Přihlásit
Mobilní verze s GPS
Olomoucký kraj » okres Jeseník » hrad, zámek, tvrz » Vodní tvrz - Jeseník (tvrz)

Vodní tvrz - Jeseník (tvrz) [85]

Kulturní památka (KP)


Vodní tvrz Popis: dvoupatrová budova s kameným mostem přes bývalý vodní příkop. Gotická vodní tvrz, přeměněná v 18. stol. na zámek. Dnes sídlo vlastivědného muzea přibližujícího historii, přírodu a tradici lázeňství Jesenicka. Uvniř je umístěno muzeum zabývající se nejzajímavějšími místy Jesenicka. Vystavované materiály sahají až do pravěku a končí vznikem Československa. Jeho součástí jsou i expozice geologie, mineralogie a lázeňství - v samotném Jeseníku je ve 30. letech 19. stol. založil léčitel Vincenc Priessnitz.

Historie - Vznik původní, ještě z velké části dřevěné fortifikační stavby, obehnané z jižní strany trojnásobným vodním příkopem, nutno položit do doby založení osady Vriwaldu, jak zněl původní název dnešního Jeseníku. Je to druhá polovina 13. století, tedy doba kolonizačního úsilí, vedeného ve zdejších horských oblastech biskupy Tomášem I. (1248 –1269) a Tomášem II. (1270 –1298 ). Ani jeden, ani druhý se přitom neohlížel na skutečnost, že v tomto pohraničním pásmu, zvaném preseka, bez svolení vládnoucích knížat pod trestem smrti nesměl být skácen ani jediný strom. Jejich svévolné počínání vedlo proto k dlouholetému sporu s mladým, ale ambiciózním vratislavským knížetem Jindřichem IV. (1266 – 1290), jenž biskupy obvinil, že bez knížecího svolení tu založili 65 nových vesnic, mezi nimi i Jeseník, a biskupa Tomáše II. r. 1281 povolal před baronský soud. Biskup se však odmítl dostavit a na oplátku dal knížete do klatby. Jindřich IV. klatbu nevzal na vědomí a r. 1284 všech 65 vesnic vojensky obsadil, původní slovanské obyvatele vyhnal a dosadil sem své lidi. K upevnění své moci dal pak ve všech obsazených vesnicích postavit tvrze nebo aspoň opevněné dvorce, a pokud v některých vesnicích již fortifikační stavba byla (např. v Jeseníku, Mikulovicích, Žulové), snažil se jejich obranyschopnost zvýšit výstavbou z kamene.

