Branky (obec) [7951]

Po prvé jmenovány jsou Bránky, a to jako "nová ves", r.1270. Tehdy biskup Bruno, by odměnil "věrné a ochotné služby" svého vojína Alberta, udělil Kateřině, pozůstalé po něm vdově, za souhlasu kapitoly olomucké lénem "Komárovice, novou ves Bránky (Branech) s mlýnem, Babice s mlýnem, Tučapy, Pacetluky, dva mlýny okolo Kelče a osm dvorů", a to tak, aby je také "synové její, ale nikoli dcery, držeti mohli se vší činží, desátky, soudním právem a všemi důchody;" za to však měla dávati kanovníkům olomuckým každoročně "z každého lánu míru pšenice" jako jiní manové.
Mohla však již před založením vesnice v těchto místech nějaká hlídka vojenská býti, jako bývaly ,,brány zemské" na hlavních cestách ze země do ciziny. Prostírají se Bránky v údolí na úrodnou Hanou vedoucím; snad původně tudy někde šly i hranice mezi Moravou, Polskem a Uhrami. Mohla tedy též v těchto místech "brána zemská" býti; trať "Bránské" - nikoli Bránecké - zdá se tomu nasvědčovati.
Muž Kateřinin Albert Stangho, rodem z Pruska, přišel snad hned s biskupem Brunonem na Moravu. Jeho bratr Theodorik Stangho byl maršálkem biskupa Brunona a obdržel r. 1277 Branekesdorf u Blanska. Theodorik, syn Albertův, zdědil po otci Bránky; synové jeho zúčastnili se r.1307 sporu proti biskupu Janu.
R. 1349 jmenuje se Vilk (Vlk) z Bránek; Alžběta, choť jeho, darovala mu 60 hř. věna svého, jež měla zapsáno na Dobromilicích.
R. 1356 vyskytuje se Alšík (Aleš - Alexius) z Bránek (de Branyk), kdy jej před soud poháněli Stach z Komárna a Ctibor ze Sazan, dvoru to u Kelče; nedostavil se k žádnému roku (stání) stanovenému a tudíž při třetím roku manský soud prohlásil, že Stach a Ctibor ,,obdrželi", to jest za pravdu jim dáno. Alšík pak že podlehl; ale oč běželo, se nepraví.
R. 1364 jmenuje se Janek z Bránek; pohnal před soud manský Jana ze Srbec (Třebetic?), asi držitele Meziříčí.
R. 1367 jmenuje se Jindřich z Bránek, jehož žaloval Bareš z Bystřice o 10 hř. gr. R. 1372 žalován je tentýž Baršík z Bránek židovskými věřiteli o 4 hř. kapitálu a přibylé úroky, jež jim soud manský přiřkl; obdrželi vše.
R. 1375 držel Bránky pan Ronovec; r. 1 376 držel i Komárovice.
R. 1381 jmenuje se sice Štěpán z Bránek, ale sluje též Štěpánem z Czuchlaru, ale brzy na to r. 1385 Janec z Bránek, jehož vdova prodala věno své Lídkovi z Choryně.
R. 1390 pohnán byl týž Jan, syn p. Jindřicha z Arnoltovic, ze statku Bránek a co by k němu náleželo.
R. však 1392 odevzdává Jindřich z Arnoltovic, jinak z Bělé, s Meziříčím a hradem Arnoltovicemi také Bránky a dvůr, k dědině Bránkám náležející, biskupu Mikuláši.

