkem keramické výroby v českých zemích. (Osudy továrny a její technický a estetický přínos podrobněji charakterizuje závěrečná část textu.)

Přínosem Mniszků a Stadnických je však i mimořádná, do jisté míry frankofilně orientovaná zámecká kultura. Je založena a stále rozšiřována velká knihovna svědčící o jemném a vytříbeném vkusu majitelů, přímo na zámku se pěstuje čilý divadelní život, Mniszkové často a dobře komponují i provozují komorní hudbu, na Vranov jsou zváni ke krátkým pobytům a vystoupením výkonní hudebníci, skladatelé a herci z vídeňských divadel. Jeho kulturní atmosféru často vyhledávají i někteří významní spisovatelé jako například nositel Nobelovy ceny Henryk Sienkiewicz.

V roce 1938, kdy se Vranov stává součástí Hitlerovy Říše, je zámek spolu s velkostatkem svému majiteli Adamu Stadnickému zkonfiskován a prodán německému baronovi Gebhardu von der Wense - Mörse. Po skončení druhé světové války se majetku ujímá stát, který vranovský památkový objekt zpřístupňuje veřejnosti.

V sedmdesátých letech dochází k jeho rozsáhlé obnově zahrnující generální opravu inženýrských sítí, střech, fasád i dochovaných hradeb. Pro veřejnost se komplexně reinstalují interiéry prvního patra - tzv. piana nobile, je rozšířen prohlídkový okruh, restauruje se movitý fond. Zřizuje se ale i nová pokladna a vstupní historická expozice, zásadní obnovou prochází zámecká zeleň.

Nová instalace umožňuje prohlídku sálu předků a kaple i dalších interiérů, které jsou náznakem vranovského bydlení z konce osmnáctého a z celého devatenáctého století. Zvláštní důraz je v tomto smyslu položen na původní produkci vranovské továrny na kameninu.

Zámek jako živá charakterní bytost prohnětená a ztvárněná tvořivou lidskou prací a historickou tradicí však není pouze izolovaným artefaktem. Působí v organickém kontextu se svým mimořádně hodnotným přírodním prostředím, které je součástí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí. Torzo původního lesoparku se zachovalými drobnými stavbami i autentická volná krajina vyvolávající estetický, emocionálně podbarvený účin svým botanickým bohatstvím, pestrou faunou i geologickými raritami.

S pokorou tu vnímáme srostlici dyjského toku, skály, lesů, sebevědomé stavby i oblohy vysoko nad ní jako čistou, ryzí a charakterní bytost slučující v sobě sílu Země i myšlenku a dovednost člověka. A zřetelně přitom cítíme - v rytmickém přívalu nepokojně plynoucího času - arkánum místa, jeho uhrančivého Génia vypovídajícího s neobyčejnou silou, že všechno živé, všechno co je, je jediným organismem členěným jen iluzí formy. Cítíme potřebu - tváří v tvář naléhavým rizikům doby - usilovat o hlubší poznání a pochopení kosmického řádu a úlohy člověka v něm. To všechno v zájmu vlastním, v zájmu znovunalezení jednoty s Univerzem.

Interiérová zeleň - živá zeleň, ať řezaná nebo hrnková, je tradiční součástí historického interiéru. Nejinak tomu bylo na Vranově, kde se pokojové květiny v minulosti skutečně pěstovaly, jak to mimo jiné víme z několika fotografií a z dochovalých inventářů movitého fondu z 19. století. V dnešních zámeckých pokojích, kterými procházejí návštěvníci, bývá proto až jedenáct řezaných květinových aranžmá, doplněných několika slohově a esteticky harmonujícími suchými vazbami.

Ohled na historickou přiměřenost a slohové vyznění místnosti platí i pro aranžmá stálozelených pokojových květin v dřevěných truhlících. Jsou v nich převážně subtropické druhy jako například vavřín, brslen japonský, ptačí zob, palmy nebo kořenokvětka a pestrolisté břečťany. Pro tvarový i barevný efekt je správa zámku doplňuje některými rostlinami tropickými.

