Pikárec (obec) [8104]

Malebná obec založena roku 1192, ležící asi 30 km jihovýchodně od Žďáru nad Sázavou. První zmínky o obci, dochované z místní kroniky, jsou právě z roku 1192. Prvními osadníky zde byli Pikharti, v překladu čeští bratři. Obyvatelé Pikhartie-části Francie zde začali postupně kácet stromy. Z nich postavili první příbytky. Prvním osídleným domem byl dům č. p. 11 u Juráků. "Tento dům později vyhořel. Když se rozebírala vazba, byl na jednom ohořelém trámu vyryt právě letopočet 1192. 
 Jsme jediná obec v republice s tímto názvem. První písemné záznamy o obci jsou z roku 1436 – tedy v letošním roce obec slaví  570 let od svého založení.

Úvod

Každá vesnice, město či malá osada sestává z domů, obydlených lidmi, jejichž životy, každodenní práce a osudy vytvářejí dějiny příslušné obce. Ty jsou natolik bohaté, jak je dlouhá existence sídliště, případně jaký byl jeho úkol v minulých staletích. Existence šlechtického sídla, kostela či jiné významné stavby vytváří dějiny bohatší, neboť ty se pak odvíjejí od osudů této budovy. V každém případě i malé vsi, neobsahující žádnou z těchto staveb, svoji historii mají, i když ta se zčásti odráží od vývoje příslušného panství, k němuž tato ves v minulosti patřila. Mezi tyto obce náleží také Pikárec, nevelká vesnice na spojnici mezi městečkem Křižanovem a obcemi Moravcem a Bobrůvkou. Tyto obce se dodnes honosí zřetelnými historickými památkami, rozsáhlými zámky i starobylými kostely, zatímco v případě Pikárce představují kromě malé kapličky novějšího data vzniku a několika drobných křížků snad nejstarší relikt minulosti pouze roztroušené tzv. smírčí kameny v lesích a u silnice. Přesto i Pikárec svoji minulost má, jen je třeba ji nalézt a vhodnou formou ji zpřístupnit veřejnosti, zejména jeho obyvatelům. Přestože nebyl Pikárec v dřívějších staletích centrem šlechtického panství či farního okrsku, jeho hlavní dějinnou osou je právě soubor domů, utvářejících rozsáhlou náves na březích dvojice rybníčků a život jejich obyvatel. tato předkládaná práce se tak snaží o hlubší poznání jejich minulosti a v základní podobě ji předkládá čtenářům.

POČÁTKY OSÍDLENÍ ÚZEMÍ VSI PIKÁRCE

Obec Pikárec je součástí ploché, mírně zvlněné krajiny Křižanovské vrchoviny, typické svými rozsáhlými rybničnými soustavami, pocházejícími v převážné míře již z období středověku. Tato krajina, přestože není tedy příliš členitá, což kontrastněji vystupuje zejména při srovnání s nepříliš vzdáleným územím kolem Nedvědice a Bystřice nad Pernštejnem, dosahuje nadmořských výšek nad 500 metrů. Některé kóty v okolí obce dosahují výrazných výšek (např. V Záhumní 559,2 m n.m., Tučkův vrch 579,4 m n.m.) a dotýkají se šesté stovky (Spálený kopec 595,2 m n.m., Kosova hora /již na kat. úz. Moravce/ 593,8 m n.m.). Tyto aspekty nehrají v dnešním životě přílišnou roli, avšak pro vznik osídlení před hlavní kolonizační vlnou konce 12. a průběhu 13. století představovaly zásadní hranici, přes kterou se bylo tehdy možno dostat jen sporadicky. Alespoň takto vysvětlují vznik středověkého osídlení soudobé historické práce. Je však zřejmé, a některé postupně získávané poznatky v oboru historické geografie a sídelní topografie k tomu přispívají, že i počátky souvislejšího osídlení těchto partií Vysočiny nemusejí být natolik pozdní, a že i zde mohla jakási neorganizovaná sídlení komora existovat již dříve. Nakolik do hloubky dějin lze obydlení širšího území kolem dnešního Pikárce předpokládat, zatím není známo. 
Významným střediskem pro celý sídlení rozvoj regionu byl bezesporu nepříliš vzdálený Křižanov. Ten do známé historie vstupuje teprve s usazením urozeného velmože Přibyslava z Křižanova v těchto místech. Jeho počinem bylo zřejmě také zahájení vrcholně středověké kolonizační vlny, která měla za úkol zaplnit dosavadní sporadicky osazené území. Přibyslavu z Křižanova náleželo nejen okolí jeho vlastního sídla, které si v Křižanově vystavěl a jehož podoba není zatím známa, ale značně rozlehlé území, rozkládající se přibližně od Velké Bíteše až k nynějšímu Novému Městu na Moravě. Poté, co podle zápisů dochované žďárské kroniky Jindřicha Řezbáře z konce 13. století získal díl rozsáhlého lesa při tzv. libické stezce od Jana z Polné, aby zde založil cisterciácký klášter, vzrostla plocha jím drženého území ještě více. Jelikož Přibyslav krátce poté, v polovině 13. století, umírá bez mužských potomků, dědí jeho pozemkové statky jeho tři dcery, provdané za významné šlechtice své doby. Území si dělí dvě z dcer Eufemie a Eliška (Alžběta), provdané za Bočka z Obřan a Smila z Lichtenburka. Prvně jmenovaný se také stává roku 1252 konečným zakladatelem žďárského kláštera, jemuž také dává díl ze svého získaného statku. Výsledně se tak rozlehlá držba rozpadá na tři celky: statek klášterní, majetky Bočka z Obřan v okolí nynějšího Nového Města a na vlastní Křižanovsko. 