R. 1392 držel Bránky neb měl nějaký podíl na nich i Vencúš z Pavlovic; byl totiž žalován o 13 hř. ze zboží Bránek a Němetic.
Ale r.1394 opět spatřujeme Bránky v držení Jana z Bělé; nebo v lenních knihách zřejmě psáno: "Jan, syn p. Jindřicha z Bělé, má celé zboží Bránky". Jan též věno své manželky Margarety na Bránkách pojistil. Týž Jan držel Bránky s Budslavem (Rudslav? jako trať Ruclav?) z Roštění, svým švakrem, jenž též Budslavem z Bránek slul.
Osud vdovy po Budslavovi ukazuje, jaké trpkosti někdy snášeti musí žena po smrti muže, církevně jí oddaného, nemluvě o matkách církevně neoddaných. Již r. 1398 žaloval Jan švakra Budslava, že mu svršky (obilí) na obou dvorech bráneckých ujal. Prve než byla pře skončena, zemřel Budslav a Kačně, vdově po něm, a dětem jejím, Janu a Bohuši, bylo se souditi s Václavem z Wolfsberka. Teprve r. 1406 manský soud ve při té nalezl, že Václav z Wolfsberka nikdy paní Budslavové překážeti nesmí na jejím panství.
Na to asi připadlo léno zpět na biskupství. R. totiž 1400 biskup Jan vykázal svému příbuznému Jakešovi z Klatov lénem 5 hř. činže na Bránkách. R. 1403 je Jindřich z Příluk o zboží v Bránkách žalován; nazýván byl též Jindřichem z Bránek, kdež také sídlel.
Týž dal r. 1412 v Bránkách manželce své Kateřině pojistiti věno 50 hř. na 4 lánech tamějších. R. 1413 složil novému biskupu Václavovi přísahu věrnosti přijav manství Bránky a dvůr Dvořiště.
R. 1435 přijal Mikuláš z Příluk, zvaný Bránecký, zboží Bránky a alodiální (svobodný) dvůr nad nimi v léno z rukou bisk. Pavla z Miličína, téhož roku je však za souhlasu biskupova prodal Janu Tlačisvětovi z Kornic. Jan Tlačisvět přijal r.1435 i Choryň v léno.
R.1448 vzdává se Jindřich z Bystřice léna Bránek a dvoru před Kelčí (Lapače?) a obdržel je Jan Měřička z Těškovic. Týž je držel do r. 1460, kdy sliboval za ně věrnost biskupu Protasovi z Bozkovic. Téhož dne však je prodal Klementovi ze Simře u Soběchleb, jenž ihned slib skládal jak za Bránky, tak i za dvůr alodní před Kelčí; nazýván byl odtud Klementem ze Simře a Bránek, tak r.1480.
R. 1532 patřilo manství Bránecké bratřím Jiřímu a Janovi Bráneckým z Dětmarovic; r.1546 Janu Obešlíkovi z Lipultovic. Na to drželi Bránky Žernovští z Žeranovic, jimž i Skalička manstvím náležela. Z nich Jan Žernovský z Žeranovic (z Žernoví) pohřben byl r. 1585 v Meziříčí v kapli hřbitovní nejsv. Trojice, jím snad založené. Ač nebyli Žernovští rodem a majetkem rovni Bernardu z Žerotína, přece asi družně s nimi obcoval; Jetřicha z Žernavy a na Skaličce zve r. 1596 s jinými vladyky na rozsouzení pře mezi Meziříčany a Krásnem. R. 1608 žádá Ctibor Žernovský z Žeranovic, aby jeho "poddanému v Bránkách" dluh byl zaplacen z jednoho gruntu v Jasenici Valašské.
Mezi povstalci proti zákonitému králi Ferdinandovi II. uvedeni jsou z rodu toho: Viktorin Žernovský, Ctibor Žernovský, nepochybně prve zmíněný držitel Bránek, a Bernard Žeranovský, jemuž patřilo manství Skalička a jiní Žernovští více méně vinní.
