Přihlásit
Mobilní verze s GPS

Osek (město) [8366]



Středisko dnešního města bylo původně v prostoru Starého Oseka. Svědčí o tom valy v blízkosti dolního nádraží. Osada vznikla výše, na obchodní cestě, vedoucí z Čech přes Bílinu a Krušné hory do Německa. Severozápadně od dnešního kláštera stál opěrný bod, snad dřívější hrad. V horách se od pradávna těžil cín a později i stříbro. Samotný český název Osek (německy Ossegg) zahrnuje v sobě podle názoru jazykovědců způsob, jakým osada vznikla. Toto vlastní jméno se v pramenech objevuje na přelomu 12. a 13. století a pochází z obecného pojmenování osek. Tak se nazývalo místo, kde byly shromážděné kmeny získané mýcením lesa. Z vlastního jména tehdejší osady nám tam z minulosti probleskuje skutečnost, že při budování hradu a podhradí musela být část lesa vykácena.

Rychlý rozvoj oblasti byl nepochybně ovlivněn mocenským vzestupem rodu Hrabišiců. Jako první z nich se po polovině 11. století objevil Kojata, který patřil k významným členům dvora knížete (od roku 1085 krále) Vratislava II. a byl správcem přemyslovského hradiště Bíliny. Ačkoli patřil k panovníkovým oblíbencům, dostal se s ním v roce 1068 do konfliktu, neboť podporoval volbu jeho bratra Jaromíra za pražského biskupa. Vratislav se obával posílení moci dalšího Přemyslovce a prosazoval při volbě svého kaplana Lance. Jaromír byl přesto biskupem zvolen. Kojata patřil k hlavním strůjcům panovníkova neúspěchu. Také si nedělal nejmenší iluze o svých dalších vyhlídkách a urychleně z dosahu knížecí moci uprchl.

Hrabišicové však neupadli v zapomnění. V průběhu 12. století hájili Kojatovi potomci nadále přemyslovské zájmy na česko-saském pomezí jako bílinští kasteláni, tj. zástupci pražských knížat v celé oblasti. Současně svým významem přerostli okruh provincie, kterou spravovali. Zakladatelem rodové moci se stal Hrabiš. Ten v letech 1189-1197 zastával úřad nejvyššího komorníka, tedy zastupoval panovníka v době nepřítomnosti v zemi. Hrabišův bratr Slavko pak v tomto úřadu působil i za Přemysla I. Otakara. Společenský vzestup dával najevo tím, že si vytvořil vlastní družinu a šlechtický dvůr, v čele s vladařem (villicus), dále jídlonošem, číšníkem a celníkem.

Svého panovníka napodobil i jinak. V roce 1196 vznikl pod patronací opatství ve Waldsassenu cisterciácký konvent a Slavko jej usadil na svém panství. Štědrý velmož i jeho potomci zajistili klášter bohatým nadáním pozemků, dvorů, vesnic a důchodů. Klášter přijal do své ochrany král Přemysl I. Otakar, pražský biskup Daniel i papež Inocenc III. Mniši, jimž jejich řehole ukládala vedle modliteb i práci, se s velkou dovedností pustili do díla. Rozmnožovali svůj majetek obděláváním další půdy a zakládáním nových dvorů. Šířili kolem sebe pokročilé hospodářské zkušenosti a vzdělanost. Pod jejich blahodárným vlivem se osada Osek rychle rozvíjela.

Čile probíhala výstavba kláštera. Roku 1206 byl položen základ k chrámu Panny Marie, o dva roky později byl vysvěcen hlavní oltář a hřbitov. Areál komunity se rozrůstal o další budovy, které sloužily naplňování řehole, ubytování pocestných i bezplatnému ošetřování nemocných. V nově založené zahradě pěstovali mniši zeleninu i dosud nevídané druhy ovoce. O rozkvětu kláštera svědčí také okolnost, že se jeho opatem stal energický Slavko z roku Hrabišiců, stejnojmenný vnuk zakladatele této cisterciácké komunity, písemně doložený v pramenech v letech 1238-1239. Za jeho vlády byla dokončena výstavba klášterních budov. Po dlouhých letech strávených vedením kláštera odešel opat Slavko do Pruska obracet tamní pohany na křesťanskou víru a stal se v této diecézi biskupem.