Nelze však nijak tvrdit, že by jednotlivé celky byly nějak přísněji ohraničeny a pravidelně vymezeny, či že by dokonce tvořily ucelenou strukturu. Postupné dary založenému klášteru zapříčinily nejednotnost v topografické charakteristice nově vzniklých panství. Majetky žďárských cisterciáků ležely nejen na vlastním Žďársku, zde zejména v oblasti mezi Žďárem a dnešním Novým Městem, ale rozprostíraly se volně a zdánlivě nahodile po celé ploše bývalé Přibyslavovy domény. Zasahovaly tedy až ke Křižanovu a v ojedinělých případech i dále k jihovýchodu. Tam ležela izolovaná klášterní vesnice Křižínkov. Samostatné statky vlastnil klášter také na jižní Moravě, to se však již netýká tohoto regionu.
Již výše byla zmíněna existence tzv. libické stezky, která tvořila v období raného středověku důležitou osu regionu, zejména Žďárska a Křižanovska. Její existence je písemnými prameny uváděna již před polovinou 12. století, a to jako cesta „Ljubětina“. Stezka získala své pojmenování zřejmě podle tzv. „libického“ újezdu, nikoliv podle obce Libice nad Doubravou poblíž Chotěboře, jak se někdy předpokládá, a to i přesto, že zmíněná cesta touto obcí či v její blízkosti zřejmě procházela. 
Trasa cesty, zejména v její moravské části, je dosud udávána jen značně hypoteticky. V novějším období se komplexním studiem jejího průběhu nikdo odborněji nezabýval. Podle dosavadních názorů klesala asi v místech nynějšího Žďáru do údolí řeky Oslavy, které pak téměř neopustila. Tato domněnka je však zcela nepravděpodobná, neboť místy stísněné údolí, v okolí Velkého Meziříčí přecházející místy až v kaňonovitý útvar, bylo při zvýšeném stavu vody v Oslavě zcela neprůchozí. Proto je nutno hledat trasu cesty jinde, i když její směr zřejmě osu řeky Oslavy dodržoval. 
Jako věrohodné tvrzení se v současné době jeví názor Dušana Cendelína, kladoucího směr cesty na pláň západně a severně od Křižanova. Jeho názory se opírají o nálezy rozsáhlé soustavy starých úvozů v lesích severně od Dobré Vody. Podle jeho předpokladů směřovala cesta od Kozlova, míjela Dobrou Vodu a blížila se k Radenicím a Sklenému. Tato hypotéza by plně odpovídala významu Křižanova v nejstarším sídlením období, jeho poloha na trase, či přesněji v její těsné blízkosti, tak znamenala jeden z faktorů, tvořících z této obce hlavní kolonizační jádro regionu. 
V souvislosti s průběhem „libické“ stezky širším územím Křižanovska je nutné si povšimnout vztahu nejprvněji uváděných vesnic na území k její trase. Již v roce 1252, kdy je zakládán poblíž vesničky Žďáru cisterciácký klášter Studnice Panny Marie, byla této nově založené instituci darována řada obcí. Jejich soupis obsahuje kromě několika vsí na jižní Moravě také Dobrou Vodu u Křižanova a Jámy u Žďáru. Tyto vsi daroval cisterciákům jejich zakladatel Boček z Obřan. Jihomoravská část daru byla starším statkem tohoto rodu tří pruhů, zmíněné vesnice na Vysočině představovaly výsluhu, kterou prostřednictvím své manželky Eufemie, dcery Přibyslava z Křižanova, Boček získal. 
Odkaz na držbu území Přibyslavovými dcerami je zřetelně uváděn i při dalších pozemkových darech v následujícím období. Eliška, manželka Smila z Lichtenburka, získává po otcově smrti širší region Křižanovska, z něhož postupně prostřednictvím donací klášteru „ukusuje“ drobné části. 