Až do r. 1290 byly všechny obsazené vesnice v přímé správě Jindřicha IV. Teprve na smrtelné posteli udělil biskupům vévodská práva, včetně horního i mincovního regálu. O dobrovolném postoupení těchto práv jsou ovšem určité pochyby, neboť k darovací listině není pečeť knížete připevněna, ale pouze přiložena – ostatně i pravost listiny samé je dosti pochybná. Také postup nástupce biskupa Tomáše II., Jindřicha z Vrbna (1302 – 1319), který si přisvojil titul světského i církevního knížete a tím automaticky přeměnil celé zdejší území v samostatné knížectví, osvětluje postup církve při získávání majetku v 13. a 14. století. Dnešní půdorys tvrze, jak ukázal archeologický průzkum při generální opravě v r. 1975, vznikl až při pozdějších stavebních úpravách. Původní terén se nacházel 3 m pod dnešní dlažbou nádvoří a tehdejší tvrz tvořila pravděpodobně čtvercová věžovitá stavba, jejíž 190 cm silné zdivo je velmi pečlivě lícováno a má na severní straně dodatečně zazděný 110 cm široký vstupní otvor. Šlo zřejmě o tehdy obvyklou věžovitou obrannou i obytnou stavbu, o níž lze snad předpokládat, že je dílem zmíněné již snahy Jindřicha IV. o lepší fortifikaci jím obsazené vsi. Věž sloužila svému účelu nejméně do konce 14. století, kdy pro své malé rozměry a patrně také pro nedostačující obranyschopnost už nevyhovovala zvyšujícím se nárokům držitelů obce. Proto došlo ke stržení horní části a základní zdivo bylo zasypáno. Vyhloubením příkopu a po jeho naplnění vodou vznikl umělý ostrůvek, na němž byla nově postavena izolovaná jednopatrová stavba pravidelného obdélníkového tvaru, 30 × 20 m, s 8 m vysokou a 3,30 m silnou obalovou zdí, chráněnou zmíněným již příkopem ve tvaru elipsy. Tvrz je postavena z neopracovaného, převážně metakvarcitního lomového kamene, zřejmě ze stráně západního svahu Zlatého chlumu, něco málo amfibolitu, přimíšeného do zdiva, pochází z Křížového vrchu a valouny křemene jsou patrně z výkopu příkopu. Navenek stavba neměla jediné okno, místo nich tu byly jen tmavé otvory úzkých 120 cm vysokých střílen, rozmístěné nepravidelně ve výši 6 m. Dodnes je patrné původní široké cimbuří se zbytky nosných trámů dřevěného podsebití, obíhajícího kolem celé stavby. Jediné spojení s vnějším světem tvořila nepříliš široká branka na jižní straně – tedy na straně opačné, než je tomu dnes. Tvrz neměla věž, ale zdá se, že měla předbraní na jihozápadním vnějším okraji příkopu. Zcela neomítnutá stavba působila ponuře, přímo z ní čišel chlad a středověká krutost. Otázkou je, kdo vlastně se pro tuto novou stavbu rozhodl. Velmi pravděpodobně to byl rod Mušínů, který tvrz i ves získal po r. 1378, držel tento majetek bez přestávky až do r. 1433 a měl ke stavbě i dostatečné finanční prostředky.

Během doby došlo samozřejmě k mnoha přestavbám uvnitř tvrze, takže původní zástavbu a pozdější přístavby k obalové zdi lze dnes určit jen odhadem. Ačkoliv nebyl dosud nalezen ani jeden architektonický článek, který by umožnil bližší datování, je možné jednotlivé stavební etapy stanovit aspoň podle různého druhu zdění, odlišného stavebního materiálu či přizdívky bez zalícování do stávajícího zdiva. Nesporně nejstarší je podélná jižní budova, stavěná současně s obalovou zdí. Její sklepení s původní valenou klenbou s typickými stopami po bednění a vazbou s obalovou zdí o tom svědčí zcela jednoznačně. Dokladem o pozdější přístavbě křídel – východního a západního – je objev studny, zasypané teprve 17. století, kterou bylo nutno při dodatečné přístavbě překlenout odlehčující valenou klenbou.

O původním dělení obytných místností lze dnes s určitostí říci jen velmi málo. Zachované kapsy pro nosné trámy svědčí o plochostropých místnostech, které byly mnohem nižší, než je tomu dnes, takže dnešní mezipatro bylo patrem prvním a dnešní první patro bylo patrem zvýšeným. Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi zajišťovala uvnitř nádvoří oběžná krytá galerie, přístupná schodištěm, a to do každé místnosti zvláštními dveřmi. K osvětlení místností sloužila jen malá okna z nádvoří. O tom, že šlo skutečně jen o fortifikační stavbu, svědčí, že tehdy již zcela běžné zpohodlnění pro ženské osazenstvo, např. zateplení obytných místností dřevěným roubením, nebylo nalezeno. Jedinou stopu po krbu bylo možno zjistit v 1. patře, tedy patrně v původním sále či obytné místnosti držitele tvrze. V 15. století došlo též k přeložení vchodu do tvrze na severní stranu a starý vchod na jihu byl zazděn. Severní hradební zeď byla proražena širokým otvorem a nově vzniklý vchod byl ozdoben hrotitým obloukem z tesané žuly, bez jakékoliv profilace, jen s mírně zkoseným okrajem. Mohutná, dovnitř otvíraná brána byla zajištěna silným příčným trámem, zasunovatelným do zdi. Důvod pro změnu vchodu byl zcela jednoznačný. Stále se rozrůstající osada, vlastně již město, dávno překročila pomyslnou čáru souběžnou se severní – dosud zadní zdí tvrze a poměrně zámožný patriciát, sídlící na vznikajícím velkém čtvercovém náměstí města, nechtěl, aby se k němu tvrz obracela zády.