Jeho otec Bohuslav patřil k oblíbencům krále Václava I. a jako nejvyšší komorník jej v době nepřítomnosti v zemi zastupoval. Ještě proslulejším se stal Bohuslavův syn Boreš II., který v letech 1240-1250 vybudoval asi 2 km severovýchodně od Starého Oseka nový hrad, nazvaný podle tehdejší módy německým pojmenováním Riesenburg, obrovský hrad. Rozkvět nového panského sídla dal podnět k rozvoji nového podhradí, Rýzmburka, zvaného dnes Hrad Osek.

Majitel hradu, Boreš II. Hrabišic sloužil věrně Václavu I. i v době, kdy proti němu vypuklo šlechtické povstání vedené následníkem trůnu Přemyslem. V roce 1248 Hrabišic kralevice porazil a donutil jej jednat s králem. Boreš II. byl bohatě odměněn, ale Přemysl se o rok později pomstil vypleněním kláštera. Po smrti Václava I. dal Přemysl Otakar II. Boreše uvěznit a zabavit část jeho statku. Později jej však omilostnil. Když se Boreš vyznamenal roku 1260 v bitvě u Kressenbrunnu, v níž Češi porazili uherské vojsko, přijal jej král na milost. Boreš však na své ponížení nezapomněl. V roce 1276 se ve sporu Přemysla Otakara II. s německým císařem Rudolfem postavil na stranu Habsburka.

Jeho syn Bohuslav a další nástupci již používali přídomku z Rýzmburka. Na Bohuslavově listině z 10. února 1315 je přivěšena pečeť, na níž je zobrazen Borešův erb. Na šikmo nakloněném štítu drží ruka hrábě o sedmi zubech (proto Hrabišici). Rytířskou helmu nad štítem zdobí jako klenot orlí křídla, po obou stranách pak ratolesti a kříž s nápisem Secretum Borsonis Risembori.

Obyvatelé Oseka se v této době živili zemědělstvím, a to převážně chovem dobytka. Využívali k tomu rozsáhlých pastvin v okolí. Významnou roli v hospodářském životě hrálo od počátku 14. století dolování stříbra a cínu. Podle smlouvy mezi oseckým opatem Gerviciem a Borešem III. z Rýzmburka z 22. března 1302 připadala polovina vytěžené rudy klášteru a polovina Rýzmburkům. Zatímco klášter ve 14. století vzkvétal, majetková država Hrabišiců pomalu upadala a v první polovině 16. století Hrabišici vymřeli. Jejich bývalý majetek, mocný hrad Rýzmburk, zůstal v rukou Míšňanů. Když vypukly husitské války, patřil k nedobytným opevněným základnám míšeňských vévodů. Podstatně hůře se v této bouřlivé době vedlo klášteru, Oseku a okolním vesnicím. Husitská výprava, vedená do severních Čech Janem Želivským, byla sice 6. srpna 1421 u Mostu poražena, ale předtím stačila vypálit doksanský a osecký klášter a obsadit Bílinu a Duchcov. Další velká výprava, v čele s Prokopem Holým, směřovala v roce 1426 proti Ústí a Mostu.

