Znojmo (město) [885]

Město Znojmo – třetí nejdůležitější historické město Moravy, které tvoří přirozené centrum širokého okolí a pro mnoho zahraničních návštěvníků je vstupní branou do České republiky. Rozprostírá se na vysoké skále nad řekou Dyjí v místech, kde se poslední výběžky Českomoravské vysočiny rozplývají do rovin Dyjsko-svrateckého úvalu. Blízkost rakouské hranice formovala dějiny města již od počátku 11. století. Staletou historii oblíbeného města českých králů a moravských markrabat lze nejlépe dokumentovat na četných architektonických památkách, které jsou ukázkovou učebnicí všech stavebních stylů: hradní areál s barokním zámkem a národní kulturní památkou - románskou rotundou sv. Kateřiny, nebo monumentální gotický děkanský chrám sv. Mikuláše a další půltucet středověkých kostelů a klášterů včetně obrovitého komplexu budov premonstrátského opatství Louka. Daleko více než kterékoli jiné město v České republice je Znojmo živoucí ukázkou skvělého života v období renesance: měšťanských domů z tohoto období se dochovaly ve městě desítky. A vysoko nade všemi shlíží štíhlá radniční věž – neodmyslitelná dominanta města. Slunné arkádové dvory a elegantně zaklenuté mázhauzy nabízejí posezení žíznivým turistům, tajemný středověký labyrint úzkých uliček a podzemních chodeb láká k dobrodužným výpravám, vinné sklípky zase k degustacím všemožných vzorků skvělých moravských vín. Vždyť Znojmo je také proslulým centrem vinařství. A kdo se již městského ruchu nabažil, může si odpočinout v příjemném chládku parků a příměstských lesoparků a nebo vyrazit na výlet do Národního parku Podyjí.
Historie města Znojma - Příznivá poloha na rozhraní rozsáhlé nížiny a lesnaté pahorkatiny lákala člověka již před více než padesáti tisíci lety. V mladší době kamenné již byla krajina kolem Dyje souvisle osídlena. V pátém století po Kristu se i na jižní Moravě usadili Slované. Kraj se stal součástí Sámovy říše a v 9. století se Hradiště nad Znojmem vybudované na mohutném ostrohu řadilo k významným střediskům Velkomoravské říše a odolávalo maďarským útokům ještě půl století po jejím zániku. Rozdrobená a oslabená Morava se stala předmětem bojů mezi Poláky, Bavory a Čechy, kteří nakonec zvítězili, avšak území mezi Dunajem a Dyjí připadlo Babenberkům. Dyje se stala hraniční řekou, kterou Přemyslovci opevnili řadou mocných hradů, mezi nimiž vynikal Znojem založený naproti starému hradišti. Jeho zakladatel, kníže Břetislav rozdělil Moravu na tři údělná knížectví a přidělil je svým synům. Doufal, že tím omezí neustálé boje o trůn, ale nestalo se tak. Zvláště znojemští Přemyslovci nepřestávali usilovat o vládu v celé zemi a pražský trůn se pod jejich útoky nejednou povážlivě zakymácel. Dvěma z nich se podařilo na něj usednout. Byl to Konrád I. a především Konrád Ota Znojemský (1189-1191), který položil základ k úspěšnému rozvoji českého státu v následujícím století. Z jeho popudu byl sepsán první český zákoník, tzv. Konrádova statuta. Ve 12. století se již kolem knížecího hradu rozkládalo románské sídliště s tržištěm a dvěma kostely, které před rokem 1226 král Přemysl Otakar I. povýšil na královské město. Rychle se rozvíjelo a jeho důkladné opevnění se osvědčilo při mnohém obležení. Mezi panovníky, kteří Znojmu přáli a významně rozšířili jeho práva, patřil také Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském poli byly jeho tělesné pozůstatky uloženy sedmnáct let v kryptě znojemského minoritského kláštera. Za bojů o trůn po vymření Přemyslovců roku 1306 stálo Znojmo na straně Jindřicha Korutanského a velmi trpělo rakouskými útoky. Roku 1308 se smlouvou uzavřenou na znojemském hradě Habsburkové zřekli svých nároků na český trůn a po dvou letech se českým králem stal Jan Lucemburský. I on Znojmu přál, jistou roli zde určitě hrál pocit viny, protože za jeho návštěv, konaných vždy za bujarého veselí, město dvakrát vyhořelo. Jeho syn., král Karel IV., potvrdil znojemským vinařům privilegium, podle něhož směli své víno prodávat ve všech zemích a městech koruny české