Je velmi pravděpodobné, že z téže doby pochází i věž, která kupodivu nebyla přistavena k čelní zdi, nýbrž asi 1,5 m od ní a byla s ní spojena jen dvěma prampouchy (rozpornými oblouky), z nichž západní byl opěrou pro úzkou zídku, spojující věž teprve ve výši 1. patra s čelní zdí. Věž sama byla přístupná jen po malém padacím můstku, spouštěném z úzkých dvířek obranné chodby v síle čelní zdi. Stavba věže měla zajistit co nejúčinnější boční palbu obránců, tzv. flankování. Kolébkový padací most přes vodní příkop, uzavírající při zvednutí vchod do věže, otevřel současně vlčí jámu v jejím přízemí. Spodní část věže byla kamenná, dvě horní patra hrázděná. Ve stejnou dobu bylo dozděno i cimbuří a koruna zdiva byla zvednuta o celý metr. V novém zdivu bylo ponecháno jen 16 šikmých střílen ve výši dnešního 2. poschodí.

Je velmi pravděpodobné, že všechny tyto stavební úpravy prováděl znamenitý válečník Hynek Mušín z Frývaldova a na Hoštejně, stoupenec Husův, jehož pečeť se objevuje na protestním listě proti upálení Mistra Jana a jenž byl pro své smýšlení v r. 1422 biskupem zbaven všech funkcí a statků. Rod Mušínů držel však tvrz i město nadále, protože majetek převzal Hynkův bratranec Hanuš, navíc odměněný biskupem Konrádem z Olešnice 100 markami za škody, které utrpěl on i jeho otec Günther ve válkách s husity. Válkami zadlužený biskup byl nucen udílet své statky lénem, aby mohl splatit dluhy. A tak někdy kolem r.1435 získala město i tvrz paní Anna Clodehocková, zvaná též Eichelbornová, která biskupovi ve válce finančně vypomohla. Že nešlo o částku malou, je vidět z listiny, kterou se jí postupují na dobu několika let veškeré příjmy města Nisy. Paní Anna držela Jeseník až do r. 1453, kdy jej vykoupil biskup Petr Nowak. Později se Jeseník dostal do rukou vdovy po Hynku Mušínovi, Anny, která v r. 1463 společně se svým synem Kuncem prodala tvrz i město Hynkovi z Mórowa. Ten však brzy zemřel a od vdovy po něm, Berty z Nimpsche, jej v r. 1468 koupil biskup Rudolf z Rüdesheimu, který se obával, že ve válce s Jiřím Poděbradským by slabé ženské ruce neudržely ani tvrz, ani město. Do konce 15. století se pak v držení města vystřídalo několik majitelů, z nichž za zmínku stojí rytíř Urban Stosch, jenž musel při koupi města složit biskupovi zvláštní přísahu věrnosti, neboť jeho příbuzní žili s biskupem v nepřátelství.

V r. 1492 dostal město i hrad lénem Leonard Vogel, vratislavský měšťan, ale – jak se později ukázalo – za jeho osobou se skrýval bohatý kupecký rod Fuggerů z Augšpurku. V r. 1506 získal Jeseník od biskupa Jana Thurzy právo svobodného města horního a v r. 1510 se ujal správy panství sám Jakub Fugger, počítající s bohatým výnosem zlatých dolů v blízkosti města. Fuggerové, zastoupeni později svými úředníky Janem Süssem a Jindřichem Reibischem, drželi hrad až do r.1547, kdy se stal osobním majetkem biskupa Baltazara z Promnic a po jeho smrti stolním statkem biskupství.