Osecký klášter byl zřejmě znovu vypleněn a svému osudu neušel ani o tři roky později, kdy jej zpustošili táborité. Klášter však nebyl poškozován jen nepřáteli, ale i “spřáteleným” císařem Zikmundem, který prodával jeho zboží a pozemky, aby získal peníze na vedení dalších válečných výprav. Na konci husitských válek patřily Most, Duchcov a Rýzmburk k Sasku. Proto i po jejich skončení probíhala na česko-saském pomezi drobná válka. Teprve král Jiří z Poděbrad uzavřel 25. dubna 1459 se Sasy mír, podle něhož Most, hrad Rýzmburk a Duchcov připadly opět k české koruně. Osecký klášter vyšel z husitských válek ochuzen a poškozen. Vypálené budovy byly znovu za velkých nákladů vystavěny a navíc musel klášter shánět peníze na výplatu zastavených statků. Použil přitom i zlatých předmětů, které mu po vzrušených letech ještě zbyly. Klášter se tedy udržel (na rozdíl od klášterů v Teplicích a Světci), ale jeho představitelé museli řešit velmi obtížné problémy. Ještě v roce 1579, kdy zemřel opat Baltazar, byla komunita velmi zadlužena a mezi řádovými bratřími, jejichž počet byl neúplný, probíhaly sváry. Dříve, než byl ustanoven nový opat, došlo k neočekávanému rozuzlení.

V roce 1562 byl poprvé od husitských válek uveden do úřadu nový katolický pražský arcibiskup. Ten požadoval k tomu, aby mohl plnit svou funkci, určité hospodářské zajištění. Proto mu bylo kromě jiných statků, přiděleno i panství oseckého kláštera. V době povstání českých stavů v roce 1618 si je pak mezi sebe rozdělili okolní šlechtici a měšťané. Po porážce stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře byl tento církevní majetek zase obnoven a 17. května 1626 bylo panství vráceno cisterciáckému řádu.

Klášterní panství se začalo již před třicetiletou válkou opět vzmáhat. Napomáhal tomu rozkvět krušnohorského dolování. Na přelomu 16. a 17. století se rozvíjela těžba stříbra a cínu zejména v okolí Hrobu. Významné bylo také získávání kamence a skalice. Tato těžba přešla 29.října 1605 na Andrease Weindlicha. Jeho syn Hans pak začal při pálení kamence ve zvláště zkonstruované peci používat místo drahého dříví levnější uhlí. 20. listopadu 1613 dostal od krále Matyáše oprávnění používat při této technologii hnědé uhlí z pozemku oseckých cisterciáků u Mostu. Slibný hospodářský vývoj přerušila třicetiletá válka. V roce 1631 byl Osek šest týdnů hlavním stanem saského vojska. V roce 1640 vtrhli do kláštera švédští žoldnéři generála Johanna Banéra. Mnichům se podařilo utéci do lesa, ale klášter, Starý Osek, Hrdlovka, Háj, Křižanov, Verneřice a další vesnice byly vypleněny.

Když se po třicetileté válce ujal svého úřadu opat Vavoinec Scipio (1650-1691), musel čelit velmi složitým obtížím. Počet řádových bratří poklesl, pokladna byla vyčerpána, klášterní budovy byly poškozeny a poddaní jednak ubyli, jednak zchudli. Aby se osada (pozdější Nový Osek) rozrůstala, podporoval opat usídlování řemeslníků v okolí kláštera. Kulturní a hospodářský rozmach pak nastal za opata Benedikta Littwericha (1691-1726). Panství tehdy tvořilo 26 vesnic, nicméně jeho hospodaření podvazovaly neustále kontribuce a mimořádné daně. Přesto se opat Littwerich snažil opatřit především obyvatelům klášterní osady slušnou obživu.

V roce 1697 dal v Novém Oseku zřídit textilní manufakturu na výrobu punčoch. Od roku 1705 pracovali její zaměstnanci na devíti tkalcovských stavech. Výrobu řídil Pavel Redig, odborník povolaný ze Saska. Církevní vrchnost dokonce v tomto období protireformace tolerovala jeho protestantské vyznání. V roce 1708 přibyla k tkalcovně ještě pletárna. Protože pro ni dosavadní prostory nestačily, byl v roce 1719 vystavěn větší objekt a k němu byla v roce 1722 ještě přistavěna valchovna. Manufaktura se tedy utěšeně rozvíjela. V roce 1787 zaměstnávala na 760 osob.