Poté, co v roce 1257 daroval Smil z Lichtenburka žďárským cisterciákům některé své majetky v okolí dnešního Havlíčkova Brodu – jednalo se o desátky ze stříbrných dolů brodského stříbronosného regionu – předal jim roku 1262 i ves Bobrůvku, zvanou tehdy ještě v latinské formě „Cappil Bobrowe“. Rovněž tato ves leží v předpokládaném směru trasy „libické“ cesty. Je pravděpodobné, že i ona náležela k prvotním kolonizačním počinům Přibyslava z Křižanova, či snad představovala jedno ze starších jader pozdější vrcholně středověké kolonizace. Smil současně připomíná příslušnost vsi k majetkům jeho manželky Elišky. Další část Eliščiny držby, ležící severněji v blízkosti pozdějšího Nového Města na Moravě, užíval tehdy lichtenburský purkrabí Bohuslav z Chuchel, který zde zakládá vesnici Slavkovice, která nadále nese jeho jméno. Tuto ves, jejíž území obdržel lénem od Elišky z Křižanova, pak roku 1264 daruje žďárskému klášteru. Roku 1269 pak přidává Smil Lichtenburský, opět s manželčiným svolením, klášteru vesnice Jiříkovice a Radňovice. 
Je jisté, a podle výsledného stavu klášterního panství, spolehlivě vyčísleného prvním z klášterních urbářů, na počátku 15. století obsahovalo zřetelně více osad z regionu severního Křižanovska, než se uvádí v darovacích listinách. Je to zřejmě dáno pouze dílčím dochováním písemných pramenů z této doby. Zřejmé však je, že ještě před založením žďárského kláštera poskytuje Přibyslav ze své rozlehlé držby dary jiným duchovním institucím. V roce 1239 dosud dochovanou listinou daruje Přibyslav z Křižanova se svojí manželkou Sibylou špitálu sv. Ducha na Starém Brně kostel v Křižanově s desátky ze všech přifařených obcí, dále patronátní právo všech kostelů, které budou v křižanovském obvodě vystavěny. Z tohoto obvodu přidává také desátky z polí, z celních poplatků, z rybolovu, z prodeje lesního dříví, z berní a ze soudních pokut. Špitálu postupuje také dvě vsi v těsné blízkosti Křižanova: Loučky a Radenice. Jedná se o Radenice, těsně sousedící s Pikárcem a o dnes zaniklou ves Loučky, stávající v místech nynějšího Loučského rybníka jižně od Křižanova. Darování platů a obcí zřejmě vyplývá z Přibyslavovy touhy podporovat některou církevní instituci, což se mu dílčí formou splnilo až krátce po jeho smrti prostřednictvím jeho zetě Bočka založením žďárského kláštera.

Z textu listiny zřetelně vyplývá, že již toho roku, tedy na konci třicátých let 13. století, bylo území kolem Křižanova již částečně osídleno, v samotném Křižanově stál již tehdy farní kostel a předpokládalo se založení i jiných kostelů na panství. Tato poslední doložka zřejmě souvisí s právě probíhajícím procesem kolonizace, kdy na zalidněné okolí Křižanova navazovalo dosud prázdné a jen řídce obydlené území. Je pravděpodobné, že obce starší osídlovací vlny lze předpokládat v blízkosti tahu „libické“ cesty, ty zde poté tvořily jakési kolonizační uzly, z nichž byl osídlovací proces veden. Je zřejmé, že mezi ně náleží bezesporu také s Pikárcem sousedící Bobrůvka, severněji snad zmíněné Jámy. 
Odraz Přibyslavova daru starobrněnským johanitům se projevoval i v dalších letech a staletích a vyvrcholil vleklým sporem, o němž bude blížeji zmíněno v kapitole o středověkých dějinách Pikárce. Právě soupis vsí a farních osad z tohoto sporu, jejichž výčet není v příslušných listinách úplný, ukazuje na značný rozsah Přibyslavovy původní domény. Je tak jisté, že kolonizace území byla na konci třicátých let 13. století v plném proudu, avšak zřejmě ještě po polovině století nebyla plně dokončena. Lokační snahy, případně reorganizace stávajícího staršího osídlení v novém, tzv. emfyteutickém stylu, probíhaly v určitých vlnách excentricky, z místa jádra dominia – Křižanova. Proto lokace vesnic na vzdálenějších částech panství přicházela na řadu později, jak ukazuje příklad vzniku Slavkovic teprve přičiněním lichtenburského purkrabího Bohuslava z Chuchel.

PIKÁREC V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU

Rekonstrukce středověkých dějin Pikárce se opírá pouze o několik málo dochovaných přímých zpráv. Hlavním vodítkem je celkový sídelní vývoj regionu, majetkově značně roztříštěného a nesouvislého. Zejména od první poloviny 15. století po období husitských válek dochází k dílčím majetkovým proměnám, způsobených uzurpacemi částí někdejšího klášterního majetku žďárských cisterciáků šlechtou. Z této bouřlivé doby se také dochovala první známá zmínka o vsi Pikárci, která pochází z roku 1436. Při srovnání s dějinami okolních vesnic je to údaj poměrně pozdní, většina vsí je známa díky užívání zemských desek již od poloviny 14. století, některé pak vstupují do historie i dříve. Tak tomu je například v případě Křižanova a Bobrůvky, které se objevují v písemných pramenech 13. století. Moravec pak nastupuje svoji historickou dráhu dějinami v polovině 14. století. Naopak pro obce náležející žďárskému klášteru místy platí, že jsou písemně zachyceny teprve s prvním klášterním urbářem z roku 1407. 

