Mukařov (obec) [8712]

Z archivních materiálů muzea v Kostelci nad Černými lesy vyplývá, že Mukařov dostal své jméno od zakladatele Mukara, známého z knížecí družiny 12. století. Když se ve vojsku krále Vladislava vyznamenali vojíni Ondřej, Kubjata, Hlaváč, Myšla, Srba a Mukar, dostalo se jim od krále v Černém lese manských údělů, na nichž tito vojíni ve 12. století založili stejnojmenné dvorce a tvrze. (z Mukařovské kroniky / str. 70, rok 1987)

Stalo se tak s Vladislavovou pomocí při boji se severoitalskými městy, zejména Milánem, po boku Římského císaře Fridricha I. Barbarossy. Jeho pomoc byla odměněna na směnu v Řezně roku 1158:

"Téhož roku Vladislav, kníže český přišel s velmoži svými do Řezna k sněmu císařskému, markrabům a jiný knížatům určenému, kde přišlo u veřejnost, co tajně se bylo ujednalo; nebo císař pán ozdobil 11. ledna jmenovaného knížete pro jeho věrné služby přede všemi svými knížaty korunou královskou a z knížete učiniv krále takovouto jej ozdobou okrášlil…" (Vincencius)

...král Vladislav i nadále pomáhal Barbarossovi s odbojnými italskými městy. Dne 6. srpna 1158 zahájily jednotky obléhání Milána. K souvislému obléhání však páně císařova armáda nestačila, Fridrichem do sedmi sborů rozdělena, by mohl bezpečně stříci každou ze sedmi bran městských. Italové pokusili se útokem proraziti, ovšem díky jízdě české osobně Vladislavem vedené, podařilo se pohromy odvrátiti. Vyznamenali se Čechové tenkráte u Brescie, Milán avšak dále odolal. Teprve léta Páně 1162 při výpravě třetí proti tomu městu odbojnému byl Milán dobyt a král Vladislav se svou družinou a kořistí velikou vrátili se domů se slávou nesmírnou. Podle kronikáře Dalimila též s novým erbem, stříbrným lvem na červeném poli, namísto původní přemyslovské černé orlice na stříbrném štítě...

První údaj o obci Mukařov je z roku 1318 (Emler: Regesta diplomatica). Mukařov přináležel před husitskými válkami k panství říčanskému, jako součást panství v Tehově přináležející k tehovskému hradu. Podle různých pramenů se zdá, že Mukařov jako další vesnice tehovského panství patřil původně ke královskému území černokosteleckému a k Tehovu byl připojen až později. Mohlo se tak stát za krále Jana Lucemburského, který ve druhém či třetím desetiletí 14. století většinu zdejšího majetku buď směnil (Kostelec n. Č. l.), případně udělil v léno - manství (Chrást). Podobný osud potkal západní část Černokostelecka, která přešla pod Tehov, snad zároveň s uvedením v léno. To se však nemuselo vázat na původní držbu. Zajímavé je, že předpokládaný rozsah uděleného území zdá se být totožný s rozdělením farním (vesnice mukařovské farnosti) i pozdějším obvodem rychty.

Dne 18. 5. 1372 již vlastnili Tehov noví majitelé, Pešek a jeho synové Mikuláš a Štěpán, rytíři z Klučova, kteří tehdy dosadili mukařovského faráře. Majetku po otci se krátce nato ujal Mikuláš, píšící se roku 1380 „z Tehova“, kam patrně přesídlil. Stěžoval si na něj při vizitaci jak farář ohledně nechození ke zpovědi, tak se jednalo i o lichvě, kterou provozoval, což byl ovšem na svou dobu obvyklý poklesek. Teprve v jeho osobě můžeme spojení Tehova a Mukařova, předtím předpokládané, jasně potvrdit. Jeho vztah k Tehovu nelze po roce 1380 doložit, žil ještě roku 1389 a zanechal potomky, kteří v případě Jana z Klučova dosáhli i značného majetku. Synové asi větší panství Tehov odprodali.

Teprve k roku 1394 se dozvídáme o novém majiteli panství, panu Purkardu Strnadovi z Janovic, který dne 15.9. dosazoval mukařovského faráře. Nejvyšší komorník, dvorský sudí, purkrabí pražského hradu a člen královské radyPurkard z Janovic ve své době představoval špičku šlechtické skupiny, podílející se na správě země. Jeho kariéra ale rychle skončila. Stal se jednou z obětí intrik mezi panskou a dvorskou šlechtou a byl 11.5.1397 na Karlštejně zavražděn a následně prohlášen za zrádce. Tím dle zemského práva automaticky pozbyl propůjčený lenní majetek.

