Radostín (obec) [8120]

V pradávných dobách, patrně až do dob založení kláštera ve Žďáře, rozkládal se v okolí naší obce mohutný a rozsáhlý prales, kterým jen cesta Libická byla proklestěna.

Většiny těchto lesních pustin se ještě lidská noha nedotkla, pouze ptactvo a zvěř užívali zde nerušené volnosti pralesní přírody. – Nikdo nerušil ticho lesních samot, jen tu a tam ozývalo se zurčivé bublání potůčků lesních, oživených hbitým nárůdkem stříbrolesklých rybiček. A nad tímto tichem pralesa mohutné sosny a rozložité buky šuměly velebný svůj chorál ...

Uprostřed pralesa rozprostíraly se rozsáhlé mlaky a velké louky pohorské. V místech nynějšího Velkého Dářska a okolí rašelinišť rovněž jako v místech nyní zv. Černého bahna na Žákově hoře rozkládaly se veliké bažiny.

Bahna tato bývala pro chodce velice nebezpečná a potměšilá. Zapadl - li člověk do nich, ponořoval se zvolna, ale stále v bezednou blátivou hlubinu, až bídně zahynul. Bahna v okolí Radostína z větší části vysušena byla teprve založením rybníků, zejména Velk. Dářska. 

Celý tento les, který zabíral většinu oné půdy, která až do naší paměti tvořila statek vojnoměstecký, Karlov, Škrlovice, Světnov, Střížanov a Polnička, tvořil počáteční nadání kláštera žďárského v Čechách.

Jakou měrou tato krajina byla obydlena není možno říci. Nelze také tvrditi, že by snad vůbec obydlena nebyla. Jest možno, že tábořiště karavan dalo vznik osadě Vojnovu Městci a strážnice zemské stezky vznik Stržanovu; od té pak doby, kdy újezd Libický přešel z držení českých knížat v majetek olomouckého kostela, přestalo se již pomezného hvozdu šetřiti a vznikaly v něm, zvláště na počátku XIII. století, tu a tam osady a dvorce. Avšak v okolí naší obce, v místě to uprostřed pomezného hvozdu se nacházejícím, nelze mluviti o nějaké osadě v pravém smyslu slova předně proto, že dost bylo míst v lese ke kolonizaci mnohem lépe se hodících svou polohou a jakostí půdy, za druhé pak v zakládající listině kláštera Žďárského žádné zmínky o nějaké osadě v této krajině se nenachází. Nepochybně tedy až do založení kláštera naší obce vůbec nebylo.

Avšak již 40. let po založení kláštera se dovídáme, že krajina mezi klášterem a Voj. Městcem byla obydlena poddanými téhož kláštera: dne 14. června 1293 nařídil král Václav, aby poddaní kláštera nebili souzeni úředníky královskými, jak se dělo dosud, nýbrž lidé klášterští z moravských vesnic a městeček aby souzeni byli od zřízenců klášterských ve Žďáři a z českých osad ve Vojnově Městci.

 Jelikož pak Vojnův Městec se všech klášterských držebností byl od něho nejdále na sever, jest z listiny krále Václava patrno, že mezi klášterem a Městcem již tehdy některé osady, v listině bohužel nejmenované, se nalézaly a svou vlastní vrchnostenskou správu a nyní i soud ve Vojnově Městci měly. DleDra Drože byly to asi tyto osady: Polnička, Stržanov, Světnov, Škrlovice, Lhota 1.) a bezpochyby také ves Radvanec 2.).

Nepochybně byla tedy naše vesnice založena samým klášterem, podobně jako ostatní nahoře jmenované a vsi Vysoké, Počítky, Sklenné a Lhotka, neboť není nikde zaznamenáno, že by byly někým klášteru darovány.

1. Roku 1496 koupil pan Boček z Kunštátu pusté místo ve vsi Lhotě, aby na něm vystavěl rybník. Tento zde byl skutečně založen a jest jím nepochybně Malé Dářsko. Dle toho stávala vesnice Lhota v místech dnešního Malého Dářska. Lidová tradice klade tuto vesnici do míst, kde se nyní rozkládají pole „Na Lhotech“ zvané. Staří lidé v obci dokonce ukazují místa, kde prý byla studně a rybníček. Při orání a kopání příkopů prý se dodnes přichází na stopy této vesnice.
2. Radvanec zanikl podobně jako Lhota v husitských válkách. Stával prý v okolí naší obce. V listinách jmenuje se r. 1357 při sporu mezi klášterem a bratry Čeňkem a Zdeňkem z Ronova; tehdy připadly všechny lesy mezi Radvancem a Sázavou klášteru Žďárskému. – Místo, kde Radvanec stával, upadlo úplně v zapomenutí; ani nejstarším lidem z obce není známo, že by obec toho jména kdysi tu stávala. Jest možno, že Radvanec stál v místech nynějšího lesa „Radvance“ u tzv. Synkova kopce u luk „Okrouhlic“.

Zalidnění těchto osad dělo se asi tehdy velice snadno, neboť stavba nového kláštera přivábila množství lidu z blízka i dáli. Byly tu především lidé přišedší k slavnostnímu položení základního kamene, o nichž kronikář žďárský vypravuje a „jichž přičiněním převeliká část lesa do kořene sporážena byla“ dále řemeslníci pracující na stavbě kostela a klášterních budov, jakož i jejich ženy a děti, a konečně též zajistí velké množství lidu, jež přivedla v místa nově zakládaného kláštera buď zbožná mysl nebo i pouhá zvědavost anebo konečně i touha po výdělku a zisku.