Přes tyto nejednotnosti však jsou počátky většiny vsí poměrně jasné. Jinak je tomu v případě Pikárce. Jak již bylo uvedeno v kapitole o počátcích osídlení okolí, samo vlastní pojmenování vsi posouvá její vznik do pozdějšího období. Hned první zmínka dokládá výše naznačený jev pohusitské éry. V průběhu husitských válek získal křižanovskou část klášterního zboží Jošt Hecht z Rosic. Tento přední moravský šlechtic náležel ještě za života moravského markraběte Jošta k jeho čelním příznivcům. Díky svým studiím práv se stal roku 1393 rektorem pražské právnické univerzity a po smrti markraběte Jošta v roce 1411 získal roku 1415 post nejvyššího sudího brněnské cúdy, který zastával až do roku 1420. Od markraběte také získal nejen na jmenovaných vsích, ale i na některých vesnicích kláštera na jižním Žďársku, komorní plat. V roce 1436, kdy byly opět otevřeny zemské desky a zasedal soud, se soudil s Janem z Meziříčí a z Křižanova, že mu drží půl městečka Křižanova, vsi Dobrou Vodu, Jívoví, Pikárec a záhadnou ves „Crewczendorf“. Pikárec se zde objevuje ve tvaru „Pykarec“. Jan z Meziříčí vlastnil tehdy druhou část Křižanova s příslušnými vesnicemi a podle některých údajů zabral zmíněný klášterní statek již roku 1422. 
Současně s Joštěm Hechtem se s Janem z Křižanova soudil také opat žďárského kláštera Jan, a to ze stejného důvodu o tytéž obce. Poslední neznámá je v zápise o sporu uvedena jako „Krajcdorf“. Její název pocházel zřejmě z tvaru „Kreuzdorf“, tedy „Křížová ves“. Nápadně tak svým pojmenováním připomíná Křižanov. Jeho jméno lze však vysvětlit také jeho příslušenstvím johanitské komendě na Starém Brně, které náleželo od roku 1239 na Křižanovsku několik vesnic – Radenice a zaniklé Loučky. Je tak možné, že „Kreuzdorf“ byl založen samotnými johanity, jinak také příslušníky řádu maltézských rytířů, v dosud neosídleném okolí Radenic a později opět zanikl. Tomu by také nasvědčoval spor, který proběhl roku 1348 mezi farářem Herušem z Horních Borů a Wachsmundem, komturem johanitů, o desátek ze vsí Bohdalce a „Crewczendorfu“. Ves se tak nalézala v blízkosti Horních Borů, alespoň v rámci její farnosti. Poloha u Radenic byl tomuto předpokladu vyhovovala. Dosavadní literatura ztotožňovala „Kreuzdorf“ s nynějším Rousměrovem. Tato lokalizace však není příliš věrohodná, neboť Rousměrov se uvádí v prvním a třetím klášterním urbáři z let 1407 a 1483, i když s menšími rozdíly. Podle některých indicií je však možné, že došlo k přeložení vsi, jak bylo tehdy na žďárském klášterním panství časté. „Kreuzdorf“ se nejmenuje ani v sumární podobě, jako některé jiné vsi klášterní části Křižanovska, v urbáři v roce 1407. Je tak možné, že ležel někde v rozsáhlých lesích v blízkosti Pikárce. 
Stejně jako v případě „Kreuzdorfu“ ani vlastní Pikárec se nevyskytuje v prvním klášterním urbáři roku 1407, a to ani v souhrnném seznamu, kde se takto objevuje Křižanov, respektive jeho klášterní část, Jívoví a Dobrá Voda. Z vesnic, uvedených ve sporu v roce 1436, tak v urbáři chybí pouze Pikárec a zmíněný „Kreuzdorf“. Jeho důvody již byly shrnuty, zbývá tak objasnit existenci Pikárce na počátku 15. století. Jak bylo řečeno v kapitole o počátcích osídlení, mohl na základě rozboru jména vzniknout Pikárec buď v průběhu první poloviny 14. století, nebo až za husitských válek ve dvacátých letech století patnáctého. Současně s výskytem Pikárce v písemných pramenech mizí z tohoto zdroje ves Kosov, později uváděná jako zaniklá. Blízkost pravděpodobné polohy Kosova k dnešnímu Pikárci umožňuje vyslovit hypotézu o možném přesunu staršího osídlení Kosova do polohy nynějšího Pikárce, spojeného se změnou názvu obce. Tomu by nasvědčoval výrazně pravidelný tvar katastrálních území Pikárce, Horní Libochové a Kundratic, která nenasvědčují přítomnosti další již neexistující vesnice. Pokud nebude nalezen odpovídající pramen, který by tuto hypotézu vyvrátil či upřesnil, bude možno předpokládat vznik Pikárce teprve na počátku 15. století a za jeho přímého předchůdce bude nutno považovat zaniklý Kosov. 