Opat Benedikt Littwerich dbal nejenom o hospodářský rozvoj svěřeného panství, ale staral se i o další výstavbu klášterních budov. Jeho životním cílem bylo zbudování důstojného chrámu plně odpovídajícího soudobým představám. K provedení tohoto úkolu povolal do Oseka litoměřického stavitele italského původu Ottavia Broggia. Ten v letech 1712-1718 zbarokizoval dosavadní románskou a gotickou stavbu, z níž nám dodnes zůstal románský portál, raně gotická kapitulní síň z doby kolem roku 1240 a gotický ambit z let 1300-1340. Kamenný románský pulpit (čtenářský pult) v kapitulní síni patří mezi světové unikáty.

Oseku i po třicetileté válce uchovala lidská paměť vzpomínky na těžbu stříbra, cínu a jiných kovů v době předbělohorské. Pokus o dolování stříbra v roce 1712 skončil nezdarem. V následujícím roce byla obnovena těžba cínu, avšak s nevalnými výsledky. Daleko více se postupně prosazovala těžba uhlí, které svou nízkou cenou stále více konkurovalo palivovému dříví. Přes rozmach klášterního hospodaření se Nový Osek rozvíjel poměrně pomalu. Na konci 18. století měl asi sto domů, jejichž majitelé platili zvláštní daň ze zastavěné plochy a pozemků využívaných jako zahrada.

Klášter neprožíval jen období rozkvětu, ale musel překonávat i období zlá. Za sedmileté války, 18. listopadu 1759, vydrancovali klášter Prusové, a když řeholníci nebyli schopni zaplatit požadovanou kontribuci, odvlekli vojáci dvanáct rukojmí v čele s převorem do Německa. Odtud se zajatci vrátili, až na jednoho, který mezitím zemřel, teprve 15. dubna 1763. Existenční ohrožení přinesla klášteru také léta vlády císaře Josefa II. Jen obratný postup opata Mauritia Elbele zachránil řeholnickou komunitu před zrušením. V roce 1785 došel příkaz snížit počet členů řádu z padesáti na osmnáct. Josef II. pak 20. listopadu 1786 potvrdil všechna řádová privilegia. Postavení kláštera se tak upevnilo. Významně zde zapůsobila skutečnost, že někteří osečtí řeholníci vyučovali po zrušení jezuitského řádu na gymnáziu v Chomutově.

Klášterní komunita působila jako středisko kultury a vzdělanosti. To se projevilo v blahodárném rozvoji místního školství. Při samotném klášteře existovala škola odedávna a vyučovalo se v ní čtení, psaní a počítání. Pro obecnou školu dal v roce 1749 postavit ve Starém Oseku novou budovu opat Kajetán Březina z Birkenfeldu. Po mnoha desetiletích dal roku 1836 postavit další školní budovu, tentokráte pro dívky, opat Salesius Krügner. Jeho nástupce Klement Zahrádka, svěřil nově zřízený hospitál sv. Klementa řádovým sestrám sv. Karla Boromejského, které vyučovaly dívky ve zvláštní učebně ručním pracím. Po polovině 19. století pak založil opat Athanasius Bernhard soukromou školu pro dívky a její vedení svěřil opět řádovým sestrám sv. Karla Boromejského.


strana 1
    Vložení nových fotografií přidat fotografie


Města, obce se stejným, nebo podobným názvem
Typ Název Vl. Zn. Okres
obec, osada Osek (obec) Písek
obec, osada Osek (obec) Rokycany
obec, osada Osek (obec) Beroun
obec, osada Osek (obec) Jičín
obec, osada Velký Osek (obec) Kolín
obec, osada Osek (obec) Strakonice
město, městys Osek (město) Teplice
obec, osada Osek nad Bečvou (obec) Přerov
obec, osada Osek (osada) Nymburk



(c) 2003-2020 M.Kamler - KrasneCesko.cz   *  Kopírování obsahu a fotografií jen se souhlasem autorů!
Verze pro zařízení s GPS (mobily, tablety)