Sázava (obec) [8132]

K postupnému osídlování horního Posázaví docházelo až v období, v němž začal být v úrodných částech země pociťován nedostatek vhodné půdy pro pěstování obilí a chov dobytka. Do značné míry při tom sehrála svoji roli i nutnost chránit přístupy do Čech před nebezpečím možných nepřátelských útoků z východu. To se sice poněkud zmenšilo po porážce Tatarů u Olomouce v roce 1241, ale nebylo nikdy zcela zažehnáno. Proto měli vlastníci a správci východního českého pohraničí zájem na tom, aby se v tomto prostoru trvale usadili lidé, kteří by jim současně svojí prací přinášeli jisté výnosy z dosud neobdělávané půdy. Kromě toho byli lidé motivováni k osídlení horního Posázaví těžbou stříbra a železné rudy. Není pochyb, že osídlování prostoru, v němž se rozkládá Sázava, začínalo kácením, mýcením a žďářením (vypalováním) tehdejších lesů, které měly až do 12. století pralesní charakter. Byly to lesy smíšené, v nichž převládaly buky, osiky, jedle a tisy. Tím není vyloučeno, že v předchozích staletích, a možná i tisíciletích, procházely zdejším územím skupiny lovců z České kotliny na Moravu a naopak. Ojedinělé nálezy kamenných nástrojů tuto hypotézu potvrzují. Ani skutečnost, že v nejstarších dobách byly východní Čechy doménou Slavníkovců, nelze ještě pokládat za důkaz existence trvalých lidských sídel v tomto prostoru. Dlouho to byla krajina bez lidí - nebo jen s nevelkými, od sebe velice vzdálenými, skupinami předchůdců zdejších zemědělců. Věrohodné důkazy o trvalejším osídlení horního Posázaví před 13. stoletím nebyly doposud shromážděny. O kolonizaci zdejších území se pokoušel ve druhé čtvrtině 13. století velmož Jan z Polné. Jeho snahou bylo vytvořit poblíž Polné kolonizační základnu cisterciáckého kláštera. Ten měl být vybudován v prostoru Nížkova v letech 1232 - 1234. Podařilo se mu získat z kláštera v Oseku skupinu mnichů, kteří začali v uvedených dvou letech pracovat na výstavbě budoucího kláštera. Založen však byl jen kostel sv. Mikuláše. Opat oseckého kláštera po osobní návštěvě nížkovského prostoru své mnichy odvolal a tak se první pokus o zřízení kláštera a tím následné kolonizace zdejšího prostoru nezdařil. Druhý pokus o zřízení cisterciáckého kláštera se podařil, i když se ho Jan z Polné už nedožil. Před svou smrtí však stačil ještě přenechat Přibyslavovi z Křižanova rozsáhlé lesní komplexy v prostoru nynějšího Žďáru nad Sázavou k založení kláštera, jakožto nezbytné kolonizační základny na českomoravském pomezí. Ale ani Přibyslav z Křižanova nedokázal v průběhu svého života přání Jana z Polné uvést do života. Po jeho předčasné smrti se jeho zeť Boček z Obřan obrátil na opata cisterciáckého kláštera v Nepomuku o vyslání mnichů do prostoru vyhrazeného pro založení kláštera. V závěru roku 1251 vyhledal společně s dalšími osobami pro budoucí klášter nejvhodnější místo. Kolonie mnichů pak přišla na zvolené místo 5. února 1252 a zřídila si zde provizorní dřevěné objekty, v nichž se ubytovala. Klášter přijal označení Fons Beatae Mariae Virginis (Studnice Panny Marie). Krátce nato byl obdarován rozsáhlými okolními pozemky, což bylo stvrzeno listinou tehdejšího moravského markraběte a budoucího českého krále Přemysla Otakara. Dne 7.6.1253 potvrdil založení kláštera také papež Inocenc IV., který ho vzal do své ochrany a poskytl mu současně imunitu (nedotknutelnost vůči případným nárokům světské správy). Boček z Obřan při své smrti dne 20. prosince 1255 odkázal klášteru všechen svůj majetek. Příchod cisterciáckých mnichů do oblasti horního Posázaví měl zásadní význam pro další osídlování tohoto kraje. Řád cisterciáků byl totiž řádem, který měl důkladně propracovaný systém kultivace dosud neobydlených území. Cisterciáčtí mniši se zásadně usazovali v opuštěných a dosud neobydlených krajinách. Vyznačovali se mimořádnou skromností a pracovitostí. Žili prostě, živobytí si opatřovali vlastní fyzickou prací a odívali se do hrubé nebarvené látky, což jim vyneslo označení "šedí mniši". Odmítali se podílet na duchovní správě, takže ani jejich kostely nebyly