V dalším období zůstává Pikárec v majetku žďárského kláštera jako součást jeho křižanovské části. Spolu s ní také chybí v druhém středověkém klášterním urbáři z roku 1462. Důvod této absence není zatím znám. Snad jej lze vysvětlit nejasnými vztahy na obou dílech křižanovského panství, kdy v době kolem poloviny 15. století náležely Janovi z Pernštejna i některé roboty na klášterní části zboží. Snad z tohoto důvodu, kdy klášterní lidé robotovali světskému držiteli, nebyly vsi žďárského kláštera uvedeny v druhém urbáři.
Postupem času si Pernštejnové pozvolně a nenápadně uzurpují veškerá práva na klášterní vsi v okolí Křižanova včetně tzv. Horního města. Po Janovi z Pernštejna přechází toto území do držby jeho syna Viléma, jednoho z nejvýznamnějších členů rodu, významného politika a ekonoma závěru středověku, který přináší do oblasti Vysočiny první vlny novověkého života, zejména ve způsobu hospodaření. V této době je také dochována další písemná zmínka o Pikárci, opět v podobě sporu. V roce 1481 tak poháněl k zemskému soudu žďárský opat Linhart Viléma z Pernštejna, že drží klášteru vsi Pikárec a Medlov u Pohořelic se vším jejich příslušenstvím, dále jej obviňuje, že zabral klášteru polovici Křižanova a vsi Dobrou Vodu a Jívoví, kde pobírá plat a  bere lidi na robotu.  Současně pohnal opat také Vilémova bratra Vratislava z Pernštejna, že drží klášteru ves Pikárec se vším příslušenstvím i s rybníky a lesy a pobírá 5 hřiven ročního platu na klášterních lidech v Medlově, dále si přivlastnil kostelní podací far v Horní Bobrové a ve Strážku a pobírá z nich příslušné desátky. Celý spor vyvrcholil smírně, a to listinou z 1. května roku 1486 v podobě pergamenu bratrů Viléma a Vratislava z Pernštejna, kteří vyměnili se žďárským klášterem Horní Bobrovou za polovinu městečka Horního Křižanova, vsi Jívoví, Pikárec a Medlov. Výměnu povolili držitelé zakladatelských práv žďárského kláštera minsterberská knížata Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, potomci pánů z Kunštátu. Listina se dochovala v originále, je opatřena částečně dochovanými pečetěmi a představuje tak významný písemný doklad k dějinám Pikárce. (foto listiny v příloze) Pikárec výslovně zachycuje v podobě „…vsi Pikarcze s rybníky s dvory kmetczimi s platem…“. 
Zmíněnou listinou tak Pikárec trvale opouští klášterní panství a přechází do majetku Pernštejnů, nejvýznamnějšího moravského rodu následujícího období. Zde jej zachycuje také nedochovaný urbář pernštejnských panství z konce 15. století, jehož obsah je dnes znám pouze z velice stručného výpisu moravského archiváře Antonína Bočka z první poloviny 19. století. Tento výpis zachycuje v Pikárci pouze několik jmen osadníků, a to jména Drdel, Chlup a Rubek. Krátce nato zachycuje Pikárec další v originále zachovaná listina z roku 1500, sepsaná 20. září toho roku na Pernštejně, kterou odpouští Vilém z Pernštejna vsím na jeho křižanovském panství šenkování panského vína. Stejné listiny dostaly také i ostatní vesnice Pernštejnů v oblasti Vysočiny. Pouze křižanovská je však dochována v původní podobě, ostatní jsou známy jen v podobě opisů.

PIKÁREC V PRŮBĚHU 16. A 17.  STOLETÍ

ako součást rozsáhlého majetku Pernštejnů, tehdy nejmocnějších feudálů moravské země, přechází Pikárec z období „temného“ středověku do raného novověku. První polovina vymezeného období, kterým se tato kapitola zabývá, je řízena především přerodem středověkého životního stylu do „civilizovaného“ stylu novověkého, doprovázeného importovaným charakterem žití. Jeho hlavním doprovodným znakem je příliv renesančního stylu, postupně nahrazujícího dosavadní gotiku. Neprojevuje se však pouze v architektuře, ale zasahuje také do způsobu života. Příliv renesance je pozvolný, i přes význam pernštejnského rodu ve společnosti přichází na území Vysočiny poměrně pozdě a jakoby váhavě. Jeho první znaky je možno na stavbách především vrchnostenského původu sledovat teprve v době kolem poloviny 16. století.