kromě Prahy. V té době již byly dlážděné ulice a náměstí, město mělo vodovod, řadu lázní, dva špitály, a dokonce i dům pro lidi, kteří "rozum nemají". Nechyběly ani domy veselých paní, které prý za návštěv Znojma rád obcházel uherský král Zikmund. V jeho sporech s bratrem Václavem IV. stálo Znojmo na straně českého krále a roku 1404 odolalo obležení uherským a rakouským vojskem. Za husitských válek se po počátečním váhání Znojemští přidali ke katolické straně. Vůdcové zdejších husitů skončili v plamenech a pokus o povstání byl krutě potlačen. O početnosti české menšiny svědčí mimo jiné i fakt, že hned dva Znojemčané působili na Karlově univerzitě. Byli to Petr a Stanislav ze Znojma, oba učitelé Husovi. O Stanislavovi Jan Hus napsal, že ho miloval stejně jako svého otce. Jiný znojemský rodák, Oldřich ze Znojma, hájil na koncilu v Basileji svobodné hlásání slova božího. Symbolickým zakončením husitské epochy byla smrt císaře Zikmunda na znojemském hradě roku 1437. Jím vymřel rod Lucemburků. Když po krátké vládě Ladislava Pohrobka nastoupil na trůn Jiří z Poděbrad, zdráhala se ho moravská města uznat, a proto vytáhl na Moravu, aby je k tomu donutil. I ve Znojmě zvítězila umírněná strana, a Jiří byl přeslavně uvítán. I dovolil Znojemským razit mince a pravděpodobně polepšil městský znak, neboť od roku 1462 nese znojemská orlice na prsou štítek s písmenem Z. Vděčné Znojmo deklarovalo nápisem tesaným do kamene, že bude Jiřímu věrné "na věčné časy", ale brzy bylo okolnostmi donuceno přiklonit se k uherskému Matyáši Korvinovi. K české koruně se vrátilo až po jeho smrti. Roku 1523 potvrdil Ludvík Jagellonský městu jeho práva, která byla sepsána v objemném kodexu, který mimo jiné obsahuje nejstarší pohled na Znojmo. "Vyobrazení Znojma z konce gotického období má jedinečnou dokumentární hodnotu. Málokteré město na světě může v tom směru se Znojmem soutěžit"(Dobroslav Líbal). Tři roky po tragické smrti krále Ludvíka přijela do Znojma jeho manželka Marie s celým svým dvorem. Ze Znojma, které jí bylo původně věnováno pro loveckou kratochvíli, úspěšně řídila obranu slovenských báňských měst před Janem Zápolským a před Turky. V 16. století, jak napsal Bartoloměj Paprocký, Znojmo ve všem šťastné bylo a zlaté časy prožívalo. Zlom nastal po bitvě na Bílé hoře. Protestantské město bylo pokatoličtěno a brzy na ně dolehly hrůzy třicetileté války. Dvakrát bylo obsazeno Švédy, válečnými útrapami a morem přišlo o několi tisíc obyvatel. V zimě 1641/42 zde verboval armádu Albrecht z Valdštejna a dočkal se zde jmenování generalissimem císařských armád. Sotva se měšťané vzpamatovali z válečných hrůz, přišla válka o rakouské dědictví, řada selských povstání, z nichž to ve Vrbovci na konci 17. století připomíná tragický osud Chodů včetně těch starých pergamenů a popravy vůdce rebelů. Konec 18. století je ve znamení rušení klášterů a nesmělých počátků manufakturní výroby. Převažuje průmysl keramický, kožedělný, v době napoleonských válek i chemický, především výroba drasla a ledku. Majitel znojemské ledkárny Winzler objevil princip plynového osvětlení, a když se svým vynálezem nepochodil u rakouských úřadů, odešel ze Znojma a roku 1814 je zavedl pod jménem Windsor v Londýně. Od poloviny 19. století, po katastrofě znojemských vinic, se na trhu objevují znojemské okurky a brzy sestávají světově proslulých artiklem. Francouzská vojska v čele s Napoleonem vidělo Znojmo dvakrát. Roku 1809 byla u města svedena prudká bitva, po níž francouzský císař naposledy mohl diktovat vítězný mír. Po pruské invazi začíná, zvláště po porážce Francie roku 1871, prudce se objevují české spolky, z nichž první, Beseda, byl založen zásluhou notáře Jana Vlka, autora slov znárodnělé písně Přijde jaro, přijde. Dramatický byl boj o českou školu. Středního školství se znojemští Češi dočkali až po roce 1918. Velkorysý rozvoj města byl přerušen německou okupací. Poválečné naděje zmařil rok 1948. Novou naději přinesl teprve listopad 1989. Ale to již není historie, to je současnost. A především budoucnost.