Zámecká zahrada - Původní zahradní úpravy vranovského hradu byly limitovány nedostatkem místa na stísněném skalním ostrohu, a také svažitým terénem ohraničeným středověkými hradbami. Jižní, pohledově neexponovaný a veřejnosti nepřístupný svah, na němž bývaly v minulosti užitkové záhony s ovocnými stromky, vinnou révou, chřestem apod., slouží dnes jako květinová zásobní zahrada s keři a bohatým sortimentem běžných letniček a trvalek.

Pozornost návštěvníků pochopitelně přitahují ale ty části zahrady, které přímo vidí a kterými procházejí. Hned za vstupem do areálu to jsou solitéry dochované z minulých zahradních úprav - hned před mostem roste například dřezovec. Zajímavostí prvního hradního příkopu, z něhož šplhá vzhůru k patě severního domku letitý břečťan, je jeho bývalá role zeleninové užitkové zahrady - v jeho jižní části, kterou dnes zaplňuje ořešák královský, stávalo dnes jen v půdorysu rozpoznatelné zděné obydlí zahradníka. Na konci přístupového mostu se dochoval zerav.

Travnaté plochy pod mostem ve vnitřní části barbakánu bývaly osázeny ovocnými dřevinami, z nichž zůstaly tři letité ořešáky, hrušeň a švestka. Nově sem byl dosazen jinan dvoulaločný a Althannova renklóda, vyšlechtěná asi před 150 lety na althannském panství Králíky v severních Čechách. Svým názvem tedy připomíná nejvýznamnější rod vranovské historie. Na zvýšené terase nad cestou ke kapli pak roste pět habrů, tvořících pravidelnou řadu. Výraznou a návštěvnicky vděčnou pohledovou dominantou je okrasná, esteticky působící zahrada pod přístupovým mostem. Tvoří ji tři výškově odstupňované terasy. Mezi nejstarší dřeviny, které jsou kostrou jejího osázení, patří zejména bobkovišně, dále pustoryl, vzrostlé kdoulovce a vajgela. Ve velmi širokém sortimentu je doplňují trvalky, dvouletky i letničky zajišťující květinovému parteru barevnou harmonii a proměnlivost. Kvetou po celou sezonu ve vlnách a lépe spojují zahradu s okolní přírodou. Jistou formálnost jí dodává pouze pravidelný růžový záhon na nejvyšší zídce, vroubený nízkým plůtkem z levandule. Prostor je určený především pro pohled shora, proto se na něm uplatňují velké skvrny dostatečně intenzivní barevnosti a výrazné kombinace textur. Při bližším pohledu však nabízí i detailní ladění a jemnou barevnou harmonii tón v tónu.

Na prvním nádvoří byla v sedmdesátých letech vysazena místo přestárlého kaštanu lípa stříbrná a kolem ní šanta kočičí jako zajímavá náhražka trávníku. Pod nádvořím, v prostoru před hradebním domkem, roste bizarně tvarovaná jabloň, uprostřed trávníku s bylinnými záhony pak převislá moruše a podél zdi hlavní zámecké budovy třezalka.

Na čestném dvoře zbyly ze staršího osázení dva více jak stoleté tisy, na trávníku pak šeříky. Z původní řady tvarovaných akátů podél kovového zábradlí se dochoval pouze jeden, který na nádvoří doplňuje v duchu dochovaných dobových vyobrazení z 19. století mobilní palmová zeleň v dřevěných škopcích. Na stejné lokalitě před vyhlídkou rostly původně dva vysoké topoly tvořící výraznou dominantu a rámující krajinnou vyhlídku do vranovského údolí. Byly nahrazeny dnešními vzrostlými cypřišky, vysázenými na travnaté ploše o patro níž a uplatňujícími se z dálkových pohledů.

Na jižní terase, podobně jako na nezpřístupněné terase severní, vznikly patrně v osmdesátých letech 18. století zvláštní zahrady. Jejich původní podobu neznáme, dochovala se pouze dvě vyobrazení zachycující jejich romantizující osázení. Dřívější úpravu terasy jižní připomíná akát u vítězného oblouku, na severní terase je to pak převislý jasan jako jediný solitér.