Ctibor Žernovský byl jedním z komisařů, kteří měli prodávati statky duchovní, odňaté církvi katolické. O něm se poznamenává, že vyjel po bitvě na Bílé hoře ze země a k nepříteli se připojil; tak ovšem, toužil-li také on po zboží církevním, i své manství Bránky ztratil. - Viktorin Žernovský smrtí svou ušel trestu. - Bernardovi Žeranovskému vzata byla za trest Skalička, jež připadla komoře královské.
Válkou 30-ti letou však i poddaní bránečtí velice utrpěli. Selské grunty zpustly. V letech 1656 - 76 bylo v Bránkách jen 14 domů osedlých, ale ještě 24 starých pustých a mimo ně 8 nově pustých. Z těchto nově pustých držitelé asi zběhli, nemohouce povinností panských zbývati a pole své náležitě vzdělávati. Nebyly pak takové usedlosti již "selskými" grunty zvány, nýbrž sluly jen podsedky a čtvrtlány.
Jako Skalička byly asi též Bránky po soudu nad povstalci ujaty pro komoru královskou. R.1626 uvádí se držitelem Bránek František Zden. Lev z Rožmitálu, jenž v kraji našem také Skaličku držel. Vdova po něm, Kateřina Lvova z Rožmitálu, prodala r. 1634 tvrz Skaličku a ves Bránky s 2 dvory svému bratru Vil. Ot. z Ullersdorfu na Němčí. Ježto se mluví toliko o tvrzi na Skaličce, jež byla pak i sídlem pánů z Ullersdorfu, zaniklo asi panské sídlo v Bránkách, po němž mnozí manové se jmenovali, hned počátkem války 30-ti leté. Krištof Vil. z Němčí, jenž již r. 1677 byl pánem na Skaličce a v Bránkách odprodal r.1701 tyto Frant. Erasmovi Locknerovi z Lockenau za 13 000 zl.
Nový držitel Bránek, oddaný s Magd. Vratislavskou z Mitrovic, vystavěl asi nové sídlo panské v Bránkách; jeho syn Maximilian Lockenau prodal Bránky r. 1746 Filipu Jos. svob. p. Wipplerovi z Ušic. - Za jeho nástupcův Amanda a Otona Wipplerů založena nová listovní kniha r.1795 po prodeji poddanských gruntů do vlastnictví.- R. 1807 byly Bránky prodány Janu hr. Troyerovi; byl řadu let přísedícím zem. výboru; utrpěl mnoho pohromami, takže choť jeho větší část věna svého na záchranu cti jeho obětovala. R. 1848 Ferdinand hr. Troyer prodal je hr. Bedřichu Erlachovi a tento r. 1852 je prodal za 54 000 zl. k. m. Karlovi Noë ryt. z Nordberku.
Od něho koupil Bránky r. 1855 Heřman svob. pán z Pillerstorfu, president zemské vlády v Opavě, s chotí svou Adolfínou Johannou, roz. Kleinovou z Wiesenbergu, k čemuž svolil tehdejší lenní pán kn.-arcib. Bedřich z Fürstenbergu.

R. 1872 byly také Bránky vymaněny z lenního svazku zapravením případného obnosu arcibiskupu olomuckému. - R. 1886 byl do zemských desk jako majitel Bránek zapsán Dr. Hans Huber, advokát, choť baronky Pillerstorfovny, jenž je koupil za 120 000 zl. r. m.; týž přestavěl zámek. - Po něm do desk zemských zapsán byl majetníkem Jan Weigel, továrník v Přerově, koupiv je r.1910 za 500 000 K.
Z posledních dob známy jsou následující pohromy: roku 1832 - 36 zemřelo 30 osob na choleru, r. 1848 zemřelo 50 osob tyfem z hladu. Na podobnou asi pohromu, nejspíše na mor, v neznámých nám dobách, upomíná skupina chalup a trať na Hrobiskách. Dle jiných je zde pochováno mnoho padlých vojínů, také v době nám nepovědomé, snad prý Švédů. - R. 1880 byl záhubný vichor na jaře, 18. srpna povodeň; r. 1887 uhodil blesk a poškodil kostel, na to věž i kostel opatřeny hromosvodem.

Poloha

přidat fotografie