Tyto charakteristiky byly však značně vzdáleny ustálenému životu vsi Pikárce. Nastupující renesance se zdejší chudé a skromné zástavby nijak nedotkla. Vliv snad dílčí formou zasáhl pouze do způsobů hospodaření, ovšem ponejvíce zřejmě na panských pozemcích. Pro poznání historie vsi je v tomto období důležité, že znatelně narůstá množství dochovaných písemných pramenů, které umožňují blíže poznat podobu Pikárce a jeho proměny. Od konce 16. století přinášejí doklady zejména vrchnostenské urbáře, tedy jakési odhady panského majetku, doprovázené soupisy obyvatel s jejich povinnostmi vůči vrchnosti a pravidelnými platy. Z tohoto období se také ojediněle dochovala pozemková kniha obce, která názorně a velice zajímavě zachycuje změny ve vsi v průběhu třicetileté války. Dále navazují katastrální operáty 17. století, pokračující i v dalších stoletích, takže spolu s jinými zdroji je výčet informačních pramenů nepřeberný. 
Rozlehlá panství Pernštejnů na území Vysočiny byla již na závěru 15. století rozdělena na několik správních celků. Pikárec spolu s okolními vesnicemi připadl ke křižanovskému dílu. U něj přetrval dalších několik desetiletí. V písemných pramenech se poté objevuje až v roce 1560, kdy byl spolu s celým takto vyčleněným panstvím postoupen Vojtěchem z Pernštejna jeho bratru Vratislavovi, nejvýznamnějšímu členu pernštejnského rodu 16. století. Smlouva o převodu panství obsahuje kompletní výčet obcí, které k němu náležely. Současně zachycuje stav panství k danému roku, tedy po více než půlstoletí absence písemných zpráv. Ke křižanovskému statku tehdy náležel pustý hrad Křižanov s městečkem, vesnice Sviny, Jívoví, Pikárec, Kundratice, Sklené, díl Radenic, Dolní a Horní Libochová, pustý hrad Strážek se stejnojmenným městečkem, ves Radkov s pustou tvrzí, Jemnička s pustou tvrzí, ves Jakubovice, stávající v místech nynějšího dvora stejného jména, Horní Bory, Bojanov a Medlánky u Brna. Dále je zmíněna pustá ves Starý Rousměrov, jejíž ztotožnění a lokalizace jsou dnes neznámé a nakonec vesnice Moravec s pustou tvrzí. Jak je z výčtu patrno, zájem Pernštejnů byl zaměřen převážně na ekonomickou produkci rozsáhlých panství, kde zakládali nové rybníky, značně měnící tvářnost ploché krajiny Křižanovska, zatímco jednotlivosti stály mimo dosah jejich zájmu. V důsledku toho byl tak mnohdy zpečetěn osud velkého množství skoupených hradů, tvrzí a dvorů. Zmíněný výčet jmenuje jeden pustý hrad a tři pusté tvrze, z nichž pouze jediná tvrz v Moravci byla zcela obnovena a z tvrze radkovské zůstal hospodářský dvůr a stopy po jejím opevnění na břehu rybníka Tvrza. Tvrz v Jemnici zmizela v celém rozsahu, stejně jako středověký hrad v Křižanově. Jeho místo krátce nato zaujal komplex renesančního zámku, nevykazující existenci zbytků hradní stavby. 
V té době již značně vrcholila pernštejnská finanční krize, za jejíž příčinu bývá nepřesně uváděn mimo jiné zisk kladského hrabství Janem z Pernštejna v roce 1537, spojený s ražbou vlastních mincí. V tomto období také začíná stavba rozlehlého chrámu v Doubravníku, stavěného na místě bývalého středověkého klášterního areálu prvních Pernštejnů a určeného jako hlavní rodové pohřebiště. Monstrózní církevní stavba, která měla kromě praktického úkolu rovněž reprezentovat společenskou pozici Pernštejnů jako jednoho z nejčelnějších raně novověkých rodů českých zemí, kdy předstihli rozsahem pozemkového majetku i významné Rožmberky. Výstavba doubravnického kostela se vlekla od položení základního kamene v roce 1535 až do ukončení základní stavby v roce 1557 a další práce na něm trvaly i v dalších desetiletích. je zřejmé, že si tak vyžádala značných finančních nákladů, které díky vyprázdnění pernštejnské pokladny bylo značně obtížné plnit. Již před polovinou 16. století tak začíná postupný rozprodej majetků a statků, zprvu převážně izolovaných a pro pernštejnskou ekonomiku méně významných, nakonec dochází k rozpadu kompaktní domény, zabírající velkou část žďárského okresu, završenou odprodejem samotného rodového sídla Pernštejna na konci 16. století. 