Lesopark - Samozřejmou součástí reprezentativního vranovského sídla byl park. Krajinné úpravy se zde rozvíjely do okolního lesnatého a značně členitého terénu, kde vznikl mimořádně bohatý, přírodně hodnotný krajinářský celek se systémem cest, průseků a průhledů, vyhlídek, odpočivadel s kamennými lavičkami, jezírek s umělými vodopády, obor pro lesní zvěř, ale například i s různými stavbami jako byly zmenšeniny antických chrámů, kapličky, kříže a rodinné památníky.

Lesopark vznikal postupně asi od poloviny 18. století, kdy syn Marie Anny Pignatelli generál Michal Antonín Althann, vášnivý lovec, obohatil zdejší krajinu o lusthaus v Čížově - centrum pozdější kančí obory. Podstatné základy velkorysých krajinotvorných úprav položil v osmdesátých letech 18. století jeho synovec a poslední vranovský Althann Michal Josef. Zřídil letohrádek na Braitavě, anglický park na Růžovém vrchu proti zámku s jeho pavilony, chrámy a jeskyněmi, také kamenný most v dnešním Junáckém údolí, upravil obě terasy u sálu předků jako zahrady, vystavěl Dům filozofů a hospodářská stavení proti zámku - v té době asi ještě dřevěná. Zahájil rovněž rozsáhlé zaměřování i promyšlenou kultivaci lesů. Jeho krajinotvorné záměry byly tedy od začátku velkorysé a představovaly výrazný podnět pro jeho nástupce.

Byl jím rytíř Josef Hilgartner z Lilienbornu, jehož představy o rozsáhlých a převážně uskutečněných úprav lesoparku spolehlivě přibližuje pět jím objednaných ideálních plánů z devadesátých let 18. století. Z nich je patrné, že do nové koncepce byly zahrnuty starší krajinotvorné zásahy (aleje, salety, vodoteče, jezírka, nepravidelně se klikatící cestičky sledující terén). Zřejmě novým prvkem ale byly geometricky přesné, hvězdicově se sbíhající cesty, jejichž střed byl zdůrazněn dominantou, cílem, k němuž směřují kroky poutníka, popřípadě lovce pohybujícího se v krajině. Plány jako celek naznačují různé a ve své době obvyklé role kultivované krajiny, která jednak sloužila jako místo odpočinku, jednak byla předmětem estetického vnímání. Představovala však - jako prvek se silným imaginativním nábojem - i množinu symbolických prvků s filosoficko morálními nebo snad i hermetickými či dokonce politickými interpretacemi. Konkrétní Hilgartnerův podíl na krajinných úpravách a stavbách, v dobových zprávách přímo zmiňovaný, byl značný. Založil kančí oboru u Čížova, oboru pro vysokou zvěř u Vracovic, bažantnici u Šumné, přestavěl zčásti dřevěná hospodářská stavení před zámkem a přeměnil je na konírny a kočárovnu, založil dvě nové vsi Lesnou a Šumnou, také ale dobudoval anglický park na Růžovém vrchu - jeho dílem je mimo jiné i Dianin chrámek, který byl pak za Heleny z Mniszku vysvěcený na mariánskou kapli.

Další majitel - hrabě Stanislav z Mniszku - provedl v první polovině 19. století jen některé menší úpravy, mezi něž patří například empirová přestavba kočárovny a koníren. Jeho potomci pak krajinu doplnili řadou drobných staveb v duchu doznívajícího romantismu - různými vyhlídkami, vzpomínkovými obelisky a sakrálními stavbičkami.

Nejpozději od konce třicátých let 20. století trpěl lesopark chronickou neúdržbou a ztrátou tvořivosti, mizel jeho půvab a jako celek zanikal. Na konci osmdesátých let minulého století byl jeho stav již hrozivý - téměř zmizely průhledy, průseky a komunikační osy, stavby se rozpadaly, druhovou skladbu dřevin stále více proměňoval náletový les a užitkové hospodářské záměry nerespektující původní koncepci.

Od založení Národního parku Podyjí v roce 1992 se situace začala postupně měnit. Především zásluhou této instituce, také ale Lesů ČR a Obce Vranov začalo docházet k omezené rehabilitaci některých funkcí historického lesoparku. Byl obnoven polorozpadlý braitavský Lusthaus, také letohrádek u Čížova, kaple Panny Marie Ochranitelky, braitavská myslivna, Felicitina studánka, tzv. Halamaschekova vyhlídka pod zámkem, drobný salet před vstupem do bývalého vrchnostenského dvora, radikální úpravy se dočkala cesta lesem od parkoviště k zámku, zřízeny byly turistické stezky zpřístupňující území Růžového vrchu, Křížového vrchu, Felicitina údolí, Junáckého údolí i navazující vzdálenější přírodní cíle.