veřejnosti přístupné. Dokázali však v krátké době obsáhnout vlastní prací značná území a připravit je k osídlení pro další kolonisty. Proto po nich byla ze strany světských feudálů veliká poptávka. Koncem 12. století měli v Evropě na 500 klášterů a o dvě století později už jich bylo více než 700. Jejich nároky byly minimální. Stačilo jim, aby dostali k dispozici pusté, neobydlené, lidmi dosud nedotčené lesní nebo i jiné, např. bažinaté plochy, a oni z nich intenzivní prací vytvořili území vhodné pro život lidí. V době budování žďárského kláštera byla už na našem území celá řada cisterciáckých klášterů (Zbraslav, Sedlec, Vyšší Brod, Osek, Nepomuk, Plasy a další). Není pochyb, že Sázava vznikla a rozvíjela se v nejstarších dobách pod bezprostředním vlivem žďárského kláštera. I když lze s určitými pochybnostmi připustit, že v prostoru dnešní Sázavy existovalo už před rozvojem cisterciáckého kláštera jisté, zřejmě nevýznamné osídlení zemědělského charakteru, rozhodujícím faktorem jistě bylo působení kláštera na jeho široké okolí. Vznik sázavského osídlení by bylo asi reálné datovat do druhé poloviny 13. století, tedy po dosažení jisté stability klášterního zřízení v tomto prostoru. Vznik sázavského osídlení není spolehlivě doložen dochovanými písemnostmi. Přesto se soudí, že jeho prvopočátkem bylo vybudování hamru, jenž získal neobvyklé označení: PEKLO. Důvod je poměrně zřejmý - plameny a žár pece, v níž se ohřívalo surové železo a ohromující údery kovacího kladiva, budily v lidech dojem, že takhle nějak asi vypadá peklo, v němž trpí hříšníci po smrti za své prohřešky. Hamry, které vznikly ve 14. a 15. století v oblasti horního Posázaví, ale i jinde, nebyly nikdy pouze zařízením na úpravu surového železa a kovárnou na výrobu jednoduchého nářadí pro zemědělství (rádla, motyky, sekyry, kosy, srpy a pod.), nýbrž vždy při nich bylo rozsáhlejší zemědělské hospodářství, které zajišťovalo obživu pro vlastníka hamru, ale i pro rodiny těch, kteří tak či onak provoz hamru a hospodářského dvora zabezpečovali svojí prací. V Sázavě stála při hamru tvrz jeho držitele. Obdobně tomu bylo i u jiných hamrů (Pořežín, Železné Horky a pod.). Tvrz byla kamenným objektem bez ochranných hradeb (s hradbami by se označovala jako hrádek), v níž žil držitel hamru se svojí rodinou a v přízemí býval sklad hotových výrobků. Ve dvoře, k němuž patřily rozsáhlé polnosti, bylo hospodářské zvířectvo (tažný dobytek, prasata, ovce a drůbež). Žila v něm i nezbytná čeládka. První zmínka o sázavském hamru se vztahuje k rokům 1404 - 1406. Dle ne zcela spolehlivých údajů byl tehdy držitelem hamru jakýsi Přibík. Je pozoruhodné, že jméno Přibík je podle soudobých jazykových studií o vzniku příjmení, zkratkou osobního jména Přibyslav, právě tak jako Přibek, Přiban a další. Nejde o odvozeninu od názvu města, nýbrž o osobní jméno Přibyslav (Přibislav), které bylo v 11. - 13. století dosti rozšířené mezi významnějšími světskými i církevními feudály. Připustíme-li, že v uvedených letech (1404 - 1406) byl v Sázavě hamr v provozu, lze s velikou mírou pravděpodonosti soudit, že byl založen už o několik desítek let dříve a do písemností se dostal až počátkem 15. století. Jaký byl vývoj hamru a tím celého sázavského osídlení do roku 1426 nevíme. V tomto roce se uvádí jako držitel hamru, tvrze, dvora a přilehlé vsi, Sázavec ze Sázavy. Lze se však domnívat, že jeho jméno bylo spíše přezdívkou, než skutečným osobním jménem tohoto hamerníka. Další údaje o sázavském osídlení (hamru, tvrze, dvora a vesnice) nejsou k dispozici. Až v roce 1481 se dostal do dobových dokumentů záznam, že synové Viléma ze Sázavy, což mohl být potomek Sázavce ze Sázavy, Jan a Petr, prodali hamr s veškerým příslušenstvím hamerníkovi Petrovi za 250 zlatých uherských. Stalo se to 31. prosince 1481. Zdá se, že závěr 15. století a počátek století následujícího přinesl největší rozkvět sázavského hospodářského komplexu, jehož centrem byl právě tamnější hamr. Potomci hamerníka Petra se považovali za příslušníky zemanského stavu a psávali se s přívlastkem "Hamerníci z hamru, řečeného Sázava". V roce 1487 byl mistrem hamerníkem jakýsi Hanůsek, což byl asi syn vlastníka hamru Petra. Až do roku 1554 chybí o sázavském hamernickém provozu jakékoli záznamy. Zdá se však, že se v polovině 16. století dostává tento hospodářský celek do ekonomických potíží. Hamr byl v té době v držení několika sourozenců. Uvádí se zejména mistr Gregor (Řehoř) a jeho syn Hanzl (Hanz) a bratr Gregora, Jakub se syny. Hamr byl silně zadlužen. Měl dluhy vůči některým sousedním hamerníkům - jmenovitě se uvádí dluhy vůči hamerníkovi Tomanovi z Fiklova hamru. Hamr byl v těch letech rozdělen mezi tři vlastníky. Popisování všech pokusů o vyřešení ekonomických problémů hamru s celým hospodářským příslušenstvím by bylo příliš složité a málo srozumitelné, neboť mnohé údaje nejsou k dispozici. Mezi vlastníky hamru se objevuje řada jmen (Štěpán, Jiřík, Lorenc). Podstatné je, že v roce 1562 přešel hamr s veškerým příslušenstvím do vlastnictví majitelky polensko-přibyslavského panství, kterou tehdy byla Kateřina z Valdštýna a na Telči. Ta nechala hamr v provozu i nadále. V jeho vedení se vystřídalo mnoho nájemců i vlastníků, kteří platili do panské pokladny stanovené úroky. Z pozdější doby jsou už známy pouze dva údaje. V roce 1600 se do hamru přiženil ke vdově po hamerníkovi Jiříkovi hamernický mistr jménem Enderle. Poslední chvíle sázavského hamru nastala 31. července 1714. Tehdy povodeň zničila celý hamr, velkou část vesnice i s oběma mlýny. Provoz hamru už nebyl nikdy obnoven. V té době však i mnohé okolní hamry končily svoji činnost. Ronovský hamr byl například v roce 1706 přebudován na papírnu. Éra úpravy železa v malých hamrech končila jako nerentabilní. Po nějakém čase, který nelze spolehlivě doložit, byl v objektech bývalého hamru PEKLO, zřízen Pekelský mlýn a z bývalého hamernického dvora vznikl Pekelský dvůr, k němuž chodívali robotovat poddaní z Velké Losenice - viz. kapitoly "Poddanské poměry a povinnosti" a "Sázavské mlýny". S tím do značné míry souvisí úvahy o příčinách, které vedly k tomu, že zdejší osídlení bylo pojmenováno SÁZAVA. Žádná ze tří existujících hypotéz není natolik průkazná, aby mohla být považována za jedině správnou. Názor, že název Sázava vznikl od sazí, by se spíše opíral o představu, že toto osídlení vzniklo kolem začouzeného hamru a tudíž na prvopočátku zdejší osady byl hamr a jeho saze. Lze pochybovat, že se podaří oprávněnost této hypotézy po tolika letech prokázat. Představa, že řeka Sázava získala své pojmenování od osídlení téhož jména, je také problematická. Znamenalo by to, že řeka byla do té doby bezejmenná a teprve po vzniku osídlení se jménem Sázava, byla podle této osady pojmenována. To se rovněž nezdá věrohodné. Řeka jistě už nějaké pojmenování měla dávno před tím, než sázavské osídlení vzniklo. Pravdě nejblíže je asi domněnka, že zdejší osídlení dostalo své pojmenování podle řeky, která jím protékala. Stejným způsobem jistě přišly ke svému pojmenování i jiné obce, které se rovněž nazývají Sázava nebo Sázavka. V jejich okolí nikdy žádné hamry nebyly, proto nemohly být ani jejich názvy odvozeny od sazí a nelze ani uvažovat, že by i ony mohly dát jméno řece. Spíše i ony získaly své jméno od řeky Sázavy. Jak obec Sázava ke svému jménu přišla, není tolik důležité, aby to muselo někoho zneklidňovat. Vždyť značná většina našich měst a vesnic není s to, dopídit se původu svého pojmenování. To se týká i našeho hlavního města. Pověst, že získalo své jméno od člověka, který byl přistižen v okamžiku, kdy přitesával práh do své chatrče, a proto se od té doby celé osídlení nazývá Praha, je hezkou, ale jen úsměvnou bájí. I Přibyslav se dosud rozmýšlí, zda má přiznat, že má své jméno od Přibyslava z Křižanova nebo Přibyslava z Polné, což mohla být podle názoru některých historiků, jedna a táž osoba. Zůstaňme raději u konstatování, že se zdejší osídlení už celá staletí jmenuje Sázava a pro místní orientační potřebu bylo vždy děleno na Sázavu horní a dolní, i když to byla vždy jedna společná obec s jednotnou správou.