V roce 1562 tak prodává Vratislav z Pernštejna i panství Křižanov v rozsahu, v jakém se nacházel dva roky před tím, vladykovi Zdenkovi Lhotskému ze Ptení. Oproti předchozí smlouvě se však v tomto mladším textu nalézají drobné změny, jen obtížně vysvětlitelné. Jde zejména o údaj, kdy po zmínce o Křižanovu ve výčtu příslušných obcí následuje Bojanov a “ves pustá Starý Pikárec“. Bojanov se pak v textu objevuje ještě jednou, a to na konci textu, po ní tam následuje „ves pustá Starý Rousměrov“. Samotný Pikárec není v listu uveden. Jde zřejmě o omyl písaře, který při opisování rozsahu panství ze staršího zápisu mylně uvedl hned na začátku Bojanov se zaniklým Rousměrovem, svoji chybu si však uvědomil, ještě než vsuvku dopsal a pokračoval podle původního textu Pikárcem. Přitom zcela vynechal vsi Sviny a Jívoví. 
Vkladem do zemských desk zmíněného roku tak přechází Pikárec definitivně z pernštejnské držby do majetku vladyckého rodu Lhotských ze Ptení. Nadále však zůstává součástí křižanovského dominia. Za Lhotských dochází k výstavbě nového šlechtického sídla v Křižanově, který si zvolili jako centrum nového panství. Zdejší rozlehlý zámek nahradil dřívější zbořený hrad a plně navázal na příliv renesančních stavebních vlivů z jižní a západní Evropy, k nimž právě v průběhu šedesátých a sedmdesátých letech 16. století ponejvíce docházelo. Je zřejmé, že díky podpoře Lhotských vzniká v Křižanově také nová budova obecní radnice, stejně jako zámek dosud v převážné míře dochovaná. Současně je rozšířeno dvorové hospodářství. Ke dvoru před zámkem je připojen dvůr na místě zrušené vsi Jakubovice a nově vzniká také dvůr v Dolní Libochové. Rozlehlé panství však nebylo nadále spravováno z jediného místa. Od konce osmdesátých let 16. století se od Křižanova odštěpila moravecká část, která připadla Václavu Lhotskému ze Ptení, zatímco Křižanov nadále zůstal Prokopu Lhotskému. Oddělením Moravce je obnovena i dosud zpustlá tvrz a její pozůstatky zakomponovány do rozsáhlého renesančního zámku. 
Přesto však i nadále obě části zůstávají v rukou jediného rodu. Zlom nastává teprve v roce 1595, kdy prodává Václav Lhotský ze Ptení a na Moravci svůj díl panství Janu staršímu Munkovi z Ivančic a na Troubsku. Ten byl potomkem někdejšího měšťanského rodu z města Ivančic, jak také jeho přídomek navozuje, který s majetkem získává také šlechtický titul. Kromě Moravce vlastnil také tvrz Troubsko na Brněnsku a dvorec s tvrzí a mlýnem Radlas na předměstské ulici Cejlu v těsném sousedství Brna. Je zřejmé, že i tento majitel dílčím způsobem zasáhl do charakteristiky nového moravského panství. Provedl určité úpravy na moravecké tvrzi, jak byl tamní zámek tehdy soudobou terminologií nazýván, na což ukazují určité zřetelné analogie s troubským zámkem.
Rozsah nového moraveckého panství dokládá prodejní smlouva, jejíž obsah je důležitý i pro vlastní Pikárec. Hlavní složkou panství byla tvrz v Moravci se vsí, s dvorem, s pivovarem, s chmelnicemi a zahradami. Je tak zřejmé, že už za Václava Lhotského plnil Moravec úlohu samostatného správního a sídelního centra, k němuž byly přičleněno městečko Strážek s kostelem a dále vesnice Jemnice, Horní a Dolní Libochová, Bojanov, Pikárec (který se v zápisu uvádí ve zkomolené podobě jako „Prkarec“), Radkov s pustou tvrzí a poplužním dvorem a nakonec pustá ves Kosovy. Ta stála v těsném sousedství Pikárce, jak je uváděno v samostatné kapitole, touto vsí se zabývající. 
Z tohoto roku také pochází první kompletní soupis pikáreckých obyvatel spolu s rozlohou jejich pozemků. Jejich domy je již možno spolehlivě lokalizovat a navázat je na nynější popisná čísla. V Pikárci tehdy stálo 15 usedlostí, z nichž nejvýznamnější byla zákupní rychta, stávající v místě domu čp. 13. Jejím tehdejším držitelem a současně tedy zákupním rychtářem byl Jiřík Zajíček. Spolu s rychtářem v Horní Libochové přestavoval snad nejvýše postavenou osobnost v obecní samosprávě. Jeho úřad byl vázán nikoliv na dědičná práva, ale na budovu rychty, její majitel vždy vykonával svěřený úřad a se změnou držitele domu tak přecházela i funkce. S libochovským rychtářem tak byl pikárecký Zajíček osvobozen od platů a robot, pouze v případě, „kdyby tažení proti Turku do pole bylo“, byl povinen majiteli panství poskytnout jednoho koně do vozu. 