Tehov se vzápětí stal příčinou několikaletých sporů, které se částečně odrazily i v zápise roku 1407 (deskový). Majetek dle uplatněného práva připadl králi, ten také v zastoupení markraběte Prokopa 20. 2. 1398 dosadil nového mukařovského faráře. Jak ale prozrazuje následující zápis v deskách dvorských z 24. 5. 1399, užíval majetky po bratrovi v Tehově (a Mladé Vožici) probošt chrámu sv. Víta Jiřík z Janovic, z čehož jej tehdy Václav IV. poháněl před dvorský soud. Jak spor skončil se ale nedochovalo.

Král asi vzápětí Tehov prodal významnému staroměstskému měšťanovi Reinhardu z Mülhausenu, který ale již kolem roku 1400 zemřel a spor pokračoval dále mezi Reinhardovými syny a Purkartovým synem s jeho poručníky Benešem z Choustníka a Bočkem z Poděbrad, kteří se hájili zápisy v deskách zemských. Roku 1402 bylo po dvouletém sporu u konzistoře dne 7. 6. definitivně rozhodnuto o vlastnictví patronátního práva nad mukařovským kostelem a tedy i nad právem vlastnickým. To bylo uznáno bratrům z Mülhausenu.

Nezůstali vlastníky dlouho. Po několika letech, možná kolem roku 1406, se majetkově rozdělili a při tom Tehov prodali dalšímu významnému staroměstskému měšťanovi a konšelu Kašparu Čotrovi. Ten snad část sumy, která i pro bohatého obchodníka představovala značný majetek, Mülhausenům splácel. Ještě roku 1408 plynul Reinhardovi, sídlícímu po rozdělení majetku trojice bratří na nedalekých Slušticích, roční plat 30 kop 20 grošů z Tehova. Čotr tedy nevlastnil Tehov dlouho, snad ani ne rok, než jej směnil za dva větší hospodářské dvory a hotové peníze s karlovským klášterem augustiánů na Novém Městě pražském. Není vyloučena jen Čotrova zprostředkovatelská role v celé transakci. Zápisu z 12.3.1407 nepochybně předcházela dlouhá právní jednání s konventem kláštera, se směnou musel souhlasit i panovník a počítalo se i s odprodejem jiných klášterních statků k zisku hotových peněz pro doplacení kupní ceny.

Pro karlovský klášter Tehov představoval nejrozsáhlejší majetkový komplex, který od svého založení roku 1350 vlastnil, a pro jehož koupi patrně ztratil i hospodářsky výnosné dvory v okolí Prahy. Za to augustiáni získali „hrad“, hospodářský dvůr, 10 poddanských vesnic (Tehov, Všestary, Menčice, Klokočná, Svojetice, Tehovec, Vojkov,Mukařov, Žernovka, Louňovice) a poddaného ve Svojšovicích (patřily k Říčanům), dále patronátní právo k tehovskému a mukařovskému kostelu. Na panství zápis uvádí lesy, rybníky (ne však konkrétně), mlýny a chmelnice. Roční renta od poddaných představovala asi významný zdroj příjmu, který ovšem i s ostatními užitky stěží přesáhl 100 kop grošů, v jaké míře byl provozován hospodářský dvůr není známo. V budoucnu klášter tento majetek spravoval skrze purkrabího, roku 1418 jím byl Václav z Kozmic.

Za husitských válek byl klášterní majetek sekularizován (světskou mocí odňat církvi), Tehov pak patřil několika husitským válečníkům, než jej před rokem 1454 získali Kostkové z Postupic. Ti hned počátkem vlastnictví vyřešili otázku lesa u Klokočné, který byl asi od válek sotva zpochybnitelnou součástí Tehova (totéž platí v případě Srbína, v zápise roku 1407 nejmenovaného, snad původně samostatného) a roku 1509 Tehov ubránili proti nárokům karlovských augustiánů.

Roku 1513 Tehov koupili Slavatové z Chlumu a Košumberka a připojili jej ke Kostelci, který koupili roku 1492 od Jindřicha Smržovského z Kostelce n. Č. l. Diviš Slavata byl jedním ze 12 direktorů, kteří jménem českých stavů měli proti králi bránit starobylá práva země České a její prospěch. Za odpor proti králi jej král Ferdinand I. potrestal konfiskací.