Jedinou hmotnou památkou na osudnou dobu třicetileté války je kamenný kříž, nalezený v r. 1901 na bývalém pozemku katovny a zazděný dnes v nádvoří zámku. Nápis na něm svědčí o tom, že kat Michael Wachsmann byl v r. 1646 zastřelen Švédy. Otázkou ovšem je, zda kat opravdu zahynul švédskou kulkou. Švédové skutečně v r.1646 v Jeseníku s malým výpalným oddílem byli, ale událost sama spadá již do doby známých jesenických procesů s čarodějnicemi, které brutalitou, s jakou byly vedeny, nemají obdoby v našich zemích. Kat tedy mohl zemřít i rukou vraha – mstitele.

Koncem 17. století došlo ještě k několika stavebním úpravám tvrze; tak byl opraven padací most, nově pokryta střecha věže a také černá kuchyně doznala změn. Kromě toho byla zasypána studna včetně příklenku. Ale to již význam budovy jako hradu pomalu upadal. Proto, když v r. 1727 při velkém požáru města byla budova těžce poškozena, přistoupilo se k její důkladné přestavbě, při níž dostala charakter zámku. Budova byla zvýšena o jedno patro, byla proražena okna na vnější stranu a odbourána dvě horní patra vyhořelé věže. Celou tuto přestavbu, která si vyžádala značný obnos, financoval tehdejší biskup František Ludvík, falckrabě rýnský.

Válka o Slezsko v letech 1740 – 1742 postihla Jeseník několikrát a nevyhnula se ani zámku. V březnu 1741 při náhlém přepadu města pruským vojskem byl v zámku na příkaz pruského krále Bedřicha II. zatčen tehdejší vratislavský biskup kardinál Sinzendorf. Budova hradu ani pozdějšího zámku se nikdy nehonosila zvláštní výstavbou, ani uměleckými díly. A přece zde v letech 1794 – 1798 našel své dočasné působiště jako biskupský hejtman nadaný hudebník a slavný komponista Karel Ditters z Dittersdorfu, autor úspěšné opery Lékař a lékárník. S koncem feudálního údobí zanikl význam budov jako sídla vrchnosti a ze zámku se stala pouhá správní budova jesenického velkostatku. Pro tento účel byly některé místnosti rozděleny na menší kanceláře a byly zřízeny dva služební byty. Za první republiky byla sem přenesena i část agendy důchodkového kontrolního úřadu biskupství, jehož činnost zanikla v r. 1945. Ještě před vypuknutím druhé světové války, v r. 1935, uvolnilo komorní ředitelství dvě místnosti v zámku také pro výstavní účely jesenického městského muzea, jehož sbírky byly do té doby uloženy jen v bednách na faře a ve škole.

Po válce, v červnu 1945, byl v zámku zřízen sklad konfiskovaného majetku a o rok později byla celá budova uvolněna pro okresní vlastivědné muzeum. V roce 1963 se jesenické muzeum stalo součástí Vlastivědného ústavu v Šumperku, jehož zásluhou dochází k důkladné rekonstrukci objektu. Už v r. 1964 bylo ohrožené zdivo staženo systémem táhel z ocelových strun, od r. 1970 se pak začala provádět značným finančním nákladem rozsáhlá obnova této cenné historické památky. Po dokončení stavebních prací v roce 1975 jsou nyní v budově vedle pracoven a depozitářů pěkné prostory pro stálé expozice (přírodovědnou a historickou ) i krátkodobé aktuální výstavy výtvarných umění.

V r. 1996 po znovuobnovení okresu Jeseník se osamostatňuje i zdejší muzeum, které tak získává statut Vlastivědného muzea Jesenicka. Dalšími muzejními pracovišti jsou Městské muzeum v Javorníku a Hornické muzeum ve Zlatých Horách.Další změnu v životě tvrze by mělo přinést uvažované znovunapuštění vody do ochranného příkopu, která by pak místu navrátila i jeho původní název – Vodní tvrz.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie





(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)