Rychtář Jiřík Zajíček držel pikáreckou rychtu od roku 1583, kdy ji koupil od předešlého rychtáře Jana Pikáreckého za 750 zlatých. To byla cena značně vysoká, neboť jiné pikárecké grunty se v tomto období pohybovaly cenově v řádu dvou až tří stovek zlatých. Zřejmě nejvýše oceněným byl grunt Mikuláše Vaňka nebo také Vaníka, dnes čp. 14, který přišel roku 1585 na 320 zlatých. Ceny usedlostí se však v dalším období výrazně snižovaly. Rychtu získává Jiřík Zajíček zřejmě po smrti dřívějšího rychtáře, neboť kupní sumu platí jeho dceři Anně, provdané za Pavla Vlacha do Křižanova a synovi Janovi, který se tehdy věnoval blíže neurčeným studiím. Protože tehdy ještě nebyla ujednocena příjmení, docházelo mnohdy k různým obměnám a jednotliví usedlí mihli být v různých zápisech také různě uváděni. Také Jiřík Zajíček byl později uváděn také jako Jiřík Bečka a toto jméno také zůstalo v rodě pikáreckých rychtářů i dlouho poté. Jiřík umírá v roce 1614 a na příkaz vrchnosti, jíž byl tehdy Vilém Munka z Ivančic, prokurátor markrabství moravského, byla rychta prodána Jiříkovu synovi Vítu Bečkovi Současně byla majitelem panství prominuta část prodejní ceny rychty a ta byla postoupena dědici ve výši 650 zlatých. Vít pak spravoval rychtu až do své smrti v roce 1639, kdy ji postoupil svému zeti Jiříkovi Bečkovi (!). Příjmení Jiříka Bečky je dokladem nestálosti pojmenování, neboť tím, že se přiženil do rodiny Bečkovy, také tehdy automaticky získal nové příjmení. Proto je orientace mezi tehdejšími obyvateli velice obtížná.
Kromě rychty sestával Pikárec na konci 16. století z dvoulánové usedlosti Jana Jaška (dnes čp. 17), tří lánových statků (čp. 5, 7 a 18), tří třičtvrtělánových (čp. 3, 8 a 14) a sedmi půllánů (čp. 1, 2, 6, 12, 15, 16 a 19). Struktura vesnice se v této podobě udržela ještě po celé 17. století, teprve v průběhu století osmnáctého docházelo k dílčím změnám, které vyvrcholili dosti značnými rozdíly oproti původní charakteristice, zřetelné již na počátku 19. století. 
Pod moraveckým panstvím Munků z Ivančic zůstal Pikárec až do osudné bělohorské bitvy v roce 1620 a následných císařských represí. Stavovského povstání se zúčastnil i majitel Moravce Vilém Munka z Ivančic, enangelík, jehož přičiněním byl také roku 1616 ve Strážku vystavěn na místě starého zcela nový kostel, odpovídající již renesančnímu duchu architektury. Umírá sice ještě na počátku dvacátých let 17. století, tedy ještě před vynesením rozsudku, jeho statky byly však i přesto zabaveny. Šlo o statky Moravec, Křižanov, který mu náležel po Jiřím Volfovi Křineckém z Ronova a nedaleký Ořechov. Moravec byl oceněn na 38 tisíc moravských zlatých a prodán Janu Jakubu de Magno. Ten současně připojil k Moravci i sousední Mitrov, který byl zabaven uprchlému Jindřichu Mitrovskému z Nemyšle.  Oboje panství si však příliš dlouho neponechal a již roku 1630 je prodal bohatému obchodníkovi z Lombardie v severní Itálii Janu Křtiteli Bergamescovi. Ten se tak na dlouhé období stává majitelem Moravce. Po čase si také mění své jméno, které ve středoevropských krajinách při výslovnosti činilo jisté potíže a tak při povýšení do rytířského stavu v roce 1651 nahrazuje dosavadní příjmení šlechtický přídomek „z Moravce“. 
Hned první léta třicetileté války byla značně zatěžující a zanechávala výrazné stopy na struktuře mnohých vesnic a panství. Již v roce 1620 došlo nedaleko od Pikárce poblíž Horní Rozsíčky ke střetu polských hord s vojáky bystřického a kunštátského panství, přičemž zde padlo mnoho zúčastněných. Rovněž z pramenů Velkého Meziříčí vyplývá, že v této době bylo okolí města hojně „navštěvováno“ Poláky, kteří přepadávali převážně venkovské obyvatelstvo a mučením na nich získávali peníze a jídlo. Lidé byli nuceni se ukrývat v lesích, a to mnohdy v dost nepříznivých podmínkách. Z této doby je doložen tragický případ ženy z Dobré Vody u Křižanova, která v důsledku ukrývání se svými čtyřmi dětmi v lese počátkem zimy roku 1620 umrzla. 
Stejně tak bylo i v Pikárci,  kde několik gruntů v důsledku toho pustlo. Hned v roce 1620 byly opuštěny domy Šimka Soukopa (čp. 19) a Jana Habána (čp. 6), které „k dokonalému spuštění přišly a jenom místo pozů
strana 1

Poloha

přidat fotografie