Roku 1558 prodala Komora královská statek Kostelec nad Č. lesy za 30 tisíc kop grošů českých panu Jaroslavu Smiřickému, sídelním svým místem zvolil Kostelec n. Č. lesy. Roku 1561 vystavil tu nádherný zámek s kaplí a rodinnou hrobkou. K tomuto panství patřila i obec Buda-Mukařov, Srbín, Žernovka. Později pan Jaroslav Smiřický rozšířil panství kostelecké o zakoupená další panství jako Říčany, Uhříněves a Koloděje. Smiřičtí drželi panství až do bitvy bělohorské a po smrti pana Jaroslava se v držení vystřídali:

Zikmund Smiřický (1597-1608); Jaroslav (1608-1611); Albrecht Václav (1611-1614);Albrecht Jan (1614-1618); Jindřich Jiří a Markéta Saloména (1618-1621) - Markéta Saloména, sestra Albrechta Jana a Jindřicha Jiřího byla provdána za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka a spravovala majetek za svého bratra až do Bílé Hory.

Po prohrané bitvě na Bílé Hoře bylo r. 1621 panství zabráno císařem a Albrecht z Valdštejna se ujal poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím a nad ½ majetku Smiřických. Ovšem statky Smiřických r. 1623 prodal knížeti Karlu Lichtenštejnovi. Podle údajů z roku 1623 mezi 9. rychtami panství je uváděna Rychta mukařovská -Mukařov, Tehov, Tehovec, Všestary, Klokočná, Menčice, Svojetice a Srbín. U tohoto rodu zůstalo panství až do pozemkové reformy po první světové válce. Některé pozemky v Mukařově a okolí jsou v držení rodu Lichtenštejnů dosud.

Nejstarší údaje o panství kosteleckém máme ze dvou urbářů panství. První urbář je z r. 1562 psaný česky a pod názvem "Registra správný panství kosteleckého z r. 1562", který byl dohotoven r. 1565. Je uložen v archivu Národního muzea v Praze a je zde sepsána míra a způsob roboty na panství Smiřickém.

Robotu neměli: Hošť (3 osedlí), Volešek 24, Nučice 2, Bohumil 16, Aldašín 3, Srbín 7, Vojkov 3, Všestary 18, Světice 2, Mukařov 8, Kozojedy 19, Lipany 8, Vitice 5, Močedník 5, Chrášťany 4, Mrzky 5, Poříčany 33, Hořany 16, Třebovle 1 (krčma), Žhery 4.

Robotu měli: Kostelec 26, Svrabov 12, Brník 8, Dobropůl 17, Konojedy 19, Kostelní Střimelice 15, Jevany 11, Vyžlovka 6, Svojetice 9, Tehov 19, Klokočná 7, Menčice 2, Přehvozdí 11, Lstiboř 16, Voděrady 32, Cukmantl 14. Louňovice 5,Žernovka 4, Tehovec 13 společně se svojetickými seno na lukách pod rybníky v stohy složiti.

Druhý urbář z r. 1677 je rovněž psaný česky, má název "Kniha urbální, jinak gruntovní pravidlo všech všelikých příležitostí panství Kosteleckého nad Černými lesy od porodu panského r. 1677", uložen rovněž v archivu Národního muzea v Praze.

Během 30-leté války byly na Říčansku způsobeny veliké škody válečné, mnoho obyvatel bylo vybito, řada vesnic vypálena. V r. 1637 bylo v 75 obcích kosteleckého panství osedlých jen 639 poddaných a jen 65 jich odvádělo daně. Zápisy v gruntovních knihách před třicetiletou válkou uvádějí v každé obci 10 až 40 zapsaných gruntů! Roku 1645 následoval čtvrtý vpád Švédů do Čech, opět spojen s vražděním a loupením. Zpustly vesnice Udašín (Aldašín), Bohumily, Cukmantl, Drbohlavy, Penčice, Mukařov. Některé obce zůstaly dlouho pusté, jiné vůbec zanikly a jejich místo zarostlo postupně lesem. Tak například již před 30-letou válkou zanikla obec Janovičky ležící mezi Vojkovem a Babicemi. Dnes se po této hrnčířské obci nazývá jen lesní část.

Poloha

přidat fotografie