;;
Dostupnost

• Zastávky autobusů veřejné hromadné dopravy jsou ve Vranově čtyři: na náměstí ve středu obce, naproti ubytovně Klatovka před poslední částí cesty k přehradní hrázi, dále asi 120 metrů nad vstupem do zámku a u budov bývalého statku směrem na Podmýče.
• Nejbližší vlaková zastávka s přímým spojením na Jihlavu a Znojmo je v obci Šumná, která je od Vranova vzdálená po silnici asi 8 kilometrů, zkratkou přes Švýcarské údolí asi 6 km.
• V červenci a srpnu je pro rekreanty i pro projíždějící návštěvníky Vranova zajišťována několikrát denně kyvadlová přeprava osob kolovým vyhlídkovým vláčkem z vranovské pláže přes náměstí až k zámku a zpět.
• Odstavení vozidel před zámkem není přípustné. K tomuto účelu slouží velké hlídané parkoviště u silnice na konci obce směrem na Podmýče. Od něj vede nová, asi 500 metrů dlouhá cesta lesem k hlavnímu vstupu do zámku.
• Nejbližší hraniční přechod do Rakouska je v obci Vratěnín - asi 26 kilometrů západně od Vranova. Je určen pro dvojstopá vozidla a je otevřen celoročně od 6 do 22 hodin. Blízkým, cca 16 km vzdáleným přechodem Čížov - Hardegg pro pěší a cyklisty mohou zájemci procházet od 15. dubna do 2. listopadu, a to od 8 do 20 hodin. O prázdninových víkendech bývá nepravidelně otevřen i hraniční přechod Šafov - cca 10 kilometrů od Vranova. Mohou jím projíždět osobní automobily a cyklisté i procházet pěší turisté.

Doplňkové služby

• Vozíčkáři se mohou bez potíží zúčastnit prohlídky na třetím okruhu, ale i na okruhu prvním, kde je však musí pracovníci zámku přenést přes vstupní schodiště. Tato služba je správou památkového objektu poskytována na požádání, zdarma a zpravidla bez čekání. Vozíčkářům je k dispozici v domku u hlavní brány vhodně upravené a modernizované sociální zařízení.
• Správa zámku zajišťuje objednávky vstupenek na všechny prohlídkové okruhy, a to telefonické, faxem, e-mailem.
• V pokladně si mohou návštěvníci vybrat z rozsáhlé nabídky propagačních publikací, map, pohlednic, knih a upomínkových předmětů. Více Publikace o zámku.
• V sezoně je k dispozici stánkové občerstvení před hlavní branou. V letním období je otevřena i stylová vinotéka a čajovna.
• Na prvním nádvoří se ucházejí o návštěvnickou přízeň výtvarné výstavy a prohlídka teplovzdušného vytápění vranovského gotického hradu. Druhé nádvoří je ozvučeno barokní a klasicistní hudbou. Samozřejmostí letní sezóny jsou koncerty a divadelní představení kulturního léta, které na prvním nádvoří, v zámecké kapli nebo v hudebním salonu pořádá správa zámku spolu s Obcí Vranov. Více Kulturní pořady.
• Službou, kterou je možno využít každou sobotu na jaře a na podzim, jsou občanské svatební obřady v interiérech zámku. Pro církevní svatební obřady je celoročně k dispozici zámecká kaple. Bližší informace správa zámku.
• V zámecké kapli se během léta konají příležitostné liturgické obřady Církve římskokatolické. Bližší informace Farní úřad ve Vranově nad Dyjí tel. 515 296 384.
• Zámecké interiéry, zejména sál předků a vstupní sál, obě přiléhající terasy a čestný dvůr, příležitostně slouží k pořádání podnikových nebo oborových slavností a různých krátkodobých mezinárodních setkání. Bližší informace správa zámku.

Poloha

přidat fotografie