Nemalé procento přistěhovalců tvořili hrnoucí se v těch dobách do Čech Němci. Hlavním průkopníkem německé kolonisace jak v městech, tak i dědinách byl biskup Bruno, který sám uváděl německé sedláky na biskupské statky. Vlivem svým podporoval patrně i kolonisaci Němců na statcích kláštera Žďárského. V mnohých osadách, dnes ryze českých, nacházíme ještě v 15. století osadníky s německými jmény (Roku 1407 nacházíme např. v Polničce většinou německá jména, jako: Riedl, Hofmann, Merl, Michl a jiná. Toho roku bylo zde 12 usadlých, většinou čtvrtláníků.).

Příliv obyvatelstva k nově založenému klášteru podporovala také okolnost, že tento ležel v průběhu známé nám Libické stezky, na které panovalo čilé obchodní proudění mezi Moravou a Čechami, byť i ne v té míře, jako ve stoletích předešlých, jelikož právě ve XIII. století vznikla nová kupecká stezka přes Přibyslav.

Jako nemůžeme přesně zjistiti rok založení obce, tak také není možno označiti národnost praobyvatelů naší obce.

Dle lidového podání založili prý vesnici naší uhlíři, kteří pálili uhlí pro klášterské železné hamry v Polničce. Mylnost toho podání lze lehce dokázati; předně: v oněch dobách, kdy as naše vesnice založena byla, tj. v oněch 40. létech mezi založením kláštera a datem listiny krále Václava uplynulých, hamry v Polničce ještě nestály; byly založeny samým klášterem a připomínají se poprvé r. 1407. Za druhé pak rozdělení půdy a tvar vesnice, jak jej v polovici 17. století, tedy v době, kdy v obci jen grunty starousedlíků stály, nacházíme, ukazuje na zemědělský původ obce.

Zbývá mi ještě zmínit se o způsobu založení obce. Jak se zakládaly vesnice na takovém lesním újezdu?

Podlouhlá úžlabina, v které se naše obec rozkládá, byla výhodným místem pro příští vesnici. Vrchnost zjednala podnikatele neboli „locatora“, který se zavázal v určité době osaditi poplatnými lidmi ochoz v rozměru určitého počtu lánů. Smlouvou mezi locatorem a vrchností stanovili se nejen povinnosti a práva podnikatelova, nýbrž i práva a povinnosti příštích osadníků. Locator stával se obyčejně dědičným nebo alespoň doživotním rychtářem nebo fojtem nově založené vesnice. K tomu dostal jeden, někdy i více svobodných lánů.

Podnikatelovi nepodařilo se zpravidla najíti dostatečný počet lidí; ti pak, které měl pohromadě, nemohli přirozeně čekati, až jich bude počet úplný; proto každý, jakmile přišel a zřídil si obydlí, obdržel svůj díl, jenž, pak nemohl být rozptýlen po celém ochoze posud lesem zarostlém, nýbrž byl souvislý, v jediném pruhu. Po něm přišel druhý, třetí, čtvrtý atd. – až byl počet úplný a les vytříben. ¨

Vrchností napřed již určená a vyměřená velikost údělu nebo lánu nebyla stejná. Tak povstaly selské statky nestejné velikosti, ale stejně poplatné; tato nestejnost výnosnosti při stejných platech potrvala staletí a snad dosud jest v paměti starších obyvatelů.

Nějakého oficiálního pojmenování se osadě nedostalo. Toto se řídilo obyčejně a) buď dle osob, které ji založili, nebo jimž patřila; to jsou tzv. přisvojovací jména; b) dle jmen, která se dávala obyvatelům, tzv. čelední; a konečně c) dávána jména v užším slova smyslu místní, která nazýváme topickými.

Mezi jména přisvojovací řadí historikové také jméno Radostín. Tak , jako pojmenován jest Libušín od Libuše, Tetín od Tety, Podivín od Podivy, křtěného žida, tak podobně jméno Radostín pochází od jakéhosi Radosty, snad zakladatele, locatora naší obce.

O původu jména naší obce udržela se mezi obyvateli tato pověst: Jakýsi zeman měl syna, který v lesích zabloudil. I vyslal veškeré služebnictvo, aby ho hledalo. Konečně po dlouhém hledání nalezen byl v místech, kde nyní leží naše vesnice. Šťastný otec z radosti nad tím vystavěl tu chalupu (prý nynější dom. čís.1) a později zde založil vesnici, jíž na znamení, že jest to místo pro něho radostí, dal jméno Radostín. Celá pověst vznikla ovšem chybným etymologickým rozborem jména vesnice.

Stavby obytných i hospodářských stavení byly jak při zakládání vesnice, tak i ve století pozdějších roubeny ze dřeva. Dřevo bylo u nás materiálem lehko dosažitelným a levným, snadno způsobilé k dopravě, a vynikalo při tom snadnou zpracovatelností. Bylo jako špatný vodič tepla dobrou ochranou od zimy, takže odpovídalo i našemu podnebí. Tyto vlastnosti činily jej nejvýhodnější stavební látkou v době, kdy podnikatel stavby tuto sám se svojí rodinou, popř. za pomoci sousedů, prováděl.

Domy stávaly štítem do vsi, k cestě. Základní ráz vesnice se neměnil; statek dědil jediný ze synů neděleně. Byla-li v pozdějších dobách např. v husitských válkách vesnice vypálena,obyvatelstvo, které, když vojsko odtáhlo, se navrátilo, stavělo na spáleništích opět, takže můžeme téměř za jisté míti, že základní ráz naší obce byl týž, jak jej nacházíme v polovici 17. století.       

Kronikář Antonín Mišinger

Poloha

přidat fotografie